VII / 2

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY

Z KOSOVA A METOCHIE

Zatím co Hasan Priština a Fan Noli včas uprchli do Itálie, Bajram Curri zůstal v zemi, v hornaté Malësii. Jeho pronásledování končilo likvidací tohoto největšího nepřítele prezidenta Zogu 28. března 1925. Z uprchlých albánských vůdců v Itálii, kromě Hasana Prištiny i Redžepa a Derviše Mitrovici a Bedri Pejaniho, Itálie utvořila nátlakovou skupinu na prezidenta Zogu, která byla „usídlena“ se svými přivrženci v oblasti italského Bari a Brindisi.

Protože Itálie mohla poskytnout více finančních prostředků nežli Bělehrad, vztahy ke Království SHS ochladly, Itálie si zajistila přítomnost v Albánii. Zogu se nedohodl se svým zetěm Cena begem, takže jeden albánský představitel tehdy prohlásil:

„Copak nevidíte, že se Ahmet beg (Zogu) stal Mussoliniho exponentem na Balkáně a že z Albánie udělal most, přes který Mussolini dnes proniká do zájmů balkánských států, aby zítra přímo napadl Jugoslávii?“

Koncem roku 1926 někteří albánští emigranti, žijící v Království SHS, se účastnili tzv. „dukagjinské vzpoury“ (kraj Dukagjin je v severní Albánii, na východ od Skadru). Italové a jejich tajné služby ihned za vzpouru obžalovali Království SHS, vznikla První tiranská smlouva mezi Albánii a Itálií (27.listopadu 1926). Brzy na to byl zatčen tlumočník konzula Království SHS v Drači, u kterého byly nalezeny kompromitující dopisy albánského Cena bega, který byl pro dobré vztahy s Bělehradem. Po přechodném přerušení diplomatických styků mezi Tiranou a Bělehradem, byly tyto obnoveny a Cena beg se stal albánským vyslancem v Praze, kde byl však brzy po příchodu zavražděn (14. října 1927). Těsně před tím (září 1927) poslal Hasan Priština Společnosti národů „Petici“, ve které si stěžuje na těžkou situaci Albánců v Království SHS, kde údajně nemají žádná zajištěná práva menšiny. Tam se objevil i zcela přehnaný údaj o tom, že v Království žije 900 000 Albánců.

Přes svůj významný vliv na prezidenta Zogu, Itálie přece jen spoléhala i na své osvědčené přisluhovače a nyní i chráněnce Hasana Prištinu a Mustafa Kruju. Nicméně Itálie šla ještě dál. K destabilizaci Království SHS využil Mussolini i vzmáhající se kontakty a navazovanou spolupráci mezi albánskou emigrací a chorvatskými ustašovskými teroristy Ante Paveliće a makedonskou, ultranacionalistickou, probulharskou teroristickou organizací „Makedonstvujušči“ (odštěpená část VMRO – VšeMakedonské Revoluční Organizace) Ivana Vanči Mihailova. Setkání mezi Ante Pavelićem, Vančo Mihailovem a Hasanem Prištinou proběhla v Římě, Budapešti a v Sofii. V roce 1933 uzavřely za tiché podpory fašistické Itálie Kosovský výbor, ustašovci a Makedonstvujuščí dohodu o společné činnosti pro rozbití Jugoslávie. Teroristé uvedených organizací se cvičili ve své činnosti v Itálii a v Maďarsku (Janka Puszta). Plodem jejich činnosti byla i vražda Krále Aleksandra a francouzského ministra zahraničí L. Barthoua v Marseille 9 .října 1934. Král byl velikou překážkou nastupujícímu fašizmu.

Prvního září 1928 se prezident Zogu za italské podpory prohlašuje za „krále všech (!) Albánců“, což velmi povzbudilo albánské iredentisty. Před tím, ještě jako prezident, Ahmet Zogu 22.listopadu 1927 podepisuje Druhý tiranský pakt s Itálii. Albánie se stává italským vazalem a Mussoliniho plánovaným předmostím pro likvidaci Království SHS, které je zasažené mnoha politicko-ekonomickými obtížemi a musí přihlížet, jak se základní heslo jeho balkánské politiky „Balkán - balkánským národům“ stále více ztrácí. Mohutný nástup fašizmu v této oblasti zanechává Londýn i Paříž klidnými. Ekonomické vztahy Království s Albánií jsou na nízké úrovni, v porovnání s masivními investicemi Itálie, s jejím dovozem a vývozem do země.

Nezdařený atentát na krále Zoga ve Vídni (20.února 1931) ukazuje na neklidnou situaci v samotné Albánii. V atentátu měl prý prsty Hasan beg Priština, který byl v Albánii odsouzen k smrti in absentia. Jugoslávie (změna názvu Království SHS od roku 1929) se snaží zachovat klid na albánsko-jihoslovanské hranici, upozorňuje uprchlého Gani bega Kryezia (bratra v Praze zavražděného Zoguovými lidmi Cena bega), aby nevyvolal nepokoje na albánské hranici. Nicméně v roce 1930 a 1931 král Zogu zahajuje přátelštější vztahy s Bělehradem, slibuje opatření proti vpádům kačaků do Kosova a Metochie. Itálie se začíná snažit o celní unii s Albánii, poskytuje Albánii opakovaně vysoké půjčky, a při tom Albánie podepisuje obchodní smlouvu s Jugoslávii (20. prosince 1933). Král Zogu žádá o přijetí do Balkánské dohody (uzavřely v únoru 1934 Jugoslávie, Rumunsko, Řecko, Turecko, u zrodu stál král Aleksandr), Jugoslávie jeho žádost podporuje, Řecko Zoguovi nevěří.

V srpnu 1933 byl v Soluni zabit jedním Albáncem šesti ranami z pistole Hasan (beg) Priština, vůdce a organizátor výborů v Paříži, Budapešti, Vídni, Soluni, zavilý nepřítel krále Zoga, kterému se teprve teď podařilo Hasana Prištiny zbavit, když jeho pokus o atentát na Prištinu ve Vídni v roce 1928 neuspěl. Jeho smrtí končí činnost Kosovského výboru a král Zogu se stává vedoucí osobností v provádění velikoalbánské politiky.

V roce 1934 začalo jednání Jugoslávie a Turecka o přestěhování do Turecka 200 000 muslimů z Jugoslávie (z Kosova a Metochie, Makedonie, Sandžaku a Černé Hory), jakož i kolem 40 000 Albánců do samotné Albánie. Noel Malcolm (KOSOVO, 1998) uvádí číslo 77 000, jako celkový počet přestěhovaných Muslimů z Kosova mezi dvěma světovými válkami, i když moderní albánští historici (např.Hakif Bajrami) sdělují o emigraci Albánců zřejmě příliš vysoká čísla (až neskutečných 240 000). Mezi jugoslávskou vládou Milana Stojadinoviće a Tureckem byla parafována 11.července 1938 dohoda, o přestěhování 40 000 rodin, podle které by Jugoslávie zaplatila za každou do Turecka vystěhovanou rodinu 500 tureckých liber (před tím 15 000 jugoslávských dinarů). V té době měl dinár zhruba cenu 2/3 koruny československé. Jako rodina se pokládali pokrevní příbuzní, žijící pod jednou střechou. Celá akce měla trvat 6 let, ale druhá světová válka ji překazila. Skutečné počty vystěhovaných, bez propagandistického zveličování, nejsou známy.

K dalšímu zlepšení vztahů s králem Zogem, aby přestalo jeho politické „manevrování“, Itálie začala upozorňovat na nutnost šíření Albánie do jugoslávského Kosova a Metochie, do řeckého Epiru (Kamerie). Byla obnovena činnost Kosovského výboru. Aby přinutila krále Zogu k větší „poslušnosti“, Itálie podpořila vznik povstání proti králi v jižní Albánii ve Fieri.. Král Zogu nakonec polevil a vsadil na italskou kartu, takže během hlasování ve Společnosti národů v říjnu 1935 o zavedení ekonomických sankcí proti Itálii, protože přepadla Etiopii, Albánie podpořila Itálii, hlasovala p r o t i sankcím. A už příští rok podepsala Albánie s Itálii 12 ekonomických dohod (19. března 1936), pro Albánii příznivých. Vztahy k Jugoslávii se značně zhoršily, protože v tajných klausulích dohod byly i poskytované služby při propagaci Kosovského výboru. Na Kosovu a Metohiji se mezi Albánci vzmáhal neklid, nejsilnější protistátní činnost Kosovarů (obyvatel Kosova) byla podle armádních zdrojů v Djakovici. Muslimské duchovenstvo silně agitovalo pro Kosovský výbor, v muslimských náboženských základních školách, mektebách. Jejich šeptanda šířila zprávu, že Albánie se rozšíří až ke Kačaniku, za pomoci Itálie. Vlivný Murat beg z Peći prchá do Albánie, za Ferat begem Dragou, jako tajný člen Kosovského výboru

Nicméně 25. března 1937 podepisuje v Bělehradě premiér Jugoslávie, poněkud fašisticky naladěný Milan Stojadinović, s italským ministrem zahraničí a Mussoliniho zetěm Galeazzo Cianem Smlouvu o udržení status quo v oblasti Albánie, bez italské vojenské angažovanosti. Aby uklidnil krále Zoga, Ciano navštěvuje koncem dubna Tiranu. Zogu akcentuje veliké přátelství k Itálii a navrhuje přibližování k Jugoslávii. Obchodní bilance mezi Albánií a Jugoslávií je v neprospěch Albánie, italské pronikání ve všech sférách sílí. Mnichovské události zintenzivněly italské ambice k připojení Albánie, Galeazzo Ciano nabízí Stojadinovićovi účást v dělení Albánie (řadu těchto událostí líčí Ciano ve svém „Deníku“).

V rámci čtvrt století Albánie (1912-1937) vláda i Kosovský výbor intenzivně pracují proti přestěhovávání Albánců (Kosovarů) z Jugoslávie do Albánie. Velmi činní jsou albánští konzulární úředníci v Makedonii, velmi protijugoslávsky aktivní je organizace albánských studentů v Bělehradě „Besa“ (besë, čestné slovo, slib, mír mezi rodinami po ukončení krevní msty), založená v 1935. Proti zlepšení albánsko-jihoslovanských vztahů působilo soustřeďování na hranicích Albánie s Jugoslávii četných protijugoslávských emigrantů. V roce 1938 o tom přišly opakované zprávy z velitelství Třetí armádní oblasti o silné propagandě pro „Velikou Albánii“ v oblasti Djakovici, Prizrenu, Debru. Události kolem Mnichova posílily odhodlání Albánců v Jugoslávii k vytvoření Veliké Albánie včetně Skoplje, Bitolje, Prizrenu. Manifestace kolem narozenin krále Zoga (8. října 1938) byly plné hesel o „neosvobozených albánských provinciích“ Kosovo a Kamerie (Čameria, severní Epir v Řecku).

Italská vláda nedodržovala svůj slib, že nebude podporovat albánský iredentizmus. Toto možná z části pramenilo i z toho, že Itálii i Německu příznivě naladěný premiér Jugoslávie Stojadinović (měl sympatie k fašizmu, nechával si říkat „vůdce“- vodja /čti vodža/) musel po volbách 11.prosince 1938 podat demisi. Dne 7. dubna 1939 Itálie zahájila okupaci Albánie, italský král se stal i králem Albánie, čímž byl fašistický režim Albánie konsolidován. Kosovský výbor si uvědomil, že to, co nemohl uskutečnit Zogu, uskuteční Mussolini. Ve svých rozhovorech s Ribbentropem (21. května 1939) Ciano akcentoval význam Albánie při pronikání Osy na Balkán a do Středozemí. –„Ribbentrop je nadšen naším úmyslem přeměnou Albánie v pevnost, která bude bez milosti vládnout Balkánem,“ řekl Ciano. Podle něho „se albánské separatistické hnutí brzy stane nožem nemířeným do páteře Bělehradu.“ Jako vychytralý Machiavelli postupoval v té době albánský separatistický politik Ferat beg Draga, udržoval styky s bývalým králem Zogu, s uprchlými albánskými politiky tentokráte do Jugoslávie, po italské okupaci Albánie. A při tom úspěšně koketoval i s Italy a novou albánskou vrchností.

V zahraničí se po italské okupaci spojila albánská i italská diplomatická zastoupení. Itálie začala tvrdě vystupovat proti Jugoslávii. Italský maršál Pietro Badoglio (v roce 1943, při kapitulaci Itálie a svržení Mussoliniho, vedl italskou vládu) prohlásil 20.června 1939 v Tiraně a ve Skadru, že „Albánie bude zvětšena“. Vedení albánské fašistické strany prohlašovalo, že “Albánie brzy, pod ochranou fašizmu, bude utvořena jako silný stát“. V červnu 1939 dal i hrabě Galeazzo Ciano instrukce pro případ krize v Jugoslávii, že se počítá s možností neklidů v Chorvatsku a na Kosovu a Metochii. Velmi se aktivoval Kosovský výbor, jeho vedení se vrátilo do Tirany, vznikl nový výbor pod jménem „Komision“, pod vedením zkušeného separatisty Bedri Pajaniho. Tehdejší premiér Albánie Vrlaci vysvětloval nutnost připojení Albánie k Itálii tím, že si za italské pomoci Albánie připojí celé „jižní Srbsko“ a všechna místa, kde dnes žije většina Arnautů“.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A DĚNÍ NA KOSOVU A METOCHII

Do Kosova a Metochie (KosMet) velmi zasáhla II. světová válka a události v létech, která této bezprostředně předcházela. Jako nepřátelé Království Jugoslávie, jako ti, kteří si přáli ji zničit, rozdrobit, vystupovaly hitlerovské Německo (+ anektované Rakousko), Itálie, Maďarsko, Bulharsko a většina kosovských Albánců, jakož i samotná Albánie, částečně i někteří černohorští separatisté. Stát Albánie byl v té chvíli pod společnou vlajkou s Mussoliniho Itálií. Velikým vnitřním nepřítelem Jugoslávie byla chorvatská teroristická organizace „Ustaša“ (vzbouřenec, povstalec), vedená z italského exilu právníkem Ante Pavelićem, všestranně podporovaná Itálií a Maďarskem (ustašovští teroristé měli v obou zemích své výcvikové tábory, v Maďarsku notoricky známou Janka Pusztu, v Itálii Bovegno), částečně i nacistickým Německem, za poměrně neskrývané podpory části katolického kléru Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, a tedy i Vatikánu. Proti Jugoslávii vystupovali i probulharští teroristé z Makedonie, říkali jim makedonstvujušči. Byli členové jedné frakce VMRO (Vnitřní makedonská revoluční organizace), jejíž terorista Vlado Georgiev 9. října 1934 ve francouzském Marseille, při atentátu připravovaném i ustašovskou organizací, zavraždil populárního krále Alexandra Karadjordjeviće-Sjednotitele a francouzského ministra zahraničí Louis Barthoua během oficiální královy návštěvy Francie. Velikou vinu nesla za toto neštěstí i špatná francouzská organizace královy ochrany i když byla Francie upozorněna, že se atentát chystá. Král, kterému se za Balkánské i světové války na bojištích, ve kterých se aktivně účastnil bojů, vyhýbaly kulky, padl rukou zločinného teroristy. Na pohřbu populárního krále se sešli zástupci Malé i Balkánské dohody a dojednali „jednotnou frontu od Prahy po Ankaru“.

Malá i Balkánská dohoda se snažily přes Společnost (ligu) národů usvědčit hlavní viníky a potrestat organizátory, ale nic se nestalo. Západ v té chvíli neměl zájem o nepřátelství s Itálii a Německem, s jejich klientem Maďarskem. Itálie odmítla vydat dva z hlavních strůjců atentátu, chorvatské vedoucí ustašovců, Paveliće a Kvaternika. Brzy na to Společnost národů ukázala svou impotenci během přepadení Habeše (Etiopie), jednoho z členů Společnosti národů, v roce 1935 fašistickou Itálií. Téměř nikdo nedodržoval i tak neúplné sankce proti Itálii.....V třicátých letech sídlila ve Vídni i jakási teroristická centrála proti Jugoslávii (albánští separatisté, ustašovci, frakce VMRO), podporovaná štědře italskou i rakouskou rozvědkou, Maďarskem, Bulharskem.

Itálie vlastně v roce 1939 Albánii „anektovala“, italský král se stal králem Itálie a Albánie, král Albánie Zogu uprchl, po italském ultimatu, ještě před italskou okupací. Začátkem dubna 1939 kolem 30 000 italských vojáků vstoupilo do Albánie a obsadilo ji. Obratem byla utvořena loutková albánská vláda a albánská koruna byla nabídnuta italskému králi Viktoru Emanuelovi III., takže vznikla tzv. personální unie mezi dvěma státy, Albánií a Itálií. Zrodila se Fašistická strana Albánie, jejíž iredentistické ambice vůči Jugoslávii (KosMet, západní Makedonie, jihovýchodní Černá Hora) i Řecku (Kamerie, v severozápadní části Řecka) byly fašistickou Itálií plně podporovány.

Pokud byl předsedou vlády Jugoslávie do února 1939 Milan Stojadinović, který byl pro přátelské vztahy s fašistickou Itálií i nacistickým Německem a sám zaváděl určité fašistické prvky ve své straně (nechával si říkat vůdce), probíhaly slibné rozhovory o tom, že Itálie podpoří rozdělení Albánie mezi Jugoslávií (severní část Albánie se Skadrem), Řeckem (část jižní Albánie) a samotnou Itálii, která by získala zbytek země a současně se zřekla svých požadavků na KosMet. Jednání probíhala během návštěv Itálie Stojadinovićem a italského ministra zahraničí hraběte Galeazza Ciana (byl Mussoliniho zetěm) v Bělehradě. Pád Stojadinoviće toto všechno změnil. Aby ukázala, že podporuje iredentistické snahy Albánců proti severozápadnímu Řecku (žila tam v tzv. Kamerii, Çamëria, významná albánská menšina), vpadla italská vojska v říjnu 1940 do této oblasti Řecka. Místo slibovaného pozoruhodného postupu, utrpěla italská armáda celou řadu porážek a na konec se jen s vypětím sil bránila řeckým protiútokům za bojů v  jižní části už samotné Albánie.

V té době nacistické Německo, po obsazení Polska, Dánska, Norska, Holandska, Belgie a Lucemburska, po kapitulaci (a po částečném obsazení) Francie, ovládalo prakticky téměř celou Evropu. V té době Sovětský svaz (SSSR), po rozdělení Polska s Německem (podzim 1939), udržoval oficiálně dobré vztahy s Hitlerovou Třetí říší, kterou zásoboval naftou, rudami, obilím apod. Pokus Západu, vtáhnout SSSR do války proti Hitlerovi na své straně (neúspěšná jednání Sir Stafforda Crippse v Moskvě) neuspěl. Už ve válce, jediná Velká Británie s vypětím všech sil statečně odolávala útokům německé Luftwaffe a zoufale bojovala s německými ponorkami. Řecko nečekaně poráželo italskou armádu. Maďarsko zcela jednoznačně, spolu s oficiálním Rumunskem i Bulharskem, sympatizovalo s válečným úsilím nacistického Německa a fašistické Itálie. Království Jugoslávie se všemožně pokoušelo zachovat si svou neutralitu, přes stoupající nátlak Německa a Itálie. Vláda premiéra Dragiši Cvetkoviće (byl Srb) a jeho místopředsedy vlády Vlatka Mačeka (byl Chorvat), striktně prosazovala jako svůj základní cíl neutralitu. Aby neprovokovala Německo, vláda potlačovala jakékoli přípravy armády na válku., tvrdě zabraňovala jakýmkoli prozápadním projevům jugoslávských štábních důstojníků. Mezi napomínanými a trestanými důstojníky pro své probritské postoje, byl v té době i plukovník generálního štábu Dragoljub Mihailović, pozdější vůdce prvního proti německého povstání v Srbsku, po jeho obsazení, v dubnu 1941.

Britská zpravodajská služba, s nemalou pomocí v té době ještě formálně neutrálních Spojených států, se snažila zajistit vstup Jugoslávie do války proti Německu a Itálii, nejednou za využití vzpomínek na dřívější spojenectví a společné prolévání krve v I. světové válce. Pochopitelně, že v té době nikdo (Veliká Britanie, USA) nedbal toho, že by vstup Jugoslávie do války na straně Veliké Británie, přinesl Království Jugoslávii a jejímu lidu, zejména tradičně prozápadně orientovaným Srbům, zkázu. V tom smyslu proběhla začátkem roku 1941 v Jugoslávii i mise zvláštního posla prezidenta Roosevelta, právníka z New Yorku a plukovníka ad hoc Williama Donovana, pozdějšího velitele americké OSS (Office of Strategic Services – Kancelář strategických služeb), předchůdce nynější CIA. Úspěšnost té mise a jí podobných ukázaly pozdější události, hlavně pak státní převrat prozápadních, hlavně probritských, srbských důstojníků 27. března 1941, který smetl vládu Dragiši Cvetkoviće, jež 25. března podepsala, že přistupuje k paktu tří (Berlin-Řím-Tokio), ke kterému už dříve přistoupily Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Ve snaze zajistit vstup Jugoslávie do války na straně Veliké Britanie (a v té době i Řecka), byly šířeny jednoznačné nepravdy o tom, že jsou v Řecku připraveny pomoc Jugoslávii, kdyby šla do války proti Německu, stovky britských letadel a tanků a desetitisíce, ne-li statisíce britských vojáků. Autor si na to dobře pamatuje, bylo mu v té době skoro 16 let a sám se podílel na šíření těch zcela nepravdivých zpráv, které šířilo britské velvyslanectví a kterým věřil, kterým vlastně chtěl věřit, jako tisíce jiných. Byly to zprávy válečné propagandy zoufale bojující Velké Britanie, která hledala, jak rozšířit protihitlerovskou frontu a jak snížit neuvěřitelný tlak na sebe hitlerovských armád, které byly v té době na vrcholu své moci.

Srbské království si za Balkánské války (1912-13) dovedlo získat z původních nepřátel na protitureckém bojišti v Albánii užitečného spojence, Albánce Esad pašu Toptaniho, schopného generála turecké armády a statečného obránce Skadru proti Černohorcům i Srbům, který jím dlouho odolával v krvavých bojích se svou posádkou. Když už byl přinucen kapitulovat, vrchní velitel srbské armády princ-regent Alexandr, spolu se svým otcem králem Petrem I. i černohorským králem Nikolou, nabídli kavalírskou ruku statečnému Esad pašovi, takže Esad paša i jeho bojovníci mohli opustit Skadar bez ponižujícího odzbrojení. Esad paša byl užitečným přítelem pro pozdější dobu agrese Rakousko-Uherska, Německa a Bulharska proti Srbskému království, za strastiplného ústupu přes Albánii srbské armády i statisíců civilů (zima 1915-16), kteří se nechtěli vzdát. Byl skutečně velmi užitečným spojencem-přítelem, v jinak krajně nepřátelském prostředí.

Před II. světovou válkou v té oblasti nikdo takový jako Esad paša Toptani za I. světové války nebyl. Není bez zajímavosti, že si jinak podrobně napsaná, byť i poněkud jednostranná proalbánská kniha britského historika Noela Malcolma „KOSOVO – Krátké dějiny „ (Macmillan, London, 1998, 492 str.), vůbec nevšímá významné role Esad paši v událostech v souvislosti s Albánií, Kosmetem, Srbskem. Chtěl Noel Malcolm potlačit záměrně zmínku o přátelsky naladěném významném albánském předáku vůči Srbům, ať už byly jeho pohnutky jakékoli? Britský historik se na nejednom místě snažil minimalizovat, bagatelizovat události, které by vyznívaly kladně pro Srby a negativně pro Albánce. Na jednom místě líčí (str. 260) příliš snadný přechod přes Albánii srbského vedení, a tedy i prince-regenta Alexandra, a vůbec neuvádí, že princ zůstal řadu týdnů se svou armádou, za krajně svízelných okolností, že se s ní evakuoval přes západní Albánii, že neodjel hned po přechodu albánských hor spojeneckou válečnou lodí do pohodlí řeckého ostrova Korfu, i když byl po závažné operaci ve Skadru. Knihu Noela Malcolma nelze číst jako nestranné dílo, „byla napsána pro toho, kdo za ni platil“(akademik Ekmečić).

Po převratu 27. března 1941 v Bělehradě se stal premiérem Království Jugoslávie srbský generál Dušan Simović (velitel královského letectva), místopředsedou vlády byl zase, v rámci pokusu o zachování jednoty státu, Chorvat Vlatko Maček. Místo regentské rady (bratranec králův princ Pavel, bán Sávské bánoviny, Chorvat Ivan Perović, a senátor a ministr školství Srb Radenko Stanković), která souhlasila (nezabránila) s podpisem o přistoupení k Paktu tří, byl prohlášen ještě ne zcela plnoletý následník trůnu Petar za krále, jako Petar II.. Udává se, že na zprávu o převratu v Bělehradě Hitler doslova zuřil a okamžitě nařídil vojenské zničení Jugoslávie. Za tím účelem byly dočasně staženy i divize, připravované na květnovou agresi proti SSSR v rámci plánu BARBAROSSA. Je tedy zcela zřejmé, že oddálení této akce o 5-6 týdnů, na 22.června, díky převratu v Bělehradě, asi zabránilo obsazení Moskvy, nebo při- nejmenším krvavým bojům v samotné Moskvě.

Jugoslávie byla přepadena, na pravoslavnou Květnou neděli, bez vyhlášení války, 6.dubna 1941 (i NATO agresoři bombardovali Jugoslávii, její srbskou část, na pravoslavné i katolické Velikonoce 1999), za zničujícího vícedenního bombardování Bělehradu a dalších srbských měst. Záhřeb nebo jiná chorvatská města nebyly bombardovány. Jugoslávská armáda byla poražena a kapitulace byla podepsána již 17.dubna. Příčin tak rychlé porážky armády Jugoslávie bylo několik. (a) Nebyla to už ta tolik motivovaná čistě srbská armáda z roku 1912-13 a pak z let 1914-18. (b) Chorvati odmítali bránit Jugoslávii jako svou zem, zradili ji, nechtěli bojovat, nereagovali na svolávací lístky v rámci mobilizace po 27.březnu. (c) Ustašovské elementy pomáhaly postupujícím německým tankům, které v Záhřebu vítaly masy lidí s květinami. (d) Armáda byla pro náhle vzniklou válku zcela nepřipravena, její činnost byla během posledních let tlumena tvrzením o zajištěné neutralitě. (e) V té době komunisté většinou nechtěli bojovat „pro zájmy imperialistů“, svůj boj proti německým okupantům zahájili v Srbsku až 7.července, teprve za dva týdny po přepadení SSSR hitlerovským Německem 22.června 1941. (f) Německá dobře organizovaná „Pátá kolona“ velmi pomáhala postupu nacistické armády. (g) Německá armáda byla mnohem lépe vyzbrojená a byla po vítězstvích v Evropě na vrcholku své moci, měla například i velmi moderní výzbroj Československa, po jeho obsazení v  r. 1939.

Německá armáda měla již připraveny značné jednotky v Bulharsku, určené pro plánovaný útok na Řecko. Tyto jednotky vnikly do Makedonie, aby přerušily spojení s jediným možným spojencem Jugoslávie, Řeckem. Po rychlém obsazení Skoplje pronikla německá armáda do oblasti KosMetu a dostala se k Prizrenu, který již 14.dubna obsadila italská armáda. Nicméně původně většinu Kosova obsadila německá armáda. Bulharská armáda se také účastnila akcí, i když nebyly hlášeny při její činnosti takové do nebe volající násilnosti, zvěrstva, která její činnost vyznačovala za I. světové války. Nicméně americká mapa, připravená v r. 1943 pro americkou OSS Chorvatem S. Krizmanem, uváděla 6 000 srbských civilů, povražděných Bulhary od dubna 1941 do srpna 1942. Bulharsko anektovalo většinu Makedonie a bulharština se stala úředním jazykem místo dosavadní srbochorvatštiny. Za proti- bulharské aktivity byl vyhlášen trest smrti. Podobně Bulharsko anektovalo i část jihovýchodního Srbska a mělo obsazenou i východní část Kosova, včetně strategicky významného Kačaniku.

Vzhledem k přebohatým dolům na zinek a olovo v severní části Kosova, v důlním komplexu Trepča (patřil britským společnostem), tuto oblast trvale obsadila německá armáda, včetně měst Vučitrn a Kosovská Mitrovica. Udává se, že už v létě 1941 odtud odjíždělo denně kolem 500 tun koncentrátu olova a zinku pro potřeby německého válečného průmyslu. Během války tyto doly dodávaly téměř 40% nutné dodávky olova pro Německo. Takže tato část zůstala pod německou správou, pod kterou patřilo i okupovanému Srbsku, jehož bělehradské úřady spravovaly tuto část Kosova, i když i zde platila nadvláda Albánců, kteří vystupovali jako spojenci Německa od samotného začátku války.

Podle úmluvy Německa a Itálie, jinak většinu okupovaného území získala Albánie, jako část království Albánie (se společným italským králem). Itálie měla kolem 20 000 vojáků na Kosovu a Metochii (KosMet), které byly rozděleny do tří správních celků, oblastí: pećské, prizrenské a prištinské. Všichni občané Italy okupovaných oblastí se staly občany Albánie, včetně dodatečně i tamních Srbů a Černohorců, Romů a slovanských muslimů. Italové měli již od dvacátých let století dobře vyvinutou zpravodajskou síť v Albánii i na Kosovu a Metochii, jak pro vojenské cíle SIM (Servicio informative militare), tak i civilní OVRA (Opera volontaria per la repressione dell´antifascismo). Významný člen italské rozvědky kapitán Angelo Antica prováděl „školení“ v rámci vojenské přípravy Kosovarů (Albánců z KosMetu) v městě Kruma, v Albánii, blízko hranice Jugoslávie. Mezi jím vybrané agenty-Albánce, původem z Djakovici v Metochii, nutno např. uvést Tahira Zajmi, Halima Spahi a Hasana Remu, albánské obchodníky, kteří zbohatli obchody s italským vojskem. Ke konci války Halim Spahi a Hasan Rema začínají šikovně pomáhat Titovým jednotkám a Halim se stává prvním předsedu Okresního národního výboru v Prizrenu a Hasan pracuje pro vojenské zásobování. Dvě italské divize Puglia a Firenze se svými lokálními kolaboranty stačily na začátku, po rozvratu Jugoslávie, na udržení fašistické vlády.

Italové tu vykonali ale i kus záslužné práce: pokusili se organizovat a z větší části i organizovali 173 základních škol pro Albánce v jimi okupovaných oblastech, což se úřadům Jugoslávie kromě výjimek celkem nikdy nepodařilo. Pod vlivem navrátivších se statkářů (begů a agů), kteří z KosMetu po Balkánské válce a po agrární reformě v SHS uprchli do Albánie, zavedli Italové znova feudální poplatky pro zemědělce, zrušené během agrární reformy v Království SHS, pozdější Jugoslávii, aby je zase odváděli původním statkářům, což představovalo kolem 1/5 jejich výroby. Podobné feudální dávky znova zavedla i německá správa okupovaného severního Kosova.

Významný albánský předák této oblasti Džafer Deva, před válkou, za Jugoslávie, tajný pracovník německé armádní zpravodajské služby Abwehru, se stal náčelníkem místní správy v Kosovské Mitrovici, později i ministrem vnitra Veliké Albánie v Tiraně. Němci povolili tamním Albáncům vznik řady základních škol, Rady starších a barjaktarů, soudní pravidla podle islámského práva šariji a jejich úpravu podle norem Kanunu Leky Dukadjina (viz dříve). Pojem barjak pocházel z tureckého názvu praporu, přeneseně i určitého teritoria, a barjaktar byl místní předák, „náčelník“ určitého teritoria, nazvaného barjak.

VYHÁNĚNÍ, OLUPOVÁNÍ A VRAŽDĚNÍ KOLONISTŮ (SRBŮ A ČERNOHORCŮ)

Velmi brzy po italsko-německé okupaci došlo k masovému vyhánění z jejich usedlostí a olupování Srbů i Černohorců, nejdříve převážně jenom tzv. kolonistů. Došlo při tom k mnoha násilnostem, znásilňování i vraždám. Z Albánie vtrhly do KosMetu bandy loupících a nejednou i vraždících kačaků, kteří moc nerozlišovali mezi starousedlíky a kolonisty. Jednotky (tlupy) kačaků představovaly údernou sílu italsko-albánských fašistických úřadů. Byly v nich zastoupeny militantní kosovsko-albánské organizace emigrantů, vedené „Kosovským výborem“, původně studentskou organizací „Besë“ (slovo, které se musí dodržet) albánských studentů v Bělehradě, organizací „Černá ruka“, aj. Tyto skupiny začaly utvářet polovojenská a politická uskupení, která měla za cíl etnické čistky Srbů i Černohorců na KosMetu, nejen kolonistů, i když tito byli na prvním úderu. Tisíce Srbů prchalo do Němci okupovaného Srbska, tisíce Černohorců do Italy okupované Černé Hory. Téměř všechny osady kolonistů v Metochii byly zničeny, vypáleny. Během obrany svých domovů, během útěků před běsnící chátrou, zahynulo kolem 400 Černohorců a Srbů v okresech Peć a Istok. Jen dvě vesnice v těchto okresech, Vitomirica a Dobruša, se přechodně ubránily zničení. Italské zdroje uváděly, že během dubna až července 1941 se kolem 5 000 uprchlíků, Černohorců, ze širší oblasti města Peći, vrátilo do okupované Černé Hory. První vraždy Srbů byly hlášeny z Prizrenu, podobně i loupení jejich majetku, násilné vystěhovávání z domovů a zabírání jejich majetku, nejednou jejich sousedy. Téměř po celém Kosovu a Metochii probíhaly loupeže, zabíjení, zabírání majetku, loupeže dobytka, žhářství srbsko-černohorských domů.

Loupícím kačakům pomáhali tzv. vulnetari (albánští dobrovolníci, členové různých polovojenských útvarů, selských stráží), často za pomoci albánského četnictva i lokální nově vzniklé albánské správy. Jedna za druhou mizely srbské osady, nebo byly při nejmenším výrazně vylidňované a ekonomicky ničené. Do vylidněných srbsko-černohorských osad se přestěhovávali nejednou i Albánci z Albánie, případně ze sousedních vesnic a osad. Pokud to bylo možné, části slovanského obyvatelstva se přesouvaly do „klidnějších“ částí Kosmetu, kde nejednou organizovaly i jakousi sebeobranu, jejíž účinnost závisela hlavně na chování italských nebo německých okupantů toho kraje.

Zpočátku němečtí okupanti vypuzování srbských a černohorských kolonistů sami nařizovali, Italové byli k nim poněkud shovívavější. Jak ve své práci „KOSOVO-Krátké dějiny“ (1998) uvádí Noel Malcolm, první italský „Civilní komisař“ Carlo Umiltà byl šokován velikým počtem vypálených domů na vesnicích, patřících donedávna Srbům a Černohorcům. Během prvních 2-3 měsíců bylo takto vypáleno na 10 000 domů a kolem 20 000 jejich obyvatel bylo vyhnáno. V německém teritoriu se na podzim 1941 do jisté míry protisrbské a protičernohorské pogromy přechodně uklidnily, prý byla docílena jakási domluva, takže Albánci přestali páchat násilnosti. V italském teritoriu však neklid nepřestával, stále se opakovaly přepady, loupení, zabíjení – místy se potlačovaní Srbové i Černohorci bránili, bojovali – prý nejednou jim italští vojáci dokonce poskytovali pomoc.

Od samotného začátku okupace KosMetu, italské i německé úřady stále více zapojovali lokální Albánce do udržování pořádku, do aktivit, které by umožnily jejich využití i do různé bojové činnosti i na jiných frontách. V samotné Albánii, po její okupaci italským vojskem v r. 1939, byly postupně a přechodně (1940-41) albánské jednotky včleňovány do jednotek italských, ale později byly organizovány jako oddělené albánské vojenské jednotky, v rámci zvláštní „Skupiny Skenderbeg“ (nebyla to ale ještě až v roce 1944 vzniklá kosovsko-albánská 21. SS divize Skenderbeg), jejíž jeden prapor byl umístěn na Kosovu, kde několik tisíc Albánců působilo i jako příslušníci pomocných italských jednotek. Albánští fašisté měli svůj prapor „černých košil“ v Prizrenu.

Německé úřady v (Kosovské) Mitrovici hned po obsazení Jugoslávie organizovaly v severním Kosovu albánskou policii o síle kolem 1 000 mužů, kterou vedl Bajazid Boljetini, bývalý důstojník jihoslovanské armády, z rodiny Isy Boljetiniho, vůdce různých násilnických akcí a povstání Albánců, ještě za Turecka, v této oblasti. Je vhodné zde připomenout, že tento věčný rebel a povstalec, již jako zestárlý bojovník za „Velkou Albánii“, zahynul v přestřelce v roce 1915 na Černé Hoře, kde byl v té době internován, když se k místu jeho pobytu přiblížila rakousko-uherská vojska. V německé „oblasti“ bylo dále ve zbrani ještě kolem 1 000 dalších Albánců z Kosova v rámci „Albánské lidové ligy“.

Od roku 1943 německé úřady stále více naléhaly, aby byly utvořeny z obyvatel KosMetu albánské vojenské jednotky, které by bylo možné použít v případných bojích proti Mihailovićovým nebo Titovým jednotkám, které nejednou pronikaly do KosMetu, případně později i jinde, za hranicemi této oblasti. K uskutečnění toho cíle, probíhal veliký německý nábor od začátku roku 1944. V Bosně a Hercegovině, jako části quislingovského Nezávislého státu Chorvatska (NDH – Nezavisna država Hrvatska), byla utvořena v polovině roku 1943 z tamních Muslimů (60% mužstva) a z Albánců (40% mužstva), pod německým velením, 13. SS divize HANDŽAR (handžár je krátký 70-80 cm dlouhý mečík, ostrý jako dýka na obou stranách). Významným iniciátorem vzniku této muslimské jednotky byl blízký spolupracovník Mussoliniho a pak i Hitlera, Muhammad Emin al Husseini, veliký jeruzalémský mufti, který se všemožně snažil vzbouřit arabský, muslimský svět proti západním spojencům (mufti je po rangu nejvyšší muslimský náboženský činitel v určité oblasti, který má právo vydávat tzv. fetvy /fatvy/, různá závazná ustanovení, právní rozhodnutí). Veliký mufti stál ideologicky i u zrodu 21. SS horské divize SKENDERBEG, sestavené z Albánců převážně z Kosova a Metochie, pod německým velením, s určeným velitelem SS Obergruppenführerem Augustem Schmiedhuberem. 21. SS divize „proslula“ kromě masakrů srbského a černohorského obyvatelstva i tím, že stála za vyhlazením (spolu s německými úřady) i nevelké enklávy sefardských Židů na Kosovu a Metochii.

Veliký jeruzalémský mufti, Emin al Husseini, rodák z Jeruzaléma, absolvoval nejvyšší islámskou náboženskou školu „Al Azhar“ v Káhiře, vojenskou akademii v Cařihradu, za I. světové války (1914-18) byl dělostřeleckým důstojníkem turecké armády. Po válce se stal velikým muftim a prezidentem Všeislámského kongresu v Mekce. Byl inteligentním a velmi lstivým mistrem pletich, který pomáhal vyprovokovat arabsko-izraelské střety v Palestině a za II. světové války se všestranně angažoval ve prospěch cílů Osy, měl k dispozici značné fondy a jeho byra plně spolupracovala s vládci quislingovských států Nezávislého Chorvatska a Veliké Albánie. Jeho nemalý vliv na muslimské masy pramenil i z toho, že byl pokládán za přímého potomka rodu samotného proroka Muhammada (tak to o něm totiž tvrdili), zakladatele Islámu. Přes jeho četné přímé i nepřímé zločiny za II. světové války, nebyl obžalován po konci války za válečné zločiny, i když se jeho „práce„ za války v Berlíně, pod patronací Heinricha Himmlera, velmi snažila pomáhat nacistickým cílům. Bylo tam na příklad na „školení“ pro vznikající muslimské SS jednotky, i 15 imámů, nábožensky vzdělaných mužů, duchovních, kteří by měli vést modlitby v plánovaných muslimských SS jednotkách (viz i Pavle Dželatović-Ivanov, „21. SS-divizija Skenderbeg“, Nova Knjiga, Beograd, 1987).

Němečtí okupanti razili heslo „národního státu Albánců“, ke kterému se klonila většina vládnoucí albánské elity. Italové zastávali svou ideu „personální unie“ (italská král byl současně i králem Albánců). Původní kolaborantskou vládu Albánců vedl Šefket Vrlaci, po kterém nastoupil koncem r. 1941 extremisticky laděný Mustafa Kruja, který už začátkem r. 1942 vyjádřil svou vděčnost Mussolinimu a Hitlerovi, pro jejich „pochopení pro Albánii i Albánce“, v nastupujícím „novém světovém řádu (výraz používaný Hitlerem)“. O půl století později, se „nový světový řád“ (tč. v letech 1991-2005 zastupovaný Západem, za vedení hlavně Clintonových USA, proti Jugoslávii, proti Srbům), postaral o likvidaci multietnické Jugoslávie. Na táboru lidu v Prištině v červnu 1942 prohlásil Mustafa Kruja:-„My jsme Kosovo vybojovali díky našemu sjednocení s fašistickou Itálií, společné koruně krále a krvi vojáků Osy a my si ho i nadále udržíme díky jejich pomoci.“ Po takových prohlášeních se rozpoutal teror, po kterém se v krátké době násilím vystěhovalo kolem 2 000 rodin Srbů a Černohorců. Násilí organizoval „Kosovský výbor“, za vydatné pomoci „komisaře pro Kosovo“ Ferat bega Dragy a albánských předáků z Peći, Djakovici (tato dvě města patřila do oblasti Metochie), Kosovské Mitrovici.

Větší skupina Ferat begových spolupracovníků, organizovala v létě 1941 v Kosovské Mitrovici další organizaci, „Národní svaz Albánců“, s cílem připojení tzv.“Malé Albánie“ (tj.oblasti směrem k městům Novi Pazar a Niš, pohraniční kraje Černé Hory, jakož i některé pohraniční oblasti Makedonie) k stávající Albánii s Kosovem a Metochií. Národní svaz Albánců vydal pokyny k urychlení a vynucení odchodu Srbů z těchto krajů, kolonistů i starousedlíků. Během 1941 bylo zaznamenáno 68 útoků na srbské vesnice, během kterých bylo vypáleno, jen v okolí Kosovské Mitrovici a města Vučitrnu, 856 domů. Tisíce vyhnaných obyvatel prchaly do okupovaného Srbska, kde o ně pečovalo srbské komisařství pro uprchlíky, které se v neuvěřitelně svízelných dobách staralo o statisíce uprchlíků, zcela bez prostředků, bez penzí, z Bosny a Hercegoviny, z ustašovského Chorvatska, jakož i o desetitisíce (!) od Němců do okupovaného Srbska vyhnaných Slovinců, o tisíce uprchlíků z Maďary okupovaného kraje Bačka, ve Vojvodině. Do jisté míry přechodné zlepšení stavu na severním Kosovu, kolem Mitrovici a Vučitrnu, nastalo v únoru 1942, když vznikla v okupovaném Srbsku jakási forma žandarmerie, tzv.„Srbská státní stráž“, nicméně v tomto kraji s převahou Albánců.

Německá přítomnost nijak nechránila srbské starousedlíky, jak se přesvědčili obyvatelé tzv. ibarského Kolašinu (údolí řeky Ibar, od Kosovské Mitrovici po Ribariće). Když tamní srbské obyvatelstvo (kolem 10 000 lidí) zamítlo dávat albánským agům a begům feudální znova zavedené dávky (tzv. „čtvrtiny“), rozpoutal se tam teror. Bylo vypáleno 22 vesnic, zavražděno kolem 150 obyvatel, vyhnáno přes 8 000 Srbů, kteří hledali záchranu na severu v okupovaném Srbsku, v okolních horách.

Významným předělem v osudech KosMetu byla kapitulace Itálie (září 1943) a okupace celé tzv.“Veliké Albánie“ německým wehrmachtem. Paradoxně tu Německo vystupovalo v roli „osvoboditele“ a přítele, ochránce Albánců. V té době byla uskutečněna i Druhá prizrenská liga (17.-19. září 1943), která prohlásila sjednocení s Albánii Kosova, Metochie, krajů kolem Debru, Strugi, Ulcinje, Plavu a Gusinje. Bylo uvedeno výhledové sjednocení s Albánií i severní části Kosova kolem Kosovské Mitrovici, do kapitulace Itálie v držení Němců. Vznikla zcela nová vláda v Tiraně, která sjednocovala různé nacionalistické proudy, včetně royalistů, v roce 1942 na KosMetu založených „balistů“ (Balli Kombëtar = Národní fronta) aj. Vládu sestavil Redžep Mitrovica (v létech 1923-24 albánský ministr školství). Ve vládě zasedali jako ministři Džafer Deva , Bajazid Boljetini (velitel policie v „německé“ části Kosova v r. 1941), Bedri Pejani (člen albánského parlamentu 1923-24), Ali Draga (albánský předák z Mitrovici), Ibrahim Ljutvi atd.

Kosovský výbor a Národní svaz Albánců měly sice plnou německou podporu, ale i Němcům připadaly, zdá se, jejich postupy při vytváření etnicky čistého KosMetu příliš tvrdé. „Létající Hitlerův diplomat“ pro Balkán Hermann Neubacher, měl proti tomu námitky (tento údajně bývalý starosta Vídně patřil v Srbsku k umírněným představitelům Reichu, který prý dokonce zachránil mnoho na smrt odsouzených  Srbů v okupované zemi od popravy). Jen jako příklad albánského násilí, bylo během podzimu 1943, ihned po kapitulaci Itálie, po příchodu Němců, v kosovském městě Uroševac a jeho okolí Albánci povražděno přes 200 civilů, Srbů a Černohorců. V Kosovské Mitrovici byl v té době (listopad 1943) vytvořen vražedný Kosovský pluk (redziment), sestávající z téměř tisíce místních Kosovarů (Albánce z Kosova a Metochie často nazývají Kosovari). Koncem války byly oblasti, ve kterých dříve žili kolonisté, zpustošeny a změněny na spáleniště. Tento smutný osud postihl však i příliš mnoho osad, krajů, kde žili Srbové a Černohorci, starousedlíci, nejen tedy kolonisté. Výbor Druhé prizrenské ligy pomohl při evakuaci německé armády z Balkánu (druhá polovina 1944 – první polovina 1945) svými 10 000 vojensky organizovanými a zmobilizovanými Albánci.

Od zániku Jugoslávie po dubnu 1941 do poloviny 1944, byly k protektorátu „Velké Albánii“ připojeny čtyři další prefektury, jako oblasti odebrané z bývalé Jugoslávie, tj. Kosovo (kromě jeho Bulharskem okupované části) a Metochie, západní Makedonie a jihovýchodní část Černé Hory, takže „Velká Albánie“ měla celkem 14 prefektur. Tyto 4 nové prefektury (pećská, prizrenská, prištinská a debarská) znamenaly něco přes 800 000 obyvatel a skoro 11 800 km². Přidají-li se k tomu i části anektované z Černé Hory, z bývalé Jugoslávie získala „Veliká Albánie“ celkem přes 12 000 km² a skoro milión obyvatel. Nově získané oblasti byly včleněny do organizačního systému samotné Albánie, po stránce politické, hospodářské i kulturní. Během celé okupace, až téměř do konce 1944, cílem vlády v Tiraně bylo co největší možné odstranění srbské a černohorské populace z této oblasti. Spolu s vyháněním nealbánského obyvatelstva, byly ničeny domy kolonistů i starousedlíků (aby se neměli případně kam vrátit), byly ničeny kulturní památky (kláštery, pravoslavné chrámy), hřbitovy, aby tu nezůstaly žádné hmotné důkazy existence srbských a černohorských obyvatel.Udává se, že bylo uloupeno během likvidace srbských a černohorských osad i na 75 000 kusů dobytka.

Redakce: Jan Pavlova Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 138 publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2005