umírají lidé
Skutečností však je, že pravda umírá den po dni často hodně dávno ještě před začátkem horké války. Síly, které se připravují rozpoutat válku, zprvu o ní ani nemluví. Jen stále soustředěněji a výrazněji ukazují na protivníka. Ano, to je ten, kdo všechno zavinil! O něco později dodávají, že když nepřítele, jenž samozřejmě ohrožuje fundamentální hodnoty evropsko – atlantické civilizace, nepřivedeme k rozumu, stále více se mluví o použití síly, bude ještě hůře. Nepřítel nás ohrožuje, musíme se bránit! A v této době, když mysl lidí je denně mediálně zpracovávána, pravda umírá, nenávist se šíří a mnozí lidé jsou ochotní vzít do rukou zbraň a bít se se „zavilým“ nepřítelem, který již již číhá, aby nás přepadl.
Je velmi těžké takto a podobně zpracovávat mysl obyčejného člověka, jemuž, a on to dobře ví, válka vždy přinesla jen utrpení, slzy a krev. Z válek se takových lidí nevracejí když ne rovnou miliony, tak desetitisíce či statisíce.. Samozřejmě těch, kteří vlastně nikdy válku nechtěli. Ti mocní, v pozadí stojící, se válek neúčastní. Mají z nich však vždy prospěch. Proto také války podněcují a vyvolívají.
Ale abychom nevykládali vznik konfliktů pouze takto úzce, je nutné zdůraznit, že často jsou války důsledkem celkové ekonomické situace, jíž mají řešit. A o to je vše hroznější. Novodobí loupeživí rytíři jen jaksi nedopatřením, náhodou se svěřují, že jejich vyvolený národ potřebuje více plynu, nafty, různých rud. Častěji mluví o území, o životním prostoru, jenž národ ke svému rozvoji potřebuje. Důvody jsou již snad staletí, tisíciletí v podstatě stejné a lidstvo se z velkých válek jen málo poučí a to ještě jen na krátkou dobu. A tak války se opět opakují, zrovna tak jako mírová období mezi nimi.
Dnes jsme bohužel opět v situaci, kdy mnozí z nás se obávají válečného konfliktu, jehož přípravy nám probíhají před očima. Vše nasvědčuje tomu, že USA a EU, lépe řečeno jejich mocenské špičky, se rozhodly vyvolat konflikt s Ruskem. Proč? Rusko je, vedle Číny, mocností, která se nechce podvolit americkému diktátu. Jde o hegemonii ve světě. Americké unipolární vidění světa se dostává do stále většího rozporu s realitou. Spojené státy již nejsou jasnou ekonomickou jedničkou. Jejich prvenství již po určitou dobu ohrožuje Čína. V těchto dnech jsme byli informování, že tato se stala světovou jedničkou v ekonomice. USA se ani nemohou zmocnit nadvlády v Eurasii. Překáží jim v to Rusko. A to si nechce dát diktovat, co by mělo činit. Hájí svou svrchovanost, odmítá jakékoliv vměšování Západu do vnitřních záležitostí. Ruku v ruce s Čínou a dalšími státy BRICS vytváří protiváhu americkému útočnému paktu NATO a krok za krokem v procesu časově náročném pak tyto státy prosazují multipolární svět, který existoval již i po druhé světové válce, a to až do doby, než Rusko počátkem 90. let minulého století odtroubilo studenou válku. Gorbačov nabídl světu mír a spolupráci místo studenoválečnické konfrontace. Sovětský svaz zanikl, snad přesněji bychom mohli říci, že byl destruován ve spolupráci určitých vnitroruských sil, reprezentovaných Jelcinem, s mocenskými elitami USA. Ty proběhlé mocenské proměny naopak vykládaly tak, že ve studené válce Rusko prohrálo a Západ, především však Amerika, je vítězem střetu.
Rusko následnou tzv. politickou a hospodářskou transformaci zaplatilo více než dvojnásobnými ztrátami, které utrpělo v druhé světové válce. Amerika se začala řídit zásadou, že vítěz bere vše. V Evropě se opírala o Německo. První oběti v Evropě se stala Jugoslávie. NATO bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN bombardovalo Srbsko. Použilo dokonce munice s ochuzeným uranem. Srbsko bylo dávná léta považováno za spojence Ruska na Balkánu. Nebyl to tento důvod, který rozhodl o osudu Jugoslávie a i Srbska samého? Jinde ve světě nejdříve došlo na Irák, pak následoval Afghánistán, Libye. Statisíce mrtvých, miliony běženců, kteří v bojích ztratili své domovy. Rozhodně takto se nešíří západní hodnoty, demokracie, svoboda, ale takto se buduje impérium.
USA vytvořily tzv.. mezinárodní společenství, jeho jádrem bylo vždy NATO, které se málo staralo o RB OSN a OSN jako takovou. Mezinárodní právo přestalo platit. Ve světě se započala prosazovat síla, právo silnějšího se stalo vzývaným a respektovaným. Nic pro malé státy, ty naopak na stav mezinárodní bezprávnost jen a jen doplácejí. Dokonce i svými vojenskými jednotkami se musí podílet na amerických akcích.
Většina Rusů dnes M. Gorbačova odsuzuje. Někteří se dokonce domnívají, že by měl být postaven před soud, který by zjistil, zda nese vinu na zeslabování a zániku SSSR, a pokud ano, pak jakou. Ať již je to tak, či jinak, faktem zůstává, že Gorbačov uzavíral jakési mezinárodní dohody pouze ústně. Jednou z těch klíčových bylo dojednání, údajně s americkým prezidentem a německým kancléřem, o tom, že NATO se nebude šířit dále na východ. Dnes se vedou učené diskuse, zda taková dohoda byla vůbec uzavřená. Uvedený fakt svědčí o diletantství M. Gorbačova i v mezinárodní politice.
Když byla rozbita Jugoslávie, osudy jejich národů nedošly ke štěstí. Právě naopak. Srbové byli připraveni o Kosovo, přestože rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 zakotvuje Kosovo jako součást Srbska. V jižních částech Srbska bují albánský separatismus. V Bosně a Hercegovině bosenští Srbové museli se zbraní v ruce bránit své rodiny a domovy. O jejich existenci jisté síly ještě dnes usilují. V Makedonií je situace ještě komplikovanější. Početně rostoucí obyvatelstvo albánského původu žádá podíl na správě dosud slovanského státu. Když půjdeme trochu dále, pak se dostaneme do Bulharska. Jeho slovanské obyvatelstvo je hospodářskými poměry téměř decimováno. V Bělorusku ztroskotaly dva pokusy o barevnou revoluci, která byla tak úspěšná v Srbsku. V Polsku se zmocnili vlády proevropští liberálové, kteří jsou silně protiruští. Rusofobie se stala součástí jejich politiky. Lužičtí Srbové zápasí s Němci o svou další existenci. Řada jejich vesnic musela ustoupit těžbě uhlí. Obyvatelstvo bylo usídleno v německém prostředí. Lužičtí Srbové naříkají, pláčou, ale my jim z nepochopitelných důvodů jen velmi málo a jen částečně a někdy nasloucháme: Z jejich osudu bychom se měli poučit. Ukrajina krvácí z mnoha ran a je hospodářsky na dně. Proti Rusku Západ uplatňuje hospodářské sankce, ztěžuje mu vývoz plynu a nutí ho prodávat ropu za vnucenou nízkou cenu. Nejde o celoevropské protislovanské tažení, které probíhá pod zástěrkou zástupných důvodů?
Amerika budovala a stále buduje vojenské základny na celé světě, je jich snad kolem 150. Obkličují jak Rusko, tak Čínu. Dnes americké tanky pořádají cvičení asi 150 km od ruských hranic. A přesto za této jasné situace nám „naše“ média vykreslují obraz Ruska jako agresora. Máme se tedy Ruska, jak se nám snaží vsugerovat, bát. Ale ať již jsme jacíkoliv, tak na protiruskou propagandu, přestože, nezapomínáme na 21. srpen 1968, neskáčeme, většinou. Uvědomujeme si totiž, že dědové dnešních Rusů nejvíce přispěli k našemu osvobození z německé genocidní nadvlády v době druhé světové války.
Naše elita se jen velmi málo zajímá o to, jak cítí a smýšlí český národ. Je totiž provázána mnohými vztahy s Evropskou unií a Spojenými státy a nadto Sobotkovci pokračují v té politice, jíž začala proněmecká Nečasova vláda. Proto je pro současnou vládní moc samozřejmostí, že podporujeme nesmyslné ukrajinské požadavky, stojíme věrně při protiruských sankcí, stojíme za válečnickou natovskou politiku a snad zavedeme i povinou vojenskou službu. Vyhrocování protiruské politiky je jen přípravou k válce.
Pravda u nás je potlačovaná, začíná umírat. Nedejme ji! Opustíme-li ji a pokoříme-li se nenávisti, lžím a násilí, bude naše smrt, mnohých z nás, již na blízku. Tato naše nejvyšší oběť však našim blízkým, našemu národu ani České republice nic dobrého nepřinese. V sázce bude možná i osud našeho státu, jeho další existence!
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz