Rakouská politika v českých zemích.
Vývoj v Německu nemohl neovlivnit situaci v rakousko-uherské monarchii, která prožívala vlastní, neobyčejně komplikovaný život. Koloniální expanze vilémovského Německa odvedla jeho pozornost od evropských otázek. Spojenectví a spolupráce s Rakousko-Uherskem tvořily pouze podružný článek v německé koloniální politice, pouze část dalekosáhlejší koncepce pronikání Německa na jihovýchod, do Malé Asie. V protikladu k německému rozmachu bylo mezinárodní postavení habsburské monarchie poznamenáno porážkou roku 1866, která ji přivedla do závislého postavení na Německu.
Mezinárodní oslabení bylo ve vnitropolitickém životě provázeno vývojem, který nastoupily neněmecké národy monarchie za své zrovnoprávnění. Tento pohyb byl přirozeným důsledkem ekonomického a s ním souvisejícího sociálního a politického vývoje, který směřoval k vyrovnání neněmeckých, hlavně slovanských národů s národem německým. Tento proces nesl s sebou nutně ztrátu výlučného postavení, které si německý živel po staletí udržel v méně vyspělém prostředí národů východní a jihovýchodní Evropy. Tato ztráta byla pak nejsilnější tam, kde vyrovnávací proces dospěl nejdále, tj. v Předlitavsku a zde především v českých zemích. Sem se také postupně soustředilo těžiště celého národnostního zápasu, který probíhal v několika etapách.
První z nich tvořilo období do Badeniho jazykových nařízení roku 1897, druhou do prvních voleb podle všeobecného volebního práva roku 1907, třetí těsně předválečné období a čtvrtou první světová válka. Každá z těchto etap měla jiný charakter a jiné dominující momenty. Vyústěním byl rozpad habsburské monarchie a vytvoření československého státu, v němž se zápas začal řešit na jiné rovině a za nových okolností.
Vyloučení Rakouska z vlivu na státy německého Bundu a vytvoření jednotného německého státu zpřetrhalo stará spojení a omezilo rakouskou politiku na vlastní území monarchie. Odloučení od ostatního německého vývoje oslabilo již samo o sobě německý vliv v mnohonárodnostní monarchii, v níž současně neněmecké národy nastupovaly k boji za vyrovnání.
Celá tato situace vyvolávala v německém táboře Rakouska tendence navázat přerušené spojení s německou říší a opřít se o ni. Hnutí za užší spojení s Německem se zformovalo roku 1882 v tzv. lineckém programu. Jeho autory byli: vůdce rakouských Burschenschaftů Georg Schönerer, Heinrich Friedjung a přestavitelé rakouské sociální demokracie Viktor Adler a Engelbert Pernestorfer. Základem lineckého programu byla představa o oddělení Rakouska - Deutschösterreich - od ostatních částí monarchie a jeho připojení k Německu.27) Tato koncepce, ač byla otevřeně odmítnuta jak Bismarckem z Německa, tak vládními kruhy rakouskými, se v dalším vývoji znovu a znovu objevovala v rakouském politickém životě.28)
Souběžně s hledáním opory v německé říši docházelo v rakousko-uherské monarchii k hnutí na obranu výsadních a vedoucích posic německého národa, k prudkému růstu nacionálního hnutí. Německý nacionalismus v Rakousku měl však jiný charakter než v Německu. Nebyla to a také nemohla být expanzivní snaha po dobytí světa, ale právě naopak jen obrana výsadního postavení proti postupujícímu rozvoji neněmeckých národů v monarchii. Rakouský nacionalismus byl bezprostřednější, lidovější - völkisch, - jak říkají němečtí autoři.29) Byl přímo spojen s každodenním politickým bojem. To mu dodávalo konkrétnosti. Jeho představitelé byli hlučnější, v místním měřítku výbojnější, osobně přímo zaangažovaní a nesmiřitelní.
Různé obranné spolky na ochranu němectví se začaly v Rakousku vytvářet již od šedesátých let, ve zvýšené míře pak koncem sedmdesátých let. Vznikaly nejprve tam, kde bylo pronikání neněmeckých vlivu nejcitelnější, tj. do škol, kde se s nimi dostávala bezprostředně do styku německá mládež. Vznikaly spolky k zřizování soukromých německých škol, v nichž měla být německá mládež separována od mládeže neněmecké. Ale zřizování soukromých škol bylo příliš nákladné a bylo možno ho realizovat jenom ojediněle a ne v širším měřítku. Proto byl v roce 1880 založen Deutscher Schulverein, který měl pečovat o udržení a posílení německých státních škol v ohrožených územích.
Přes děti vedly školské spolky boj o získání a aktivizaci nacionálně indiferentních rodičů. Rychlé zakládání celé řady školských spolků v nejrůznějších místech vedlo k vzniku jejich husté sítě. Začaly se spojovat v místní skupiny a župy.30)
Podle rozložení žup můžeme současně přímo vyznačit oblasti, do nichž se zostřená národnostní obrana koncentrovala.31) Bylo to jednak jižní Rakousko, ale především české země. Z 35 žup školských spolků v Předlitavsku jich bylo v českých zemích 15, vznikaly jako první a byl v nich soustředěn největší počet členů.32)
S rychlým růstem školských spolků šla ruku v ruce nezbytně i jejich přeměna. Okruh jejich působení se stále zřejměji rozšiřoval do celé sféry kulturního a národního německého života ve smíšených oblastech. Současně hnutí školských spolků hledalo pro své národní a kulturní cíle oporu v Německu. Již v polovině roku 1881 byl z rakouského podnětu založen v Berlíně Všeobecný německý školský spolek - Allgemeiner deutscher Schulverein. Jeho činnost byla v první etapě soustředěna k podpoře německých školských skupin v Rakousku.33) Mezi oběma organizacemi - německou a rakouskou - existovalo od počátku úzké spojení.
Prostřednictvím sítě důvěrníků byla z Německa dopravována do Rakouska finanční podpora pro německé národní hnutí ve smíšených oblastech Rakouska. Přitom však navenek bylo uchováváno zdání nezávislosti obou organizací, což se projevilo mj. i tím, že až do roku 1918 nikdy nedošlo k společnému zasedání sjezdů, které obě organizace každoročně pořádaly.34)
V dalším vývoji - od počátku dvacátého století - se zaměření Všeobecného německého školského spolku rozšířilo v intencích celé říšské politiky do zámoří, na podporu německého nacionálního života v německých koloniálních osadách. V roce 1908 byl také v tomto smyslu změněn i jeho název na Verein für das Deutschtum im Auslande - VDA.
V této funkci se však spolek stále více sbližoval s činností Všeněmeckého svazu, který se stal centrální organizací. Celé skupiny Spolku pro němectví v zahraničí přestupovaly do Všeněmeckého svazu.35)
Hnutí školských spolků bylo jak v Rakousku, tak v Německu na svém počátku nepolitickým hnutím ochranářského a podpůrného charakteru. Vyvěralo ze snahy po vzájemné spolupráci německého národa v Německu i v Rakousku a snažilo se podpořit obranu německého živlu v Rakousku. Vzhledem k tomu, že právě v tomto prvním období se hnutí školských spolků v Rakousku koncentrovalo na německé oblasti v českých zemích, byly touto cestou navázány první neoficiální kontakty na školském, kulturním a národním poli mezi Německem a těmito oblastmi. Velmi brzy se však celý charakter hnutí začal měnit jednak tím, že byl zostřován jeho nacionální charakter, jednak i tím, že se dostávalo stále blíže do sféry všeněmeckého hnutí. Hnutí školských spolků v Rakousko-Uhersku stálo současně od svého počátku velmi blízko k politické koncepci lineckého programu.
Vždyť jeden z jeho hlavních autoru, Engelbert Pernestorfer, byl zakladatelem a vůdcem celého školského hnutí.36) Současně začal v dalším vývoji pronikat do tohoto hnutí - přes rozchod Pernestorfera s Schönererem - ostře nacionální antisemitské prvky schönererovského hnutí. Stejně tak, jako celé hnutí školských spolků bylo výrazně koncentrováno do německé pohraniční oblasti českých zemí, nalezlo i zde - využívajíc organizační sítě spolků - v druhé polovině osmdesátých let hlavní těžiště i Schönererovo hnutí.37)
Současně ani Schönererovo hnutí, obdobně jako hnutí školských spolků, nezůstalo bez kontaktů do sousedního Německa. Existovalo úzké spojení mezi Schönererovým hnutím a Všeněmeckým svazem v Německu. Schönerer sám náležel k Všeněmeckému svazu a i když se s ním názorově v řadě otázek rozcházel, neztratil nikdy jeho podporu.38)
Přes Schönererovo hnutí se německé oblasti českých zemí dostávaly tak po další linii do kontaktů s německými nacionálními kruhy, přímo s Všeněmeckým svazem. Skutečnost, že Schönererovo hnutí zakotvilo právě v německých oblastech českých zemí, byla ovlivněna ještě dalším, neméně významným faktem. Součástí tohoto hnutí se stala totiž i část německého dělnického hnutí, jehož početní síla vzhledem k průmyslovému charakteru oblasti, byla značná. Právě zde, v německých oblastech českých zemí, se část německého dělnického hnutí nejdříve oddělila od internacionálního programu sociálně demokratické strany a přešla na pozice vyhraněného nacionalismu.
Již od roku 1885 se rodily z každodenního života první německé dělnické organizace a ochranné spolky, jejichž cílem byl hoj proti stále vzrůstajícímu přílivu českých dělníků do továren v pohraničních oblastech a proti sociálně demokratické straně a jejímu třídnímu a internacionálnímu stanovisku. "Nacionálně uvědomělé dělnictvo srazilo své řady k boji na záchranu myšlenky národního společenství nejprve mezi sudetskými Němci. To zůstane pamětihodnou skutečností v dějinách sudetských Němců, ba dokonce v dějinách němectví všeobecně". Tak hodnotí, a jistě ne neprávem, tuto skutečnost později německý nacistický historik, profesor pražské německé university, Josef Pfitzner.39)
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pokročil nacionální vývoj v německých pohraničních oblastech směrem k určité ideové i organizační koncentraci. Proti místním organizacím a župám školských spolků začaly se vytvářet širší územní organizace "k ochraně německé půdy".40) Tento proces vyústil v roce 1894 založením Svazu Němců v Čechách - Bund der Deutschen in Böhmen.41) Souběžně s vytvářením těchto širších územních německých organizací se stále výrazněji objevovala myšlenka o nacionální pospolitosti Němců z Čech. Tato pospolitost, překonávající sociální rozdíly, měla zabránit tříštění Němců do politických stran. Byla to představa nacionální německé jednoty.42)
I v této představě se zcela jasně odráží ideový vliv všeněmeckého hnutí a to tím spíše a tím výrazněji, čím více se vlastní vývoj Předlitavska s celým systémem parlamentní vlády lišil od vývoje druhé říše. To, co v Německu bylo důsledkem konkrétního vnitropolitického vývoje, bylo v Rakousku napodobeninou v jiných poměrech a s jiným cílem. To znamená, že v průběhu osmdesátých a na počátku devadesátých let se začala německá oblast v českých zemích pozvolna stávat průsečíkem řady proudů, které z ní vytvářely specifickou, nacionálně nejexponovanější oblast Předlitavska. Německé obyvatelstvo se snažilo ubránit se vyrovnávánÍ s obyvatelstvem českým jednak výrazným nacionálním odlišením, jednak i úsilím o sblížení s německým národem v říši, od něhož stále zřejměji očekávalo podporu. Tím vším se tyto oblasti stále otevřeněji dostávaly nejen do protikladu k ostatnímu územÍ českých zemí, ale i k rakouské vládě a habsburské dynastii. V druhé polovině devadesátých let se všechny aspekty tohoto vývoje dále prohloubily a vstoupily do nového stadia. Mezníkem byla nesporně politická krize roku 1897, která propukla v souvislosti s opatřeními Badeniho vlády. V této krizi se výrazně a ve vyhraněné formě prolnuly dvě vývojové linie.
Na jedné straně to byl - v důsledku ekonomického vývoje - zesílený proces sociální diferenciace, který se v politické sféře projevil tvořením a růstem politických stran. I když tyto strany vznikaly vesměs v rámci jednotlivých národních celků, skutečnost, že jejich základem byla sociální diferenciace, tvořila předpoklady k politické spolupráci mezi obdobnými stranami přes nacionální hranice. Na druhé straně vyrovnávací proces mezi jednotlivými národy, zbavující německý národ výsadních pozic, byl zdrojem zvýšeného německého nacionalismu a všeobecného nacionálního napětí. Jestliže tedy první proud směřoval k politickému vyrovnávání přes národnostní hranice, druhý k prohloubení národnostní hranice a tím k nesmiřitelnému národnímu rozdělení.
Logika vývoje vedla po první linii a projevila se také pokusy o česko-německé vyrovnání, po kterém volaly liberální proudy v českém i německém občanském táboře a o něž usilovala i sociálně demokratická strana. Pokusy o vyrovnání se děly na platformě různých směrů liberálního proudu. Jejich součástí byly i návrhy Badeniho vlády, usilující o zavedení dvojjazyčnosti do úřadování v českých zemích, tzn. o zrovnoprávnění češtiny s němčinou a tím fakticky i o zrovnoprávnění obou národů.
A právě v tomto okamžiku nastoupil německý nacionální proud z obrany do útoku proti tomuto vyrovnání. V souvislosti s návrhy Badeniho vlády došlo po prvé ke krajnímu vyhrocení nacionálního boje v českých zemích, speciálně v německém pohraničním území.43) Současně po prvé do tohoto vývoje zasáhl otevřeně jako důležitý činitel i vliv zvenčí, vliv z německé říše.
11. července 1891 došlo v Chebu k německému národnímu sjezdu všech politických stran, mimo sociální demokracii. V provolání ke sjezdu se pravilo: "My poslanci německého lidu v Čechách užijeme s bezohledností, jakou nám takové jednání ukládá, všech prostředků, abychom zjednali zadostiučinění německému lidu, uraženému v jeho právech... "44) Celý průběh sjezdu byl ve znamení prudkých nacionálních bouří a scén. Byl doprovázen "očišťováním" německých krajů od Čechů a antisemitskými bouřemi.45) Demonstrace řízené německými poslanci byly namířeny
proti vládním nařízením, proti Badeniho vládě jako celku a přerůstaly do protirakouských demonstrací vůbec. Vyvrcholily v demonstraci v obci Waldasee na říšském území, při níž němečtí poslanci mluvili o "hrozném pronásledování" německého lidu v Rakousku a dožadovali se pomoci z říše. Německému císaři Vilémovi II. byl ze sjezdu odeslán telegram s žádostí o "pomoc v budoucnosti".46)
Jestliže německé nacionální hnutí v pohraničních oblastech českých zemí se dovolávalo podpory z říše, nezůstalo toto volání oslyšeno. Německá vláda sama se oficiálně postavila proti zasahování do politické krize v Rakousku, které by právem mohlo být označováno za neoprávněné vměšování se do vnitřních záležitostí cizího státu. Přitom však diplomatickou cestou vykonávala tlak na rakouskou vládu proti Badeniho nařízení.47) Veřejné úlohy ochránce a pomocníka nacionálního německého hnutí v českých zemích se ujal Všeněmecký svaz. Jeho činnost byla německou vládou nejen tolerována, ale i umožňována tím, že byla označována za "tlak veřejného mínění".48)
Na lipském sjezdu Všeněmeckého svazu v červnu 1897 tvořila tzv. česká otázka jeden z hlavních bodů jednání. Zrovnoprávnění českého národa s německým cestou Badeniho jazykových nařízení bylo posuzováno jako ztráta významné německé pozice ve středu Evropy, jako otevření dveří i ostatním sIovanským národům, které v dalším vývoji ohrozí nejen habsburskou monarchii, ale i německou říši a zničí "nejušlechtilejší kulturu lidského rodu".49)
S pomocí Všeněmeckého svazu a specifické struktury jeho organizace byla vyvolána v život zvláštní adresa zaslaná pražské německé univerzitě, v níž 835 říšských univerzitních profesorů se svými podpisy postavilo proti Badeniho nařízení.50) Největší význam mělo pak stanovisko nestora německé historiografie Theodora Mommsena, který nejtvrdšími slovy odsoudil pokus o zrovnoprávnění českého národa s národem německým. 51)
Pod tlakem německé nacionální obstrukce, posílené z říšských všeněmeckých kruhů, a pod dojmem odmítavého stanoviska říšské vlády v listopadu roku 1897, Badeniho vláda padla. O necelá dvě léta později, v roce 1899, bylo pak oficiálně zrušeno Badeniho jazykové nařízení, aniž kdy vstoupilo v platnost.52)
Tímto okamžikem se vývoj rakousko-uherské monarchie začal pohybovat po druhé linii. Po linii vyhroceného nacionalismu oslabujícího parlamentarismus.53) Tato linie nesla s sebou hlubokou chronickou krizi celé rakouské politiky, stále zřejměji ustupující vlivům z říše. Německé nacionální hnutí vyvolávalo projevy vzrůstajícího nacionalismu i z české strany a prohlubující se propast nemohla již překlenout žádná jednání, i když pokusů bylo z české i rakouské strany učiněno do roku 1914 ještě několik.54)
Německá nacionální politika v Čechách se od roku 1897 začala stále otevřeněji a stále zřejměji pohybovat různými cestami k jednomu cíli: ke spojení s Německem. Ve vnitropolitickém vývoji k tomu směřovalo úsilí vytvořit z německých oblastí českých zemÍ uzavřenou, nediferencovanou, silně koherovanou nacionální jednotu, která by byla s to zastavit vyrovnávací proces českého národa a zpětně ovládnout české země. Základem této politiky byl německý "svatodušní program" z roku 1899 jako program všech německých politických stran. Podle něho měly být české země rozděleny na čistě německou pohraniční oblast a na smíšené německo-české vnitrozemí. 55)
Tento svatodušní program tvořil základ další německé nacionáIní politiky v českých zemích. K jeho realizaci byla v roce 1903 ustavena Německá národní rada - Deutschböhmischer Volksrat – v čele s dr. Tittou.56) Jejím cílem bylo "postavit čistě nacionální záležitosti zcela na neutrální půdu... čím více a čím výrazněji skutečná činnost na národním úseku je omezována anebo úplně mařena rozpadem strany".57)
Německá národní rada byla zvláštním orgánem. Sdružovala zástupce německé samosprávy, poslance říšského sněmu všech německých stran, zemských parlamentů, zástupců různých německých ochranných spolků a jednotlivé významné osobnosti. Scházela se ke společným poradám sudetských vůdců v národních záležitostech. Vypracovala řadu nacionálních návrhů, které byly předkládány v parlamentě a na samosprávných orgánech. 58)
Německá národní rada měla být jakýmsi vrcholným nadstranickým politickým a správním orgánem, spojujícím všechny německé politické strany a nejrůznější organizace z celých Čech.
Jejím cílem bylo realizovat svatodušní program z roku 1899 a obnovit německou suverenitu v českých zemích. Německá národní rada měla být zároveň vrcholným orgánem německé nacionální pospolitosti v českých zemích.
Ruku v ruce s její činností a v souvislosti se stále vyhraněnějším nacionalismem, tvořícím specifikum těchto oblastí, šla i ideová propagace německé nacionální pospolitosti, kterou šířily nejrůznější organizace vědecko-kulturního charakteru. 59) Německá národní rada byla současně přímo osobou svého předsedy - dr. Titty - spojena s Všeněmeckým svazem. Titta byl nejen členem Svazu, ale i blízkým spolupracovníkem jeho budoucího předsedy Heinricha Classe.60) Tím se celé toto hnutí prakticky stávalo součástí říšského všeněmeckého hnutí, opěrným bodem jedné významné, i když stále ještě neoficiální linie německé politiky v českých zemích.
Přes toto vše neměla však činnost německé národní rady v Čechách předpokládaný úspěch. Velmi výrazně se tato skutečnost projevila v parlamentních volbách v květnu roku 1907. Tyto první volby podle všeobecného volebního práva přinesly velké vítězství rakouské sociálně demokratické straně.
Přes veškerou snahu Německé národní rady nebylo dosaženo ani uvnitř německého tábora jednoty. Do úsilí o tuto jednotu zasáhla nejvýrazněji právě skutečnost, že nejsilnější stranou se stala sociální demokracie, stojící mimo úsilí o tuto jednotu. Současně i jedna z nejvýznačnějších složek německé společnosti v pohraničních českých oblastech, představitelé německého průmyslu a obchodu, se rovněž otevřeně distancovali od vzrůstajícího nacionálního boje, který narušoval ekonomickou jednotu . Ve spolupráci s českými průmyslníky a obchodníky usilovali o oslabení nacionálních diferencí, které ochromovaly hospodářskou prosperitu českých zemí.61) Ani šlechta a vysoké úřednictvo se neexponovaly přímo v nacionálních bojích, protože byly soustředěny na širší, vídeňskou vládní politiku.62)
Neúspěch německých nacionálních snah v roce 1907 vedl k přetvoření nacionálního tábora v několika směrech.
V první řadě se změnila politická základna a zaměření tohoto hnutí. Vzhledem ke konkrétní situaci došlo k spojení nacionálních aspektu s bojem proti sociální demokracii. Proto se do popředí nacionálního boje začala prosazovat ostře nacionální dělnická strana. Tato strana vznikla na troskách nacionálních dělnických spolků osmdesátých let a na troskách Schönererova hnutí, které se rovněž vnitřně rozložilo. Z řad nových nacionálních dělnických spolků vzniklých na přelomu stoIetí byla pak roku 1903 pod vedením Hanse Knirsche založena německá dělnická strana v Rakousku - Deutsche Arbeiterpartei in Österreich.63)
Poznámky:
27) K otázce lineckého programu existuje obsáhlá literatura. Eduard Píchl,
Georg Sch6nerer, Oldenburg-Berlin 1938, díl I-VI. Paul Molisch, Geschichte der deutsch-nationalen Bewegung in Osterreich von ihren
Anfiingen bis zum Zerfall der Monarchie, Jena 1926.
28) Viz. R. F. Kaindl, Osterreich, Preussen Deutschland, str. 242 nn. 297. 29) Tamtéž, str. 259 nn.
30) První místní skupina byla založena v Plzni. V roce 1893 byla z podnětu místní skupiny v Ústí n. L. založena první župa. Erwin Barta, Karl Bell, Geschichte der Schutzarbeit am deutschen Volkstum. Verein mr das Deutschtum im Auslande, Dresden 1930, str. 22.
_, I) V českých zemích byly vytvořeny tyto župy: (čísla určují pořadí jejich vzniku) I. Ústí, II. Žatec, lIl. Liberec, IV. Moravská sudetská župa, V. TrutnovKrkonošská župa, VI. západní Čechy, IX. Horní župa-Nový Těšín, X. severní Čechy-Česká Lípa, XII. uhelný revír-Moravská Ostrava, XVII. Moravské Nové Města, XXI. jižní Morava-Znojmo, XXII. česko-moravská pohraniční župa, XXlII. Olomouc, XXVII. Orlické hory-Rokytnice, XXXv. Praha. Tamtéž, str.22.
32) Tamtéž, st. 22-26. Viz i Gustaf Adolf von Metnitz, Die deutsche
Nationalbewegung 1871-1933, Berlin 1939, str. 30nn.
33) Na další spolky místního charakteru - v Mnichově a v Lbbau -, které se bě
hem několika let vesměs spojily s Všeobecným německým školským spol
kem, upozorňuje Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 24.
34) Barta, Bell, Geschichte der Schutzarbeit, str. 117-121,226, aj.
35) Tamtéž, str.226. Viz i Herrmann Ullmann, Die volksdeutsche Bewegung und
ihre Lehre. AIs Manuskript vervielfaltigt. Mtinchen 1954.
36) Alexander Schilling, Dr. Walter Riehl und die Geschichte des
Nationalsozialismus, Leipzig 1933, str.11.
37) Do poloviny 80tých let těžištěm Schonererova hnutí byly Dolní Rakousy. K přesunu do českých zemí dochází kolem roku 1885. Viz J. Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 15 n.
38) Kruck,Geschichte des AV, str. 107. Rozpory tkvěly právě v Schonererově požadavku na oddělení německých částí od ostatních částí monarchie a o připojení jich k Německu. Naproti tomu Všeněmecký svaz - v duchu Bismarkovy koncepce po roce 1871 - usilovalo získání celého Rakouska-Uherska jako nástupního prostoru a spojovacího článku pro německou expanzi na jihovýchod. Podrobněji R. F. Kaindl, Osterreich, Preussen, Deutschland, str. 297.
39) Josef Pťitzner, Sudetendeutsche Freiheitsbewegung, Karlsbad-Leipzig 1937.
40) Jejich cílem bylo zabránit majetkovému převodu půdy z německých do českých rukou. Protože bylo obtížné při prodávání nemovitostí nalézt německého kupce, snažily se organizace mj. i spravovat nemovitost po dobu hledání příhodného kupce. Viz Walter Schneefuss, Deutsch-Böhmen, Schicksal und Weg der Sudetendeutschen, Leipzig 1938, str. 30 n.
41) Již předtím byl roku 1884 založen Deutscher Böhmerwaldbund, 1886 Bund der Deutschen Nordmährens, 1894 Bund der Deutschen Ostböhmens, 1892-95 Bund der Deutschen Westböhmens, Bund der Deutschen in Nordwestböhmen, Bund der Deutschen im Egerkreis, 1899 Bund der Deutschen Südmahrens, 1904 Bund der Deutschen in Iglauer Sprachinsel. Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 16n.
42) Podrobněji Pfitzner, Sudetendeutsche Freiheitsbewegung, str. 25 nn.
43) Podrobný výklad celého jednání viz Adolf Srb, Politické dějiny národa českého od roku 1861, Il.díl. Od nastoupení Badeniova do odstoupení Thunova, Praha 1901 .
44) Tamtéž, str. 252.
45) Vyzývaly k lomu. aby příslušníci českého národa byli postaveni mimo zákon a vystěhováni z německých oblastí. Pravilo se v nich: "Stále nesnesitelnější stává se vystupování méněcenného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící slovanský národ na německém území, s posměchem a úšklebkem chodí nám vstříc tento cizinec na německé půdě, prudkými nájezdy útočí na naši řeč a državu, zkrátka všechno, co na německý život připomíná, chce tento český lid zničit. Nadešel konečně. čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Již prolil tento barbarský národ i krev našich německých bratří a lze se dočkati ještě horších věcí od této polocivilizované hordy?... Zbrojte k boji! Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž, že vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a že žádný Němec jim nesmí popřáti přístřeší. Zvláště pak dávejte pozor na české úředníky. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydlet se svým úhlavním nepřítelem. Proto vypovídání z bytů, ale také vypovídání českých dělníků a služek... Ti Němci, kteří našeho vyzvání neuposlechnou a českému lidu nadále práci a byty dopřávati budou, poznamenali se sami," Tamtéž str. 257 n.
46) Tamtéž st. 253nn. „Boj o Badeniho zdvihl protiliberární a tím současně protižidovskou vlnu v celých Čechách. Masa národa se přimkla k všeněmecké vlajce, pod německými nacionálními a lidovými hesly." - Hans Krebs, Kampf in Bóhmen, str. 33.
47) Německý velvyslanec ve Vídni hrabě Eulenburg oznamoval: ,,O tom, co si myslíme my v Berlíně, jsem (rakouskou vládu) nikdy nenechal na nejmenších pochybách." Die Grosse Politik der europäischen Kabinette 1871-1914, sv. 13, str. 114. Cit. dle Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 47.
48) Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 47.
49) Z projevu poslance K. H. Wolfa na sjezdu. Viz i provolání Všeněmeckého svazu "K Němcům ve východní marce a v říši". Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 42 nn.
50) Srb, Politické dějiny, II. str. 250. Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 48.
51) "Buďte jednotní! To je první slovo. A druhé slovo zní: buďte tvrdí! Rozum česká lebka nepřijímá, ale ranám je přístupná", psal Theodor Mommsen. Viz Kořalka, Všeněmecký svaz, str. 49.
52) Podrobněji Srb, Politické dějiny, 11., str. 559 nn.
53) Viz i Otto Bauer, Die Österreichische Revolution, Wien 1965, str. 34nn, 64n.
54) Nejdalekosáhlejší byl návrh sociálně demokratické strany, která roku 1899 na svém sjezdu v Brně proklamovala nutnost přeměnit monarchii ve spolkový stát autonomních národností. Tamtéž, str. 64.
55) Plný text svatodušního programu viz Srb, Politické dějiny, II., str. 522-531.
56) J. Pfilzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 28 n.
57) Tamtéž, str. 30.
58) K. R., 10 Jahre Deutscher Volksrat in Böhmen, Flugschriften der Deutschen Arbeit. Prag 1913. Viz i Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 29nn,. Herrmann Ullmann, Die volksdeutsche Bewegung und ihre Lehre, str. 18..
59) Střediskem těchto snah se v roce 1891 stala "Společnost k podpoře německé vědy, umění a literatury v Čechách" - "Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen". Navázala na starší organizace. 1862- Verein zur Geschichte der Deutschen in Böhmen. 1869 - Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse. Počátkem 90tých let byla pak založena "Bibliothek deutscher Schriftsteller aus Böhmen" a další org. Viz Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 6.
60) Kruck, Geschichte des AV, str. 112.
61) Již v roce 1899 obrátili se společně významní němečtí a čeští průmyslníci a obchodníci na říšské a zemské poslance s prosbou, aby usilovali o dorozumění mezi oběma národy. "...žádná země mocnářství není tak krutě stižena, jak vlast naše, v hospodářském úpadku, jenž každého prozíravého našince musí naplňovati opravdovou starostí o budoucnost. Národnostní antagonismus stále podněcovaný nezměrnou a nesvědomitou agitací, plápolá plným plamenem a jeví svůj zhoubný účinek již dnes v hospodářském odlučování, jehož rozkladný vliv nemohou zdržet ani mírumilovné, dobře smýšlející elementy obou národností. Těmito příkrými národnostními protivami jest jednak všechen hospodářský život v zemi naší postaven na základ nezdravý. protože docela nepřirozený, z druhé pak strany jsou oslabovány politickými nesváry, v nichž oba národní kmeny v Čechách své nejlepší síly maří… Důsledky nynějších sporů národnostních jevící se v oboru hospodářském, neohrožují však toliko existenci jedince, nýbrž i rozkvět a blaho země a celého mocnářství..." Srb, Politické dějiny, II., str. 43n.
62) Walter Schneefuss, Deutsch-Böhmen, str. 43 n.
63) Hans Krebs, Kampf in Böhmen, str. 37 n. Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 28.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz