Protičeský Witikobund - jedna ze základních složek „sudeněmeckého ladsmanšaftu“, II.

Sami si odpovězte na otázku, zda měl premiér Sobotka pravdu, když tvrdil, že nemůžeme ladsmany považovat  za pohrobky německých nacistů, nebo zda se mýlil nebo dokonce lhal. Čtěte pozorně!

Witokobund aneb Svaz kamarádů po roce 1945

W. Brand přednesl ve Stuttgartu referát nazvaný "Myšlenky k problému návratu naší národní skupiny do vlasti", přičemž mimo jiné uvedl: "Je historicky prokázáno (husitské války, rok 1945 a koneckonců celá myšlenka panslavismu), že Češi sami nemohou klást odpor útokům z Východu, pokud chybí německý pořádací element.

Proto: sudetoněmecká otázka se týká nejen nás. Nesmí být viděna ani pouze jako celoněmecká otázka... Naši otázku je třeba vidět jako celoevropskou otázku." Ohledně "návratu sudetoněmecké národní skupiny do vlasti" Brand bez obalu prohlásil: "Dnes už nejde o jednoduchý ,návrat', nýbrž o nový průlom, o znovuzískání naší vlasti cestou nového osídlení, které by bylo naprosto stejnorodé se starou kolonizací středověku, ovšem za realizace prostředky dnešní techniky.“

A. Smagon, hovořící na téma "Vnitropolitické otázky současnosti", konstatoval: "Můžeme byt dnes, právě se zřetelem ke složení našeho dnešního shromáždění, vděční osudu za to, že tak mnoho z nás přežilo katastrofu zhroucení třetí říše. S námi zůstala uchována pro sudetské němectví politická kapacita, jakou dnes nedisponuje žádná jiná národní skupina. "

Sociolog V. Houžvička v souvislosti s formováním programatiky Witikobundu napsal, že program této organizace se zejména zaměřil "na využití evropských integračních procesů; v duchu pojetí w. Branda je třeba soustředit se na ustupující význam národních států; nebude mít rozhodující význam, kdo žije na jaké straně hranice, ale rozhodující bude jeho příslušnost k určitému národnímu duchu/Volkstum, neboť národy vzdor ustupující roli hranic zůstanou reálnou entitou. Jinými slovy také Brand a spol. předjímali" vývoj, k němuž dojde po pádu komunistických režimů ve východní Evropě". (Aktuálně, v roce 2005, citovaný autor dodal: " Dosud byl naplněn předpoklad pádu totalitních režimů, zbývá realizovat praktické důsledky Brandova odkazu.“

Rok 1950 byl jak rokem etablování Sudetoněmeckého landsmanšaftu na celospolkové úrovni ["Sudetoněmecký landsmanšaft  je námi uznán (zvýraznil autor) jako organizace národní skupiny"], objevilo se v oběžníku Pracovního kruhu jihovýchod, tak také úplného organizačního osamostatnění "pracovního kruhu" a jeho přejmenování na Witikobund. Tento název navrhl údajně někdejší "kamarád" W. Becher, pozdější mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Witiko bylo jméno středověkého rytíře - hlavní postavy stejnojmenného románu německého "šumavského" spisovatele Adalberta Stiftera. Becher přišel s tímto zdůvodněním: "Witiko, rytíř bez bázně a hany, přijíždí na koni z Pasova do Čech 12. století. Je zároveň mužem z lidu i státníkem. Bez patosu a ideologie vidí svůj cíl v tom, aby ,činil to správné' a spatřuje toto správné ve vnitřním uspořádání a v organickém postavení Čech k říši. Bylo by možné hovořit o evropské myšlence v románu, Witiko " pokud by toto slovo neznělo poněkud frivolně vzhledem ke středověké uzavřenosti... (Witiko) shromažďuje lidi kolem sebe a stává se přirozeným středobodem své obce. My všichni jsme byli vyhnáni do země, odkud Witiko přijel, a provázíme oblouk historického vývoje jako smysl a úkol doufejme možné budoucnosti. Nové získání naší vlasti nemůže být jen záležitostí resentimentu nebo žalostné romantiky, musí být spíše vybojováno pro¬středky reálné politiky a podobným osobním chováním, tak jak tomu bylo u epické postavy Adalberta Stiftera. "15

Do čela Witikobundu byla zvolena trojice W. Brand, W. Zawadil a F. Brehm. O tři roky později předal Brand vedení spolku Franku Seibothovi (rovněž jeho biografie byla z hlediska starých "kamarádů" bezvadná: Seiboth byl svého času "vůdce" Hitlerjugend v sudetské župě a šéf župního úřadu NSDAP pro ideologické školení). Přímo "hvězdné" složení měla celá špička Witikobundu: v jeho čele stál nadále Seiboth, ve vedení dále byli W. Brand, A. Smagon, A. Metzner, W. Becher, H. Honig, S. Zoglmann, Oskar Base (býva¬lý funkcionář Hitlerjugend), Franz Holler, svého času šéf propagan¬dy na župním vedení NSDAP v Liberci, zvaný "Goebbels z Čech", a Rudolf Jahn, bývalý důstojník SS a Henleinův osobní tajemník.

Staří "kamarádi" využívali všech svých zkušeností a při ovládnutí Sudetoněmeckého landsmanšaftu aplikovali principy a postupy, které se jim před lety osvědčily při politickém ovládnutí většiny německého obyvatelstva v Československu, nyní bez rušivých zásahů rivalů z Aufuruchkreisu, kteří se podřídili taktovce Branda a spol.

Jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti lze přijmout konstatování, že vznik a vývoj Witikobundu - a koneckonců celého Sudetoněmeckého landsmanšaftu, vezmeme-li v úvahu jeho organizátory a funkcionáře - byl charakteristickým projevem toho, "jak bývalí vedoucí nacisté už krátce po skončení války vylézali z děr, shromaždovali se, spřádali plány na přizpůsobení se situaci, poskytovali si ,kamarádskou pomoc', vzájemně se podporovali při obsazování důležitých pozic ve státním aparátu, v politických stranách, v hospodářství nebo v masových médiích; a konečně, jak staří nacisté systematicky organizovali a školili mladé přívržence, kteří později přebírali funkce ve Witikobundu od těch, kteří zemřeli nebo odešli kvůli vysokému věku".16

V roce 1956 byl do čela Witikobundu zvolen budoucí mluvčí landsmanšaftu W. Becher. Jako jeho zástupci figuroval i W. Brand, A. Smagon, H. Hanig, A. Metzner, O. Base, Rudolf Sandner, dříve člen hlavního vedení Sudetoněmecké strany, poté člen župního ve¬dení NSDAP a jediný "sudetoněmecký" říšský řečník NSDAP, a Wolfgang Egerter, který tehdy reprezentoval nastupující mladší generaci (později se stal Egerter jedním z hlavních stratégů landsmanšaftu).

O rok později došlo k zapsání Witikobundu do úředního registru spolků. Jeho centrála se definitivně ocitla v Mnichově a jako výkonný jednatel zde zahájil své dlouhodobé působení válečný zločinec Franz Kannasin, někdejší Henleinův "místodržící" na Slovensku.

Postupem času vytvořili "witikoni" také vnitřní, stále existující strukturu své organizace. Včele Witikobundu stojí předseda a místopředseda; ti vytvářejí se šesti přísedícími spolkové vedení. Druhým orgánem vedle spolkového vedení je senát, složený z osmnácti tzv. starých (tedy zvláště zasloužilých) a nových senátorů. Vedle celospolkové organizace existují zemské skupiny Witikobundu v Bavorsku, Hessensku, Bádensku- Wiirttembersku a jako atypická regionální organizace existuje skupina Sever. Samostatně registrovaným spolkem je tzv. Kamarádská pomoc Witikobundu, která především shromažďuje finanční prostředky na podporu "witikonů" ocitnuvších se v nouzi. Počet členů Witikobundu se vždy pohyboval kolem jed¬noho tisíce, což odpovídá elitářskému charakteru této organizace. Každý zájemce o členství musí (podobně jako kdysi při příjímání do KB) mít doporučení dvou členů - ručitelů a jeho profil je pečlivě pro¬věřován.

Zásady a metody vnitřní soudržnosti a infiltrace, vypracované Svazem kamarádů ve 20. a 30. letech minulého století a převzaté po válce Witikobundem, měly opět úspěch. Již v roce 1960 mohli "witikoni" s pýchou konstatovat: "Dnes máme ve svých řadách ministry, státní tajemníky, poslance, předsedy politických stran, členy spolkového vedení a spolkového shromáždění (Sudetoněmeckého landsmanšaftu - pozn. aut.), šéfredaktory, vydavatele, atd. atd... "17

Hlavní objekt zájmu představoval pro Witikobund samozřejmě Sudetoněmecký landsmanšaft. "Witikoni" ovládli jak jeho vedoucí grémia, tak jeho nejdůležitější tzv. přidružené organizace. "Členy našeho svazu najdeme v Sudetoněmeckém landsmanšaftu ve všech jeho specializovaných oblastech a na všech organizačních stupních od místních organizací přes okresní, krajské a zemské skupiny až po špičku spolkového vedení,"18 konstatoval W. Brand, sám po jistou dobu místopředseda spolkového vedení landsmanšaftu.

Z knihy Sudetoněmecké kapitoly, Emil Hruška, 2008, Praha, str. 238-250