Program tzv sudetoněmeckého landsmanšaftu 20 bodů z r. 1961, bod 1,

byl přijat Spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého landsmanšaftu 7. května 1961

"I když tento program prošel později drobnými úpravami a doplňky s přihlédnutím k měnící se situaci ve světě a v Evropě, zůstal a zůstává základním "dvacaterem" ideologického, politického a právního vystupování skupiny bývalých československých občanů německé národnosti, kteří byli přesídleni na dnešní území Spolkové republiky Německo po skončení druhé světové války v r. 1945 a 1946." Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Pohled zpět

1. Sudetské otázce – a tím také „sudetské krizi“ na podzim 1938 – lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919.

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.,:

„Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 1. bodu:
Sudetská otázka jako mezinárodní územní nebo personální problém v Československu nikdy neexistovala. Sudety, pod nimiž se v německé literatuře chápe víceméně souvislé pásmo pohoří na severní a severozápadní hranici Československa, dlouhé 310 km a široké 30-45 km bylo v dávné historii českého státu i po jeho ustavení jako Československa vždy organickou a neoddělitelnou částí svrchovaného státu, plnoprávného subjektu mezinárodního práva a v období mezi válkami i člena Společnosti národů. Umělým problémem se daná otázka stala v okamžiku, kdy podle žaloby Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku zneužili nacističtí spiklenci k tomu, aby „rozviřovali menšinovou otázku v Československu, zvláště otázku Sudet, což pak v srpnu a v září vedlo k diplomatické krizi. Když nacističtí spiklenci hrozili válkou, Velká Británie a Francie sjednaly v Mnichově 29. září 1938 s Německem a Itálií dohodu, která obsahovala postoupení Sudet Československem Německu. Dne 1. října německé vojsko obsadilo Sudety. 15. března 1939 proti znění mnichovské dohody nacističtí spiklenci dovršili svůj plán uchvácením a obsazením větší části Československa, která ještě nebyla postoupena mnichovskou dohodou Německu" (odst. 3 a 4 oddílu, jednajícího o "provedení plánu invaze do Československa: od dubna 1938 do března 1939").
Hitlerovské Německo totiž potřebovalo při realizaci své touhy uchvátit východní země (Drang nach Osten) nejprve obsadit Rakousko, pak Československo a Polsko. I o tom hovoří jasně obžaloba před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Říká se tu, že " současně s připojením Rakouska dali nacističtí spiklenci československé vládě falešnou záruku, že tuto zemi nenapadnou. Ale již měsíc nato se sešli, aby vypracovali plán, jakým způsobem a jakými prostředky napadnout Československo, a aby revidovali svůj dřívější plán napadení Československa vzhledem k nové situaci po získání Rakouska. 21. dubna 1938 se nacističtí spiklenci sešli a připravili útok na Československo nejpozději na 1. říjen 1938. Speciálně se radili, jak vytvořit incident, aby svůj útok ospravedlnili. Rozhodli se, že zahájí svůj útok až po období diplomatických sporů, jakmile se stanou vážnějšími, a poslouží za záminku k válce, nebo v druhém případě zahájí bleskový útok po incidentu, který sami vyvolají – kupř. zavražděním německého velvyslance v Praze. 21. dubna 1938 a v následujících dnech nacističtí spiklenci připravili podrobný a přesný vojenský plán, podle něhož měl být útok na Československo proveden v takový příznivý okamžik, aby odpor Československa byl zdolán bleskově, snad už ve čtyřech dnech. Tím by byl svět postaven před hotovou událost a bylo by zabráněno podpoře ČSR zvenčí. V květnu, červnu, červenci, srpnu a záři byly tyto plány ještě více propracovány a prohloubeny a 3. září bylo rozhodnuto, aby všechna vojska byla připravena ( k akci na 28. záři 1938 (odst. 1 a 2 výše zmíněného oddílu žaloby).
Otázka postavení Němců na tomto i ostatním území Československé republiky byla zásadně vnitřní otázkou československého státu, a to jako postavení příslušníků německé národnostní menšiny. Ti se nacházeli po celém československém území, nejen v západním a severním pohraničí.

Patřily k ní i četné německé skupiny např. v Praze, Brně nebo Ostravě. Československo navíc převzalo vůči národnostním menšinám na svém území, čítajíc v to německou, určité mezinárodní závazky, které poctivě plnilo. Šlo o povinnosti podle Smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem z 10. září 1920.

V této tzv. Malé smlouvě saint-germainské se Československo zavázalo, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství (čI. 2 odst. 1). Dále, že všichni státní občané českoslovenští si budou rovni před zákonem a budou požívat stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství (čI. 7 odst. 1). Též se zavázalo, že s československými příslušníky náležejícími k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně jako s ostatními československými občany. Zvláště, že budou mít stejné právo, aby vlastním nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské nebo sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem užívati tam svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství (čI. 8). Pokud jde o veřejné vyučování, zavázala se československá vláda, že poskytne v městech a okresech, v nichž je usedlý značný zlomek československých příslušníků jiného jazyka než českého, přiměřené možnosti zajišťující, aby se jejich dětem se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. To ovšem nebude bránit československé vládě, aby učinila povinným vyučování řeči české. V takových místech se těmto menšinám zabezpečí slušný podíl v požitku a v používání částek, které mají být vynaloženy na výchovu, náboženství nebo lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních nebo jiných (čI. 9).Národnostní menšiny v Československu včetně německé měly ve své době daleko vyšší standard menšinových práv, než stanovilo obecné mezinárodní právo.

Mezinárodní společenství dokonce teprve po druhé světové válce obecně přiznalo národnostním menšinám v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z r. 1966 daleko nižší úroveň práv, než měly mezi dvěma světový válkami národnostní menšiny v Československu. Tento pakt totiž ve svém čI. 27 pouze stanoví, ve „státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nesmí být jejich příslušníkům upíráno právo, aby ve styku s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali nebo vykonávali své náboženství nebo používali svého vlastního jazyka".

Konečně, z důvodů uvedených výše v obžalobě přednesené proti hlavním nacistickým zločincům před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, a to v oddíle jednajícím o „plánu invaze do Československa od dubna 1938 do března 1939“, nelze mluvit ani o nějaké objektivně vzniklé a skutečné „sudetské krizi“ v r. 1938, údajně vyvolané československou vládou. Byla to jedna z Hitlerových zastrašovacích akcí, žel účinná, která měla přesvědčit anglickou a francouzskou vládu o nezbytnosti odstoupení tzv. sudetského území Československem Německu. Ve skutečnosti to byla pouhá epizoda v rámci pečlivého plánování, přípravy a rozpoutání útočných válek Německa proti všem sousedům, s výjimkou Švýcarska, a pak i proti Sovětskému svazu a ostatním členům Spojených národů. Přitom pokud jde o země na východ, tj. Československo, Polsko a Sovětský svaz, byla jejich připravovaná okupace zamýšlenou realizací dávné německé touhy po východních zemích (Drang nach Osten). O ně chtěly rozšířit německý životní prostor (Lebensraum).
Ze všech těchto důvodů nemůže proto vznik Československa a jeho postoj k menšinám, zejména německé, sloužit jako nějaké historické nebo mezinárodněprávní zdůvodnění vzniku tzv. sudetské otázky a tzv. sudetské krize.