Protičeský Witikobund - jedna ze základních složek sudeněmeckého ladsmanšaftu, III.

Sami si odpovězte na otázku, zda měl premiér Sobotka pravdu, když tvrdil, že nemůžeme ladsmany považovat  za pohrobky německých nacistů, nebo zda se mýlil nebo dokonce lhal. Čtěte pozorně!

Witikobund aneb Svaz kamarádů po roce 1945

V roce 1969, kdy člen Witikobundu (W. Becher) už stál jako mluvčí včele Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Brand prohlásil: "Práce Sudetoněmeckého landsmanšaftu je dnes v rozhodujících oblastechjeho organizace nesena našimi kamarády. Neznamená to nic jiného, než že naši lidé po léta... aktivně pracovali v organizačních členěních Sudetoněmeckého landsmanšaftu na všech organizačních stupních a ve všech oblastech, a že si svým věcným výkonem získali důvěru krajanů. "19

Ovšem tak jako byl Svaz kamarádů ve 30. letech obviňován z rafinovaného zákulisního působení, infiltrací a "zednářství", stal se i Witikobund terčem obdobných výtek a podezření, takže Brand pokládal za nutné své "krajany" také chlácholit (rovněž podobně jako kdysi): "Fakt, který mnozí nechtějí pochopit částečně pro svou nechápavost, dílem ze zlé vůle: a sice jak se společně vypracované po¬znání přetváří ve skutečnost aktivitou jednotlivců, aniž by k tomu bylo zapotřebí, striktního rozkazu '... Protože toto není chápáno, objevují se potom absurdní myšlenky o ,tajné organizaci', ,uchopení moci' v té či oné organizaci. "20

Witikobund ovládl vedení landsmanšaftu a stal se určujícím faktorem jeho ideologie i praktické politiky.

Když v roce 1982 odešel W. Becher z funkce mluvčího a jeho nástupcem se stal Franz Neubauer, hlásící se ke katolické Ackermannově obci, nebylo to v žádném případě na úkor pozic Witikobundu. Neubauer se krátce po svém zvolení mluvčím zúčastnil výročního shromáždění Witikobundu v Bad Mergentheimu, kde dal "witikonům" jasně najevo, že si je vědom toho, že za svoji funkci vděčí jim a že ví, jak se má v této funkci chovat.

"Děkuji vám... za to, že jste mi dali důvěru a já se pokusím tuto důvěru obhájit, " prohlásil Neubauer. Na adresu Witikobundu pak uvedl: "Witikobund... měl mimořádně konstruktivní přínos ke konsolidaci a vývoji národní skupiny po roce 1945... Vše, na čem se v minulých desetiletích usnesl a co zveřejnil, obstojí před historií našeho národa... Není mi známo nic, co by jen v nejmenším zpochybňovalo svobodně demokratické založení Witikobundu. Politické a bezpečnostní poměry v SRN by vypadaly lépe, kdyby všechna zařízení a hnutí našeho státu usilovala o stejné demokratické založení. " A v samém závěru svého projevu Neubauer poprosil: "Dovolte mi, abych u vás mohl zůstat jako přítel mezi přáteli, jako kamarád mezi kamarády. "2]

Není nutné pochybovat o tom, že stejně vřelý vztah mají k Witikobundu rovněž Neubauerovi nástupci.

V roce, kdy se Neubauer ujímal funkce mluvčího, zasedalo na padesát "witikonů" v 71 členném Spolkovém shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu a členové Witikobundu zastávali také většinu funkcí ve spolkovém vedení!

Ideologie, na které ie Witikobund postaven a kterou od dob svého vzniku hájí, rozvíjí a prosazuje v rámci celého landsmanšaftu, má především tyto složky resp. charakteristické rysy: Protičeský šovinismus a rasismus, antisemitismus, historický revizionismus orientovaný na výsledky druhé světové války a na bagatelizování nacistických zločinů. S mimořádnou slovní agresivitou prosazuje Witikobund znovuzískání českých pohraničních území a navrácení majetku, konfiskovaného po druhé světové válce. " Walter Brand a Witiko-Bund se společně zasloužili o to, že v sudetoněmeckém kolektivním vzpomínání byla přeskočena léta 1938 -1945 a že sudetoněmecký boj o uznání sudetoněmecké národnostní skupiny byl přenesen z předválečného Československa do poválečného Německa. Minulost, která neskončila, se objevuje dodnes v kontinuitě tradic před- a poválečného sudetoněmeckého politického života, "22 uvedli Hahnovi.

Pojetí historie propagované lidmi z Witikobundu je naplněno až odporným lhaním a překrucováním. Tak například vyhlazení Lidic bylo podle bývalého předsedy Witikobundu H.-R. Übelackera "ve válečných dobách při použití násilí proti vůdčímu zástupci jiného státu z mezinárodně právního hlediska běžná věc ".23  Tentýž "witikon" ve vztahu k roku 1945 formuloval myšlenku, že "nesmyslné ,povstání' Čechů propuklo teprve tehdy, když Německá říše se nacházela ve stavu k seberozpuštění. Prvořadým cílem povstání bylo vyvraždění bezbranného německého civilního obyvatelstva ".24 Podle Witikobundu "šovinismus Čechů stál u zrodu světa nacismu", Edvard Beneš byl "demokraticky maskovaný starý nacista" a "Benešův režim pronásledoval sudetské Němce z rasistických důvodů ".25

Pokud jde o způsob řešení "sudetoněmecké otázky", Witikobund zvažuje tyto varianty, které zdomácněly i v rámci celého Sudetoněmeckého landsmanšaftu a lze je tedy pokládat za běžný způsob uvažování mezi tzv. sudetskými Němci, jejichž politickou domovinou je landsmanšaft: 1) Návrat jednotlivců do Česka za ztráty současného státního občanství a při získání nového občanství českého (to by mělo být za všech okolností odmítnuto). 2)  Návrat národní skupiny popřípadě za posílení jinými německy hovořícími osídlenci; to si lze představit v rámci statutu autonomie. Ta by byla možná za široké samosprávy pro Němce uvnitř státu. Znamenalo by to také, že v nouzovém případě by bylo, opět za použití práva na sebeurčení, usilováno o řešení formou vlastního státu. "26

Witikobund "zásadně odmítá realizaci práva na vlast a sebeurčení jako vnitročeskou záležitost. Jako minimální řešení by mohlo být zřízeno kondominium, tedy společná správa, a to České republiky společně s ochrannými mocnostmi sudetoněmecké národní skupiny, tj. Rakouskem a Německem. Vstup do této problematiky by mohla ulehčit diskuse o autonomním řešení podle izraelsko-palestinského modelu ". 27

Ovšem vzhledem k sílícímu poznání předáků a ideologů landsmanšaftu, že mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou už neexistuje "otázka státních hranic", dochází v posledních letech ke změně strategie i praktické politiky landsmanšaftu; v konkurenci k tradičnímu územně-revizionistickému ("revanšistickému") konceptu je rozvíjen mnohem schůdnější model etnické parcelace Evropy na základě vytvoření a realizace evropského "práva národních skupin" (viz násl.).

Známý "sudetoněmecký stratég" Rudolf Hilf prohlásil "jasnozřivě" už v roce 1991: "K normám budoucí sjednocené Evropy bude patřit právo národních skupin ve formě aktivní ochrany menšin... Pokud jsou státní hranice nehnutelné, je potom zcela logické, že musí být nalezeno mírové řešení pro etnické skupiny, které se nehodí do konceptu existujících národních států... V této věci jsme již dlouho činní na mezinárodní úrovni a vypracovali jsme návrh Charty evropských národních skupin. "28

Změnu trendu od revizionistického konceptu ke konceptu "evropeizace", jenž byl dříve pokládán spíše za alternativu, potvrdil Witikobund v dubnu roku 2008 ve svém "Arnsberském prohlášení". "Musíme se rozhodnout, zda se chopíme šance evropeizace a politizace našich oprávněných domovskopolitických záležitostí, nebo zda bude tato šance zmařena, "29 stojí v tomto prohlášení, přičemž Witikobund dodává: " Witikobund, jehož cíle se zcela kryjí s cíli landsmanšaftu, vystoupí proti každému pokusu vtlačit národní skupinu definitivně stranou do folkloristické činnosti. "30

Z knihy Sudetoněmecké kapitoly, Emil Hruška, 2008, Praha, str. 238-250