Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu z r. 1961, bod 18

18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslovakismus").

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.,

„Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 18. bodu: Poprvé v dvacetibodovém programu připouštějí tzv. sudetští Němci, že zásada sebeurčení národů ponechává „ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru" různá státní a mezinárodněprávní řešenÍ. Jediná konkrétní státoprávní varianta je však obsažena až v 19. bodu, jejíž kritiku uvedu v dalším textu.

Různá státní a mezinárodněprávní řešení tzv. sudetské otázky byla snad možná před sjednáním tzv. mnichovské dohody a vnucením tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Např. bylo možno jednat o širší autonomii německého obyvatelstva, ovšem v rámci jednoho státu - Československa, v němž Němci nebyli a ani nemohli být více než početnou národnostní menšinou. Proto také jiné než státní (rozuměj vnitrostátní) řešení v souladu s československou ústavou není představitelné.

Nějaké „mezinárodněprávní řešení", jež by poskytlo příslušníkům menšiny další práva a výhody, než tento režim mezinárodně předpokládá, nebylo se svobodným souhlasem Československa teoreticky, natož pak prakticky možné. Což nějaký stát, byť mající na svém území dokonce i více národnostních menšin (u nás německou, maďarskou, polskou, ukrajinskou či romskou) sjedná svobodně mezinárodní dokument o svém rozčlenění, rozpadu nebo zániku?

Československo na mezinárodním poli sjednalo po svém vzniku tzv. Malou saint-germainskou dohodu, která měla zajistit národnostním menšinám příhodný a vysoký status, do té doby v mezinárodních vztazích nevídaný. Plnilo poctivě tuto dohodu a nemělo později žádný důvod pro její rozšíření. Příslušníci národnostních menšin měli zaručené stejné občanskoprávní postavení jako občané čeští. Navíc požívali práva výhod zajišťujících jejich nerušený vývoj jako národnostních menšin. K žádným pokusům o násilnou asimilaci příslušníků národnostních menšin nebo jiným aktům omezujícím práva příslušníků menšin nedocházelo. Každý československý občan bez ohledu na svou národnost, náboženské vyznání, rasu nebo barvu kůže mohl svobodně rozhodovat o své národnosti.