(Výňatky z knihy, I.)
DĚDICTVÍ MINULOSTI
Jestliže období mezi dvěma světovými válkami bylo novou etapou ve vývoji střední, východní a jihovýchodní Evropy, neznamená to v žádném případě, že tento nový vývoj byl bez tradice. Naopak. Ať byl přeryv první světové války jakkoliv hluboký a revoluční události na jejím konci jakkoliv dalekosáhlé, přesto se v meziválečném období, vedle momentů zcela nových, prosazovala i celá řada tendencí, jež svými kořeny tkvěly ve vývoji předválečném.
Není ani cílem, ani v silách úvodní kapitoly objasnit v širším záběru tyto historické předpoklady. Pokouší se pouze naznačit tři okruhy problémů, které byly významnou součástí této tradice a které se výrazně projeví ve výkladu meziválečné problematiky.
1. Velké Německo a ideové proudy, které usilovaly o jeho realizaci.
2. Poměr mezi Německem a habsburskou monarchií.
3. Specifické rysy vývoje německých oblastí.
Všechny tyto tři okruhy problémů na sebe vzájemně působily a první světová válka byla mj. i pokusem o jejich souhrnné řešení. Neúspěch nezpůsobil jejich zánik, naopak. Další vývoj na všechny tyto problémy navazoval v nové formě a v nové situaci.
Ve specifice evropského vývoje v 19. století tkví i kořeny vnitropolitických proměn především střední a východní Evropy po válce. Oslabení monarchismu bylo spjato s rozvojem demokracie, ale současně se rodí nové antidemokratické ideologie a vzniká řada nedemokratických, pseudodemokratických a diktátorských režimů. *)
O Velké Německo
Když byl 18. ledna 1871 v Versailles provolán pruský král Vilém hlavou nového německého císařství, byla tím zahájena nová fáze evropského vývoje. Pod vedením Pruska došlo k vytvoření "druhé německé říše" sjednocené Bismarckovou politikou "krve a železa".
Vycházeje z tzv. maloněmecké koncepce, zbavil se Bismarck vítězstvím v roce 1866 rakouské konkurence v německém Bundu a tím současně zjednodušil svou cestu k vytvoření nového, silného německého státu. Odsunul z ní tímto krokem neobyčejně složitou problematiku jazykově, ekonomicky, sociálně i politicky heterogenní habsburské monarchie.
V další etapě své politické činnosti - v okamžiku, kdy se mohl opřít o silnou a zcentralizovanou říši - usilovalo další krok: o ovládání Rakousko-Uherska, o jeho připoutání a v konečné fázi i připojení k německé říši. Tuto cestu sledoval spolek německorakouský opřený o politicko-vojenskou smlouvu z roku 1879, kterým byl položen základ k trojspolku a k budoucímu válečnému seskupení centrálních velmocí. Bismarck přecházel k úsilí o vytvoření velké německé říše, která by - pod vedením Pruska spojovala oba německé státy. Tato říše měla být plně zakotvena v evropské politice a její hlavní úsilí mělo směřovat k plnému ovládnutí střední a jihovýchodní Evropy Německem.1)
Proti Bismarckově politice existovala však od samého počátku silná opozice, která v roce 1890 vedla k propuštění Bismarcka novým německým císařem Vilémem II. a k změně německé politiky. Proti Bismarckovu úsilí o evropskou německou politiku přeneslo se těžiště do rozsáhlé zámořské expanze, v níž Německo usilovalo o to, stát se jednou z předních světových koloniálních velmocí. Politické sjednocení druhé říše podmiňující její hospodářský rozvoj, umožnilo nejprve ekonomickou a pak i politickou expanzi, směřující do Jižní Ameriky, do Afriky a do Asie. Před polovinou osmdesátých let získalo Německo v Africe první kolonie. Ale německá snaha rozšířit tuto první koloniální základnu narážela stále častěji na zájmy starších koloniálních velmocí, na zájmy Anglie a Francie, a přivedla Německo v roce 1914 k vojenskému střetnutí s nimi, jež se rozrostlo v celosvětový konflikt.
Souběžně s německou expanzí a v úzké souvislosti s ní se v osmdesátých a devadesátých letech rozlila do celého světa silná německá vystěhovalecká vlna.2) Směřovala vesměs do zámoří. První vystěhovalecký proud zamířil tam, kde mimořádné podmínky vytvářely předpoklad pro ohromný, v tehdejším světě jedinečný hospodářský rozvoj a dávaly vystěhovalcům neomezené možnosti - do severní Ameriky. Tento proud byl však pohlcen pohybem, v němž se nalézala americká společnost. Téměř beze zbytku byl asimilován v anglosaském prostředí. 3)
V Německu současně vznikaly první organizace, které měly koordinovat proces ekonomické a politické expanze s vystěhovaleckým proudem.4) Roku 1886 se konal v Berlíně tzv. Všeobecný německý kongres, na němž se po prvé sešli němečtí zástupci z říše se zástupci německých zámořských osad. Programem jednání byly otázky německé koloniální politiky a německého vystěhovalectví. Bylo jednáno o spojení mezi Němci v zahraničí a v Německu, o udržení německého jazyka a kultury v zámoří jako nezbytného předpokladu k zabránění německé asimilace v novém prostředí.5) A z tohoto "Všeobecného německého kongresu" byl založen Všeobecný německý svaz k podpoře zámořských německo-nacionálních zájmů - Allgemeiner Deutscher Verband zur Förderung überseeischer deutschnationaler Interessen. Byla to první organizace, která ve svém programu bezprostředně spojila hospodářské a politické zájmy Německa s výraznými aspekty nacionálními.
Její činnost neměla dlouhého trvání a nemohla proto realizovat vytčený program. Již o čtyři léta později vznikla však na týchž programových základech organizace nová - Všeněmecký svaz - AIIdeutscher Verband.6) Bezprostředním podnětem byla anglicko-německá tzv. helgolandská smlouva, jíž Německo přenechalo Anglii Zanzibar, Pembu a oblast na východoafrickém pobřeží a získalo za to ostrov Helgoland. Proti smlouvě se vytvořila kolem lehdy dvacetipětiletého Alfreda Hugenberga skupina, která začala v různých německých novinách rozšiřovat provolání, ostře napadající německou vládní politiku, že nedostatečně hájí nároky Německa na světovládu: "Kdo může bránit padesátimilionovému národu,... aby roztrhal smlouvu, jež má zjevně sloužit jen k tomu, aby příští pokolení ošidila o jejich dědický podíl na Planetě"... "Můžeme žádat, abychom náleželi k panskému národu (Herrenvolk), který si sám bere svůj podíl na světě a nesnaží se jej dostat z milosti a blahovůle jiného národa. Německo probuď se! Deutschland, wach' auf!"7)
Z řad Velkoněmeckého svazu vzešel také o několik let později - v roce 1895 - návrh zákona na regulování vystěhovalectví. které se mělo orientovat tam, kde by němečtí kolonisté mohli založit svobodné německé koloniální státy nebo tam. kde by mohli vtisknout cizím státům svůj ráz. Konkrétně byla k této kolonizaci označena za vhodné území jihozápadní a částečně východní Afriky. Jako další kriterium pro směr německé kolonizace byl vytčen požadavek, aby kolonizace byla orientována do těch územÍ. která mají pro říši základní hospodářský a politický význam, což je jižní Afrika, jižní Amerika a Malá Asie.8) Vesměs se tedy jedná o oblasti v málo vyspělých zemích, v nichž němečtí kolonialisté měli předpoklady k tomu zaujmout vedoucí úlohu a v nichž nehrozilo nebezpečí asimilace s nevyspělým domácím prostředím.
I když Velkoněmecký svaz na počátku svého vývoje byl nepříliš početnou a nepříliš významnou skupinou, přesto tvořil centrální organizaci spojující Německo s německými zámořskými organizacemi. Do všech jím navržených částí světa také skutečně směřoval v další kolonizační etapě proud německých vystěhovalců. Německé vystěhovalecké kolonie tvořily základnu a předmostí k dalšímu ekonomickému i politickému pronikání Německa do Asie, Afriky a jižní Americky. A cílem této expanze bylo vybudování Německa jako nové koloniální velmoci - tzv. Velkého Německa - Grossdeutschland.
Německá politika od poloviny 19. století se tedy po vnější stránce pohybovala na prudce vzestupné linii, od roztříštěných států německého Bundu k silné "druhé říši" a dále k budování základů světové koloniální velmoci. Tento rozmach, jdoucí ruku v ruce s prudkým růstem průmyslu a celé ekonomiky, přinesl Německu ohromné bohatství a blahobyt. Vše to nezbytně dávalo německému národu vědomí hrdosti, sebevědomí, vědomí moci a síly.
Vytvoření centralizovaného monarchistického státu nalezlo svůj výraz i v jeho vnitropolitickém vývoji. V něm byla zdůrazněna idea nacionální jednoty, v jejímž zájmu se jednotlivec má vzdát nároku na svou individuální svobodu a podřídit se kolektivní "vůli národa".9)
Vnitropolitický život v Německu nebyl samozřejmě bez opozice, která kritizovala Bismarckovu a později Vilémovu politiku právě z hlediska jejich vnitropolitického působení. Existoval celý diferencovaný oposiční proud, spojený s evropskými myšlenkovými proudy. K této opozici patřili liberálové jako E. Richter, Virchow, Bassermann, socialisté - Lassalle, Bebel, Liebknecht, Kautský a Bernstein - i zakladatelé revolučního mezinárodního dělnického hnutí Marx a Engels.10) Ale tato opozice nezískala vedoucí místo ani ve vnitropolitickém životě, ani v myšlenkovém povědomí německého národa a s vypuknutím světové války byla zcela umlčena. Ale již předtím byla překryta a zastíněna celou škálou nacionálně orientovaných názorů, programů a organizací.
V řadě nacionálních organizací, vyrůstajících z těchto ideových proudů, zaujal prvořadé a mimořádné postavení Všeněmecký svaz - Alldeutscher Verband, který se stal organizačním centrem spojujícím německé zámořské osady s Německem. Na základě této své praktické činnosti dospěl ve svém vypjatém nacionalismu k nové formulaci německého národa. Již od samých počátků existence Svazu se objevuje představa šíře pojatého německého národa, než tomu bylo dosud. Je to národ, k jehož jednolitému celku patří všechny "německé elementy na zeměkouli".11) V programu z roku 1903 se již jasně mluví o "vědomí rasové a kulturní sounáležitosti všech částí německého národa".12)
.
To znamená, že na místo evropských pojmů Bismarckovské éry - kleindeutsch a gross-deutsch - dospěl Svaz, jak je patrno i z jeho názvu, k představě všeněmeckého národa - alldeutsch - který spojuje Němce na celém světě v jediný nacionální celek. Tato idea veškerého národa - Gesamtvolk - byla v přímé závislosti na představě Velkého Německa, jež bylo cílem německé politiky tohoto období. Souběžně s touto základní tezí šlo ostré odlišení všeněmeckého národa od národů ostatních, povýšení na mimořádný, panský národ - Herrenvolk -, jemuž je dovoleno vše.
Vyvrcholením těchto představ byly pak názory na vnitřní uspořádání všeněmeckého národa. K jejich formulaci dospívá Svaz ve druhé fázi svého vývoje, kdy se do jeho čela dostává roku 1908 nový předseda - Heinrich Class. Právě z jeho pera vyšel těsně před vypuknutím války - v roce 1912 - konkrétní návrh na prosazení totalitního, vůdcovského principu, který měl mocí zlomit uvnitř národa všechny síly, především politické strany, které tříštily jeho jednotu. Tento návrh tvořil až do roku 1930 oficiální program Svazu.13)
Ideovému programu odpovídala i struktura a organizace Svazu.14)
Z něho se zrodila i představa o nutnosti zvláštní "organizace elity", která by na vědeckém a ideovém základě byla s to prosadit své názory do oficiální německé politiky. A právě takovouto organizací měl být Všeněmecký svaz. 50% jeho členů tvořila německá inteligence v čele s neobyčejně silnou skupinou vědců a univerzitních profesoru.15) Celá plejáda předních představitelů inteligence se také podílela na formulování ideového východiska všeněmeckého hnutÍ, i když řada z nich se v dalším vývoji od Svazu distancovala.
Silnému a možno říci rozhodujícímu vlivu inteligence ve Všeněmeckém svazu odpovídalo i postavení Svazu v politickém životě Německa. Byla to organizace, která si v první etapě svého vývoje, do nástupu nového vedení v čele s Classem, uchovala nezávislé postavení. Nebyla součástí německé oficiální politiky a byla neustále, až na krátkodobé výjimky, v opozici vůči vládě.
Tato politická nezávislost byla zpočátku doplněna i nezávislostí finanční. Všeněmecký svaz nebyl podporován ani německou vládou ani nebyl zřejmě v nějaké finanční závislosti na německém těžkém průmyslu, především jím nebyl financován.16 S příchodem Classe roku 1908 se tato nezávislost Svazu začíná měnit. V letech 1910-1911 dostává Svaz finanční podporu z disposičního fondu německého ministerstva zahraničních věcí.17) Za války se připoutává i k těžkému promyslu.18)
Zvláštní formě Všeněmeckého svazu jako elitní organizaci odpovídala i jeho organizační struktura. Vlastní členská základna Svazu byla poměrně nevelká. V předválečném období a jen v několika málo letech největšího rozmachu přesáhl počet členů nepatrně přes 20 tisíc.19)
V čele Svazu stál předseda a hlavní vedení volené na tři roky. Byl to v podstatě nevelký uzavřený okruh vybraných členů, jehož činnost nebyla usměrňována žádnou kritikou veřejného mínění.20)
Od roku 1908, s nástupem Heinricha Classe, se ve Svazu začínají prosazovat nové zásady organizace: Vojenský a vůdcovský princip, který měl učinit ze Svazu elitní, silně koherovanou organizaci.21) O skutečném působení Všeněmeckého svazu na oficiální německou politiku byly vysloveny diametrálně odlišné názory.22) Bylo to zřejmě proto, že jeho vliv je velmi těžko měřitelný, neboť Svaz se oficiálního politického života neúčastnil. 20 tisíc členů Svazu nepředstavovalo také žádnou velkou sílu, která by byla s to prosadit se jako politický činitel. Větší význam měla skutečnost, že Svaz k roku 1905 sdružoval - jako korporativní členy - dalších 100 organizací se 130.000 příslušníky.
Nejdůležitější pro stanovení okruhu působnosti Svazu byla však ta skutečnost, že jeho členové získali vedoucí postavení v celé řadě dalších vedoucích a vrcholných politických, hospodářských i kulturních organizací. Svaz měl své členy na vysokých místech v armádě, v byrokracii státu, v obchodních a průmyslových svazech a mezi univerzitními profesory. Členové svazu byli ve všech německých nacionálních stranách. V roce 1914 bylo 60 říšských poslanců členy Všeněmeckého svazu.23)
Všeněmecký svaz jakožto zvláštní elitní organizace protínal tedy německou společnost podle jiného klíče, než podle kterého zasedali poslanci v říšském sněmu. Právě tato jiná, na politických stranách nezávislá rovina, po níž se pohybovala činnost Svazu, mu umožnila proniknout do nejrůznějších odvětví německého veřejného života a touto cestou mohl nepozorovaně a přece výrazně ovlivnit oficiální německou politiku.
Všeněmecký svaz byl celou svou ideovou základnou, organizací, strukturou, funkcí i skutečnou činností produktem specifických poměrů německé druhé říše. A proto právě v něm se nejmarkantněji projevoval zásadní rozdíl mezi politickou strukturou Německa na jedné straně a strukturou západní demokracie na druhé straně.
Ideové základy Všeněmeckého svazu ovlivnily několik generací německého národa. Již samotným založením Svazu se v Hugenbergově skupině hlásil o slovo předvoj nové, neobyčejně početné mladé generace "druhé říše". Její hlavní proud pak vstupoval do německého veřejného života na přelomu století a v předválečném období. Byla to ta mladá generace, která se stala vedoucí silou německého politického života koncem dvacátých let nového století. Jako celek vystoupila po prvé v parlamentních volbách roku 1930, aby rozhodovala o dalším osudu výmarské republiky.
Tato generace se přihlásila o slovo opozicí proti svým otcům. Kolem roku 1900 vznikly první nepočetné její organizace Wandervogel - tažní ptáci, které zesílily v posledních předválečných letech. Jejich program byl zpočátku nejasný. V roce 1913 přísahala tato skupina svobodné německé mládeže - Freie deutsche Jugend - na hoře Hohe Meisse u Kasselu, že uspořádá svůj život podle svého vlastního rozhodnutí, na vlastní zodpovědnost a s vnitřní pravdivostí.24 Hlásila se k plnému životu v přírodě, k jednotě těla a duše. Hledala ideální společnost na základě čisté lásky k vlasti - reine Vaterlandsliebe. Členové organizace Wandervogel táhli ve skupinách německou zemí, setkávali se s Němci z nejvzdálenějších krajin a v tomto němectví spatřovali ozdravění společnosti a cestu vpřed.25)
Jak patrno, hnutí německé mládeže hlásající opozici proti otcům nedospělo příliš daleko od nich. Bylo výrazně ovlivněno ideovými základy všeněmeckého hnutí, s nímž se mladí lidé, aniž to většinou věděli, seznamovali přes své učitele již na školách. Jeden z hlavních ideových zakladatelů hnutí svobodné německé mládeže - Otto Ammon - byl také přímo členem Všeněmeckého svazu. Pro mladou německou generaci byli hlavními autoritami Nietzsche, Lagarde, Stefan George. Celé hnutí bylo založeno na vytvoření výlučné elitní organizace mládeže. Oblíbený básník Stefan George vyzvedal jako ideál hnutí uzavřenou mužskou skupinu. Tak hnutí německé mladé generace dospělo i k hlásání hlavního principu všeněmeckého hnutí - k hlásání odvratu od jednotlivce k této mužské skupině a přes ni k širší skupině národní - k němectvÍ.
Mladí byli ochotni jít se bít za své ideály. Proto se také právě z této generace hlásil v roce 1914 největší počet dobrovolníků ochotných prosadit své němectví i silou zbraní.26)
Německý politický život na přelomu století se - jak je patrné i z tohoto náznaku - skládal z řady proudů - oficiální politikou počínaje a hnutím mládeže konče. V nich se prolínaly různé tendence a úsilí, které však vytvořily určitou jednotu. A tato jednota se projevila ve spontánním nadšení, s jakým bylo v Německu přijato propuknutí světové války. Válka znamenala konec "líného míru", otvírala cestu k splnění nejdalekosáhlejších národních snů.
Pozn. red.: Text zvýrazněn redakcí.
Publikaci lze zakoupit v knihkupectví KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1, nebo objednat v nakladatelství EVA – Milan Nevole, Praha 12, K Údolí 2.
-------
*) Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra. Praha 1999, Knižnice SPOlečnosti Edvarda Beneše, sv. 19 (8. české vydání. Hugh Seton-Watson, Eastern Europe between the wars 1918-1946, Cambridge 1946. Martin Broszat, Faschismus und Kollaboration in Ostmitteleuropa zwischen den Weltkriegen. In: Viertljahrshefte für Zeitgeschichte 1996, str. 225-251.
1) O vývoji maloněmecké a velkoněmecké koncepce v 19. století i o Bismarkově politice z tohoto hlediska nejpodrobněji viz Raimund Friedrich Keindl, Osterreich, Preussen, Deutschland. Deutsche Geschichte in grossdeutscher Beleuchtung, Wien, Leipzig 1926.
2) Byla podmíněna i prudkým vzestupem počtu obyvatelstva v Německu. Který během 19. století stoupl z 24 na 60 milionů. Jen v druhé polovině 19. století stouplo 77 %. Harry Pross. Die Zerstörung der deutschen Politik. Dokumente 1871-1933. Frankfurt am Main 1959.
3) Alfred Kruck. Geschichte des Alldelutschcn Vrbands 1890-1931. Wiesbaden 1954. str. 36.
4) Viz Deutscher Kolonialverein založený 1882. Gesellschaft für deutsche Kolonisation 1884. J. Kořalka. Všeněmecký svaz a česká otázka koncem 19. století, Praha 1963, str. 25, kde je i další literatura. 5) Tamtéž.
6) První provolání Svazu bylo vydáno v červnu 1890. K formálnímu založení došlo v Berlíně v roce 1891, kde došlo současně i k spojení Hugenbergovy skupiny, členy starého Všeobecného německého svazu. Původní název. který nová organizace přijala - AlIgemeiner deutscher Verband - byl v roce 1984 přeměněn na AlIdeutscher Verband. Kruck, Geschichte str. 25.
7) Provolání bylo uveřejněno v červnu 1890 v časopisech Die Frankfurter a Die Kölnische Zeitung. Otto Bonhard, Geschichte des AlIdeutschen Verbandes. Lelpzig-Berlin 1920, str. 235-237. Viz i Kořalka, Vše německý svaz, str. 25.
8) Kruck, Geschichte des AV, str. 36.
9) Viz H. Press, Die Zerstörung der deutschen Politik, Dokumente 1871-133. Frankfurt a/M 1959, str. 10nn. Viz i řadu dalších prací, kde však tento problém není vyjádřen tak pregnantně, např. F. W. Foerster, Evropa a německá otázka, Praha 1948. Nejobsáhleji Hans Kohn, Wege und Irrwege. Vom Geist des deutschen Bürgertums, Düsseldorf 1962. 10) Viz m.j. Ernst Engelberg, Deutschland von 1849 bis 1871.Von der Niederlage der bürgerlich-demokratischen Revolution bis zur Reichsgründung, Berlin 1954. 11) Viz program z roku 1890. Kruck, Geschichte des AV, str. 10.
12) Tamtéž
13) Víz prácii „Wenn ich der Kaiser wäre", kterou vydal H. Class pod pod pseudonymem Daniel Fryman. Berlín 1912. Úryvek přetiskuje Pross. Die Zörsterung, str. 128-136. Podrobný rozbor ideových základu práce viz Kruck. Gcschichte des AV, str. 60 nn.
14) Na tuto skutečnost poukazuje Pross, Die Zerstörung. str. 113.
15) Složení Všeněmeckého svazu k roku 1901 bylo takovéto:
v říši mimo říši
inteligence 9.097 822
obchodníci 4.905 382
řemeslnici a dělníci 2.673 186
zemědělci 416 28
ostatní 1. 091 193
18.184 1.612
Die Mildred S. Wertheimer, The Pan-German League 1890-1914, New\' York 1924. str. 66 a 72
16) Domnívám se, že v tomto směruje možno plně se opřít o seriózní a fundované závěry Krucka, Geschichte des AV, str.15.
17) Viz H. Class, Wider den Strom, Berlín 1932, str. 103, 181, 248.
18) Hugenberg pronikl do těžkého průmyslu, v němž zaujal prvořadé postavení. Kirdorf, jeden z nejvýznamnějších představitelů těžkého průmyslu, byl zvolen do hlavního vedení Svazu. Kruck, Geschichte des AV str.15.
19) Počet členů Všeněmeckého svazu: roku 1892 21.000, r.1894 5.000 , r.1901 21.924, 1914-1918 - 35.000 1921-1922 - 40.000. A. Kruck, Geschichte des AV, str. 15 a 16.
20) Pross. Die Zerstörung, str. 114.
21) V letech 1893-1908 byl předsedou Ernst Haase. Heinrich Class si podržel funkci předsedy Všeněmeckého svazu plných 30 let - až do roku 1939. Kruck, Geschichte des AV, str.14.
22) O názorných rozdílech mezi starší francouzskou historiografií přeceňující bezprostřední působení Svazu na německou politiku a německou historiografii, bagatelizující jeho působení viz Kořalka. Všeněmecký svaz. Obsáhlý, podrobný a seriózní rozbor činnosti Svazu, v němž je shrnuta i všechna dosavadní literatura, podává nejnověji Kruck, Gcschichll' des AV.
23) Kruck, Geschichte des AV.
24) Část provolání viz Pross, Die Zerstörung, str. 160 n.
25) O počátcích hnutí mládeže viz obsáhlou práci E. Günther Gründel, Die Sendung der jungen Generation. Versuch einer umfassenden revolutionären Sinndeutung der Krise. München 1933. Dále Frank Thiess, Wiedergeburt der Liebe. Die unsichtbare Revolution, Berlin-Leipzig 1931. A. Messer, Die freideutsche Jugendbewegung im Verlauf von 1913-1919, Langensalza 1920. Nejnověji výborná, široce koncipovaná práce Klemens von Klemperer, Konservative Bewegung, München-Wien 1957.
26.) Klemperer, Konservative Bewegung.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz