Ing. Josef Mikš
GENOCIDA ŽIDOVSKÉHO OBYVATELSTVA
V roce 1935 vyhlásili němečtí nacisté v Norimberku nové rasové zákony, které určovaly, kdo z obyvatel Německa je rasově čistý Němec, což musel každý, kdo chtěl v Třetí říši zastávat místo ve státní službě, dokazovat výpisem z rodokmenu. Rasově nečistí byli především Židé. Pod hesly o nutnosti vytvořit společenství rasově čistých arijských Němců, kteří jsou povoláni k vládnutí, byli Židé označení za nežádoucí živel a vyloučení z nacionálně socialistické společnosti. Postupně byli omezování profesně i majetkově, pronásledováni a izolováni, vyloučení ze státní služby a postaveni na okraj společnosti.
Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se nacistická okupační správa rozhodla zavést tyto rasové zákony i v Protektorátu. Již v červnu 1939 vydává říšský protektor Neurath nařízení o zavedení norimberského zákonodárství, ve kterém je specifikováno, kdo má být považován za Žida a kdo za židovského míšence 1. a 2. stupně. Řadou vyhlášek a nařízení se postavení Židů postupně zhoršovalo. Prováděcí výnosy o tom, jak je nutno postupovat proti židovskému obyvatelstvu pak byly konkretizovány v jednotlivých okresech Protektorátu. Nevyhnulo se jim ani Vyškovsko.
Zde tehdy žilo 232 příslušníků židovských rodin, z toho přímo ve Vyškově 32. Až do okupace žili s ostatními občany české národnosti v klidu a pokoji.Věnovali se svým profesím, obchodům,žili kulturním a společenským životem a nikdo jim nevytýkal jejich židovský původ. To vše se okupací změnilo. Svědectví o tom podávají nařízení a výnosy uvedené v Okresním věstníku pro správní okres vyškovský v létech okupace.
První jsou zveřejněny v srpnu 1939, kdy je stanoveno, že Židé jsou vyloučeni z návštěvy biografů a bylo zrušeno jejich členství v tělovýchovné jednotě SOKOL. Dále se uvádí, že do 30.8. musí být provedeno označení židovských podniků, obchodů a živností. Jak se praví ve vyhlášce, tyto musí být opatřeny veřejným, pro zákazníky zřetelným označením „Židovský obchod“, případně „ Židovský závod“ .
Ale již v březnu 1940 byly židovské obchody majitelům zkonfiskovány a převedeny do německého správcovství, tak zvaně „ arizovány“. Současně byly konfiskovány jejich finanční vklady. Byly zabírány akciové společnosti a do správních rad dosazováni němečtí zmocněnci. V dubnu je uvedeno nařízení o vyloučení Židů z veřejného života, což znamenalo zákaz navštěvovat kulturní a sportovní podniky, restaurace a jiná zařízení.
V srpnu 1940, po nástupu vládního komisaře Matzala do funkce, byla podle jeho nařízení provedena prověrka arijského původu všech zaměstnanců radnice. Museli prokázat, že od roku 1850 nebyl nikdo z jejich příbuzenstva Žid podle kriterií norimberských zákonů. Kdo tuto skutečnost neprokázal, byl propuštěn. V srpnu následovalo vyloučení židovských dětí z návštěvy škol, takže 1.září již židovské děti do škol nenastoupily.
V následujícím roce 1941 se diskriminace stupňovala. Židům byly odebrány telefonní přístroje, rozhlasové přijímače, šperky, fotografické přístroje a další cennosti. Měli vymezenou dobu, kdy směli nakupovat v obchodech,měli omezené příděly potravin na potravinové lístky, které byly označeny velkým J /Jude/.
Měli také omezenou možnost volného pohybu, nesměli opouštět bez povolení místo pobytu /byt/, vycházet po 20. hodině na ulici, nesměli navštěvovat parky, muzea, měli zakázáno používat veřejné lázně a prádelny. Výrazným prvkem rasového útisku bylo nařízení o veřejném označení Židů. Od 1.září 1941 musel být každý Žid starší šestí let označen jako ve středověku žlutou hvězdou velikosti dlaně, s černou obrubou a uvnitř se stylizovaným nápisem JUDE, pevně přišitou na oděvu na levé straně prsou.
Připravovala se však i opatření proti těm českým občanům, kteří i přes úřední diskriminaci se s židovskými rodinami dále stýkali. Vládní komisař Matzal vydal koncem listopadu 1941 zvláštní nařízení proti „židomilům“, jak byli tito odvážlivci nazýváni a vyhrožoval jim vzetím do ochranné vazby, což znamenalo transport do koncentračního tábora.
Smyslem těchto opatření bylo vyřadit židovské obyvatelstvo z české společnosti, odejmout Židům materielní základy jejich života, ponižováním a úplnou izolací ochromit jejich schopnost obrany před plánovaným tzv. „konečným řešením“ židovské otázky, to je před jejich deportací a vyhlazením. O tom bylo rozhodnuto v lednu 1941 na poradě ve Wannsee u Berlína, kterou ještě před svým příchodem do Prahy řídil Reinhardt Heydrich, budoucí Zastupující říšský protektor. Rozhodnutí se netýkalo jen Židů v Čechách a na Moravě, ale ve všech okupovaných zemích, včetně vlastního území Říše.
K realizaci tohoto zrůdného plánu byly na okupovaném polském území zřízeny vyhlazovací koncentrační tábory, do kterých pak železničními transporty byli přiváženi Židé k likvidaci v plynových komorách a spáleni v krematoriích.Technika byla přesně promyšlená. Transport židovských vězňů, kterým bylo řečeno ,že jedou na nové pracovní místo, přijel po strastiplné cestě do železniční stanice na okraji tábora, která byla zařízena jako běžná stanice. Zde došlo k tak zvané selekci.
Jednotlivci zde byli esesáckým lékařem rozdělováni a posíláni buď vpravo,nebo vlevo a to znamenalo buď do plynu,nebo zatímní ponechání na životě k otrocké práci. Skupina určená k likvidaci byla odvedena do „koupelen“, což byly plynové komory a během necelých dvaceti minut usmrcena. Pak následovalo spálení ve výkonných krematoriích. A tak následoval jeden transport za druhým.
Pro české Židy bylo koncem roku 1941 zřízeno zvláštní ghetto v Terezíně, kde měli být soustřeďováni a pak transportováni na východ. Němci to propagandisticky vysvětlovali jako „ dar Vůdce českým Židům“- zřízení židovského samosprávného města, kde mohou žít a pracovat až do konce války. Za nedlouho se však Židé přesvědčili, že to vše byla jen nordická lest. Terezín se stal největším koncentračním táborem na našem území. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z Protektorátu, ale i Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.Odtud pak šly transporty do likvidačních táborů.
Židé z vyškovského okresu přišli na řadu v roce 1942. Začátkem roku byli nejdříve soustředěni ve Slavkově, odtud pak převezeni do brněnského shromaždiště a teprve tam byly sestavovány transporty. Většina těchto osob odjela do terezínského ghetta 4.dubna 1942 transportem Ah. Tam se však zdržela jen velmi krátkou dobu a ještě v dubnu 1942 byla transportována dále na východ.
Největší skupina transportem Ap 18.dubna 1942 do Rejowisce v okrese Lublin. Odtud byli většinou opět deportováni do jiných koncentračních a vyhlazovacích táborů na území Polska. Z tohoto transportu, který s vyškovskými čítal kolem tisíce lidí, přežili pouze tři. Menší skupina přestárlých z vyškovského okresu, která nebyla zařazena do dubnových transportů, odjela z Terezína v říjnu 1942 do Treblinky. Byly to transporty, kterými bylo během září a října 1942 posláno do plynových komor vyhlazovacích táborů v Treblince, Malém Trostinci a Osvětimi přes devatenáct tisíc starých lidí, z nichž se rovněž vrátili jen tři.
Žádné další zprávy o osudu Židů z Vyškovska nejsou známy.Výjimku tvoří rodina Pollakových z Vyškova, která bydlela ve vilce na Vrchlického ulici číslo 2.
Tu si pak pro svou potřebu zabral vládní komisař Matzal. Rodina, kterou tvořili otec Robert, narozen 10.10.1872, matka Olga 22.6.1984, a dcery Marie 7.3.1922, Zdeňka 23.2.1923 a Věra-Sylva 20.3.1925. byla transportována s ostatními z Vyškovska převozem Ah 4.dubna 1942 do Terezína. Zatímco většina z nich byla ještě během dubna odeslána do vyhlazovacích táborů, někteří, a mezi nimi i rodina Pollakových, byli z neznámých důvodů ponecháni v Terezíně. Zde žili a byli nasazováni na různé práce. Na jaře 1943 však otec Robert zemřel a matka s dcerami zůstaly samy.
V té době, přesto, že nacisté skutečnosti o osudu transportů na východ přísně tajili, pronikly zprávy o plynových komorách a usmrcování v nich i do Terezína a některých míst Protektorátu.To budilo obavy, strach a nedůvěru k tvrzením Němců, že se jednalo o přesuny na práce. Aby čelili těmto pověstem,rozhodli se nacisté k akci, která měla naší i světovou veřejnost oklamat.
Vybrali v Terezíně 5007 vězňů,většinou celých rodin, mezi nimi i neúplnou rodinu Pollakových, kterým bylo oznámeno,že budou všichni společně převezeni do pracovního tábora BIRKENAU /Březinka/ v Horním Slezsku, kde budou pracovat a žít. Podle názvu to tedy nebyl žádný koncentrační tábor, žádný Osvětim. A tak začaly přípravy na stěhování.Transport pěti tisíc osob byl rozdělen na dvě části: Dl s 2479 pasažéry a druhý označený Dm, ve kterém bylo 2528 osob. Převážná většina deportovaných byli Češi. Rodina Pollakových byla zařazena do prvního transportu, označeného Dl. Konečně 6.září 1943 transport vyjel.
V místě určení byli přijati bez obvyklého třídění a bez lékařské prohlídky, tedy bez selekce, která byla u jiných transportů rozhodující. Rodiny se ubytovaly společně ve vyhrazených třiceti barácích, které byly drátěným plotem odděleny od ostatního tábora. Všechny věci, které si přivezli, jim byly ponechány. Nikdo z nemocných a práce neschopných nebyl nucen pracovat. Samospráva složena z vlastních lidí vytvářela podmínky pro dobré spolužití. Barák 31 byl zařízen jako domov pro děti. Malé děti zpočátku dostávaly mléko a bílý chléb.Měli sebou i české knihy, vyhrávala jim vlastní patnáctičlenná kapela. To byl podstatný rozdíl oproti Terezínu. Brzy se proto vžil název „rodinný tábor“.
Překvapením pro všechny byla i skutečnost,že mohli bez omezení psát svým příbuzným a známým do Terezína i českých zemí. Jejich adresa, oznámená jim esesáky byla: Arbeitslager BIRKENAU bei Neu Berun, /Pracovní tábor Březinka u Nového Berunu/. Výsledkem bylo, že brzy začaly na jejich adresu docházet balíky s potravinami, takže jedli české buchty, uzené maso, klobásy a jiné potraviny.V pečivu nacházeli i zapečené české motáky,které vyjadřovaly naději, že válka brzy skončí. A část české veřejnosti byla přesvědčena, že žijí vcelku ve snesitelných podmínkách.
To vše jim dodávalo optimismu, že přežijí. Netušili, že koncentrační tábor Osvětim je vzdálen jen tři kilometry od nich a že Birkenau je jeho součástí. Bylo to stejně podvodné divadlo, jaké pak nacisté zorganizovali v červnu 1944 v Terezíně, kde pro Mezinárodní červený kříž předvedli pokojný život v „židovském městě Terezín“. Netušili také, že jejich idyla již brzy skončí.
Hra s českým rodinným táborem trvala půl roku, až do začátku března 1944. Tehdy jim bylo oznámeno, že budou přesunuti do nového pracovního tábora v Heydebrecku. Ve skutečnosti však bylo rozhodnuto všech pět tisíc příslušníků tábora zlikvidovat v plynových komorách, protože jejich úkol, dopisy přesvědčit veřejnost v Protektorátu, že žijí a pracují, splnili. Před odjezdem na nové místo jim bylo povoleno napsat ještě pohlednice s pokynem, že vzhledem k neupřesněnému termínu odjezdu je nutné napsat datum odeslání na dny 25. až 27. března.
K odjezdu se připravovali i Pollakovi. Byla zde však komplikace. Do starší z sester, Věry, která byla mimořádně krásná,se zamiloval polský blokový Franěk Karasiewicz. Protože měl v táboře určité privilegované postavení,využil toho a tajně se s Věrou scházel. Plánovali, že po válce uzavřou sňatek. Když se dověděl, že celý rodinný tábor půjde do plynu, rozhodl se Věru zachránit tím. že ji za pomocí svých důvěrníků tajně převede do ženského tábora mimo rodinný tábor. Věra však jeho nabídku odmítla, protože chtěla zůstat s matkou a sestrami.
Pak nadešel osmý březen 1944. Večer obklíčila rota SS tábor. Přijely nákladní vozy a vězni začali nastupovat po čtyřiceti na každý vůz. Byli bez zavazadel, protože bylo řečeno, že budou za nimi přivezena dodatečně. Aby SSmani vzbudili zdáni, že se jedná o přesun mimo tábor,jezdila vozidla k plynovým komorám oklikou.Odvoz trval až do ranních hodin. Každý nákladní vůz jel dvacetkrát. Plynové komory a krematoria pracovala nepřetržitě.
Celá akce se neobešla bez četných, avšak marných pokusů o odpor. Podle svědků vězni zpívali české písně a národní hymnu „ Kde domov můj“ i v plynových komorách.Tak skončil rodinný tábor a s ním i rodina Pollakových z Vyškova.
Zpráva o nich byla zachována díky tomu, že spoluvězeň Fraňka Karasiewitze, který přežil, napsal po válce své vzpomínky, ve kterých vylíčil milostnou epizodu svého přítele. Podrobně popsal i poslední schůzku milenců v předvečer zplynování, kdy ji Karasiewitz líčil, jak celá akce probíhá. Když se ho dotazovala, jak se má v plynové komoře zachovat, doporučil ji, aby až ucítí plyn, začala rychle a zhluboka dýchat.
A začátkem dubna 1944 začaly přicházet z Birkenau na různá místa v Čechách a na Moravě lístky začínající slovy : „Jsme zdrávi a daří se nám dobře“.
Podle údajů Státního židovského muzea v Praze padlo rasovému pronásledování v českých zemích za oběť přes 78.000 osob židovského původu. Mezi nimi bylo, jak už zmíněno, 232 příslušníků židovských rodin z Vyškovska. Z toho z Brankovic 11, Ivanovic n.H. 44, Milonic 3, Nesovic 1, Rousínova 18, Slavkova 79 a Vyškova 32.
Jsou to oběti násilného uplatňování rasové teorie o německé panské rase, která je určena vládnout ostatním evropským národům. Jejich jediným „ proviněním“ byl „nearijský původ“. Pouze porážka Německa spojenci v roce 1945 znemožnila nacistům pokračovat v této zločinné činnosti, protože po židech a Romech měly přijít na řadu další „méněcenné rasy“, především Slované.
--* * * --
PERZEKUCE ROMSKÉHO OBYVATELSTVA.
Romové, v době Protektorátu zvaní Cikáni, byli podle rasových norimberských zákonů postaveni na roveň Židů. Protože značná část z nich v té době kočovala, bylo prvním nařízením týkajícím se cikánské komunity zákaz tohoto způsobu života. Podle vydaného nařízení se měli všichni kočující cikáni do konce ledna 1940 trvale usadit a kočování zanechat. Pak byl proveden soupis všeho cikánského obyvatelstva, který k 1. dubnu evidoval celkem 6540 usedlých příslušníků cikánských rodin.
Tento soupis byl přípravou na tzv. „ konečné řešení“ cikánské otázky stejnými metodami jako u Židů, tedy vyvražděním v plynových komorách a spálením v krematoriích. K jejich soustředění a využití pracovní síly do doby odsunu, byly pro ně 10.srpna 1940 zřízeny kárné pracovní tábory, které pak byly k 1.lednu 1942 přejmenovány na sběrné. Jeden byl v Čechách, v Letech u Písku, druhý na Moravě v Hodoníně, okres.Blansko. Do konce srpna 1942 bylo v těchto táborech uvězněno přes dva tisíce cikánu všech věkových kategorií. Při vyčerpávající těžké práci, nedostatečné stravě, katastrofálních hygienických podmínkách a tyfové epidemii jich zde do konce dubna 1943 zemřelo kolem šesti set.
Již v prosinci 1942 byl vypraven z Protektorátu do koncentračního tábora Osvětim první cikánský transport čítající 232 mužů a žen. Druhý hromadný transport pak v srpnu 1943 do cikánského tábora v Osvětimi-Březince v počtu 4531 osob. Většina zbývajících pak byla deportována do osvětimského tábora v lednu 1944. Oba protektorátní cikánské tábory byly ještě do konce roku 1943 zlikvidovány. O tragickém osudu naprosté většiny z nich svědčí i celkový údaj o zemřelých a zavražděných v cikánském táboře v Osvětimi-Březince. Z deportovaných 22.623 jich zahynulo 19.833 z toho téměř tři tisíce osob v noci ze 2. na 3. srpna 1944 při likvidaci tohoto tábora . V tomto počtu jsou zahrnuti i Romové deportování do Březinky z ostatních evropských států.
Pokud se týká romské komunity na Vyškovsku, nebyly v archivních materiálech nalezeny žádné podklady ani o počtech Romů, ani o jejich rozmístění v obcích vyškovského okresu. Svědectvím, že Romové v době okupace na Vyškovsku sídlili, je poválečné hlášení tajemníka obecního úřadu ve Chvalkovicích na Hané. Uvádí v něm, že v obci v době protektorátu žila početná cikánská rodina Danielových, čítající celkem 13 členů, která pak byla deportována z obce neznámo kam. Obecnímu úřadu rovněž není známo, kdo z této rodiny zahynul a kde. Je dokázáno, že okupaci přežili dva členové rodiny, bratři František Daniel a Stanislav Daniel, z nichž žádný se do obce po válce nevrátil. Další zpráva je z Rousínova, která potvrzuje, že z obce byly 1.března 1943 odtransportovány cikánské rodiny Cyrila Ištvána, Konstantina Ištvána, Josefa Ištvána a rodina Holomkova. Můžeme tedy téměř s jistotou předpokládat, že skončili spolu s dalšími příslušníky cikánských táborů v plynových komorách v táboře Březinka, jako nevinné oběti zvrhlé nacistické rasové teorie. Svědčí o tom i údaje z publikace Ctibora Nečase, ve které je zveřejněn seznam všech Romů, vězněných ve výše uvedených táborech. V hodonínském seznamu je z okresu Vyškov uvedeno jen 7 jmen a to : Daniel Ignác, narozen 31.3.1877 ve Slavkově, zavražděn v Osvětimi 7.12.1942, Danielová Hedvika, narozena 27.9.1915 v Rybníčku, zavražděna v Osvětimi 21.8.1943, Danielová Marie narozená 25.1.1873 v Šaraticích, zavražděna 7.12.1942 v Osvětimi, Danielová Rozálie, narozená v Rousínově, která byla z tábora v roce 1942 propuštěna, Nová Terezie, narozená 2.3. 1867 v Rychtářově, zemřela v táboře 9.1. 1943, Richter Adolf, narozen 19.3.1905 v Bučovicích, byl z tábora nedlouho po nástupu propuštěn. Ostatní byli zřejmě transportování do Osvětimi bez internace v hodonínském táboře.
Prameny:
Pamětní kniha města Vyškova –Okresní archiv Vyškovska
Okresní věstník pro správní okres vyškovský ročník 1939 – 1942
Vyškovské noviny ročníky 1939 – 1945, Muzeum Vyškovska
Zpravodaj muzea Vyškovska ročník 1980 – 1988
Státní židovské muzeum v Praze: Seznamy židovských občanů z obcí vyškovského okresu, kteří zahynuli jako oběti fašistické persekuce - archiv Okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu
Linhartová a kol. : Heydrichova okupační politika v dokumentech 1987
Sládek : Zločinná role gestapa – 1986
Huňáček a kol.:Český antifašismus a odboj –1988
Sládek : Zločinná role gestapa - 1986
Mgr.Ludmila Bayerová : Romové v protektorátu a na Slovensku v letech 1939 – 1945, Národní osvobození 5/2004
Zpráva MNV ve Chvalkovicích na Hané o osudu romské rodiny Danielových- archiv OV ČSBS
Ctibor Nečas: Andr´ Oda taboris – Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943 Brno 1987
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz