Prosincový zlom - signály pro postsovětský prostor

Rostislav Iščenko

 27. 12. 2015      

Prosinec byl výjimečně plodný na politické závěry, prováděné zejména USA. Politolog Rostislav Iščenko se rozhodl shromáždit klíčové politické signály, vycházející z Washingtonu, a vysvětlit jejich význam. Prosinec byl rozhodujícím, pokud jde o shrnutívýsledků politického roku. Nevzpomínám si na tak úrodný měsíc se zřetelnými politickými signály. Přičemž všechny pocházejí z Washingtonu a všechny svědčí o tom, že USA uznaly radikálně změněné rovnováhy sil ve světě.

Amerika, která v posledních několika letech odmítala uznat obnovení statusu supervelmoci Ruska a která se silou pokoušela zatlačit lidstvo (jako pastu do tuby) zpět do unipolárního světa, byla nucena vyrovnat se s nutností jednat bez předběžných podmínek a vzít v úvahu postoj Moskvy.

První signál poslal viceprezident Biden, který nemile překvapil ukrajinskou vládu, jež se v plné sestavě sešla v zasedací síni Nejvyšší rady, doporučením nenaparovat se, plnit Minské dohody a co nejdříve se federalizovat (ve skutečnosti je Bidenem požadované státní uspořádání spíše konfederace než federace).

Tuto dvojí zradu Ukrajina od USA neočekávala. Dva roky si Washington usilovně nevšímal, že právě kvůli neochotě změnit unitární státní uspořádání Ukrajiny začal Kyjev občanskou válku, že "za výzvy k federalizaci" odsoudí na Ukrajině na reálnou a vůbec ne krátkou dobu (nebo mohou jednoduše bez soudu zabít), a teď Biden požaduje federalizaci. Navíc, v Kyjevě si za téměř dva roky zvykli, že všechny připomínky (včetně plnění Minských dohod) USA předkládají Rusku. A teď se najednou ukazuje, že právě Ukrajina musí plnit Minsk, přičemž neodkladně.

Ale Ukrajina je zvláštní případ, je to klient, od něhož mají USA samé škody, žádný přínos, a přání Washingtonu nějak se jí zbavit by nikoho nepřekvapilo. Neuplynuly však ani dva týdny a americký ministr zahraničí Kerry během jednání v Moskvě potvrdil, a dokonce rozvinul, Bidenem vyhlášenou pozici ohledně Ukrajiny. Účastníci jednání dokonce potvrzují, že v některých otázkách jsou USA konstruktivnější než Francie a Německo,dávní partneři Ruska v normandském formátu a jednání v Minsku.

Zadruhé. Kerry prohlásil, že nikdo nemá v úmyslu Rusko izolovat, co je však nejdůležitější, vylepšil pozici USA ohledně syrského urovnání. Washington už netrvá na odstoupení Asada jako předběžné podmínce, což znamená, že hlavní překážka procesu vyjednávání byla odstraněna.

Třetí signál - Kongres USA odblokoval reformu MMF. Rusko, Čína, Indie a Brazílie zvyšují svou váhu ve fondu, získávají další pravomoci, proto se zvyšuje i jejich vliv na politiku fondu. Hlavní finanční nástroj americké hegemonie se dosud nestal zcela neamerickým, ale je méně hvězdně pruhovaný. V tomto případě se diktát Washingtonu stává minulostí, ustupuje potřebě jednání a koordinace postojů.

Konečně čtvrtý signál - americký časopis "Forbes" publikoval dlouhý článek Doug Bendou "Proč je Amerika v NATO? Přidat Černou Horu, znamená získat dalšího zbytečného přítele ve Facebooku." Ponechme Černou Horu Černou Horou, ale pro bývalý postsovětský prostor je zde hlavní závěr: "Rozšíření o pobaltské státy bylo kolosálním omylem, v jehož důsledku se členy NATO staly bezmocné národy, jejichž ochrana není zájmem zbytku Evropy."

Autor zcela jasně uvádí, že podle jeho názoru je ve své současné podobě NATO hrozbou pro bezpečnost USA a že pro Washington je účelné opustit tuto neustále se rozšiřující (o země, které nejsou schopny se ubránit) organizaci.

Zde je důležité, že poprvé v posledních dvou desetiletích přední podnikatelský americký týdeník akcentoval pozornost svých čtenářů na to, že USA mohou zajistit svou bezpečnost pouze cestou jednání s Ruskem.

Před rokem nebylo možné si něco takového představit. NATO byla posvátná kráva - symbol a základní kámen euroatlantického systému bezpečnosti. Úloha NATO v americké politické mytologii byla tak velká, že pochybovat o ní se neodvážili ani otevřeně protisystémoví autoři, kteří se nebojí obvinění z marginality. Dnes je tato otázka diskutována v jednom z hlavních periodik USA a v pro NATO velmi nepříznivé tónině.

Samozřejmě, zítra NATO nebude rozpuštěno, ani pozítří, ale hodnota bloku spočívala pro většinu jeho členů v jaderném deštníku USA. Pokud Washington není připraven bojovat za Rigu a Vilnius, Varšava s Bukureští si nemohou být jisty, že budou dostatečně důležitými partnery, aby USA pro ně riskovaly konfrontaci s Ruskem. A proč být členem bloku a nést předepsané náklady za členství, když nejsou záruky ochrany?

Rozhodně bychom neměli přeceňovat připravenost USA ke kompromisu s Ruskem. Je pravděpodobnější, že se budou snažit využít jednání k přeskupení, k přestavění šiků a znovu přejít do útoku. Osud SSSR ukázal, že USA nejsou nejnebezpečnější, když proti vám vedou studenou válku, ale když začínají jednání o uvolnění mezinárodního napětí a o opatřeních k budování důvěry. Takže Rusko nesmí ztrácet ostražitost.

Ale samotná skutečnost ochoty USA jednat s Ruskem přes hlavy svých tradičních spojenců vytváří v postsovětském prostoru novou realitu.

Doposud se většina postsovětských států (některé ve větší míře, některé v menší) snažila prosazovat politiku rovnováhy mezi Západem (EU, USA) a Ruskem. Na toto donedávna hřešili dokonce i členové Euroasijské hospodářské unie. Pozice USA, oznámená v prosinci 2015, ukázala, že v případě přímého konfliktu, v němž Rusko bude demonstrovat vytrvalost a odhodlanost jít až do konce, Washington odstoupí a své spojence zradí. Stalo se tak na pozadí přesvědčivé demonstrace vojenských možností Moskvy v Sýrii.

Nyní nemají v postsovětském prostoru na výběr - s Washingtonem nebo s Moskvou. Je možné pouze vybírat kdy a jak s Moskvou. Když Washington souhlasil s jednáním bez předběžných podmínek o klíčových otázkách globálního pořadu dne, uznal status supervelmoci (rovný svému) Ruska. To znamená, že uznal i jeho právo na ochranu vlastních zájmů, natožpak v blízkosti vlastních hranic.

"Forbes" otevřeně poukazuje na to, že Pobaltí je příliš daleko, není pro USA vůbec potřebné a mnohem důležitější je pro Rusko, čímž motivuje své doporučení na odmítnutí obrany pobaltského předmostí NATO.

Existuje vůbec v postsovětském prostoru nějaká země, která by byla pro USA bližší a důležitější, než je Pobaltí, které je již dlouhou dobu považováno za nedílnou součást Západu, byl mu tento status přiznán samotným Západem, který ho přijal do EU a NATO?

V roce 2016 je Rusko jediným garantem bezpečnosti v postsovětském prostoru a rovnoprávným účastníkem řešení krizí, ať probíhají v kterékoli části planety. To musí brát v úvahu všichni: i partneři i konkurenti.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová