Protesty proti dělení Karpatské Rusi

Rozumí se, že na delegaci (zástupce Československé republiky na mírové konferenci v Paříži v roce 1919) se neobraceli jen s peticemi. A jen oficiální osobnosti. Zahrnovali ji lidé obyčejní i známí, podepsaní i nepodepsaní pod výzvami, voláním po spravedlnosti, žádostmi, protesty. Rovněž takovýmito: „Z Paříže přišly zprávy, že Karpatská Rus, skládající se na jižní straně Karpat z ruského obyvatelstva v devíti severovýchodních stolicích bývalých Uher; nazývaných Spiš, Šariš, Zepmlín, Gemer, Abauj, Ung, Bereg, Ugoča, Marmaroš, tedy tzv. Uherská Rus, a severní straně Karpat obývaná ruským obyvatelstvem od věků usazeným v jihohaličském pohraničním pásmu Karpat od Noweho Targu a Noweho Saczu po Užok, tedy tzv. Lemkovská Rus, čili Lemkovčina, mají být rozdělené a od sebe odtržené, ačkoliv obě tyto ruské větvě tvořily jeden historicko-etnografický i státně-politický celek už za Červené Rusi a později i za starého Rakouska až do zavedení dualismu.

Čeho nedosáhla stoletá poroba Habsburků, to má uskutečnit mírová konference v Paříži! Karpatoruský lid má být zaživa rozčtvrcený! Jaká to vivisekce! Jaké protiřečení, hotové contradictio in adjecto: největší křivda tam, kde se očekává nejvyšší míra spravedlnosti. Summum jus - summa injuria.

Veliká Rus, sama ztroskotavší ve válce a rozvrácená nástrahami germánských Hunů, nemůže přispěchat na pomoc své malé karpatské odnoži v lemkovské zemi. A tak vzniká zárodek nového mezinárodního konfíiktu. Ó, ty lidská zaslepenosti! Jaká spravedlnost!

Poté, co upíři slovanské krve z násilnické dynastie Habsburků rozštěpili Karpatskou Rus na cislajtansko-haličskou a translajtansko-uherskou část, obnovil nyní karpatoruský lid svoji národní a politickou jednotu na rozvalinách rakousko-uherské říše a chce ji zabezpečit ve svobodném bratrském státě Čechoslováků.

Aby se zabránilo tomuto strašnému justičnímu omylu, této dějinné justiční vraždě, vydal národní orgán Karpatské Rusi, prešovský Golos russkogo naroda tento plamenný protest:

,Protestujeme proti dělení Karpatské Rusi! Žádáme odstranit starou rakousko-uherskou hranici mezi ruským obyvatelstvem žijícím v politických okresech haličských Nowy Targ, Nowy Sacz, Grybów, Gorlice, Jaslo, Krosno, Sanok a Lesko a v komitátech uherských Spiš, Šariš, Zemplín a Užhorod. Žádáme spravedlnost! Neodpírejte místo tomuto srdcervoucímu výkřiku ohrožené národní duše lemkovských Rusů, aby si toto volání mohlo proklestit cestu k srdci všeho československého lidu, kterému Prozřetelnost místo Velké Rusi přidělila úlohu vzít pod ochranu ohrožený úlomek přikarpatské ruské větve pro její i vlastní prospěch!´“

Všechny tyto výzvy jen opakovaly první Manifest k Rusínům Uher o jednotě ukrajinského území a pozdější programovou rezoluci prešovské Ruské národní rady zdůrazňující regionální rámec národně-politických požadavků a protest proti záměrům rozdělit Ukrajince mezi více států.

Ten samý měsíc však došlo v Maďarsku k nečekané události. Vzplála proletářská revoluce a podnítila novou vlnu bouří. Celé Zakarpatsko se postavilo na stranu Bély Kuna. Vznikaly oddíly rudých gard, moc přebíraly sověty. V Pešti vznikl Rusko-ukrajinský lidový komisariát. Udělil zemi rozsáhlou autonomii, svrhl guvernéra, rozpustil staré orgány, vydal dekrety o znárodnění průmyslových a obchodních podniků, bank, statkářské půdy, o zřízení revolučních soudů, občané dostali demokratická práva a všichni, které jmenovali do orgánů nové revoluční vlády, skládali přísahu věrnosti sovětské moci.

Dohodové mocnosti přijaly rázná opatření. Vojska vyslaná zardousit první sovětskou republiku ve střední Evropě si počínala energicky. Rumunská vojenská skupina generála Olteanua pronikla na území Zakarpatska v polovině dubna a do deseti dnů dosáhla čáry Čop - Tisa - Polgár, kde se spojila s jednotkami 3. československé divize. Zakarpatsko se vzepřelo. Jednotlivá ohniska odporu odpovídala se zbraní v ruce. V květnu vytvořilo brigádu, která v řadách maďarské Rudé armády nastoupila proti československým, rumunským a maďarským plukům. Brigáda odrážela deset dní útoky na nádraží v Cope. Přesila zastavila pronikání bolševismu do střední Evropy.

Československé okupační vojsko se pohnulo z Užhorodu. Dobylo Čop, opět ho ztratilo, znovu ho dobylo a postoupilo až k Latorici.

Už stačilo jen rozehnat sověty, z uniatského duchovenstva, továrníků, statkářů a temných živlů nejpestřejší provenience, kteří se ukryli před kunovci pod ochranná křídla Čechoslováků, narychlo poslepovat Ústřední ruskou národní radu a na jejím zasedání 8. května 1919 v Užhorodě, v budově obklopené československými legionáři a četníky, vyhlásit připojení Zakarpatska k Československu.

Nedaleko - u čopského nádraží - umírali tehdy zakarpatští rudoarmějci. Zbytek ustoupil, aby bojoval dále.

23. května Ústřední ruská národní rada vyslala do Prahy stočlennou deputaci v čele s Beskidem, Vološinem a Žatkovičem, která doručila prezidentu Masarykovi přijatá usnesení. Pražská vládaje obratem poslala na mírovou konferenci. Tam reprezentovala přání zakarpatského lidu.

Když Dohoda s konečnou platností svrhla rudou republiku rad a Praha v části a Budapešť ve většině Zakarpatska nastolila režim vojenské diktatury, mírová konference se přestala o problém zajímat. Cordon sanitaire proti bolševickému Rusku existoval.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 92 - 93

nakladatelství Futura