Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu z r. 1961, bod 12

 

 

12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.

 

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.,:

„Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 12. bodu: Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je v této části nezbytné vypořádat se s „vyhnáním" tzv. sudetských Němců. Ukáže-li se, že jde o termín nesprávný, nepřesný, zavádějící a trpící dalšími neduhy logiky a historické pravdy, pak se hroutí umělá sudetská stavba o „určitých právech", jejich porušení a po­žadovaném odčinění způsobené újmy.

 

Základem pro pochopení toho, co se stalo v r. 1945 a 1946 v Československu s německým obyva­telstvem, je XIII. část Postupimské dohody. V ní vítězné velmoci, jednající i jménem poraženého, bez­podmínečně kapitulujícího Německa, jež předalo všechny státní pravomoci na vítězné Spojené národy (zastupované Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií), ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

 

K němu došlo především z bezpečnostních důvodů jak vnitřních, tak zejména vnějších. Velmoci, po konzultaci s ostatními členy Spojených národů, zejména Československem a Polskem, po pro­zkoumání této otázky po všech stránkách, tj. bezpečnostní, politické i národnostní, dospěly ke spo­lečnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni.

 

Československo v souladu se svými válečnými cíli přijalo tuto část Postupimské dohody dopisem ministra zahraničí americkému, britskému a sovětskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945, jakož i francouzskému chargé d'affaires. Dalo v nich zásadní souhlas k odsunu (removal) německého oby­vatelstva z Československa.

 

Československo dále prohlásilo, že tímto rozhodnutím učinily spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě. Vyslovilo přesvědčení, že mír v Evropě by nemohl být považo­ván za zajištěný a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání poslední války, mě­ly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly.

 

Vítězné mocnosti dohodly i formy spolupráce mezi Polskem, Československem a Maďarskem na jedné straně a Spojeneckou kontrolní radou v Německu při přesídlování Němců z těchto států do okupovaného Německa.

 

Československo řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců do tehdejšího amerického a sovět­ského okupačního pásma. Američtí a sovětští vedoucí v obou zónách v září 1946 konstatovali, že práce československých úřadů při provádění organizovaného transferu byla vzorná a že způsob, ja­kým tyto orgány postupovaly při řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší uznání.

Československo takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody. Nedopustilo se přitom žádného protiprávního jednánÍ. Proto též nenese žádnou mezinárod­ně právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Německo ani přesídlené osoby nemohou tudíž vůči Československu uplatňovat žádné nároky související s přesídlením. Ať již jde o navráce­ní do původního stavu, tedy o návrat přesídlených osob, vrácení jejich dřívějšího majetku nebo kom­penzace za něj, a o omluvu za postup vůči nim (satisfakci).

 

Od tohoto mezínarodněprávního institutu přesídlení (transfer) je třeba zásadně odlišovat okrajové jevy­ k nimž došlo na konci druhé světové války a v prvních měsících mj. i v osvobozeném Československu. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami prchali z Československa na Západ, zejména do budoucího amerického okupačního pásma, němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a německé správy, jakož i někteří řadoví němečtí občané z tzv. sudetského území a ostatního československého území z obavy před spravedlivým stíháním a potrestáním za trestné činy, jichž se nacistický režim nebo i oni sami v průběhu války proti českým občanům dopustili. Tento divoký útěk nelze pochopitelně nijak ztotožňovat s přesídlením. Prchajícím osobám šlo o to, aby se vyhnuly odpovědnosti za spáchané válečné zločiny proti základním lidským právům a svobodám, jež byly povinny dodržovat podle Ženevských úmluv i vůči veškerému civilnímu obyvatel­stvu.

Dále docházelo spontánně při postupujícím osvobozování Československa a v prvních dnech a týdnech nikoli zcela organizovanému a nejednou excesy provázenému přesídlení (tzv. divoký od­sun) části německého obyvatelstva z Československa do amerického a sovětského okupačního pásma. Útěk Němců z Československa i tzv. divoký odsun nelze směšovat, zaměňovat či dokonce zto­tožňovat s mezinárodněprávně regulovaným transferem německého obyvatelstva z Polska, Česko­slovenska a Maďarska.