Protektorátní kolaborantské a fašistické organizace 1939 1945 II
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
S komplexní konkretizací konečného řešení české otázky přišel 2. října 1941 R. Heydrich na poradě nejvyšších představitelů okupačního režimu. Hlavní rasový a osídlovací úřad SS v Berlíně stanovil, že 45 % českého národa lze germanizovat, 40 % bylo označeno za nevyrovnané míšence určené k vystěhování a 15 % bylo rasové cizí a tedy se počítalo s jejich likvidací. Současně měly být české země osídleny německým obyvatelstvem, za tímto účelem se již konfiskovala česká půda, Obdobné plány byly vypracovány i pro Polsko, Ukrajinu, Bílou Rus a Rusko. První vlna německých kolonizátorů byla proponována na 8 milionů Němců. Na jaře 1942 začal rasový soupis českých občanů a byl maskován zdravotnickým vyšetřováním TBC, současně se zjišťovaly rasové předpoklady. Ideové předpoklady bylo možno získat z členské evidence kolaborantských organizací. Počítalo se i s tím ,že čeští pošťáci a železničáři nasazení na práci v Německu budou trvale usídleni ve větších německých městech, zejména, když prokázali znalost služebního jazyka/ němčiny/ a pracovní horlivost. Také dělníkům klonícím se k říšské myšlence a k nacismu měla být poskytnuta podobná možnost, obdobně i členům technických pomocných oddílů, hasičům a pod.
Zkoumání dalších profesních skupin pokračovalo a přihlíželo se přitom i k veřejnému mínění, zjišťovanému prostřednictvím nacistické strany, gestapem a bezpečnostní službou. U poštovních zaměstnanců a u železničářů byl na závadu vysoký počet zatčených pro sabotáž a diverzní akce. U technických služeb bylo zase příliš mnoho příslušníků inteligence, studentů vyšších ročníků středních škol. Sudetská župa podávala po linii nacistické strany nejostřejší protičeské názory s žádostmi, aby Čechům nebyla poskytována žádná úleva, dokonce ani kolaborantům. Čeští kolaboranti vadili, na jejich místech by se nejraději při správě českých zemí viděli pohraniční Němci. Po atentátu na R. Heydricha byla centrální místa v Berlíně přímo zaplavena sudetoněmeckými žádostmi o konečné řešení české otázky. Ze směrodatných míst přicházely informace, že navržené 15 % fyzické vyhlazení Čechů je již naplňováno množstvím poprav v rámci stanného práva.
Věrnost říšské myšlence měli Češi prokázat na frontě a dodnes je v krajanských sudetoněmeckých spolcích kritizováno "privilegium", že Češi nemuseli do války. Háchova oficiální kolaborace byla předmětem kritiky. Vznikla totiž obava, že pod vedením E. Háchy si Češi svými pracovními výkony vyslouží u Hitlera alternativu při konečném řešení české otázky, pochopitelně, že jen za situace, že Německo válku vyhraje. Perzekuce Čechů v pohraničí často předcházela rozhodnutí berlínské centrály v řešení národnostní otázky a ze strany K. Henleina a K.H. Franka byla tato politika vydávána za žádoucí experiment. Vedení NSDAP v Liberci nejbouřlivěji uvítalo a podporovalo první reálné kroky ke germanizaci českých zemí, když zřizováním vojenských cvičišť měla zabraná plocha posloužit jako území pro německou kolonizaci. Německá kolonizace si vynutila vysídlení 248 českých vesnic a osad a postihla 80 000 českých obyvatel vyhnaných při evakuaci. Němci tím získali 79 000 ha půdy a v další etapě se počítalo se záběrem 16 000 selských usedlostí o rozloze 550 000 ha půdy. Byla také naplánována pásma osídlení, aby český národ musel žít v izolovaných regionech, obklíčených německými kolonizačními vesnicemi. Obrat na frontě nedovolil uvedené záměry realizovat a nenašel jsem jediný dokument, který by nabádal k dobrým sousedským vztahům mezi Čechy a Němci, zato nenávisti zde bylo nahromaděno na několik století dopředu.
Souběžně s vyvlastňováním půdy probíhala také germanizace českého průmyslu. Jen říšské závody H. Göringa uchvátily 80 společností s více jak 150 000 pracovníky a v kovoprůmyslu drželi Němci tři pětiny akciového kapitálu. Kapitálová účast německých bank a podniků dosáhla desetinásobku z roku 1938. Němci vlastnili koncem roku 1944 již 40 % celkového úhrnu českého kapitálu. Napomohla k tomu též arizace židovského majetku. Zde však vznikl problém. Čeští fašisté se domáhali podílu na vyvlastnění židovského majetku, ale na tom neměli nacisté zájem. A finančně slabé fašistické organizace se nemohly propagačně prosadit. Jen několik málo českých fašistických aktivistů, žijících ve smíšeném česko-německém manželství dostalo nějaké drobty ze stolu (např. Bulva z Dolního Újezda).