PO SAMETOVÉ REVOLUCI
Rokem 1989 se v rámci obnovených demokratických svobod vytvořily předpoklady k oživeni tradic první republiky. Návaznost na toto historické období byla také proklamována a zaštítěna osobností T. G. Masaryka. Byla vydána některá vynikající memoárová díla vyšlá v době normalizace v zahraničí, v prvé řadě paměti Prokopa Drtiny a Václava Černého, jako skripta vyšly dvakrát dějiny první republiky na Karlově univerzitě.+
Avšak prostor, který se otevřel pro seznámení širší veřejnosti s dějinami první republiky a s její demokratickou tradicí zůstal nenaplněn. V soudobé publicistice se kolem tohoto období moderních českých dějin rozhostilo nejen rozpačité mlčení, ale v nové podobě se objevila i řada jeho starých deformací.
Dvacet normalizačních let, spojených s tvrdou politickou persekucí a rigidní komunistickou desinterpretací dějin, prohloubilo zásadním způsobem ideovou diskontinuitu s demokratickou minulostí první republiky. Právě v tomto normalizačním období byla hluboce rozrušena i základní Masarykova ideová koncepce navazující na demokratické tradice českých dějin Jan Hus, Komenský, Havlíček, Palacký, doplněná Benešem o mírovou politiku Jiřího z Poděbrad.
A právě tato diskontinuita umožnila, že se v nové svobodě po roce 1989 mohl prosadit i zcela odlišný pohled na československé a české dějiny. V nejucelenější podobě je vyjádřen v obsáhlé publikaci vzešlé z disentu, z okruhu Charty 77 a věnované českým dějinám nové doby.* Kniha vyšla pod pseudonymem Podiven, do něhož se spojili tři autoři - právník a politolog Petr Pithart, psychiatr a psychoanalytik Petr Příhoda a historik Milan Otáhal. Byla vydána ve značném nákladu a je reprezentativní publikací nového ideového pojetí českých dějin. Nazírá je z univerzalistického zorného úhlu katolické církve. Vyzdvihuje do popředí období baroka, nenalézá porozumění pro národní obrození, zpochybňuje vznik samostatného československého státu a odmítá jeho demokratickou reprezentaci v čele s Masarykem a Benešem.
Práce chce být jakýmsi svědomím národa. Při tom však nejde o systematický historický výklad podložený studiem pramenného materiálu, ale především o hodnotící soudy, k nimž autoři dospívají svými úvahami. Sami také uvádějí: "Rozpomínáme se na to, jací jsme" (s. 6). Téměř polovina ze 700 stran tohoto "rozpomínání" je pak věnována problematice první republiky.
Protože práce představuje vyhraněný, rozsáhlý a ideově ucelený pohled na dějiny první republiky a hodnotí i celé meziválečné období, pokládám za nezbytné upozornit obsáhleji jak na základní koncepci práce tak i na stanoviska autorů k dílčím problémům.
Základní příčinu dramatického vývoje 20. století spatřují autoři v úpadku a sekularizaci křesťanského náboženstí (307). V jeho důsledku ztratil moderní člověk „vědomí smysluplného řádu veškerenstva a místa, které je v něm vykázáno
----------
+ Prokop DRTINA, Československo můj osud, I, II, Praha, Melantrich 1991, 1992. Václav ČERNÝ, Paměti, 1-3, Brno, Atlantis, Praha 1992-1994. Věra OLIVOVÁ, Československé d~íny 1914-1939, I, II, Praha, Karolinum 1991 a 1993. (Rozšířené a přepracované vydání vyšlo knižně jako Dějíny první republíky, Praha, Karolinum 2000).
* PODIVEN, Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. Praha 1991
člověku" (309). Tím ztratil i smysl svého života a marně hledá pevnější základ své existence. Nenalézá ho ani v demokracii, jejíž teorie svobodného člověka a svrchovaného lidu má podle autorů pouze deklarativní ráz, ani v masových hnutích, která ústí vesměs do totalitních režimů - do fašismu a nacismu na jedné a do bolševismu na druhé straně.
V konkrétním výkladu meziválečného období autoři odmítají proměny střední a východní Evropy, k nimž došlo po válečné porážce dosavadních hegemonů v této oblasti - Německa a Rakousko-Uherska a po vítězství revoluce v Rusku. Vznik nástupnických států považují za regres a odmítají proto i mírové smlouvy, jimiž byla tato nová situace mezinárodně-právně kodifikována do podoby tzv. versalleského systému.
Zcela mimo pozornost autorů zůstává pokus o vytvoření nové platformy mezinárodní politiky - Společnosti národů - která se snažila nahradit tradiční autoritativní rozhodování velmocí jednáním všech členských států u zeleného stolu.
Je více než s podivem, že autoři používají k charakteristice versailleského systému terminologii německé nacionální publicistiky a označují ho za "versailleský diktát" (408). Také při jeho celkovém hodnocení přejímají tato stanoviska. Uvádějí, že nenormálnost "versailleského diktátu" byla v tom, že "Německo bylo zbaveno přirozeného postavení ve střední Evropě" (411) a neživotnost versailleského systému spatřují v tom, že "nebylo možno ignorovat dynamický sedmdesátimilionový národ, všestranně civilizačně zdatný" (565).
Teprve vnitřní rozklad versailleského systému vytvořil podle autorů předpoklady k tomu, že Německo se mohlo stát určujícím faktorem evropské politiky. Na jejich pozitivní hodnocení nemá současně žádný vliv skutečnost, že se v té době jednalo již o Německo nacistické. Uvádějí: "Teprve nacistické Německo začalo - ostatně zvolna - orientaci ostatních velmocí trvaleji usměrňovat" (413). Protože patří k jednomu z rysů Podivenových úvah, že v řadě případů nevyslovuje své konkrétní závěry, ani na tomto místě neprecizuje, jakým směrem bylo zaměřeno toto "usměrňování". Bezprostředně následující výklad o politice sovětského Ruska je však určuje zcela jasně. Při tom ovšem si autoři zřejmě nejsou vědomi toho, že protiruské zaměření nacistické politiky v polovině 30. let bylo významným přerušením starší linie německo-ruské spolupráce. Jejím počátkem byla rapallská smlouva z roku 1922, na niž v roce 1939 navázal pakt Ribbentrop-Molotov. Při zmínce o rapallské smlouvě (420) se autoři současně omezují pouze na konstatování, že jí byly mezi Německem a sovětským Ruskem navázány politické a hospodářské styky. Zcela nepovšimnuty ponechávají vojenské části smlouvy, které umožnily vybudování a výcvik jak německé, tak sovětské armády.
Pod zorným úhlem svých základních premis hodnotících obecný meziválečný vývoj přistupují autoři k výkladu o Československu. Odmítají, že by vytvoření samostatného státu bylo završením snah minulých generací. Popírají aktivní podíl českého a slovenského národa na vznik Československa. Považují československý stát - na rozdíl od ostatních nástupnických států za stát zcela nový, který "nebyl analogií někdejšího českého státu" a nemohl se proto opřít o historickou tradici. Protože prý nebyl podmíněn ani "geograficky, demograficky a sociálně psychologicky, postrádal logické zdůvodnění svého vzniku". Nejenže děkoval za svou existenci pouze versailleskému systému, ale byl sám jeho "bezprecedentnim výtvorem" (303).
Ve zrození československého státu spatřují autoři pouze "náhodu", za kterou považují vítězství Dohody v první světové válce. Pro český a slovenský národ byl prý tento stát pouze darem, a to darem nezaslouženým (301,303, 371,376,380,394 a j.). Byl to nezdařený pokus o český stát (359), který měl "jepičí život a jehož roky byly sečteny již v okamžiku jeho zrodu" (360). A bylo to především "vinou Čechů samotných", že tento "první a jediný novočeský pokus o stát ztroskotal" (305), a to "fatálním" rozkladem zevnitř v době Mnichova (358, 653). První republika se prý také "nezapsala do duší současníků natolik hluboko", aby stáli o její znovuobnovení (358).
Za hlavní příčinu neúspěchu tohoto "pokusu" a za konkrétní důvody krátkého trvání republiky označují autoři špatnou československou jak zahraniční, tak i vnitřní politiku.
. Na československou zahraniční politiku měl podle autorů "neblahý vliv výsadní monopol jediné osoby, Masarykova chráněnce Edvarda Beneše" (396). Při odmítání a kritice československé zahraniční politiky prokazují však autoři udivující neznalosti. Konkrétní výklad nahrazují spekulativními dedukcemi, na jejichž základě dospívají k mylným závěrům.
Zcela mimo pozornost autorů zůstává hlavní rovina československé zahraniční politiky - její působení ve Společnosti národů -, kde usilovala o zmírňování napětí, o řešení sporů mezi státy arbitrážním jednáním či o prosazení účinných sankcí proti agresorovi, jak tomu bylo např. v roce 1935 při projednávání vpádu fašistické Itálie do Habeše. Pro Benešovo úsilí o prosazení zásad kolektivní bezpečnosti mají pouze pohrdavé konstatování, že "o to nikdo vážně nestál" (412).
Základním omylem československé zahraniční politiky bylo podle autorů její setrvávání ve spojeneckém svazku s Francií. Tím, že si nasadila "brýle francouzského mámení" (395), nebyla prý schopna přemýšlet o "jiných alternativách" (396). Na prvním místě mezi těmito alternativami byl příklon Československa k Německu a k Rakousku (413). Československá zahraniční politika však - podle autorů - nepochopila tuto nutnost, bez níž nemohlo dojít k "integrací střední Evropy v ústrojný celek" daný její geopolitickou podstatou (424) . To ovšem by bylo vyžadovalo od československé zahraniční politiky "rozchod s duchem Versailles" a revizi "české státní ideologie" (413).
Rady autorů, že Československo se mělo s Německem "zkusmo a pozvolna" sbližovat (413) působí ovšem ve světle konkrétní československé politiky groteskně. Autoři zřejmě nemají žádné znalosti o československo-německých jednáních zahájených bezprostředně po podpisu versailleské smlouvy, jež v roce 1920 vyústila do podpisu vzájemné smlouvy. Byla to první mezinárodní smlouva, kterou Německo po válce uzavřelo, a Československo mu v ní vyšlo maximálně vstříc v konkrétních, především majetkoprávních otázkách. Tato smlouva se také stala základem úzkých a pozitivních československo-německých mezistátních vztahů ve dvacátých letech.
Zcela zkreslená je československá zahraniční politika k dohodě čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie - v Locarnu roku 1925. Konstatování že Edvard Beneš nevěnoval tomuto mezinárodně-politickému mezníku evropských dějin "dostatečnou pozornost" (412) a že Locarno "bylo v Československu vlastně přehlédnuto" (413), je mylné. Autoři zřejmě nic nevědí o tom, že právě v důsledku Locarna uzavřelo Československo arbitrážní dohodu s Německem, smlouvu o spolupráci s Polskem a spojeneckou smlouvu s Francií. Nezdržovali se ani pozornějším přečtením Benešova projevu, hodnotícího nové trendy evropské politiky. Místo toho tvrdí, že měl okamžitě odstoupit a že mělo dojít k revizi československé "zahraniční politiky a k její reorientaci" (413). Směr této "reoríentace" nechávají nevyřčený. Z kontextu je však zřejmé, že míní jednoznačnou orientaci na Německo.
Je více než s podivem, že vývoj československo-německých vztahů ve třicátých letech je zcela opominut. Čtenář se nic nedozví o tom, že již několik málo dní po nástupu k moci Hitler v jednáních s československým vyslancem v Berlíně prudce zaútočil na Československo a žádal změnu jeho politiky. Ani zmínku nenajdeme o zatýkání, věznění a fyzickém ztýrání několika set československých občanů v Německu již v prvním půl roce po příchodu nacistů k moci, proti kterému Československo protestovalo řadou diplomatických nót. Ani slovem nejsou dotčeny pokusy nacistického Německa přimět Československo k přetrhání svazků se Společnosti národů a připoutat je k sobě dvoustranným paktem.
V práci není ani zmínka o iniciativní československé zahraniční politice, která již od roku 1932 systematicky varovala mezinárodní veřejnost před nacistickým nebezpečím. Místo toho autoři opatrně, nicméně s porozuměním, hodnotí polskou politiku maršála Pilsudského, který byl podle nich "jedním z prvních, kdo si plně uvědomil nacistické nebezpečí" - a proto již v lednu 1934 podepsal polsko-německý dvoustranný pakt (600).
Neméně zkreslená je i československá politika vůči Rusku. Není pravda, že političtí představitelé Československa - T. G. Masaryk a E. Beneš - "nerozpoznali sovětské nebezpečí" (419). Autoři zřejmě nevědí nic např. o dalekosáhlém diplomatickém úsilí Masaryka a Beneše v roce 1921 a 1922, kterým se snažili zabránit tomu, aby evropské státy uznaly sovětskou vládu de jure a poskytly jí mezinárodní politickou podporu i hospodářskou pomoc. Bylo to v době, kdy v důsledku hladové katastrofy i vnitropolitických mocenských sporů byl sovětský režim před zhroucením. Československá iniciativa však vyzněla naprázdno. Místo toho došlo v Rapallu k navázání hospodářských, politických a vojenských styků Německa s Ruskem. Většina západních států pak uznala sovětskou vládu de jure. Tím vším došlo k všestrannému posílení sovětského režimu, což se již koncem roku 1922 projevilo vznikem centralizované velmoci - Svazu sovětských socialistických republik. Není pravda, že Rapallo vyvolalo v Československu "obavy a znepokojení ne tak z pronikání Ruska do Evropy, jako z posílení Německa" (420), jak se domnívají autoři. Obavy Československa vzbuzovala především ta skutečnost, že rapallskou smlouvou byla zahájena dalekosáhlá spolupráce právě těch dvou velmocí, které před válkou střední a východní Evropu ovládaly a které nyní začaly v úzké vzájemné kooperaci budovat, vyzbrojovat a cvičit své armády.
Československo také - jako poslední evropský stát - uznalo sovětskou vládu de jure až poté, když byla její spolupráce s Německem po Hitlerově nástupu k moci oslabena. Teprve tehdy, když se Sovětský svaz přiklonil ke Společnosti národů a podřídil se jí deklarovaným pravidlům mezinárodní politiky, uzavřelo s ním Československo - spolu s Francií - spojeneckou smlouvu. Tím se snažilo - bráníc svou vlastní existenci - přispět k oddálení Ruska od Německa a o mezinárodní izolaci nacistického Německa. Vzhledem k německo-ruské spolupráci od počátku dvacátých let je ovšem irelevantní a zcela mylné konstatování autorů, že to byla právě československo-sovětská smlouva z roku 1935, která předznamenávala Sovětům cestu do střední Evropy" (606). Takovýto názor šířila německá nacistická propaganda především v roce 1935 a 1936 a znova se k ní vrátila po roce 1941.
Také řada dalších tvrzení autorů o československé zahraniční politice je zcela v rozporu se skutečností. Nebyly "opomenuty možnosti nového spojenectví, příp. přátelství s Rakouskem", jak tvrdí (401). Právě naopak. Československo-rakouská jednání byla zahájena jen několik málo dní po podpisu mírové saint-germainské smlouvy a již v lednu 1920 vyústila do podpisu tzv. pražské smlouvy o vzájemné spolupráci. V roce 1921 byla pak slavnostně podepsána tzv. lánská smlouva, jejíž význam byl podtržen přítomností rakouského prezidenta Hainische v Praze, kde byl hostem prezidenta Masaryka.
Rakousko také podporovalo postup Československa proti pokusům o restauraci Habsburků v roce 1921, o němž se autoři domnívají, že šlo o bezvýznamnou záležitost, která se vyřešila "pouhou diplomatickou demarší Dohody" (406). Ve skutečnosti šlo o vážný pokus o obnovu územní integrity starých Uher, který ohrožoval všechny státy sousedící s Maďarskem a byl Iikvidován až mobilizací československé a jugoslávské armády.
Pokud jde o Československo, šlo v tomto konfliktu především o Slovensko, na které si Maďarsko činilo nárok. Právě to také bylo příčinou "mrazivých" vztahů Československa a Maďarska (406), nikoli česká "slepota vůči tomu, čím se ohlašovala budoucnost" (554), jak se velmi mlhavě vyjadřují autoři. V úsilí o znovuzískání Slovenska pokračovala Horthyho vláda i v následujícím období a využívala k tomu nejrůznějších prostředků. V roce 1922 byl připravován atentát na Edvarda Beneše, československá ekonomika byla narušována paděláním československých bankovek, úsilí o vnitřní politickou desintegraci Slovenska nalezlo výraz v systematické - i finanční podpoře tukovského křídla v Hlinkově ludové straně. To vše zůstává mimo pozornost autorů. Tím závažnější je skutečnost, že právě činnost maďarského agenta Bély Tuky je zřejmě vede ke konstatování, že prý špatné československo-maďarské vztahy neplatily ve "vzájemných vztazích mezi Slováky a Maďary" (406). Slováci prý v nich nacházeli v Maďarsku svého "spojence proti čechoslovakistickému diktátu" a tato "vzájemnost slovensko-maďarská" se prý mohla stát základnou pozitivních vztahů mezi Československem a Maďarskem (406).
Pro Malou dohodu, která vznikla právě jako obranný systém proti maďarským územním požadavkům, mají autoři obecně jen pohrdavé výrazy "neživotná" (605), "neužitečná" (3~6, 406), "neslavná" (406), a dokonce ji viní z jakéhosi, blíže neurčeného, rozbíjení střední Evropy (424).
Autoři činí Československo zodpovědným i za zhoršení vztahů s Polskem po převratu generála Pilsudského v roce 1926 (406). Obecně pak konstatují, že Československo nedokázalo "prakticky nikde kolem sebe vytvořit dobré sousedské vztahy" (407). Toto konstatování je zcela v rozporu se situací ve dvacátých letech. Ke zhoršení vztahů mezi Československem a jeho sousedy však skutečně došlo ve třicátých letech, a to v přímé souvislosti nikoli s politikou Československa, ale s agresivní politikou nacistického Německa. Spolupráci s hitlerovským Německem navázalo nejen Maďarsko, ale v lednu 1934 i Polsko a v červenci 1936 Rakousko. Tato mezinárodní orientace byla spojena s nárůstem pravicových a nacistických prvků ve vnitropolitickém vývoji těchto států. Tím se po všech stránkách začal stále zřejměji odlišovat jejich vývoj od demokratického vývoje v Československu. Tuto zásadní politickou diferenciaci států střední a východní Evropy přecházejí však autoři mlčením. Tím se ovsem z jejich výkladu vytrácejí rozhodující politické aspekty a příčinné souvislosti změněných vztahů Československa a jeho sousedů.
Autoři jdou současně ve své kritice československé zahraniční politiky tak daleko, že ji činí zodpovědnou nejen za zahraniční, ale dokonce i za vnitřní vývoj středoevropských a východoevropských států. Dospívají k absurdním konstatováním, že prý Československo neučinilo nic pro "podporu německé demokracie" (400), že má podíl na anšlusu Rakouska (401) a že "českým předsudečným nepochopením polské problematiky" (401) nebylo ochotno podpořit Polsko "v žádném z jeho nejdůležitějších životních zájmů".
Všestranné zdrcující kritice podrobuje autorský kolektiv Podiven i vnitropolitický vývoj Československa. Vychází z konstatování, že tento stát nebyl s to vyřešit žádný ze složitých vnitřních problémů.
Na prvním místě pojednávají autoři o vztahu česko-slovenském. Zcela opomíjejí složité historicky dané aspekty, které byly příčinou toho, že česká a slovenská společnost se v okamžiku vzniku společného státu lišily ekonomickou a sociální a tím i politickou strukturou, kulturní a vzdělanostní úrovni i stupněm národního sebeuvědomění. Ze snahy o překonání těchto disproporci vznikla i idea československého národa. Nešlo o "popírání slovenské identity" (349), jak tvrdí autoři, ale o představu dvou větví - české a slovenské - společného celku, v jehož rámci by došlo k všestrannému vyrovnání úrovně slovenského národa s českým. V tomto smyslu přijal ideu československého národa M. R. Štefánik, proklamovala ji martinská deklarace a prosazovaly ji slovenské demokratické strany - sociální demokratická a agrární strana, které reprezentovaly podle voleb v roce 1935 46 % slovenského obyvatelstva. Není proto pravdivé jednoznačné tvrzení autorů, že ji" Slováci nepřijali" (379).
V procesu urychleného národního vyzrávání však část slovenského politického spektra stále důrazněji usilovala o výraznější zviditelnění slovenského národa jako samostatného subjektu. Politickou základnou tohoto procesu se stala Hlinkova slovenská ludová strana, která tento proces zformulovala do politického požadavku autonomie Slovenska. Prvním impulsem k programovému vyhlášení tohoto požadavku byl Tukův návrh autonomie Slovenska z roku 1922. V této souvislosti však autoři zcela opomíjejí mezinárodně-politické souvislosti Tukova návrhu, to znamená především skutečnost, že byl inspirován politikou horthyovského Maďarska, usilujícího o znovuzískání Slovenska. O tom, že Tuka byl prokazatelně placeným agentem maďarské vlády se čtenář v práci příliš nedozví. Soudní proces, kterým byl za tuto činnost odsouzen, je hodnocen více než podivným tvrzením, že zřejmě z české strany - "v osobě Tukově byl odstřelen slovenský autonomismus" (446). Tato zřejmá tolerance autorů k Tukovi je ovšem pochopitelná v rámci jejich koncepce o pozitivních slovensko-maďarských vztazích, které v jejich pojetí Tuka reprezentoval.
Druhým problémem československé vnitřní politiky, kterým se autoři obsáhle zabývají, je výklad česko-německých vztahů. Mimo okruh pozornosti autorů zůstává úsilí, které československá vláda od prvních dnů samostatného státu vynakládala k získání německých politiků ke spolupráci. Autoři na jednom místě dokonce popírají i existenci česko-německých jednání koncem října a počátkem listopadu 1918 (282, na str. 529 však přece jen uvádějí, že byla). Bez objasnění německé politiky, která se až do podpisu mírových smluv orientovala - spolu s Rakouskem a Německem - na koncepci vytvoření velkého Německa, obviňují československou vládu z neochoty k jednání a dokonce z "vydírání" (503).
Malou pozornost věnují autoři pozitivním česko-německým vztahům, které byly charakteristické pro dvacátá léta. Není jim zřejmě nic známo o jednání českých a německých demokratických stran - sociálně demokratických, agrárních a křesťanských - která se z Masarykovy iniciativy uskutečnila jíž v červenci a v září roku 1920 a která se stala základem rozsáhlé a všestranné česko-německé spolupráce. Politickým vyjádřením této spolupráce byla účast německých demokratických stran v československé vládě, která byla zahájena v roce 1926 a trvala až do roku 1938. Neznalost problematiky je nahrazena doporučováním autorů, co měla "česká politická reprezentace" dělat a jak měla postupovat (592).
Ani nacionálnímu proudu v německé politice nevěnují autoři náležitou pozornost. Spokojují se pouze s jeho všeobecnou charakteristikou, která však zkresluje jeho politický profil a zcela opomíjí jeho mezinárodní vazby. Autorům není zřejmě nic bližšího známo o německém nacistickém hnutí v republice, které bylo od poloviny 20. let vedoucí složkou tohoto nacionálního proudu. Německá nacistická strana byla - spolu s obdobnou německou stranou v Rakousku a v Polsku - významnou součástí Hítlerova nacistického hnutí v Německu. Spolu s ním také zahájila počátkem 30. let přípravy k nacistickému převratu. Představitel nacistické strany v Československu - Rudolf Jung – jednal o přípravách tohoto nacistického puče a o všestranné koordinaci nacistické politiky s Hitlerem již v roce 1931 a 1932. Toto bezprostřední nebezpečí nacistického puče vedlo československou vládu v roce 1933 k zákazu německé nacionálně-socialistické strany v Československu. Nic z toho se však čtenář v Podivenově knize nedozví.
Nemenší neznalost prokazují autoři i při výkladu o Henleinově hnutí, které vzniklo v okamžiku zákazu nacistické strany v říjnu roku 1933. Není pravda, že spolek Kameradschaftsbund, z něhož Henlein vyšel, byl nějaký více méně nepolitický "vlastenecký spolek sudetoněmecké inteligence" (609). Byl to naopak vysoce politický, tajný spolek, vycházející z filozofického díla rakouského sociologa Othmara Spanna. Byl budován na základě totalitního vůdcovského systému a byl zaměřen k destrukci demokratického režimu. Mezinárodně měl spojení na Rakousko a na fašistickou Itálii. Není pravda, že Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront směřovala pouze k jakémusi nepolitickému sdružování sudetských Němců s cílem prosazovat "jejich národní požadavky" (609). Není pravda, že Henlein akceptoval československý stát a jeho parlamentní systém, jak prohlašoval na prvním sjezdu své strany v České Lípě v říjnu 1934 (609). Pokud autoři přijímají tato vlastní prohlášení Henleinova hnutí za základ svého hodnocení tohoto hnutí, je to zcela v rozporu s historickou skutečností. Henleinovo hnutí - před volbami roku 1935 přezvané na Sudetendeutsche Partei - vzniklo na základě Henleinovy dohody s nacisty, kteří do něho převedli své členstvo a tím vytvořili masovou základnu tohoto hnutí, která měla plnou politickou i finanční podporu Berlína. Henlein a jeho spolupracovníci ze spolku Kameradschaftsbund, kteří nebyli dosud politicky činní, převzali vedení v nové organizaci a tím umožnili další existenci německého nacistického hnutí v Československu. To nebyla "hra" jak autoři tvrdí (609), ale cesta pro zachování nacistické páté kolony v republice. Byla to transformace smrtelně ohrožující Československo. Konstatování autorů, že prý se "lze přít pouze o tom zda a nakolik o tom Henlein věděl od samého počátku" a že prý "zprvu příliš zasvěcen nebyl" (609,610), je zcela falešné. Henlein sám jednání s nacisty vedl a rozhodl se převzít vedení nové organizace i přes varování svých spolupracovníků, které také postupně hodil přes palubu. Není také pravda, že prý až "asi od roku 1937 už byl vědomě politikem dvou tváří" (610). Už v průběhu roku 1936 získal plnou politickou podporu vedoucích říšsko-německých nacistických kruhů. Byl hostem německé vlády na olympijských hrách v Berlíně a při té příležitosti byl přijat i k oficiální audienci Hitlerem (nikoli tedy v roce 1933, jak autoři mylně uvádějí). V říjnu 1937 Henleinova strana již organizovala v pohraničí svůj první pokus o nacistický puč a Henlein se v této souvislosti obrátil na Hitlera osobním dopisem, žádajícím obsazení Čech a Moravy německým vojskem. O tom všem však autorský kolektiv Podiven mlčí.
U autorů, prokazujících elementární neznalost období, o němž pojednávají, nelze současně očekávat objektivní historický postup ani v řešení řady dalších problémů. V podstatě nic z dějin předmnichovské republiky není ušetřeno jejich kritického - a odmítavého odsudku. Nejen zahraniční a vnitřní politika, ale í kultura a ekonomická politika Československa je autory jednoznačně odmítnuta.
Meziválečnou kulturu označují za stav "ideové beztíže", autoritativně mluví o rozkladu "českého duchovního života", k němuž dospěla česká kultura v důsledku "ztráty jednotící živé víry" (475). Bez jakýchkoli dokladů vyslovují jednoznačné odsudky hospodářského vývoje Československa. Mluví o "Rašínově neblahém vlivu" (457), o "přízemní úvěrové politice" (462), o "nezájmu o modernizaci a racionalizaci průmyslu" (463), o "problematické stabilizaci" (465) a dokonce o "parazitujícím finančním kapitálu" (464).
Pokud jde o širší vnitropolitický vývoj, autoři nic nevědí o úporném zápase demokratických sil proti nacionalismu ve všech národních podobách, ani o cílevědomém boji týchž sil proti komunistickému hnutí. Místo toho s pohrdáním mluví o "problematické meziválečné demokracii", která byla podle nich produktem "ne zralosti, ale roztříštěnosti politických sil" (408). Podle nich nebyla výsledkem cílevědomého boje proti nedemokratickým a protidemokratickým hnutím, ale pouze jakousi "ctností z nouze" (409).
Je nutno ovšem konstatovat, že demokracie není pro Podivena zásadně nějakou příliš pozitivní hodnotou. Ve svých politických postojích se autoři v podstatě ztotožňují s politikou českého katolicismu, který současně sami označují za "ambivalentní". K jeho charakteristice uvádějí, že byl "vlažně demokratický" s jistými "sympatiemi k ideji stavovského státu, doporučené kdysi dávno jednou z papežských encyklik a nyní uskutečňované italskými fašisty a rakouskou pravicí". Dále uvádějí, že "nacismus katolíci odmítali jako fenomén protikřesťanský. Bylí však ostražití vůči levici, neboť vnímali její hlubokou spřízněnost s bolševismem" (602).
Jejich suverénnímu kritickému odsudku jsou podrobeni především vedoucí představitelé demokratické československé reprezentace. Masaryk je pro ně "nacionalista" (373) a jeho úsilí o vybudování moderní demokratické společnosti zůstává zcela mimo hodnotová kritéria autorů. Jeho politické působení, tak výrazné především v prvním desetiletí československého státu, se prý - podle autorů - omezovalo pouze na ,.příležitostné projevy, které byly přijímány jako pouhý slavnostní rituál" (363). Autoři hodnotí Masaryka jako určitou ideovou autoritu, ale v rámci svého několikrát zdůrazňovaného vůdcovského aspektu konstatují, že nebyl "skutečným vůdcem" (443).
Hlavní kritika autorů je však namířena proti Edvardu Benešovi, a to především pro jeho zahraniční politiku. Tato kritika pak vrcholí v souvislosti s výkladem Mnichova. Autoři sice připouštějí, že v průběhu dramatických událostí roku 1938 nebyl Edvard Beneš ochoten "kapitulovat za všech okolností" (635). Nejsou však s to vidět a ocenit jeho úporný zápas s Hitlerem, díky kterému Československo úspěšně odolávalo náporu nacistického Německa celý rok - od října 1937 do září 1938. Autoři peripetie tohoto zápasu prostě neznají. Místo toho Edvarda Beneše kritizují např. proto, že "ho ani nenapadlo, že by např. odstoupil a předal odpovědnost těm, kdo se o ni hlásili" (643). Při tom autoři zůstávají i v tomto případě u takto nejasné formulace a neříkají, kdo se o takovouto odpovědnost hlásil. Mají snad na mysli předsedu agrární strany Berana, který se nabízel, že zajede do Berchtesgadenu a pokusí se o dohodu s Hitlerem? Nebo snad narážejí na údajné úsilí Emanuela Moravce prosadit abdikaci prezidenta Beneše?
V souvislosti s hodnocením Mnichova připojují autoři jakýsi psychoanalytický rozbor Benešovy osobnosti. Dospívají k závěru, že jednou z nejpodstatnějších součástí jeho osobnosti byl prý "strach" (647-9). Tento pseudovědecký rozbor pak vrcholí ve zcela falešné interpretaci Benešovy reakce na anglo-francouzský souhlas s československou mobilizací. Scénu zachytil se všemi dramatickými nuancemi ve svých pamětech Prokop Drtina.
Bylo to 23. září 1938 odpoledne, kdy Drtina předal prezidentu Benešovi depeši se zprávou, že Chamberlainovo jednání s Hitlerem v Godesbergu ztroskotalo, a proto že anglická vláda "nemůže již radit vládě československé, aby nečinila opatření, která považuje v zájmu bezpečnosti státu za nutná". Prokop Drtina uvádí:
"Když si pan prezident zprávu přečetl, stál chvíli bez hnutí a díval se upřeně do ní. Bylo patrno, že těch několik řádek, které byly napsány na lístku, čte znovu a že zpráva obsahuje něco mimořádně důležitého. Pak položil lístek na stůl řekl: Ano - a začal přecházet po pokoji..., opět se díval na lístek, znovu řekl několikrát ano, ano a zas přecházel. Pozoroval jsem na něm vzrušení, jakého jsem u něho ještě nepoznal... Podával mně lístek a řekl:...To je válka!"*
Pro Edvarda Beneše to byla osvobozující chvíle, okamžik velkého zadostiučinění. Ztroskotání godesberských jednání vytvořilo totiž předpoklady ke vzniku široké protihitlerovské fronty. A právě realizace této fronty byla cílem Benešovy politiky. Na ní založil obranu Československa a celý jeho postup směřoval k tomu, aby takovou frontu vyvolal v život. Páteří této fronty se měl stát československý spojenecký systém, jehož hlavním opěrným bodem ve střední Evropě bylo Československo. V týdnu od 23. do 28. září 1938 stála také tato protihitlerovská fronta v pohotovosti. Mnichovskou dohodou se však rozpadla. V určité nové podobě se ovšem realizovala o tři léta později vytvořením Atlantické charty spojující USA, Anglii a Rusko. V té době však již nacistické Německo zalilo Evropu potoky krve, Československo neexistovalo a Francie byla na hlavu poražena. Edvard Beneš se však v emigraci opět aktivně podílel na konstituování této fronty.
Jak je zřejmé z Drtinova popisu i z jeho komentářů, byla scéna z 23. září 1938 jedním z klíčových okamžiků československé obrany. Realita války proti hitlerovskému Německu byla velkým zadostiučiněním pro Edvarda Beneše. V naprostém rozporu se skutečností však tuto scénu interpretuje Podiven. Benešovu reakci na depeši vrcholící v konstatování "To je válka" komentuje: "to byl strach z odpovědnosti, strach z nepředvídatelného" a s despektem dodává: "Beneš však nikdy nebyl politikem tvořivě iniciativním" (649).
V tomto naprosto falešném výkladu se v plné šíři obráží všechna ona katastrofální neznalost konkrétní historické reality, která je charakteristická pro celé Podivenovo dílo.
ZÁVĚR
S odstupem více než půl století je zřejmé, že od okamžiku zániku první republiky byl její obraz interpretován v přímé závislosti na několikrát se měnící mocensko-politické situaci Československa. Její živý odkaz byl uchováván v exilu a v zemi se obnovoval vždy s náznaky nové svobody. Negativně byla první republika hodnocena těmi, kteří odmítali systém parlamentní demokracie a identifikovali se se systémy totalitními - s nacismem a komunismem - a s politikou velmocí, které Československo po Mnichovu ovládly - s Německem a Ruskem. Stejně jako se hrálo o osud této země, hrálo se i o její historii.
Je proto více než zarážející, že negativní - a falešný - obraz první republiky byl oživen v nové svobodě po sametové revoluci. V reprezentativním Podivenově díle se opakuje řada kritických argumentů a názorů z minulosti a Podiven odmítá nejen politiku první republiky, ale zpochybňuje i samu existenci Československa. Jeho názory pronikají prostřednictvím publicistiky do veřejného mínění a nově osvobozený český národ je opět zbavován povědomí o své nejcennější demokratické tradici.
Tato tradice zůstala však živá přes všechna protivenství minulých desetiletí. Zůstala živá v rodinách legionářů, kteří za první světové války bojovali o samostatný československý stát. Zůstala živá mezi těmi, kteří v jejím jméně bojovali a umírali v protinacistickém odboji za druhé světové války. Zůstala živá i ve třetím, protikomunistickém odboji. Tyto více či méně generační vazby však přirozeným rytmem života slábnou.
Po více než deseti letech nové svobody je však stále zřejmější, že přebohatý materiál, který po sobě zanechala první republika v oblasti politiky, kultury, ekonomie i vědy, začíná vydávat své svědectví. Dokumentární soubory materiálů i vědecké studie vznikající na historických pracovištích Akademie věd, univerzit a dalších organizací, vytvářejí základ k objektivnímu zhodnocení moderních československých dějin.
Jest si jen přát, aby výsledky těchto prací pronikly bariérou falešných výkladů, záplavou neznalosti i nezájmu na veřejnost a aby tak mohly přispět svým pozitivním vkladem k rozvoji nového českého státu a jeho demokratické společnosti
*Prokop DRTINA, Československo můj osud. 1, 1, Praha 1991, s. 146. K hodnocení této scény se Drtina několikrát vrací, víz s. 147-9 a 201.
(Věra Olivová, Manipulace s dějinami první republiky, Společnost Edvarda Beneše, Praha 2001)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz