Do této strany, která byla osobou Hanse Knirsche rovněž spojena s Všeněmeckým svazem,64) se začaly stahovat z celého Rakouska nacionálně nejradikálnější elementy. Vedoucí pozice v ní postupně zaujali Ferdinand Ertl, dr. Walter Riehl a ing. Rudolf Jung. Všichni přišli z Vídně a hledali právě v pohraničních oblastech českých zemí, v atmosféře krajně vyhraněného německého nacionalismu své uplatnění. Ihned po volbách roku 1907 se tito "mladí" dostali do rozporu se zakladatelem strany Hansem Knirschem a svými radikálními názory ovládli stranu.65)
Jihlavský program z roku 1913 byl již koncipován Rudolfem Jungem za spoluúčasti Riehla a Krebse. Mluvilo se v něm o zhoubnosti internacionalismu pro německý národ a o neupřímnosti sociální demokracie spřízněné s velkokapitálem ovládaném židy. Německá dělnická strana prohlašovala, že chce bránit speciální zájmy německých dělníků. Tím došlo ke spojení vyhraněného nacionalismu se sociálním hnutím a tím byl položen základ specifického německého hnutí, které se z živné půdy německých pohraničních oblastí českých zemí rozšířilo o deset, dvacet let později do Rakouska a hlavně do Německa. V poměru k českým zemím vytyčil jihlavský program nutnost zrušení staré soustavy korunních zemí a vytváření národnostně ohraničených samosprávných celků - požadavek německé teritoriální autonomie.66) V přibližně stejné době se objevil i nový název pro obyvatele německých území v českých zemích - Sudetendeutsche.67) A jestliže se Němci v českých zemích novým názvem Sudetendeutsche odlišili nejen od Čechů, ale i od ostatního německého obyvatelstva v Rakousku, pak tomu tak bylo proto, aby vytvořili speciální nacionální skupinu, která se přihlásila k jednotnému světovému německému národu.
K všeněmecké myšlence se přihlásila i nejmladší německá generace, která se začala projevovat těsně před válkou. Po říšskoněmeckém vzoru vznikl i v pohraničních oblastech českých zemí Deutscher Wandervogelbund. Německá mládež, hledající svůj cíl v čisté lásce k vlasti, konala výlety a setkání se svými vrstevníky na druhé straně rakousko-uherských hranic. Byli mezi ní Oskar Seidl, Walter Funkel, Heinrich Rutha i Konrad Henlein.68) Ne nadarmo byla německá pohraniční území českých zemí nazývána ve vládních rakouských kruzích "rakouským Pruskem" a "šiřitelem pruské nákazy".69)
Úspěch sociálně-demokratického hnutí v českých zemích a v Rakousku vůbec - zřejmě patrný roku 1907 - vyvolával zvýšenou orientaci nacionálních proudů na Německo. Jenom toto spojení s německou říší mohlo zabránit pokračujícímu procesu národnostního vyrovnávání uvnitř monarchie. A toto sbližování, přes všechnu nechuť habsburských dvorských kruhů, také pokračovalo.
Rovněž z německé strany se stupňoval zájem o rakousko-uherskou monarchii. I když německá politika byla orientovaná především na světovou expanzi, v okamžiku, kdy se začaly stále silněji vynořovat obavy z národnostního rozvolňování rakouskouherské monarchie, usilovala o zbrzdění tohoto procesu.70) Německá vláda začala výrazně a ochotně podporovat rakouskou politiku na Balkáně.
Mimořádná podpora byla pak z německé strany věnována německému nacionálnímu proudu v pohraničních oblastech českých zemí, které také bezprostředně s Německem sousedily. Stejně tak jako v době na přelomu století stal se i nyní, v posledních předválečných letech, hlavní oporou nacionálního proudu Všeněmecký svaz, který se současně pod vedením Heinricha Classe výrazně proměnil.71) Styky mezi Všeněmeckým svazem a nacionálním proudem v pohraničních oblastech nabyly na intenzitě. Došlo k upevnění svazků mezi Všeněmeckým svazem a novým hnutím německého nacionálního dělnictva organizovaného v německé dělnické straně. 72)
Všeněmecký svaz pohltil také v tomto období celé dožívající hnutí školských spolků. Jeho německá centrála, Všeobecný německý spolek, se pokusila v roce 1908 o reorganizaci a rozšíření nové činnosti a přijala i nový název Verein für das Deutschtum im Auslande. Ale celá tato organizace byla prakticky ovládnuta Všeněmeckým svazem a zatlačena do pozadí.73) Všeněmecký svaz se tak stal hlavním spojovacím článkem mezi říšským a sudetoněmeckým hnutím v posledních letech před první světovou válkou. A čím více se zužovala vnitřní báze německého nacionálního hnutí uvnitř Rakousko-Uherska, tím větší a rozhodnější význam nabývala tato zahraniční pomoc z říše.
Válka
Vypuknutí světové války zatlačilo všechny vnitřní problémy i rakousko-uherské monarchie do pozadí. Požadavky státu, v němž byl nastolen válečný absolutismus, byly jedinou a základní vnitropolitickou koncepcí. Veškerý politický život byl ochromen, národnostní rozpory potlačeny absolutistickými zásahy.
Jestliže Německo připravovalo a vedlo válku k realizaci světové německé říše, Rakousko-Uhersko ji připravovalo a vstupovalo do ni s cílem podstatně omezenějším. Vítězná válka měla vyřešit jeho vnitřní problémy a upevnit stabilitu habsburské monarchie.
Ale již v prvních měsících války byla značně otřesena víra v sílu a vítězství rakouských zbraní. Na přelomu roku 1914 a 1915 ztratilo Rakousko Halič a ruské vojsko stálo před Krakovem u karpatských průsmyků. Bylo až příliš zřejmé, že Rakousko-Uhersko je s to udržet frontu ústředních mocností jen za cenu co největší podpory z Německa, za cenu podřízení se německému vedení.
Od počátku války se také z Rakousko-Uherska ozývaly stále mocněji hlasy po užším spojení s Německem, které by jednak posílilo bojeschopnost rakousko-uherské armády, jednak pomohlo řešit vnitřní problémy monarchie.74) Rovněž na německé straně rostlo vědomí, že je nutno dospět k nějakému užšímu spojení s Rakousko-Uherskem, má-li monarchie být akceschopným členem vojenského spojenectví ústředních velmocí. I když cesta byla již dříve připravena činností Všeněmeckého svazu, zaujalo Německo toto stanovisko spíše pod tlakem nutnosti než z vlastní iniciativy.
Hlavní návrh vzešel pak z německé strany z kruhů zvláštní německé společnosti - Deutsche Gesellschaft 1914 - jejímiž členy byli představitelé německé vědy a politiky, Friedrich Naumann, Max Weber, Ernst Troeltsch, Walter Rathenau. Většina členů této společnosti prošla ve svém dřívějším vývoji Všeněmeckým svazem, ale v této době se s ním již rozešla. Právě z pera ideového vůdce této skupiny, libereckého německého poslance Friedricha Naumanna, vyšel návrh na nové uspořádání Evropy na základě německo-rakouského vztahu.75) Byl to návrh na vytvoření tzv. Mitteleuropy.76)
Naumann stál na říšském a velmocenském stanovisku. Zdůrazňoval, že jenom velké a silné státy mohou ve světovém dění něco znamenat. Proto vytyčil požadavek spojení Německa s Rakousko-Uherskem a vytvoření jednotné a silné středoevropské velmoci, která by udržovala rovnováhu mezi západem a východem, mezi západními velmocemi a Ruskem.77) Z tohoto výchozího bodu rozvinul pak Naumann teorie o vnitřním uspořádání nové Mitteleuropy. Měl to být jakýsi vrcholný stát Oberstaat - spojující existující státy. Vedoucí místo mělo být vyhrazeno Německu. Mělo svou autoritou zabránit stupňování nacionálních rozporů habsburské monarchie. Současně se mělo pokusit řešit složité nacionální diference cestou liberalismu. 78) Celou prací proniká zřejmé úsilí překonat v oficiálních říšských kruzích nechuť k sjednocení s vnitřně hluboce rozrušenou rakousko-uherskou monarchií, nechuť, která byla po vojenských porážkách na ruské frontě jen dále stupňována. Naumann naproti tomu poukazuje na nezbytnost a přímo povinnost Německa ujmout se vedení tohoto státu.79) Naumannova kniha měla spíše charakter teoretické úvahy než konkrétního, z objektivní situace vycházejícího programu. Přesto právě jeho představa silné Mitteleuropy tvořila ideový základ všech válečných snah o užší německo- rakouské seskupení.
Počátkem roku 1916 byla v Berlíně a ve Vídni zahájena konkrétní jednání o možnostech německo-rakouského sjednocení.80) V dubnu roku 1916 přijal Nacionální svaz spojující německé strany Rakousko-Uherska tzv. velikonoční program. Byl to program vycházející z co nejuzšího spojení Rakousko-Uherska s Německem. Žádal nahrazení obranné smlouvy mezi oběma státy široce koncipovanou spojeneckou smlouvou, uzavření vojenské dohody, vytvoření hospodářského a celního společenství, sjednocení zákonodárství v oblasti dopravy, obchodu a živností, zdravotnictví a sociálního zabezpečení a ochranu hmotného a duchovního vlastnictví.81) Pokud se vztahoval k vnitřnímu uspořádání monarchie, žádal silnou centralizaci uvnitř Předlitavska a co nejpevnější spojení Předlitavska a Zalitavska. Ruku v ruce '" požadavkem centralizace šel požadavek překlenout nacionální rozpory monarchie cestou germanizace. Státní řečí byla němčina. V řešení poměru v českých zemích navazoval velikonoční program na svatodušní program z roku 1899 a žádal pro německé pohraniční oblasti němčinu jako jediný jazyk, pro české vnitrozemí němčinu spolu s češtinou.82)
Velikonoční program vycházel v otázce poměru rakousko-uherské monarchie k Německu z Naumannovy koncepce Mitteleuropy. Ve vztahu k vnitřnímu uspořádání poměrů v habsburské monarchii byl však mnohem méně liberální a tolerantní k neněmeckým národům než Naumann. Naopak. Vytyčil požadavek silné centralizace a tvrdé germanizace monarchie.
Avšak průběh války zvrátil všechny plány na vytvoření Mitteleuropy i všechny germanizační programy. Naděje Německa i Rakousko-Uherska, že konečné vítězství bude rychlé a snadné, ztroskotaly. Bleskový úder se nepodařil a rozplynul se v únavné a těžké poziční válce. Pro ústřední mocnosti nepříznivý zvrat nastal pak v 1917, kdy dohodový tábor západních demokracií byl posílen o Spojené státy americké a kdy únorová revoluce v Rusku výrazně posílila demokratické proudy.83)
Plány německé říše na vytvoření Velkého Německa byly válečnou porážkou pro tuto chvíli pohřbeny. Jestliže rakousko-uherská monarchie vstupovala do války s nadějí, že vítězství přinese rozřešení vnitřní krize státu a upevnění německého národa v něm, porážka přinesla úplný rozklad a roztříštění monarchie.84)
Poznámky:
64) Kruck, Geschichte des AV, str. 112.
65) Již v roce 1909 na sjezdu strany měli hlavní slovo Jung, Riehl a Krebs. Na sjezdu strany v roce 1911 došlo ke střetnutí mezi Knirschem, který žádal administrativní rozdělení českých zemí ve smyslu svatodušního programu z roku 1899 a Riehlem, který vystoupil s požadavkem teritoriálního oddělení. Podrobněji Ferd. Buschofsky, Beitrage zur Geschiche deutschnationalen Arbeiterbewegung in Österreich I.II. Aussig, Alois Ciller, Vorläufer des Nationalsozialismus, Wien 1932.
66) Alexander Schilling, Dr. Walter Riehl und die Geschichte des Nationalsozialismus, Leipzig 1933, str. 62 nn.
67) Původní název Deutschösterreicher se v 90tých letech, ve snaze o jasnější odlišení německých skupin diferencoval na označení Deutschböhmer, Deutschmährer, Deutschschlesier. Viz Hans Krebs, Emil Lehmann, Wir Sudetendeutsche. Berlín 1937, str.12. Josef Pfitzner uvádí objevení názvu Sudetendeutsche počátkem 20.století. Jmenuje Franze Jessera, který od roku 1912 užíval výlučně tohoto názvu. Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 31. 68) Tamtéž, str. 30, V. Louda, Politika soustavné zrady, Praha 1937, str. 37.
69) Walter Schneefuss, Deutsch-Böhmen. Schicksal und Weg der Sudetendeutschen, Leipzig 1938, str. 46 n. Hans Krebs, Kampf in Böhmen, str. 43.
70) Podrobněji R. F. Keindl, Österreich, Preussentum, Deutschland, str. 298nn.
71) Viz kontakty s říšským zahraničním úřadem, změna organizační struktury, zavedení vojenského diktátorského principu atd. Kruck, Geschichte des AV, str. 106.
72) R. Jung, Der nationale Sozialismus, München 1919, str.78.
73) Ullmann. Die volksdeutsche Bewegung und ihre Lehre. München 1954.
74) Podrobněji viz. Zdeněk Tobolka, Politické dějiny československého národa, IV. díl, Praha 1937, str. 38nn.
75) Klemperer, Konservatíve Bewegung, str. 105nn.
76) Friedrich Naumann, Mítteleuropa, Berlín 1915.
77) Tamtéž, str.32.
78) Tamtéž, str. 75, 77, 92, 233.
79) Tamtéž.
80) Kruck, Geschichte des AV, str. 117.
81) Kaindl, Österreich. Preussen. Deutschland. str. 306n.
82) Tamtéž.
83) Philipp Scheidemann ve svém článku Zeit zur Tat uveřejněném v časopisu Vorwärts v březnu roku 1917 píše: "Nepřátelé kolem dokola. Není třeba se příliš dlouho bavit o tom, proč téměř celý svět stojí se svými sympatiemi na straně našich nepřátel. Je lehké na to odpovědět: celý svět vidí u našich nepřátel více či méně rozvinutou a rozhodující demokracii, u nás ale jen Prusko!.." Philipp Scheidemann, Der Zusammenbruch, Berlín 1921, str. 40n.
84) Podrobněji J. Opočenský, Vznik národních států v říjnu 1918, Praha 1927, str. 97 nn. W. Bartel, Die Linke in der deutschen Sozialdemokratie im Kampf gegen Militarismus und Krieg, Berlin 1958.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz