DEMOKRATiCKÁ TRADICE*)
Rok 1989 se stal významným mezníkem v novodobých československých a českých dějinách. Stal se počátkem nového vývoje, nové budoucností. Nedílnou součástí této nové reality je však i minulost, a to minulost celá se svými kladnými i zápornými jevy. Povědomí o této minulosti posiluje národní identitu a působí jako stabilizující politický faktor přítomnosti.
Mimořádně důležitou součástí tohoto historického povědomí jsou dějiny první republiky. Ono dvacetiletí ohraničené tragickým dramatem dvou světových válek představuje prakticky až dosud nejdelší období, které bylo vyměřeno pro existenci samostatného československého státu. Od konce roku 1938 - s krátkým intermezzem let 1945 až 1948 - bylo Československo po dlouhých padesát let pod velmocenskou nadvládou nejprve Německa a poté Ruska. Pro vývoj současné české politiky má historie první Československé republiky prvořadý význam. Jednak jako pozitivní demokratická tradice, jednak jako výstraha před totalitními proudy, které tuto demokracii podkopávaly a poté cílevědomě destruovaly i její tradicí.
Československý stát si v meziválečném období - přes svou novost a vnitřní heterogenitu - prosadil a zajistil důstojnou existenci v Evropě. Podílel se na jejím ekonomickém vývoji, výrazně přispíval k rozvoji její kultury a vědy. Ale nejen to. Tento stát vybudoval a udržel svůj demokratický režim přes všechny peripetie vývoje střední a východní Evropy, který dramaticky osciloval mezi dvěma totalitárními proudy - mezi bolševismem a nacismem. K prosazení a uchování vnitřní demokratické struktury bylo zapotřebí mnoho vnitřní síly prokazující životnost tohoto státu, ale i kvalifikované a cílevědomé politické reprezentace. Tím tragičtější - a to nejen z hlediska československého, ale i evropského vývoje - byla proto likvidace první republiky mnichovskou velmocenskou politikou.
Násilné ukončení vývoje první republiky narušilo i odborné zpracování její historie. Dějiny první republiky jsou z mnoha důvodů mimořádně přitažlivým předmětem bádání. Jde o dramatické období nejen z hlediska politického, ale i ekonomického, kulturního i sociálního. Při tom jde o uzavřené období, oddělené od předchozího i následujícího období hlubokými přeryvy dvou světových válek. Tím je dáno určité zakonzervování vývoje a jeho trendů. Časové omezení na nedlouhých dvacet let usnadňuje analytické zpracování tohoto období. Příznivá situace pro historické zpracování je dána i tím, že první republika po sobě zanechala nejen bohatou literaturu, ale i rozsáhlý pramenný materiál k nejrůznějším otázkám československých, ale i evropských a nezřídka i světových dějin.
Ve složitých peripetiích půl století, které následovalo po rozbití Československa, se však dějiny první republiky staly předmětem politických manipulací, které byly ovlivněny probíhajícími mocensko-politickými změnami a obrážely jejich charakter. Staly se terčem soustředěných útoků různých protidemokratických politických směrů, které jako křivá zrcadla zkreslovaly jejich skutečný obraz. Staly se předmětem
-----------------
*) Studie Manipulace s dějinami první republiky vyšla po prvé v Českém časopise historickém v roce 1993, č. 3, s. 442 - 459. Vzhledem k aktuálnosti problému vyšlo v roce 1998 v Knižnici Společnosti Edvarda Beneše její první samostatné vydání a v roce 1999 vyšlo vydání druhé. V roce 2001 se realizuje třetí, rozšířené vydání. V něm jsou do výkladu zahrnuty dvě nové kapitoly se stručným poukazem na publikační činnost v československém exilu. Výklad je doplněn dvěma Dodatky z roku 1999 a 2001.
ahistorické manipulace, která vedla k negaci a destrukci pozitivních dějin Československa první poloviny 20. století.
NĚMECKÁ OKUPACE
Vlna nenávistného útoku na demokratické tradice první republiky se zvedla již bezprostředně po Mnichovu a dále zesílila po nacistické okupaci 15. března 1939. Ke slovu se přihlásily různé české krajně pravicové a fašistické proudy, které se v demokratickém režimu první republiky nemohly prosadit. Ochotně uznaly velmocenskou hegemonii Německa ve střední a východní Evropě a uvítaly zapojení českých zemí do "velikého procesu, ze kterého vzejde konečně - poprvé v dějinách vůbec - jednotná Evropa", která nalezla "svého geniálního sjednocovatele v Adolfu Hitlerovi a Benito Mussolinim".*
Ztotožnily se také s nacistickou ideologií, kterou vydávaly za velkou sociální revoluci vedoucí k vytvoření nové Evropy.**
V souladu s nacistickými stanovisky pokládaly první republiku za historický omyl, za "nákladnou, zbytečnou hru, v níž se plně projevilo neštěstí, v němž jsme se "kulturně rozplizli v politickém a obchodnickém kosmopolitismu". ***
Kolaborantští protektorátní politici a novináři popírali jakoukoli aktivní účast českého národa na vzniku samostatného státu. Tvrdili, že tento stát byl darem, kterým "nás po světové válce obdařila vypočítavá a prohnaná politika západních penězoměnců", že "kapitalisté nám dali samostatný stát". ****
Jejich stanoviska byla zcela totožná s nacistickými výklady. Např. přední sudetoněmecký politik K. H. Frank, autor plánu na likvidaci českého národa z 28. srpna 1940, ve své přednášce v červnu 1941 uvedl, že československý stát "nebyl vybojován na bojištích", ale že byl výsledkem "šílenství Masarykovy a Benešovy politiky". Že "vznikl jako odměna za věrné služby válečné zrady a jeho kmotry byli politikové Dohody". *****
Jedním ze zvláště přitěžujících znaků první republiky byla v představách kolaborantských rasistických pisatelů její demokracie. Podle nich Československo nepochopilo" význam národně socialistického hnutí v Německu" a to ho přivedlo do zkázy. "Naše demokratická domýšlivost a nevraživost" odpuzovala prý nejen Německo a Itálii, ale i Polsko.******
Při tom byla prý tato "demokracie ve skutečnosti jen nabubřelé podvodné slovo vlády kapitalistů a Židů... Stranictví rozrušilo kulturní, vědeckou a uměleckou tvorbu", neblahý byl také vliv svobodných zednářů. Z tohoto postavení "vazalů mezinárodní plutokracie" nás osvobodila až "Říše", která nás "zbavila demokracie i komedie s humanitou" a dala našemu národnímu životu hodnotnější náplň".*******
--------------------
* Emanuel VAJTAUER, Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku, Praha 1940, s. 9 a 64. TÝŽ, Český mythus. Co nám lhaly dějiny. Praha 1943.
* ** Karel LAŽNOVSKÝ, Revoluce na postupu, Praha 1940; TÝŽ, Hovory s dějinami, Praha 1940,s.26; Emanuel VAJTAUER, Česká politika ve věku strojovém, Praha 1944, s. 106.
*** O. ULLRICH, Der Grosse Irrweg der Tschechen, Praha 1943; Emanuel MORAVEC, Děje a bludy, Praha 1941, s. 93; Karel LAŽNOVSKÝ, Říše a my, Praha 1940, 5. 22.
**** MORAVEC, Děje a bludy, s. 93. LAŽNOVSKÝ, Říše a my, Praha 1941 s. 20.
***** K. H. FRANK, Čechy a Morava v Říši, Praha 1941, s. 19.
****** MORAVEC, Ve službách, s. 218. TÝŽ, V úloze mouřenína, Praha 1939, s. 51,125
*******Karel LAŽNOVSKÝ, Říše a my, s. 15 a 27.
Touto hodnotnější náplní byla "idea totalitního státu" usilujícího o centralizovanou společnost bez tříd a bez politických stran, řízeného "autoritativní vládou". +
Zásadně chybná byla prý i zahraničně politická orientace první republiky, neboť jsme "byli naprostými vazaly mezinárodní plutokracie a židovstva". Byla to především "katastrofální Benešova zahraničně politická koncepce", která způsobila, že jsme se „pustili do marného a nákladného sporu s Německem, který jsme nutně museli prohrát." Naproti tomu "Říše nás zapojila do životního prostoru obrozeného německého národa, který se stává vedoucím národem evropským. Německý národ nás nebude germanizovat, nýbrž europeisovat".++
Jednoznačným závěrem všech těchto úvah byla pak snaha pisatelů přesvědčit český národ o tom, že je nutno zapomenout na "neblahou" minulost a aktivně spolupracovat s německými okupanty. Neboť, jak zdůrazňoval protektorátní ministr lidové osvěty, "český národ v rámci Německé Říše musí být šťastnější, spokojenější a zámožnější než byl pod vládou doktora Beneše a jeho Židů".*
V souvislosti s odmítáním demokratické tradice první republiky rozdělil Moravec - bývalý podplukovník československé armády, nyní ministr lidové osvěty - český národ do dvou protikladných kategorií. Toho, kdo by se rozhodl k podpoře nacistické agrese do Evropy nazval "energickým a statečným Čechem" . Toho však, kdo zůstal věren tradici minulosti označil s pohrdavým despektem za méněcenného "Čecháčka". Podle něho "Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška, bez kterých se ještě neobešla žádná revoluce. Čecháček je cele zaměstnán foukáním na český prstíček, který strkal, kde se svírá." **
Moravcovu odpudivou kategorii Čecha a Čecháčka převzali další a dále ji precizovali. Zdůrazňovali, že Čechem je ten, kdo "opravdu velkoryse spolupracuje s národně socialistickým Německem" a tím tvůrčím způsobem přispívá k vybudování nacistické nové Evropy. "Čecháček však věří - zednářům a Židům", tj. bývalým politikům a londýnskému zahraničnímu odboji. ***
Tento československý demokratický odboj vedený Edvardem Benešem byl také pro všechny české kolaborující fašisty terčem stálých útoků. Nazývali ho "mrtvolným jedem", otravujícím "duše našeho lidu paprsky klamných a neuskutečnitelných nadějí v republiku třetí". Žádali, aby "český národ postavil před soud onu skupinu zkrachovalých politiků, kteří se spojili s Churchillem a likvidující Anglií a kteří dnes stojí jako nepříjemnost mezi námi a německým národem". ****
Hlavní útoky pak směřovaly proti osobě Edvarda Beneše. Čeští kolaboranti postupovali i zde v souzvuku s německými nacisty, kteří - samotného Hitlera nevyjímaje - považovali již v minulosti Edvarda Beneše nejen za svého nejvážnějšího oponenta, ale přímo za nepřítele číslo jedna. Právem.
Edvard Beneš věřil, že mír je možný pouze v demokracii, a proto také celý život podporoval německé demokratické sily. Proti německému nacismu však úporně bojoval v mezinárodním měřítku i uvnitř republiky.
Ve Společnosti národů torpedoval v roce 1933 Hitlerovu snahu o vyzbrojení
-------------------
+ Emanuel VAJTAUER, Jak po Mnichovu. Můžeme jít s Německem?, Praha 1939, s. 101 a 142.
LAŽNOVSKÝ, Řiše a my, s. 22, 32,36. TÝŽ, Na rozcestí věků. Praha 1941, s. 86. TÝŽ, Ein Tscheche über das Benesch-Regime, Praha 1941. TÝž, Tři roky v Říši. Protektorát Čechy a Morava. Praha 1942
* MORAVEC, Děje a bludy, s. 96 n.
** MORAVEC, Ve službách nově Evropy, Praha 1940, s. 222 n.
*** LAžNOVSKÝ, Říše a my, s. 60.
****MORAVEC, Ve službách, s. 218. VAJTAUER, Vzpoura Evropy, s.10. B. M. Roelli, Emigranti jsou vinni. Praha 1940.
Německa se souhlasem této instituce. Iniciativně ovlivňoval protiněmeckou politiku Francie. Aktivně přispěl k tomu, že Sovětský svaz opustil svou dosavadní politiku spolupráce s Německem a angažoval se v protiněmeckém bloku opřeném o Společnost národů. Usiloval o vybudování protiněmecké fronty, která by zastavila nacistickou expanzi. A svou úpornou obranou Československa nejen že celý rok
1938 vzdoroval německému tlaku, ale přivodil řadu neúspěchů samotnému Hitlerovi.
Ve vnitřní politice se z iniciativy Edvarda Beneše konal již v roce 1932 v Brně proces s nacistickou organizací Volkssport, cvičenou a vyzbrojovanou oddíly SA z Německa. Z jeho iniciativy byla v říjnu 1933 zakázána německá nacistická strana v republice. On to byl, kdo vedl a po své volbě prezidentem dále stupňoval boj proti Henleinově straně. Pod jeho vedením byly zmařeny všechny nacistické pokusy o puč v republice. Ještě v polovině září 1938 byl nucen neúspěšný vůdce sudetoněmecké strany Henlein spolu s K. H. Frankem utéci do Německa.
Němečtí nacisté častovali Edvarda Beneše pro jeho politiku nevybíravými nadávkami a při Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v září 1938 bouřil celý sál frenetickým pokřikem "Bluthund Beneš" (krvavý pes Beneš). Současně se nacisté pokoušeli diskreditovat Beneše i v českém politickém táboře, snažili se "vnášet rozkol mezi Beneše a jeho národ", jak si poznamenal Goebbels do svého deníku 28. září 1938.*
Čeští kolaborantští fašisté prováděli tutéž politiku. Navazovali při tom na kritiku Benešovy zahraniční politiky, která vycházela z české politické pravice a požadovala jednoznačný příklon k Německu. Jeho protinacistickou politiku považovali za hlavní příčinu mnichovské tragédie. Agrární novinář Kahánek konstatoval v roce 1939: "Neměli jsme víry ve schopnost dr. Beneše přizpůsobit se. Tragédie zářijových dnů roku 1938 začala [prezidentskou) volbou 18. prosince 1935. Mezi oběma daty je souvislost." **
Z tohoto konstatování pak vycházela nacisty inspirovaná a podporovaná kampaň, v níž byl Edvard Beneš - v naprostém rozporu se skutečností označován za hlavního viníka mnichovské tragédie. Ozývaly se dokonce požadavky, aby byl za to postaven před národní soud. Nevybíravé politické pamflety a vulgární rozhlasové skeče měly znevážit a zesměšnit jeho veliký- byť marný - zápas na obranu Československa. Tím více se pak snažily zdiskreditovat jeho úspěšný zahraniční odboj.
Svého vrcholu dosáhla tato protibenešovská kampaň po atentátu na jednoho z nejvýznamnějších mužů nacistického Německa - na "zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha". Atentát, zorganizovaný Benešovou londýnskou vládou a uskutečněný 27. května 1942, manifestoval před celým světem prohlášení této vlády, že Československo - protiprávně rozbité v Mnichově a násilně obsazené 15. března 1939 - je ve válečném stavu s nacistickým Německem a bojuje za obnovu své národní a státní nezávislosti.
Dalekosáhlý politický význam atentátu vyvolával zběsilou reakci německých nacistických kruhů ústící do krvavých represálií, kterým padly za oběť tisíce lidí. Mezi nimi byl i předseda protektorátní vlády, generál Eliáš, který byl ve spojení s prezidentem Benešem i s exilovou londýnskou vládou. Nová protektorátní vláda se od atentátu politicky distancovala a rozhodně ho odsoudila. Tím, že desauovala Benešovu zahraniční akci usilující o obnovení Československa, postavila se na stranu nacistických okupantů.Tato svá stanoviska vyjádřila protektorátní vláda v řadě
----------------
* * Joseph GOEBBELS, Deníky 1938, Liberec 1992, s. 242 n. Goebbelsovy deníky od ledna 1932 do května 1933 vyšly pod názvem Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei v Praze 1942 s předmluvou Emanuela Moravce.
* ** F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. Beneše, Praha 1939. Viz i Kramářův soud nad Benešem. Spor dr. K. Kramáře s ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem. Praha 1938. Vladimír KRYCHTÁLEK, Bolševici, Beneš a my. Praha 1941.
projevů pronesených po atentátu, po Heydrichově smrti i při jeho pohřbu.
30. května 1942 prohlásil protektorátní prezident Emil Hácha ve svém rozhlasovém projevu Edvarda Beneše "veřejným nepřítelem českého národa číslo jedna". Uvedl, že tento "Ižiprezident" a "žoldnéř nepřátelských mocností" "vždy stavěl zájmy demokraticko-židovského kapitálu před potřeby naší národní budoucnosti" a "jeho ctižádost učinila jej zcela bezcitným k českému národu". Za to, že zorganizoval "odporný vražedný útok na pana Zastupujícího řišského protektora" ho stihne "kletba oněch českých rodin, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí". Také v oficiálním prohlášení české vlády i v projevech jejích jednotlivých členů byl Edvard Beneš označován za "nepřítele národa", za "placeného britského agenta", za "ješitného zaprodance" vydržovaného "Anglií a světovým Židovstvem". *
Nejvýrazněji se v celé této oficiální vládní kampani angažoval Emanuel Moravec. V celé řadě veřejných projevů mluvil o "panu Benešovi a čeládce kolem něho" , o " Benešově bandě", o "zločinci Benešovi a jeho židovské smečce", o "lotru Benešovi", o "Benešovi Krvavém".
Pozornost zasluhuje zmínka o Moravcově osobním setkání s prezidentem Benešem bezprostředně po Mnichovu, 2. října 1938, o níž se Moravec zmínil ve svém veřejném projevu v Brně 12. června 1942. Zdůraznil, že prý Edvard Beneš byl tehdy ovládán především strachem. Bál se prý "dát rozkaz k boji", protože se "bál o svou kůži, o své jmění". Bál se prý však učinit i krok "hodný muže"- tj. podle Moravce - "hledat dohodu s Říší". Místo toho prý "mužíček Beneš se z pražského Hradu vytratil a v nejpřísnější tajnosti se svými milióny nasedl do letadla a národ nechal osudu a v politické břečce, kterou mu se svými pomahači namíchal". Tento strach udělal podle Moravce z Edvarda Beneše "nejtrapnější postavu českých dějin". **
V pozdější verzi vydával však Moravec tuto svou návštěvu na Hradě za pokus přimět prezidenta Beneše k abdikaci, a to jménem určité opoziční skupiny, kterou však blíže nespecifikoval. ***
Prokop Drtina, který jako prezidentův tajemník audienci prostředkoval, však zřejmě právem soudí, že hlavním cílem Moravcovy návštěvy byla snaha získat informace o nově vzniklé situaci. Z nich pak Moravec vyvodil pro sebe závěr odvrátit se od tradic první republiky a aktivně se přidat k nacistům, a to i se svým synem, budoucím SSmannem. ****
Nevybíravé útoky proti politickému vývoji první republiky a proti jednomu z jejích hlavních reprezentantů - Edvardu Benešovi - měly znevážit a zesměšnit demokratický československý stát. Měly umrtvit jeho tradici ve veřejném povědomí. Toto úsilí bylo součástí politických záměrů německých nacistických okupantů. Jejich konečným cílem byla pak likvidace českého národa jako celku. K tomu směřovala fyzická likvidace jeho inteligence a politických obhájců demokracie v nacistických koncentračních táborech i úsilí o potlačení české národní identity, k němuž směřovalo zavření vysokých škol i odstranění historie, literatury a celé české kultury z okupačního školství. Tento vývoj byl umocňován i rozdělením československého státu na českou a slovenskou část. Vedení slovenského státu se jednoznačně distancovalo od vývoje i politických kritérií první republiky. Nový stát se stal spojencem Německa a proklamoval také své naprosto odmítavé stanovisko k Benešovu zahraničnímu odboji.
Závažná byla skutečnost, že denunciace první republiky zasáhla i ilegální hnutí odporu Byla to však denunciace, která vycházela z jiných politických a ideových
------------
* V hodině dvanácté. Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942, Praha 1942.
** Tamtéž, s. 41.
*** MORAVEC, Děje a bludy, s. 94.
**** Prokop DRTINA, Československo můj osud, Praha 1991, I, 1, s. 188-192
zdrojů - z komunistického hnutí. V době od uzavření sovětskoněmeckého paktu v srpnu 1939 až do napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 se komunisté zcela distancovali od občanských proudů tohoto odbojového hnutí. Odmítali se angažovat po boku "buržoazie" ve válce, kterou pokládali za imperialistickou a odmítali spolupráci s londýnským zahraničním odbojem. Edvarda Beneše činili zodpovědným za Mnichov a považovali ho za hlavního představitele "kapitulantské české buržoazie" i poté, když po vytvoření americko-anglicko-sovětské aliance svá obecná politická stanoviska korigovali.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz