Protičeský Witikobund – jedna ze základních složek sudetoněmeckého landsmanšaftu, I.

Sami si odpovězte na otázku, zda měl premiér Sobotka pravdu, když tvrdil, že nemůžeme ladsmany považovat  za pohrobky německých nacistů, nebo zda se mýlil nebo dokonce lhal. Čtěte pozorně!

Witikobund aneb Svaz kamarádů po roce 1945

Druhou světovou válku přežilo pozoruhodně velké množství někdejších členů Svazu kamarádů (KB) a Kruhu "Průlom" (AK), kteří svého času "hýbali" děním v Sudetoněmecké straně a v letech 1938-1945 zastávali vesměs nikoli bezvýznamná místa v nacistickém aparátu včetně ozbrojených složek třetí říše.

V západních okupačních zónách Německa se ocitla bez úhony většina funkcionářů a úředníků vedení NSDAP "sudetské župy"; bývalí "kamarádi" i jejich rivalové se vraceli z armády, z jednotek SS, z okupačních aparátů Německem obsazených zemí. Walter Brand, po Mnichovu ještě důstojník SA a Göringův pověřenec pro čtyřletý plán v "sudetské župě", se jako naprostá výjimka vrátil z koncentračního tábora, ve kterém se však neocitl jako antifašista, nýbrž právě jako rival "ortodoxních" nacistů.

S přeživšími "kamarády" přežil i duch a ideje KB. Tzv. sudetoněmecká národní skupina byla sice zdecimována porážkou nacismu, přesídlena a roztříštěna, zbavena materiálního potenciálu, nicméně nadále představovala objekt zájmu, "pracovní pole" někdejších konceptorů Henleinova masového hnutí. Zásadní změna podmínek existence sudetských Němců implikovala nutnost nejen narovnání vztahů mezi bývalými rivaly "völkisch" tábora, ale i podřízenost všech sudetoněmeckých politických proudů jednotným cílům; cílům, které zformulovali právě oni bývalí rivalové. Ovšem mezi nimi se nejednalo jen o pouhé smíření v duchu "co bylo, to bylo", nýbrž podstatou bylo opětovné získání dominantních pozic bývalých přívrženců KB.

K prvnímu neformálnímu setkání" aktivních lidí nacionálního jádra ze staré vlasti " došlo 9. listopadu 1947 ve Waldkraiburgu. Lze si položit otázku, zda byla volba tohoto data náhodná: 9. listopadu 1923 došlo v Mnichově k neúspěšnému pokusu nacistů o puč a každoročně pak byl tento den nacisty oslavován (Hitler se svého času setkával toho dne se "starými bojovníky"). A právě 9. listopadu 1938 proběhla v celém Německu - včetně "sudetské župy" - tzv. křišťálová noc, při které došlo k rozsáhlým protižidovským pogromům.

"Bylo to 9. listopadu 1947, kdy se ve Waldkraiburgu... poprvé sešli po katastrofě roku 1945 opět lidé, kteří byli spojeni dlouholetým přátelstvím a neúnavnou prací ve vlasti ",  napsal W. Brand. Tohoto prvního setkání se zúčastnili: na prvním místě samozřejmě W. Brand, podobně jako ve třicátých letech spiritus rector nově budované organizace; dále Walter Becher, svého času člen NSDAP (č. 6588113) a za války propagandistický důstojník wehrmachtu; Ruppert Glaas, donedávna vedoucí jednoho z župních úřadů NSDAP v Liberci; Konstantin Höss, dříve šéf NSDAP v Praze, Jičíně a Hradci Králové; Karl Kraus, za války SS-Obersturmbannführer a velitel SD v Bělehradě; Hugo Liehm, svého času senátor za SdP, starosta Žlutic a člen NSDAP, a Emil Lode, "starý bojovník SdP" a pak člen NSDAP. Vesměs se jednalo o bývalé prominentní členy Svazu kamarádů.

Na tomto svém listopadovém setkání, které je pokládáno za položení základu později pojmenovaného Witikobundu (Svaz Witiko nebo také Witikův svaz - WB) došli staří "kamarádi" snadno k rozhodnutí "znovu shromáždit a podchytit lidi, kteří spolu pracovali v Sudetech ". Osloveni měli být nejen bývalí "kamarádi", ale i jejich někdejší rivalové z AK. (Dodatečný důkaz toho, že bývalé rozpory byly nikoli zásadní!)

Setkání 9. listopadu tak odstartovalo proces "smiřování" obou táborů. Milníky tohoto procesu byla další rokování, proběhnuvší na jaře 1948, tentokrát již za účasti bývalých přívrženců hnutí AK. Ve dnech 30. dubna a 1. května 1948 jednali opět ve Waldkraiburgu W. Brand, W. Becher, K. Höss, K. Kraus, H. Liehm, E. Lode, a dále Hermann Hönig, svého času významný nacistický novinář, Heinz Wohak, bývalý SS-Hauptsturmbannführer, Josef Hubatschek, rovněž bývalý aktivní nacista, Karl Weiss, dříve SS-Sturmbannführer a příslušník SD, a bývalí nacisté Eckart Heidl, Erich Schuster a Dr. Klein.

K rozhodujícímu jednání zástupců obou táborů došlo v létě 1948 v Mnichově. Tentokrát byli přítomni kromě již známých osob (Brand, Becher, Kraus, Honig, Weiss) Siegfried Zoglmann, svého času "vůdce" Hitlerjugend v protektorátu a důstojník SS, Walter Hergl, kdysi jedna z vůdčích postav KB a za války SS-Hauptsturmftihrer a funkcionář župního vedení NSDAP v Liberci, Wilhelm Sebekovsky, kdysi jeden z nejbližších spolupracovníků Henleina a za války vládníprezident v Karlových Varech, Albert Smagon, za války funkcionář NSDAP a vyslanecký rada na Slovensku, a Friedrich Ziffer, bývalý SS-Sturmbannführer a člen NSDAP.

Výsledkem tohoto jednání byla shoda o nutnosti úzké spolupráce někdejších tzv. tradicionalistů a "ortodoxních" nacistů, kteří "jak tomu bývá u všech nedemokratických organizací, byli plni nenávisti nejen ke každému, kdo je nepodporoval, ale také navzájem mezi sebou. I když všichni sloužili jednomu, vůdci', mezi sebou se rádi neměli, na což doplatil (svého času - pozn. aut.) i Walter Brand".4 Následovala agilní, byť konspirativní činnost, sledující oslovení dalších bývalých vlivných členů SdP resp. NSDAP a jejich získání pro spolupráci.

V prvním oběžníku, vydaném organizátory 10. prosince 1948, proto stálo: "Již po měsíce požadují mnozí naši kamarádi, aby byly obnoveny staré svazky přátelství a spojitosti a tak bylo přispěno alespoň dílem k překonání roztříštěnosti a osamělosti, do které jsme byli vehnáni vykázáním z naší vlasti... Doufáme, že proto jednáme i v tvém zájmu, když také my chceme tímto způsobem obnovit společenství, které ve více nebo méně užší formě existovalo již od dob našeho mládí. "5

Apelování na společné "völkisch" kořeny se zde pojilo s jednoznačným záměrem přivést na svět organizaci, která by byla budována na principech bývalého KB. Slovy Branda "ten, kdo pozoruje roztříštění našeho národa a naší z vlasti vykázané národní skupiny v četných svazech, spolcích a stranách, musí uznat, že tomuto chaosu může čelit jen uzavřená vrstva lidí, usilujících na základě svého stejného původu o stejný cíl ".6

Poté, co bývalí přední henleinovci dosáhli dohody o společných  cílech a o společném postupu, hledali adekvátní organizační platformu. Zatím nebylo možné založit vlastní samostatnou organizaci pro spolčovací aktivity bývalých nacistů byly okupačními úřady sledovány a politické organizace a spolky přesídlenců zatím nebyly povolovány. Dočasné útočiště poskytl budoucím "witikonům" nic říkající, leč legálně působící "Svobodoněmecký kruh" (Freideutscher Kreis) a jeho "Zemská obec Wirttembersko - Bádensko". V rámci tohoto sdružení vystupovali bývalí henleinovci konspirativně jako "Pracovní kruh jihovýchod". Tento "kruh" vedli W. Brand, Friedrich Brehm, bývalý SS-Sturmbannmhrer a šéf hlavního oddělení rasového a osídlovacího úřadu SS (!), Rudolf Staffen, dříve vysoký funkcionář župního vedení NSDAP a generální pověřenec pro papírenský průmysl v protektorátu, a Walter Zawadil, rovněž bývalý vysoký funkcionář NSDAP.

Ve dnech 24.-25. září 1949 proběhlo ve Stuttgartu první větší shromáždění "Pracovního kruhu jihovýchod". Toto shromáždění bylo významné nejen z hlediska formulování programových zásad nově utvářené "elitní" organizace bývalých sudetoněmeckých nacistů, ale i zásad a cílů právě formovaného sudetoněmeckého landsmanšaftu. W. Brand později uvedl, že na tomto shromáždění" byly projednány všechny problémy, které se o něco později odrazily v Eichstättské adventní deklaraci".  

Z knihy Sudetoněmecké kapitoly, Emil Hruška, 2008, Praha, str. 238-250