Řecká krize a bombardování Jugoslávie mají stejný rukopis

John Pilger

Britský, v Austrálii narozený, válečný zpravodaj, investigativní novinář a dokumentarista John Pilger se proslavil svoji kritikou vietnamské války, kterou nazval imperiální záležitostí. Ještě nedávno psal pro časopis New Statesman a dostal se do řečí v souvislosti s kandidátem na britského premiéra Jeremym Corbynem, když ten citoval jeho analýzu  zločinů v Kosovu. Mimo jiné tvrdí: ´Levicové´ strany zastupují zájmy establishmentu a tvrdí něco jiného…

John Pilger odpovídal na dotazy srbského deníku Politika a rozhovor, který se týkal analýzy souvislostí tak zvaných humanitárních válek a krizí, které se odehrávají v Řecku a na Ukrajině níže přinášíme.

„Existuje společné téma, které všechny tyto kapitoly svazuje a nazývá se moc. Nepravomocný útok na Jugoslávii byl úderem vůči konceptu teritoriální a ekonomické nezávislosti podle amerického a evropsko-unijního ´receptu´ na globalizovaný svět. Podobně, v jiné formě se odehrává současný útok na Řecko. Na Athény nepadají bomby, ale agrese má podobné cíle. To platí také pro sankce určené Iráku. Nezávislost v jakékoli formě se nevyplácí. Jugoslávie představovala jistou formu nezávislosti, i když v post-Titově době neuspořádanou, ale byla to nezávislá země. ´Tajný´ dodatek smlouvy z Rambouillet to evidentně dokazuje.“

To znamená, že smlouva z Rambouillet byla namířená proti suverenitě Jugoslávie?

Smlouva Miloševićovi určovala, ať si vybere mezi úplnou vojenskou a ekonomickou okupací země nebo bombardováním. Bylo to mafiánské ultimátum. Platí to dnes pro Řecko. Německá ekonomická moc odehrála hlavní roli při rozpadu Jugoslávie – kdy Německo napomáhalo odtržení Chorvatska.

Puč na Ukrajině, pod režií USA, NATO a EU, se odehrál za podobných okolností. To, co těmto silám je největší překážkou, je nezávislost Ruska. Za Jelcina bylo Rusko vazalem a za Putina je opět nezávislé. A co víc, Rusko začalo také prezentovat svoji nezávislost uzavíráním spojenectví, která narušují hegemonii USA. Například Libye, libyjský „zločin“ spočíval v tom, že Muammar Gaddafi umožňoval nezávislost země za pomocí určité shovívavosti. Útok NATO na Libyi a agrese proti Sýrii napomohly však vytvoření ultimativní hrozby Islámského státu – propagandistické lži se později staly skutečností.

To vše svědčí o skutečnosti, že největší světová velmoc postrádá dostatek sebevědomí a její dominace se stává problematickou. Podívejme se na stále častější propagandistické útoky vůči Číně, které mluví o ´hrozbě´. Nebezpečí, které nás má ohrožovat se musí stát co nejviditelnější.

Ve vašem dokumentu Válka, kterou nevidíte (The War You Don’t See ) se uvádí, že jsou to média, která hrají aktivní roli pro vznik válečného konfliktu. Co se dá říci k mediálnímu válečnému pokřiku před a v průběhu bombardování Jugoslávie?

Bombardování letadly NATO bylo ospravedlňováno tím, že Srbové prováděli genocidu vůči albánskému národu v autonomní oblasti Kosovo. Americký velvyslanec pro válečné zločiny David Scheffer uvedl, že až 225 tisíc albánských mužů ve věku od 14 do 59 let bylo zabito. Tonny Blair mluvil o holocaustu a „duchu druhé světové války“. Média vše navíc nadula a jen málo novinářů se snažilo vše prošetřit. Po bombardování mezinárodní organizace odjely na Kosovo k exhumaci uvedeného holocaustu. Ale ani FBI nenašla žádný masový hrob. Španělský tým forenzních specialistů dopadl stejně a jejich šéf se pak zběsile pustil do tvůrců sémantických veletočů propagandy. Konečně rok na to tribunál Del Pontiové uvedl konečný počet zahynulých v Kosovu – 2.788. Jednalo se ale o celkový počet zahynulých bojovníků z obou stran konfliktu. V Kosovu o žádnou genocidu nešlo. Byla to lež a útok NATO byl osnován na podkladě podvrhu. Legitimitu lži prokázala média, a to stejně tak v případě neexistujících zbraní hromadného ničení u Saddáma Hussaina, kdy mediální lež nasměrovala milion lidí do hrobu.

Napsal jste, že se Řecko stalo kolonií a euro je koloniální měnou. Nedávno jste poznamenal, že impérium neočekává od svých vazalů nic než předání suverenity svých zemí. Jak vidíte současnou situaci Řecka a tlak EU?

Řecko je vzorovým příkladem, jak mocnosti prosazují svoji vůli proti vůli lidu. Řecko se dnes stalo kolonií evropské finanční moci. Navíc došlo ke zradě údajně levicové vlády, která se chovala jinak, než lid Řecka od ní požadoval. Řecko dostalo za vyučenou. Syriza se představila jako ´radikální´ strana, ale nic se na tento způsob nedělo. To je typickým příkladem pro strany, zakořeněné v prosperující střední třídě, jejíž příslušníci se navíc shlukli kolem jednoho lídra. Pro příslušníky dělnické třídy jsou to politicky vnitřní nepřátelé. Britská labouristická nebo australská labouristická strana a skoro všechny evropské sociálně-demokratické strany odpovídají tomuto modelu. Jsou ´levicové´, zastupují však zájmy establishmentu a tvrdí něco jiného, když vystupují s principy propůjčené identity.

Jak se vaše kritické názory k médiím projevují ve vaší novinářské a režisérské práci?

Liberální mediální společnosti jsou velmi citlivé na takovou kritiku, až přespříliš investovaly do své image pevnosti svobodného názoru a nepřijatelnosti cenzury. Příklad: spolupracoval jsem s římským časopisem „Il Manifesto“, který měl za sebou hořkou radikální minulost. Když jsem napsal článek o Obamovi během předvolební kampaně a poukazoval jsem na to, že by mu liberální média neměla věnovat tolik pozornosti, článek byl odmítnut. Podle nich měl Obama dostat příležitost. Tomu říkám cenzura! Podobně tomu bylo i u dalších liberálních tiskovin, a to zejména v pohledu na Ukrajinu. New York Times, Washington Post, Guardian se všemi silami snažily vymazat skutečnost, že se Ukrajina stala obětí amerického organizovaného státního převratu. Pro ně studená válka nikdy neskončila a problémem je pouze ruská agrese. To, co jsem psal, bylo jiné myšlení a názory, které se jim nehodily. Na druhou stranu internet umožnil přístup i takovým čtenářům, o kterých se mi nikdy ani nezdálo a nikdy jsem jich ještě tolik neměl. Viz internetové stránky http://johnpilger.com/ .

Aktivně jste se podílel na obhajobě Juliana Assange a Edwarda Snowdena. Co napovídá jejich dnešní situace o strukturách moci ve světě?

Žijeme ve světě, kdy informace o nás nebyly nikdy tak dostupné a navíc umožňují jejich zneužití. Snowden stejně jako Assange poodhalili roušku tajemství nad lží válečného štváčství ´našich´ vlád. Jsou hrdiny naší doby. Odkryli americké a evropské zločiny v Afghánistánu a Iráku – zabíjení desetitisíců civilistů. Mělo to zůstat utajené, stejně jako americká ignorace suverenity a mezinárodního práva. Vše je ale viditelné z diplomatických depeší, které byly publikovány.

Převzato z http://www.literarky.cz/