Průvodce Muzeem

V Ivančicích byl restituován a obnoven Stříbrský mlýn. Jeho majitel, zahradní architekt Ing. Vojtěch Halámek, jej proměnil v soukromé „Muzeum bezpráví, povýšeného na zákon.“  V ruce máme tištěného průvodce po Muzeu, úhlednou publikaci na křídovém papíře, pěkně vypravenou, s mnoha obrázky, černobílými i barevnými, s fotodokumentací uváděných dějů.  Jmenuje se „Wie kommt man daraus“,  má 152 stran a vročení 2015.

Z větší části je publikace psána německy, některé úryvky, citáty nebo vyhlášky jsou německy  i česky. Celek dokumentuje historický vývoj, který předcházel 2. světové válce, zachycuje válku samu i  to, jak postihla naše země, ústí do poválečného odsunu obyvatel německé národnosti z Československa a připomíná některé významné společenské změny u nás až do současnosti.

Do výkladu událostí  a do sbírky exponátů přispěli někteří odsunutí Němci z okruhu známých Ing. Halámka. Takovým exponátem je i rozbitá panenka  spolu s  omšelým kufříkem, prezentovaná na barevné obálce. Mluví  k nám o lítosti zaskočeného dětství, o ztrátě  důvěřivé radosti dítěte, o starostech a strastech  rodičů, zbavených jistoty dosavadního života. Odsunutí Němci si jistě zaslouží naší lítosti. Ale  co když to není   panenka německé holčičky, která patřila k odsunu  z Ivančič roku 1945? Mohla by to být  také  panenka české holčičky, která s maminkou ve strachu před německými  hrozbami  utíkala ze  Střekova v Severních Čechách právě  do Ivančic roku 1938? I vyhnaní Češi si  nepochybně zaslouží naší lítosti.  Jenomže  dramaturgie Muzea, jeho expozic  i jeho průvodce není  takto nezaujatá. Různým stranám se měří různým metrem. A není to tajemství. Kvantita a  intenzita  slovního doprovodu k exponátům je výmluvná. Nadržuje  odsunutým Němcům.

Hned  po vstupu do Muzea si můžeme přečíst výzvu, adresovanou našemu svědomí:“ Popři, můžeš-li, přiznej, máš-li odvahu“.

Další je citát z emotivního proslovu evangelického  faráře a bývalého senátora, Zdeňka Bárty.  Je to protičeská vůdčí idea Muzea:

„Vysídlení tří   milionů občanů německé národnosti z Československa po druhé světové válce byl akt neomluvitelné zvůle a pomsty, který se nedá ospravedlnit ani předchozími zvěrstvy nacistického režimu za války a před  ní.

Toto vysídlení přineslo nevyčíslitelné utrpení našim bývalým spoluobčanům, kteří na tomto území žili po staletí. Poznamenalo navíc celé území našeho státu dosud nezhojenými jizvami na duši, krajině a majetku.“

A uveďme  ještě závěr muzejní publikace, výzvu k řešení  a nápravě některými odpůrci a  protivníky  dodnes odsuzovaného poválečného  odsunu německého obyvatelstva.  Text nade všechnu pochybnost potvrzuje, že  v podobě „Muzea bezpráví“  přibyla  neočekávaně  další  základna nepřátelského revanšismu na našem území.  Pro závěrečné poselství   expozice  zvolili   pořadatelé  zlovolná  slova  novináře Pavla Tigrida:

„Přál bych si, abychom my Češi z vlastního svobodného rozhodnutí, bez nátlaku, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí uznali, že poválečné vyhnání tří milionů českých Němců má charakter nenávistné etnické čistky a pomsty na základě nepřijatelného principu kolektivní viny.“

Je  pozoruhodné, že 71 let od konce války je na německé straně stále skupina lidí, které výsledky války neuspokojují. Chtěli by je změnit. A mají své příznivce, bohužel,   i u nás.  Třeba hned v tom Muzeu. Neměli bychom  jejich pojetí „bezpráví“ uvést na pravou míru? Je to naše povinnost!

Vysídlení 3 milionů lidí  není  přece možno pokládat za větší neštěstí  než 50 milionů mrtvých a nesčíslné množství válečných škod, které způsobil německý agresivní nacismus. Vždy znovu  vyčítavě připomínané „právo na vlast“  naprosto přirozeně ztratili  ti, kteří  zradili náš  demokratický stát,  stali se u nás „pátou kolonou“, zřekli se československého státního občanství,  volali „Heim ins Reich“ a stali se občany  říše světovládných násilnických ambicí. Bylo těch zrádných občanů mezi českými Němci  dobře na 80%, časem i více, jak ukazovaly volby.  Celkem  1,126.000 jich dostalo medaili A.Hitlera za zásluhy při rozbití Československa. K tomuto číslu lze připočítat rodinné příslušníky stejného politického zaměření, abychom zjistili, kolik jich vlastně bylo. Potřebujeme to vědět, protože  není pravda, že se odsun týkal všech Němců.  Němečtí  antifašisté  se mohli svobodně rozhodnout, zda chtějí  u nás zůstat nebo  zda chtějí jít se svými soukmenovci budovat nové Německo. A  nelze trpět hanebné  pomluvy  a ostouzení prezidenta  Beneše  a jeho dekretů. Byl to demokrat a humanista a svými dekrety jen pomáhal realizovat poválečnou politiku vítězných spojenců, totiž demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci Evropy. K těmto principům patřil i  dohodou  „velké  trojky“ (Churchill, Roosevelt a Stalin) v Postupimi  usnesený poválečný  odsun německé menšiny, nejen od nás. Nebyla to msta, tím méně msta prezidenta Beneše. Neprávem ho jeho nepřátelé  obviňují, že chtěl Němce jako etnickou skupinu  „vylikvidovat“. Likvidace se v prezidentových projevech týkala  historické německé otázky (nikoli etnika) a znamenala, na to se může každý podívat do slovníku, vyřízení, vyrovnání, urovnání. Pokud došlo  po válce k několika málo excesům, nehodným země Masarykovy, prezident Beneš je kategoricky odsoudil a pranýřoval.

 O odsunu napsal E.Beneš doslova: „Není jiného východiska, než pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit, a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným způsobem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.... Jde o to, aby se Mnichov a   válečné hrozby kvůli menšinám již  nemohly opakovat.“... „ Všem budoucím masakrům  po této hrozné válce můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit. Jen tak budeme moci jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“

Neměli bychom u nás  otvírat jiná muzea, muzea  historické pravdy a práva?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.