Lidstvo touží po míru, po vzájemné shodě mezi národy a po spravedlnosti. Nikdy nezapomene válečných běd a hrůz, nevinně zahynuvších dětí, žen, mužů i starců. Z jejich krve vyrostla naše svoboda a rodí se nový svět. Vzpomínáme na ně, kteří v odboji proti fašistům na Valašsku v Novém Hrozenkově a okolí položili své životy. Vzpomínáme sovětských bratří, kteří s našimi partyzány proti fašismu bojovali. Vzpomínáme valašských pasekářů, kteří své životy a své rodiny vystavovali v nebezpečí za pomoc partyzánům.
Nahlédneme-li do historie kolonizace Horního Vsacka v 17.století. zjistíme, že již tehdy se lid bouřil proti vrchnostem světským i církevním, proti vpádu cizích vojsk. V době první. světové. války docházelo k hromadným dezercím vojáků z rakouské armády, kdy naši vojáci přebíhali na ruskou frontu a stávali se legionáři.
.Žádné oběti a perzekuce v kterékoliv době nedokázaly udusit v našem lidu žhavou touhu po spravedlivém sociálním řádu.
Druhá světová válka
byla nejtěžší zkouškou našeho národa v celé historii vůbec. I Horní Vsacko a naše obec povstává a odvedlo boji za svobodu svou krvavou daň.
Koncem jara 1939, po zřízení tzv. protektorátu, tvoří se v okrese tajná vojenská organizace Obrana národa s velitelstvím na Vsetíně. Početný velitelský štáb byl veden řídícím učitelem Vlad. Chrápalou a byl v něm Otakar Cochlar, Šimurda, Esteřák, dr. Reichenthal, všichni v r. 1943 popraveni.
V Novém Hrozenkově - počítaje v to i dnešní Karolinku, byli hlavními organizátory ON: Franttišek. Krčma, zaměstnanec záložny, pro dolní část obce, František Novák, úředník ve sklárnách, pro horní část. K nim patřil František Filip, zaměstnanec Zbrojovky Vsetín. Tito tři organizátoři ustavili ze spolehlivých mužů - bývalých vojáků čety s různými úkoly.
Na podzim 1939 byla v naší obci ON v celku dobudována. Podle vyjádření hlavních organizátorů ON, neměly být vedeny žádné seznamy členů. Dodnes se však neobjasnilo, na jakém podkladě došlo k rozsáhlému zatýkání v únoru, květnu, červnu a červenci 1940. Podle jedné verze zachytilo gestapo jmenné seznamy, podle jiné bylo bitím a mučením vedoucích ON přiznání vynuceno, nebo se projevila zrada. František. Krčma měl soupis členů, který při prohlídce vhodil za trezor, kde byl prohlížejícími nalezen. Těžko dnes říci, který z uvedených dohadů je správný. Faktem však zůstává, že se gestapu nepodařilo zatknout všechna členy ON, několika se přece podařilo ujít zatčení.
Zatčeno bylo 42 občanů Frant. Bambuch, Julius. Bambušek, Emil Berg, František. a Laďa Bitalovi, Otto Borde, Vilém a Vladislav Burdovi, Josef Čabla, Leoš Čeblík, Jan Čeněk, Arnošt. Davídek, Evžen Egger, Frabtišek. Filip, Rudolf Fürbachr /Potocký/, Pavel Klement, Rudolf Klíma, Jan Konvičný, Josef Konvičný, Standa. Kopal, František. Krčma, Stanislav. Macho, Pavel Měrka, Arnošt, Miroslav a Zdeněk Michalčákovi, František. Novák, František. Novosad, Jaromír /Holčík/ Orság, Josef Orság-Čagara, František Paška, Karel Peiger, Jan Polášek, Emil Schnaubelt, Cyril Šarman, Karel Šmuc, Antonín Tomášek, Karel Tylčar, Pavel Urban, Josef. Valigura, Al.ois Vehovský a Cyril Vrážel. Jako první zatčeni v únoru František Krčma a Arnošt Michalčák. Hlavní vlna zatýkání přišla v červnu, červenci a srpnu 1940.
Putování zatčených po nacistických věznicích začalo ve Vsetíně, výslechy byly na gestapu v Brně v Kounicových a Sušilových kolejích. Po nich šel transport do Breslau /Wroclav/. V dubnu 1941 byli transportováni do věznice Mírov, a odtud zase po 3 měsících do Wolfenbütte u Brunšviku /v západním Německu/. Od června 1942 byli vězňové po skupinách transportováni k vrchnímu zemskému soudu /Oberlandesgericht/ do Breslau, vyjma Arnošta Michalčáka, který byl souzen lidovým soudem /Volksgericht/ v Berlíně. František Krčma a František. Novák byli odsouzeni k trestu smrti v Breslau a popraveni 27.5.1943. Ostatní dostali tresty od 4 do 10 let. Několika členům se podařilo vyváznout s nižšími tresty, případně osvobozením. Všichni byli souzeni pro přípravu velezrady /Hochverrat/ s úmyslem násilím odtrhnout část území od říše. Mnozí prošli tvrdými výslechy na gestapu, většina strávila devět měsíců na samotkách a připočteme-li hlad a stálou podvýživu, stesk po domově a duševní strádání, nelze se divit, že na následky těchto útrap zemřelo pět členů ON již ve věznicích. Další z těch, kteří přežili a dočkali se svobody, vrátili se s podlomeným zdravím a řada zemřela. A i ti zbývající členové ON pociťují dodnes újmy na zdraví. Své osudy nesou vyrovnaně s vědomím, že přispěli svým podílem k boji za naše osvobození.
Moravsko-slovenská hranice
Od samého počátku okupace odcházeli naši lidé na Slovensko, pak dále do zahraničí do SSSR i na západ, aby se zúčastnili odboje. Místní obyvatelé jim poskytovali úkryt, potravu a převáděli je přes hranice. Brzy po začátku okupace se rozhodl Jan Filip, nar. 1911, že odejde do ciziny. Už 10. srpna odešli s Cyrilem Orságem - Holčíkem na hranici Protektorátu u Morávky a přešli do sudetského území. Před pronásledováním unikli vyskočením z vlaku a při nepozornosti pohraniční. stráže přešli do Polska. V polském Těšíně bylo již 2000 lidí s podobným osudem. Tam je zastihl začátek války, strašný zmatek, a ústup na východ. Přes Lešno, Lvov, pokračovali na Tarnopol. Jedno nádraží bylo bombardováno několik minut předtím, než tam dojeli. Na koupeném voze s koněm přijeli až k sovětským hranicím u Hrachovce. Sovětští vojáci je ubytovali o několik vesnic dále ve stodolách, dali jim konzervy a pak je odvezli do školy v Kamenci Podolském. Tam čekali na vhodnou příležitost k přihlášení do odboje. Po 22. červnu 1941 byla už situace jasná: Sovětská. vláda umožnila vojákům, aby se přihlásili buď do samostatné čs. jednotky, jíž velel tehdejší podplukovník Svoboda, nebo aby odjeli na střední východ. Jan Filip odjel k 8. anglické armádě, bojoval u Tobruku v Africe, pak ještě ve Francii. Po válce se vrátil v hodnosti četaře.
i: V březnu 1940 složili všichni veřejní zaměstnanci slib věrnosti říši - také učitelé, ale žactvo bylo vedeno v českém duchu a ve spolupráci s rodiči se plán nacistů na převýchovu dětí nepodařil. Okupanti nařídili zničit památky, obrazy, busty a symboly naší samostatnosti. Němčině bylo vyučováno 8 hod. týdně na úkor jiných předmětů. Z veřejných knihoven byly vyřazeny knihy sovětských, anglických a francouzských spisovatelů. V červenci 1941 bylo nařízeno označovat okna budov písmenem „V“ což mělo značit vítězství říše /Viktoria/. Avšak naši občané na to nedbali a písmena se neukázala v žádném soukromém domě. Rozmáhaly se sabotáže na Vsetíně i v blízkém okolí. Žák 2. třídy měšťanské školy Jaroslav Hodulák byl potrestán vyloučením ze školy, protože poškodil elektrické vedení o vysokém napětí.
Po nastoupení zastupujícího říšského protektora Heydricha zesílilo gestapo svou činnost. Zatýkali pro členství v ilegálních organizacích, pro poslech zahraničního rozhlasu, pro přechovávání zbraní, pro převádění osob přes hranice, pro pašování zboží, pro sabotáže hospodářské, pro útěk z říše aj.. Po atentátu na Heydricha byly také v naší obci provedeny domovní prohlídky. Konaly je německé hlídky celkem důkladně, ale vše dopadlo dobře hlavně proto, že lidé byli solidární proti společnému nepříteli. V roce 1942 bylo zakázáno přijímat do hlavní školy, jak se nyní jmenovala naše škola, žáky z rodin, kde byl někdo z politických důvodů trestán. V únoru 1942 byl kooptován do obecního zastupitelstva správce huti Johan Pechatschek místo Pavla Gáška. Od května 1942 se stal členem obecního zastupitelstva Stephan Dittrich, lesní správce - Němec. V roce 1943 snažili se Němci převést děti z rodin národnostně smíšených do německé školy. Pouze u jedné rodiny převedli chlapce násilím do německé třídy proti jeho vůli i proti vůli rodičů. V Karolince asi ze dvou rodin posílali děti do německé. školy.
Ve větším měřítku bylo prováděno verbování našich lidí na práce do Německa /hlavně mládež/. Naopak nálety na Říši způsobily, že místní němečtí financi přistěhovali své rodiny z Německa do nově postavené kolonie ve Vranči na vyvlastněných pozemcích.
Nácviky leteckých poplachů ve škole byly vzorné, ale když byl v červenci 1944 vyhlášen skutečný poplach, organizace selhala. Všichni prchali na vlastní pěst, psychologie davu strhla i inspektora, který byl právě přítomen na škole. Kryt byl v suterénu školy a byl rozměřen tak, že pro 13 žáků německé třídy byla vyhrazena 1 čtvrtina krytu a pro 660 našich dětí zbylé 3 čtvrtiny. Po hodinovém pobytu v krytu byl vzduch téměř nedýchatelný. Při dalších poplaších už žáci do tohoto krytu nešli a pustili se domů.
Dne 29.8.1944 odhodila americká letadla nad naší obcí náklad pum, které dopadly na Bařině poblíž stavení Jana Třetiny a poškodily budovy. Další série pum dopadla na Babínku za školou do lesa. Nevybuchlé bomby byly pak zneškodněny trestanci, které Němci přivezli z Ostravy. Střepiny se dodnes mohou nalézt v okolí dopadu. 29.8.1944 vypuklo Slovenské Národní povstání. Mezi prvními pomocníky z naší obce odešli: Josef Valůšek, Pavel Bitala, Jaroslav Ondruš, Jaroslav Bartošek, Metoděj. Křenek.
Partyzán Jaroslav Ondruš
18tiletý hoch odchází z domova, aby převedl přes protektorátní hranice skupinu ostravských četníků, kteří už nechtěli sloužit Němcům. Akce byla dobře připravena. Dne 13.9.1944 přijelo 18 četníků z Ostravy půlnočním vlakem do Nového Hrozenkova a byli očekáváni svými průvodci v čele s Jaroslavem Ondrušem. Kolem čtvrté hodiny. ranní překročili hranici u Portáše. Došli pak až na partyzánský štáb na Slovensku u Kuněradu. Tam bylo rozhodnuto, Jaroslav bude vojenským řidičem. Po osvobození čekali marně Jaroslavovi rodiče na synu, hledali ho, ale marně. Po jisté době dostali zprávu z obce Lazany, že jejich syn padl jako řidič při transportu zbraní. Jeho pozůstatky jsou pohřbeny na zdejším hřbitově. Naši občané nezapomínají, že mladý Jaroslav položil svůj život za svobodu naší vlasti.
Poprava v Novém Hrozenkově
14. záři 1944 byli zadrženi v oblasti Javorníků, lesním správcem Dittrichem a Josefem Zezulou tři cizí občané.Byli to : Václav Koňařík z Čubova, Oldřich Neumann z Hranic a bývalý strážmistr vládního vojska Frantiček. Mašláň. Na policejním komisařství byli vyslýcháni a mučeni. Mašláň se při výslechu nečekaně zmocnil pistole, zastřelil dva finance, vyskočil oknem a prchal přes cestu k lesu Bařiny. V lese Kladňačka byl dostižen a padl v boji s přesilou. Koňařík a Neuman byli zajištěni a byl jim navržen trest smrti. Celní komisař současně žádal, aby každý pátý muž v obci byl zastřelen. K tomu sice nedošlo, ale oba zadržení byli 16.6.1944 u mostu do Vranče popraveni. Jejich těla visela po 24 hodin na výstrahu ostatním občanům. Jejich mučednická smrt ještě více zatvrdila náš lid k odporu. Oba udavači byli po zásluze potrestání smrtí v roce 1945.
Partyzáni na Bezkydě
Dne 27.10.1944 obklíčili fašisté nad Brodskou na Bezkydě letní salaš. V rozpoutavším se boji zastřelili a upálili 8 partyzánů, v nichž byli zjištěni bratři Adamcovi z Hovězí, Ondruš z Jasénky, Siuda, Slezáček, Polcar a dva neznámí. Jsou pohřbeni v Novém Hrozenkově a jejich hrob je pietně udržován přispěním Výboru žen a žáků školy.
Destrukce Františka. Tomka ve Velkých Karlovicích
Mladý kominický učeň František. Tomek se učil kominickému řemeslu u mistra Jana Dvořáka v Novém Hrozenkově. Byl ve spojení s partyzány a v září 1944 dostal příkaz provést destrukci ve škole v Karlovicích. Zdařilo se to, mladý hoch dal časovanou nálož do kotelny ve škole a výbuch způsobil rozbití všech oken a dveří v budově. Po činu odešel Tomek k partyzánům a bojoval s nimi na různých místech. Dne 8. února došla zpráva, že v boji padl u Rajnochovic /1945/.
Partyzán Molo
V listopadu 1944 byl při bojích raněn partyzán František Molo, který byl pak tajně léčen u Jaroslava Pavlice a Karla Koppa. Po zdárném vyléčení pak přešel Molo opět na velitelství brigády Jana Žižka k Murzinovi.
Památné místo Jaseníková
Zvěrstva fašistů stále rostla. Dne 5. ledna 1945 zazněla silná palba od Jaseníkové v Novém Hrozenkově, dnes Karolinka. Dům Jana Orsága byl obklíčen, neboť se tam zdržoval jeho nevlastní syn Pavel Bitala, partyzán. Byl asi vyzrazen některým udavačem. Probil se z obklíčení a uprchl do blízkého lesa. Fašisté zapálili stavení a do plamení vrhli 84letého Jana Orsága i 14letého syna Bohuslava. Manželka Marie byla postřelena na útěku z domu, občané ji odvezli do nemocnice, ale tam zemřela.
Pohřbeni ve Vápence
V panickém strachu se vybíjela zuřivost a vztek fašistů na dalších obětech. Koncem dubna 1945 byli bestiálně umučeni v údolí Vranče ve Vápence dva partyzáni. Ukrajinský major Zen-Volský a Andrej Novák ze Žiliny. Byli dovezeni do školy ve Vranči, jejíž sklep posloužil jako vězení . Po krutých výsleších byli dovezeni do lesa Vápenka, tam si museli vykopat hrob a do něho byli zaživa pohřbeni. Bylo to potvrzeno lékařem.
Uprchlíci z Říše
Náš občan J. T. přechoval v dubnu 2 slovenské občany, kteří prchali z práce v Německu. Jeho rodina jim poskytla pomoc, stravu, oblečení a další den je převedli přes hranici Moravy a Slovenska. Dramatická situace nastala, když krátce po příchodu uprchlíků přišla německá hlídka. Oba se provizorně schovali, ale při případném prohledání domu se psy, by byly jejich úkryty lehce prozrazeny. Oba Slováci se zdarem přešli na Slovensko, setkali se s našim občanem a děkovali mu za zachránění života. /pravdivost události ověřena matričním úřadem/. Jeden z nich žije na Opavsku, druhý u Přerova.
Ustupující Němci přepadeni v Brodské
V noci z 3. na 4. května 1945 byl zorganizován noční přepad Němců, kteří chtěli ustupovat z naší obce. Směrem na Vsetín už nemohli, cesta byla u Huslenek obsazena našimi jednotkami, proto chtěli prchnout k Rožnovu. Naši povozníci je měli vézt, ale Josef Vrážel je schválně zavedl do „slepé uličky“ v Brodské a podal vzkaz do obce našim odbojovým pracovníkům. Ti zorganizovali akci, které velel Josef Halamíšek. Asi 20 málo ozbrojených občanů vydalo se ten večer do Brodské, aby zajali prchající Němce. Akce byla s ohledem na převahu Němců velmi riskantní, odvážná, ale zdařila se. Téměř 40 Němců bylo zajato a také několik plně naložených vozů předáno našim jednotkám.
Smrtelné zranění štábního kapitána. Perutky
Smutný byl den 3. května 1945 v předvečer naší svobody pro štábního kapitána Vladislava Perutku. Byl velitelem 5. roty 1. čsl. brigády. Narodil se v Uherském Hradišti a prošel bojovou cestou od Buzuluku, aby zde v rodné zemi na Moravě položil svůj život. Malá skupina rozptýlených Němců šla večer přes most u Vranče. Když je škpt. Perutka vyzval ke vzdání, začali střílet. Jedna střela se odrazila od dalekohledu který měl na prsou a zasáhlo ho do krku. Byl ošetřen zdravotníkem Františkem. Burdou, převezen do Vranče, operován lékařem, ale byl nutný převoz do nemocnice. S velkými obtížemi se to podařilo, ale ztráta krve byla tak velká, že v krátké době zemřel. Z úst jeho spolubojovníků jsme se dozvěděli, jak v lese na Javornících se rozezpíval písní: Moravo, Moravo.... Netušil, že si ji zpívá naposled. Život tohoto statečného vojáka byl těžkou obětí při zrodu naší svobody. Je také známo, že byl velmi oblíben u svých vojáků, vyznamenán několika řády. Jeho smrt je symbolem zahraničního odboje.
František Šipula - letec
Brzy po okupaci našich zemí, odešel do zahraničí náš občan z Vranče František Šipula. Přes SSSR přišel do Francie, pak do Anglie, kde se stal příslušníkem naší bombardovací letky. Podnikl řadu letů proti nepřítel a při jednom z nich byl sestřelen nad Biskajským zálivem. Příbuzní dostali po válce zprávu o jeho smrti. Podobný osud stihnul i Jaroslava Bambuška z Karolinky.
Čtyřletá Žofie Ondrušová, zastřelena ve Vranči na dvoře, když šla se svým otcem pro vodu. Zbloudilá střela ji zasáhla, načež zemřela.
Mějme trvale ve svých vzpomínkách všechny oběti občanů z naší obce i Karolinky, která do roku 1949 patřila k Novému Hrozenkovu. A není to číslo právě malé: 50 občanů zahynulo v koncentrácích, útrapami, popravami, upálením, padli jako partyzáni i ve vojsku. K nim patří 48 občanů, kteří byli jako židé odvezeni do koncentráků a již se nevrátili. Pokloňme se památce všech těchto 98 obětí....
Vzpomeňme všech 140 tisíc sovětských vojáků, kteří padlina našem území a bez jejich statečnosti by dnes naše národy nebyly ve střední Evropě. Krásné je naše Valašsko, kdysi chudobné, dnes v rozkvětu. Až si vyjdete v jarním podvečeru na kopce nad dědinou, zaposlouchejte se do zpěvu přírody. Uslyšíte hlasy vlastního života, hlasy přátel, soudruhů i bojových bratří, uslyšíte hrdinný zpěv o lásce k vlasti, a až nastoupí tma do všech hrozenkovských údolí a rozzáří se světla v domácnostech, ponořte se do minulosti a porovnejte život předků se životem dnešních lidí. Nechť nikdy nezanikne vzpomínka na doby strašného útisku v letech 1939-45.
Pracujme za další rozkvět naší obce i celého Valašska!
František Burda, partyzán, příslušník Partyzánské brigády Jana Žižky,
zemřel v dubnu 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz