Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu z roku 1961, bod 8

8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 8. bodu: Mluvit o „expanzivním českém nacionalismu" v r. 1945 je totální nesmysl. Českému a slovenskému národu tehdy o nějakou územní nebo jinou expanzi na úkor zhroucené Německé říše přece vůbec nešlo. Měly zájem na pokračování Československa v jeho hranicích stanovených po prvé světové válce. To uznaly vítězné velmoci kromě jiného také tím, že tzv. mnichovskou dohodu a její dočasné územní důsledky prohlásily za nulitní, československou vládu v Londýně uznaly jako reprezentanta Československa a tento stát jako jeden z koalice Spojených národů vedl válku s hitlerovským Německem.

Nešlo ani o nějaké mystické zhroucení Německé říše. Ta bezpodmínečné kapitulovala a předala všechny své vnitřní i zahraniční pravomoci vítězným mocnostem, a to po dlouhých letech nelidské totální války, kterou vedla, a po úplné vlastní porážce.

Jako jedno z mnoha opatření, jež měla zajistit, že Německo nikdy v budoucnu nepodnikne novou agresi, zejména vůči svým slovanským východním sousedům, bylo vítěznými mocnostmi v Postupimi r. 1945 dohodnuto, že německé obyvatelstvo v Polsku, Československu a Maďarsku (o tzv. sudetských Němcích není v mezinárodních dokumentech vůbec řeč) musí být přesídleno do Německa. A to především z bezpečnostních důvodů a jako prevence opakování možného zneužití německé páté kolony v těchto zemích pro případný nový „Drang nach Osten".

Ostatně většina německého obyvatelstva v Československu v r. 1938 zcela zapomněla, že mezinárodněprávně jsou jejich domovem a vlastí pouze Čechy, Morava a Slezsko, žádná jiná země. S nimi byli životně i existenčně spojeni po mnoho století. Návrat do německé vlasti, Německa, mohli individuálně realizovat opcí po r. 1918. Pokud v Československu zůstali, byli jen národnostní menšinou, jejímž nejvyšším vlastním zájmem mělo být uchování demokratického Československa jako své vlasti a rodového sídla.