Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Je čtvrtek 24.dubna 2014, deset hodin dopoledne. V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag), v Holandsku, se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladićem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. O něm jsem napsal knihu „Rozhovory s generálem Mladićem“ v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010), jen v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (BaH) v 2012. Zdravím Bosu, sympatickou Ratkovou manželku, která je tu na povolené návštěvě. Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení o tom, o čem nesmím psát . Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.
-„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na Tebe usmívá?“, najednou se mě zeptá Ratko. Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžić, bývalý prezident Republiky Srbské (BaH), s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti. Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď (2014) měl radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, větší části jeho politiků i medií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec: „Je neuvěřitelné, jak nás západní media vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“
Od vedlejšího stolu se ke mně hlásí vysoký, sympatický, usmívající se padesátník. –„Já jsem Goran Hadžić, a rád se s vámi setkávám. Udělal jste hodně ve svých publikacích pro pravdu o nás, Srbech, tak očerňovaných placenou západní propagandou!“ Tak nějak to řekl Goran, bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK), který také jako Mladić a Karadžić očekává soud v rámci Mezinárodního Trestního Tribunálu v Haagu (ICTY) pro ÚDAJNÉ válečné zločiny v devadesátých letech v někdejší Jugoslávii. Goranova Krajina byla zpustošena chorvatskou armádou, jak se o tom mohli přesvědčit i naší turisté, když přes poničenou a vyloupenou Krajinu jeli na Jadran po 1995. ICTY se vůči příliš mnoha vazebně zadržovaným a souzeným Srbům choval a chová nespravedlivě, až protizákonně, někteří z nich ve vazebné věznici i zemřeli (infarkt, sebevražda, zhoubný nádor), jeden byl při zatýkání zastřelen, někteří si stěžovali na špatnou zdravotní péči. Bývalý nemocný prezident Milošević totiž zemřel během soudu ve vězení za divných okolností. Je výrazný nepoměr délky trestů pro Srby vůbec, v porovnání s odsouzenými za válečně zločiny Chorvaty, Muslimy (Bosňany), kosovskými Albánci. Do nebe volající je skutečnost, že srbský univerzitní profesor VOJISLAV ŠEŠELJ je v době psaní tohoto textu (červen 2014) již PŘES 11 ROKŮ BEZ ROZSUDKU VĚZNĚN, ve velmi špatném zdravotním stavu, ve vazebné věznici v Scheveningenu. A při tom profesor Šešelj nebyl zatčen, sám se odebral dobrovolně v roce 2003 do Haagu.
ICTY odsoudil na pouhé dva roky Nasira Oriće, velitele 28.muslimské divize v Srebrenici, prý demilitarizované, ve skutečnosti velmi ozbrojené. O něm mluvila i západní media, jako o surovém zabiječi. Pak ho téměř s omluvami propustili. Nikdo na Západě neuvádí vyloupení a zničení přes sto, snad až 150 srbských vesnic srebrenického kraje jeho jednotkami, s vraždami přes 2 000 jejich obyvatel. Kosovsko-albánský mordýř Ramuš Haradinaj byl dokonce dvakrát souzen v Haagu, a vždy osvobozen. Nebyly prý důkazy, přes 15 svědků bylo zabito, zmizelo nebo nechtělo (bálo se) svědčit. Nestačila prokurátorka C. del Ponteová a její obžaloba. A takových jako Orić a Haradinaj bylo nemálo.
Jak mohl ICTY prohlásit nevinnými a propustit (2012) dva chorvatské generály, Ante Gotovinu a generála speciální policie Mladena Markače, když je rok před tím odsoudil pro válečné zločiny na 24 a 18 let? Generál Markač byl například (dle internetu) odsouzen za pronásledování, deportace, loupeže, ničení, vraždy, surové zacházení se srbským obyvatelstvem. To se odehrávalo za jeho a Gotovinova velení chorvatské armádě a policií (1995), za akcí „Záblesk“ (květen) a „Bouře“ (srpen), kdy bylo vyhnáno a oloupeno 200 000 až 250 000 Srbů z jejich pradávných sídlišť v Chorvatsku, hlavně v tzv. Krajině a hodně přes 1 000 bylo povražděno z těch, kteří včas neuprchli. OSN nevydalo žádnou rezoluci k tomu. Původně Gotovina a Markač nebyli důstojníci z povolání, Gotovina byl 5 let poddůstojníkem v Cizinecké legii, Markač byl policistou.
Operace chorvatské armády (cca 150 000 mužů), vyzbrojené Kohlovým Německem, za podpory Muslimů z BaH, letectvem NATO, byly naplánovány a nacvičeny najatou americkou vojenskou firmou MPRI (Military Professional Resources, Inc.)–Vojenské profesionální zdroje a.s., kde jako žoldnéři pracují penzionovaní američtí důstojníci, včetně významných generálů, např.C.Vuono (bývalý šéf štábu US armády), C.Saint (bývalý velitel US armády v Evropě), H.Soyster (odborník rozvědky). Proti mohutné chorvatské armádě stálo řádově 25-30. 000 málo vyzbrojených mužů Republiky Srbská Krajina.
Ratko mi k jídlu připravil pečenou rybu, pečené papriky s česnekem v oleji, pogaču (chutnou placku), ovoce. Dozvěděl jsem se, že mladému Ratkovi jeho kolegové říkali „Mladja“ (čti: mladža). Bosa mi vařila dobrou kávu. Pili jsme cosi divného, čemu říkali „nealkoholické víno“–alkohol je tady tabu. S několika strážci, kteří sedí za stolem u vchodu, mají vězni docela dobrý vztah, říkají jim podle jména. Nicméně, všechno v Scheveningenu je falešné pozlátko.
Když jsem potom uvažoval o osudech Mladiće, Karadžiče a Hadžiće, bylo mi jasné, že jsou to muži, kteří zabránili nové genocidě Srbů, snad horší než té z let 1941-45 v ustašovském Chorvatsku. Srbové ani teď v devadesátých letech nezačali s násilnostmi, bylo to oficiální Chorvatsko a Slovinsko v roce 1991 a pak (jaro 1992) bosensko-hercegovští Muslimové (Bosňané), kteří začali s pronásledováním, vyháněním až i zabíjením za vydatné podpory části Západu, např. Kohlova Německa, Mockova Rakouska, Itálie, Maďarska. Tady nelze zapomenout, jak v zimě 1941-42 topily maďarské jednotky v Dunaji Srby a Židy v obsazené Vojvodině. Těla Dunaj vyplavoval i u Bělehradu. Ničení Jugoslávie šlo zpočátku bez účasti oficiální Ameriky, která později (Clinton, Albrightová) představovala hlavního činitele proti Jugoslávii, proti Srbům. Vatikán a charismatický papež Jan Pavel II. proti tomu násilí účinně nezasáhli (nemohli ? nechtěli ?). Některé vatikánské kruhy spíš těm hrůzám napomáhaly.
Srbský lid v BaH své ochránce i zachránce zbožňuje, o Mladićovi mluví s téměř nábožnou úctou, zpívá o něm písně. Sám jsem se o tom při svých návštěvách BaH přesvědčil. Jakou jen měli radost tamní Srbové, když jsem jim třebas ukázal mnou pořízenou Ratkovu nebo Radovanovu (Karadžićovu) fotku .
Je hrozné si uvědomit, co všechno dokáže udělat bohatě financovaná propaganda lží a dalo by se říci i lidská hloupost, spojená s neznalostí. Ještě před 30-35 lety byli Srbové pokládáni za vzor statečného, čestného národa. Najednou tlupa mezinárodních šejdířů z nich udělá všeho schopné kriminálníky, vrahy (i ve filmech), učiní je zodpovědnými za téměř všechno ZLO z mnoha desetiletí. Dokonce se Srby pokouší učinit i zodpovědnými za První světovou válku. A neznalí neví, že Srbové bojovali za hrozných ztrát na straně západních spojenců ve dvou světových válkách. Dnes oficiální Západ pokládá za své chráněnce ty, kteří do konce bojovali na straně nacistického Německa, tj.část Chorvatů ustašovsky naladěných, část Muslimů z BaH, kosovské Albánce. Hlouposti následkem dezinformací popsal (1995) J.Sray, podplukovník US zpravodajské služby: „Jak se prodává bosenský mýtus Americe: Kupče, dej si pozor !“
Dva dny v Haagu jsem využil v 10 hodinách rozhovorů s Mladićem a jeho paní, s Karadžićem a Hadžićem. Mnohé jsme si ujasnili, včetně generálovy role při propuštění dvou zajatých francouzských letců, sestřelených při bombardování srbského města Pale (BaH) v 1995, kdy se na Ratka obraceli sám Clinton (říkali mu i „slizký Vilík“), Chirac, Jelcin…Na jedné věci jsme se s Ratkem shodli. když jsme odsuzovali to, co vedlo k růstu nenávisti mezi etniky, náboženstvími. Bylo to krásné rčení z bývalé Jugoslávie: „Bratr je milý, ať je jakékoli víry!“ Mluvili jsme o Muslimech, kteří s hrdostí říkali, že jsou Srbové muslimské víry. Zlo a násilí musí být potrestáno, ale podle zákonů, které budou platit pro všechny stejně, ne podle politických tlaků na ICTY. Nesmí to být „justiční tyranie“, jak nazval ICTY R.Panenka ve své knize (2013). Generál má skvělé obhájce. Ale: -„Soudce obhájce týrá a chová se jako žalobce, ne jako soudce, pokouší se je diskreditovat.“
Příkladem ŠÍŘENÍ ZLA jsou události kolem Srebrenici, jak je líčí západní propaganda, naše media. Vyšla o tom z němčiny přeložená kniha (2013) A. Dorina s podtitulem „Největší lež v Evropě od konce 2.světové války“. Americký profesor E.S.Herman v interview s Johnem Roblesem (31.01.2013) říká:„Masakr v Srebrenici byl gigantický politický podvod.“ Kolem Srebrenici bylo více masakrů. Zabití bosensko-muslimských vojáků (1995) mohla být odveta za zabití více než 2 000 srbských civilů, hlavně žen a dětí (k dispozici je seznam 2 383 povražděných mezi 1992 a červencem 1995), a zničení až 150 srbských vesnic. Podle Hermana je počet poprav muslimských zajatců 500 až 1 000, ne nepodložených 8 000 mužů a chlapců (tedy hlavně lidí z armády), protože hroby vydaly kolem 2 500 těl.. Veliká část z nich byly obětí bojů, ne poprav. „Krásou“ západní propagandy je, že všechna těla, nalezena po červenci 1995 byla započítána, bez důkazů, mezi popravy. Takže když náš tisk, rozhlas a televize budou jako papouškové zase uvádět k 11. červenci 8 000 popravených, je to podle dosavadních nálezů holá nepravda, která je ještě větším podvodem tím, že vůbec neuvádí tisíce povražděných srbské strany. Sám Mladić uváděl srbské bojové ztráty kolem Srebrenici na 1 200, muslimské přes 2 000.
Odjížděli jsme s přáteli, kteří se mnou do Haagu jeli, poněkud smutni. Za nynější situace Hadžiće, Karadžiče, Mladiće nečeká spravedlivý soud. Nicméně mají skvělé obhájce, vědí (i já s nimi), že oni ty základní a primární zločiny proti mezinárodnímu právu tj. vyvolání války, včetně secesionistické, nebo jakoukoli formu agrese, nezosnovali, Ale, bohužel, nakonec bratr zabíjel bratra. Zdalipak si to uvědomoval německý ministr zahraničí H.D. Genscher, když přinutil Evropské společenství (Maastricht,17.prosince 1991) k předčasnému uznání samostatnosti Chorvatska a Slovinska, následované uznáním v dubnu 1992 BaH, s všemi jeho krvavými následky, kde už nikdo nebyl zcela bez viny?
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz