Rakouský Sudetenpost píše

„Přibližně 300.000 českých imigrantů - stejně jako Židé a sociálnědemokratičtí Němci - odešlo i se svými rodinami ze Sudet před příchodem  Wehrmachtu, bez donucování a bez zvěrstev. To nebylo vyhnání!  Zbývajících 400.000 Čechů žilo až do skončení války na německém území. Popsat to jako masové vyhnání je prostě a jednoduše falešné!“ (Sudetenpost, tiskový orgán tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku, v článku Politická legenda ,10.12.2015, str. 4, volný překlad pro České národní listy P. Rejf)

Jaká je pravda?

Existují svědectví stovek pamětníků, kteří německou lidumilnost pocítili na své kůži. Jejich vzpomínky budeme opět postupně publikovat. Již jsme znovu začali.

Co se z nich dovídáme? Je pravdou, že část našich hraničářů utekla ještě před anexí pohraničí Německem. Někteří z nich utíkali s dětmi jen s tím, co měli na sobě. Hrozilo jim bezprostřední nebezpečí od německých „sousedů“. Šlo v některých případech o život. Násilí, kdy nešlo jen o facky, ale tekla krev Čechů i německých antifašistů, bylo v druhé polovině 30. let běžné. Takovéto násilí prožívaly i mnohé české děti. Ti šťastnější si odváželi majetek auty nebo dokonce na přidělených vagonech.

Tak, jak „naši němečtí spoluobčané“ masově prováděli výzvědnou činnost proti Československé republice, pro Německo, velmi zajímavě o tom píše generál Moravec ve svých vzpomínkách, tak podobně usilovně někteří z nich pracovali na seznamech   českých vlastenců a antifašistických Němců, nepřátelských nacistickému Německu, jež pak později odevzdávali gestapu. Kdo byl na takovém seznamu, někdy o zařazení na něj se Češi dozvídali od přátelských Němců, byl ohrožen. Rozumným východiskem pro něj a jeho rodinu byl útěk. Majetek zpravidla takovíto uprchlíci zanechávali na místě. Preferovali svoji bezpečnost a životy.

Značná část českého obyvatelstva z pohraničí byla vyhnána. Mnozí jen s tím, co unesli. Jiní s částí svého majetku. Nemovitosti samozřejmě po nich zůstaly. Toto vyhánění pokračovalo po delší dobu. Počet utečenců i vyhnaných Čech a demokratických Němců, Židů je udáván v rozpětí 140 až 200 tisíc. Vyhánění bylo doprovázeno násilím, nadávkami, fackami, kopáním,  bitím, sprškou kamenů, to vše byly jeho průvodní jevy. O tom podrobněji v následujících dnech budou vyprávět vyhnaní hraničáři.

I s vědomím velkého nebezpečí zůstávali v okupovaném pohraničí početné  skupiny Čechů. Byli to sedláci, kteří měli zemědělské usedlosti, byli to vlastníci rodinných či větších domů, živnostníci, co měli své provozovny a horníci, kteří si byli vědomi, že ve vnitrozemí by práci jen těžko sehnali. Jaký byl jejich život? O tom svědčí vzpomínky těch, kteří pod německou nadvládou zůstali. Netrvalo dlouho a české školy byly postupně rušeny, zvláště střední a odborné. České knihovny byly zavírány, české spolky rozpouštěny. Někde bylo nebezpečné mluvit česky na veřejnosti. Později byly pozemky českých sedláků zabírány, rovněž tak i další český nemovitý majetek. Kdo se ozval, byl potrestán, někdy i „převýchovou“ v koncentračním táboře. Žádná menšinová práva pro českou menšinu, jež zůstala v pohraničí, neexistovala. Naopak Němci rychle nastartovali proces germanizace jimi zabraného území a lidí.

Byli to i představitelé tzv. sudetských Němců, kteří se podíleli na vypracování plánů na likvidaci českého národa a germanizaci prostoru, v němž žil. Genocida Čechů byla připravována. Vyvrcholit měla po vítězství Německa v druhé světové válce.

Útěk i vyhánění Čechů Němci z pohraničí je fakt, který nelze zpochybnit, zrovna tak jako vysídlování tisíců Čechů z jejich domovů na Sedlčansku, Vyškovsku a jinde v době tzv. protektorátu.

Odsun německého obyvatelstva z Československu je zcela jiná záležitost. O odsunu rozhodli spojenci především proto, aby německá menšina neměla další možnost destabilizovat státy, v nichž žila, jak tomu bylo před druhou světovou válkou nejen v ČSR, ale také v Polsku a jinde. Nešlo o vyhnání a oloupení, ale o přesídlení a konfiskaci majetku v souladu s dohodami spojenců, které uzavřeli v době druhé světové války a bezprostředně po ní.

Tato historická fakta existují nezávisle na mínění landsmanšaftu. Bylo by dobré, kdyby je už konečně vzali pánové ze SL alespoň na vědomí. Pokud tak nechtějí učinit, pak jejich povídání o smíření zní falešně a naprosto nepřesvědčivě. Pak je otázkou, jaké cíle vlastně sledují.

SL nechce uznat některé historické pravdy, jež jim sdělují němečtí politici jim blízcí. "Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je nabádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Čechů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo (Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

Jak se to říká? Komu není rady, tomu není pomoci!

Dr. O. Tuleškov