Divná je doba transformace, evropeizace a globalizace. Nejdivnější je, že se smráká nad demokracií. Šíří se mnohočetná krize ekonomická, ekologická a etická. Globalizovaný svět se představuje jen jako ekonomicko-spotřebitelská struktura k dobývání maximalizovaného zisku. Povznášející idea o jednotě lidského rodu je konfrontována se zdrcující realitou válek, hladomorů, devastací přírody i kultury, kvantem nerozumu, nevědomosti, hrubosti, brutality a krutosti. Tradiční způsoby vládnutí jsou zřejmě anachronické, vlády a vládní instituce se marně potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Mezi lidmi i mezi národy bují bezpráví, zákony džungle, právo silnějšího. Frustrace vyvolává agresi. Houfují se militantní síly, které by chtěly udělat všemu krátký konec, pevnou rukou, naráz. Vzrůstá všeobecná nedůvěra, nevraživost, hledají se podezřelí, viníci, nepřátelé – a to jsou ovšem ti, kteří jsou „jiní“, kteří se liší, kteří nejsou „jako my“. Ožívají fašistická hesla, srazy, zpěvy, emblémy. „Společnost hnědne“, se říká v zemi, která má své zkušenosti s hitlerovským Německem.
K této situaci se nedávno v televizním projevu vyjádřil Václav Bělohradský. Mluvil o „tekutém hněvu“ a poznamenal, že zárodky fašismu /včetně antisemitismu/ jsou v nás, že se neprávem idealizujeme jako demokrati, a že vlastně už Jan Neruda napsal r.1869 antisemitský traktát „Pro strach židovský“. A odtud je prý už jen krok k hilsneriádě. Ctíme Nerudu. Ze srdce nám mluví F.X.Šalda svou „Alejí snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy“. A teď taková kaňka?
Pohnuté jsou dějiny Židovského národa v diaspoře. Když byl Římany za opakované povstání /r.132/ nelítostně potrestán, rozptýlili se nečetní zbylí do celého světa. U nás je první zmínka o Židech z 10. století. Jejich postavení jako přistěhovalců kolísalo. Středověká církev je pronásledovala nařízenou segregací, povinným výstražným označením oděvu a povolením vydělávat si na živobytí pouze obchodem. Jako vlastníci peněz, plátci daní a poskytovatelé půjček se časem stali chráněnci královské komory, později šlechtických vrchností, které využívaly nahospodařených prostředků podnikavých židovských rodin ve sporech s městy. Časem se stávali oběťmi násilí, drancování, pogromů. Byli cizinci, byli jinověrci, očividně bohatli /ne všichni ovšem/. Obrat k jejich emancipaci začal za Josefa II. /1781/, pokračoval r.1848, úplné rovnoprávnosti dosáhli r.1867.
T.G.Masaryk ve své obsáhlé monografii „Karel Havlíček“ věnuje jednu z podkapitol kapitoly národnostní a jazykové Havlíčkovým názorům na „židovskou otázku“. Havlíček konstatuje, že se Židé hlásili k německé národnosti /za Josefa II. dostali německá jména/, k vládě proti nám /podporovali Habsburky/ a byli nepoměrnou většinou pionýry kapitalistického podnikání. Naši pracující byli zanedbáváni ve fabrikách, náležejících většinou cizincům nebo Židům. Je to zvláštní národ, ale mohou se připojit k Němcům, jejichž jazyk již de facto přijali. Havlíček opakuje výtky /varuje však před neoprávněnou generalizací/ pro čachrování, kšeftaření, lichvaření, hrabání peněz způsobem dovoleným i nedovoleným, ožebračování důvěřivých lidí. Soudí však, že si Židé vypěstovali podobné způsoby na ochranu proti bezpráví, které je pronásledovalo. Dostane-li se jim rovnoprávnosti, časem se jich zbaví. I my můžeme k reformě přispět, nedejme se šidit, buďme opatrní, nedělejme lehkomyslně dluhy. Oni však také mohou přispět k uznání u spoluobčanů, projevit naší zemi více příchylnosti, nechovat se jako pouzí cizinci.
Jestliže Havlíčka vedly demokratické ideály r.1848, Neruda píše svůj traktát po nezdaru všech slibných politických nadějí let šedesátých. Vídeň spolu s Maďary rozhodla o nás bez nás – a proti nám. Byl uzákoněn dualismus. Nová ústava si získala jak německou většinu, tak neskrývané sympatie židovského obyvatelstva, které dosáhlo plné rovnoprávnosti. Neruda je situací zklamán a kritizuje Židy, že jsou proti našim snahám národním a politickým, že slouží mamonu a využívají cizí práce pro svůj prospěch, že jsou to finanční spiklenci a nepřátelé lidu. Je to hořká kritika politická a sociální, nemluví se tu však o rase, tím méně o rituální protikřesťanské pověře, o kterou běželo později v procesu pro polenskou vraždu /1899/.
První republika dala Židům nové možnosti. Mnozí se stali Čechy /nebo Němci/ izraelského vyznání. O jejich židovství se nemluvilo, ba často ani nevědělo. Změna nastala až vlivem hitlerovského Německa, učení o rasách, programu konečného řešení „židovské otázky“. K nám tato vlna šplíchla r.1938 jako součást ideologie tzv. 2.republiky. Teď již existoval antisemitismus jako pojem i jako hnutí. Koncentrační tábory a holocaust byly již blízko, ne za dveřmi, ale na prahu. A přihlásili se k němu i básníci, J. Durych, J. Deml, J. Zahradníček. A přece váhám uvádět je v genealogii současného „hnědnutí“. Tragické dějství nebylo ještě dokonáno. Ale uvádět mezi předchůdci Jana Nerudu, to je opravdu hrubý ahistorický faul.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz