Za první republiky pořádali učitelé s dětmi ve svých třídách besídky na počest narozenin presidenta Masaryka. Ten přišel na svět v předjaří, 7.března 1850. Básník K. Bednář věnoval tomu dni své verše: To muselo být jitro veselé a prosté, /když matka nad kolébkou říkala si:/ jakými časy bude ti jít? A jméno Tomáš, / nic víc, mu dali, aby ho časy samy otřískaly/… Kterýsi pamětník zavzpomínal nedávno nevlídně na ty malé školní slavnosti, prý “kolovrátkovali“ píseň Tatíčku, starý náš. Nu, my jsme „nekolovrátkovali“. S houslemi pana učitele jme zpívali i mnoho jiných národních písní a hlavu republiky nám podle oblíbené knížky Jos. Haise Týneckého, Bratři mravenci neztělesňoval „děd Šedovlas“, ale „president Rozvážlivec“. Učili jsme se, že máme presidenta-filosofa, a že ideály, na kterých republika vznikla a na kterých jedině může dále trvat, jsou humanita, demokracie – a práce, drobná, neokázalá práce, píle a kázeň.Naši učitelé se většinou plně identifikovali s ideály nového státu a vedli svěřené žáky v duchu vlastenectví, prostém šovinismu, v duchu tolerance náboženské i nacionální, v duchu lásky k rodné zemi a řeči, její přírodě a památkám, i v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Netěšili se sice hmotnému blahobytu, ale dostávalo se jim všeobecné vážnosti, protože celospolečenské klima bylo poznamenáno úctou k vzdělanosti a kulturu si nikdo nepletl se zábavou. A ručitelem tohoto ovzduší byl president.
Národu, který se od konce 18. století jazykově, literárně, vědecky a umělecky obrodil, předložil Masaryk koncem 19. stol. národní program politický a sociální. Navazuje na historické a politické dílo Palackého a na osvětový přínos Havlíčkův, rozebírá myšlenky našich buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka. Zdůrazňuje význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance. Emancipační úsilí obrozenců ukazuje ve vztahu k osvícenství a ideálům francouzské revoluce. Hlásí se k přirozenosti a přirozenému právu, k demokracii a humanitě, oceňuje práci a pokrok, lidskost a lidovost, odmítá jakákoli privilegia a výsady, rodové či majetkové. Směřuje k zušlechťování vlastního národa Čechů a Slováků, k vzájemnosti slovanské i všelidské. Uvažuje o budoucí federaci národů. /Od Palackého přejímá pojem „světová centralizace“, ekonomickou propojenost světa../
Jsou to ideje a ideály, o které Masaryk zápasil po celý život. Byl příkladem jednoty myšlenky a činu, přesvědčení a vůle. Právem mohl svého času Zdeněk Mahler nazvat svůj televizní triptych vřelým přitakáním člověku, který ztělesnil obdivuhodné bohatství ideově mravní, kulturní a politické: Ano, Masaryk.
Demokratický humanismus Masarykův se obrací k celému člověku i k sociální formě jeho osudu, k životu ve společnosti. Sociální postoje, které během života zaujímáme, bývají zakotveny v našich raných dětských dojmech a prožitcích. Nejinak je tomu i u Masaryka. V Čapkových Hovorech vzpomíná „starý pán“, že jeho otec se narodil jako nevolník a nevolníkem jako kočí v panské službě zůstal. S trpkostí nesl povýšenost panstva, hrubosti úřednictva a naproti tomu bezmocnou závislost, poníženost a nesvobodu nemajetného služebníka. Malý Tomáš se styděl za nedůstojné postavení čeledi a toužil po spravedlivé odplatě pro ty, kteří ve své pohrdavé nadřazenosti s blahovolným rozmarem házeli chudým lidem zbytky jídel ze svých opulentních tabulí.
Masaryk vnímal citlivě modernizační změny v západní společnosti 19. století, důsledky industrializace, urbanizace a proletarizace, tíživé problémy existence průmyslového dělnictva, pokusy analyzovat jeho historickou roli a organizovat je v zápase o získání lidštějších podmínek k životu. Po celou dobu své veřejné činnosti se zajímal o dělnické hnutí, o jeho programy i o praktické politické aktivity, kterých se nejednou i sám osobně účastnil. “Být člověkem a uznávat druhého jako člověka v právech, o to běží. Ve jménu člověctví se žádají práva politická /všeobecné právo hlasovací/ i právo hospodářské /rovnost hospodářská/ to znamená komunismus“, říká Masaryk v Ideálech humanitních. A V boji o náboženství „Chudý člověk nechce almužny, ale spravedlnost, čehož v Bibli ještě není. My socialisté věříme, že bídu vykořeníme.“
Je zřejmé, že pro politickou pravici byl Masaryk příliš levicový. Pro marxistickou levici byl ovšem pravicový odpůrce. Masaryk v Sociální otázce shrnul své hlavní námitky proti marxismu, odmítl některé jeho „jednostrannosti“, ale připustil, že byly vyvolány jednostrannostmi zastánců opačných názorů. Po Únoru 1948 převážila netolerantní kritika Masaryka vůbec a jeho Sociální otázky zvláště. Platilo, že v tomto spise Masaryk šířil přesvědčení, že marxismus je věc nepotřebná a odbytá. Masaryk však výslovně říká něco jiného: „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky“.
Masarykovi ovšem vskutku nešlo o to, aby se dělníci chopili moci a nastolili diktaturu, jak si přála radikální sociálně demokratická a později komunistická opozice, orientovaná na násilné převzetí moci a příklad ruských bolševiků. Chtěl, aby společnost byla demokratická a dělníci v ní získali rovnoprávné postavení, stejná občanská práva a svobody jako ostatní občanstvo, aby se jim dostalo řádného vzdělání a schopnosti kriticky myslet a samostatně hájit své zájmy. Působil při zřizování Dělnické akademie /1896/, podporoval založení sociálně demokratického deníku Právo lidu /1898/, zasazoval se o uzákonění 8hodinové pracovní doby. Vyjádřil solidaritu se stávkujícími dělníky v Brně /1899/, účastnil se hornické stávky na Kladně /1905/. A byl přirozeně i ručitelem sociálního zákonodárství nově utvořené Československé republiky, např.zákonů o zrušení šlechtických titulů, daně z majetku, pozemkové reformě, účasti zaměstnanců na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku. Již déle než dvě desítky let žijeme ve vysoko vzedmuté mohutné vlně restaurace byvších poměrů v Evropě. Kde jsou naše oduševňující ideje a ideály? Konkurenceschopnost. Maximalizace zisku. Odvaž se, dopřej si, užij si. Arogantní neoliberální ideologie adoruje svobodu bez odpovědnosti, bez ohledu na etické principy, vzdělání, vkus a takt.
Masaryk byl pro demokracii nejen politickou, ale i sociální a hospodářskou. Zastával práva nejširších vrstev a odsuzoval privilegia mocných, ať již je poskytuje urozenost dynastická, aristokratická nebo plutokratická. Byl skutečným, nikoli předstíraným zastáncem lidských práv a svobod. Přitom lidské svobody neredukoval – v protikladu k dnešním neoliberálům – na svobodu vlastnit, hromadit, bohatnout, lichvařit, nerušeně sledovat osobní cíle a zisky. Šlo mu především o právo na lidskou důstojnost všech, o spravedlnost a mír, o život bez strachu a nouze. A ovšem o život kvalitní, o povznesení ducha osvětou a kulturou.Masaryk věděl, že ke štěstí nepotřebujeme paláce, stupňovaný konzum, požitkářský luxus a mravně pokleslou pakulturu. Věděl, že ke štěstí potřebujeme ideály, které sytí hlad duše a povznášejí lidského ducha a vedou k činnosti pro obecné dobro.
Naši vlivní intelektuálové soudí, že z Masarykova myšlenkového odkazu zůstalo „žalostně málo, nebo nic…“ Jsem přesvědčena, že se mýlí. Masaryk byl označen jako filosof krize. A krize, kterou on zažil, není překonána, ale naopak mnohonásobně se prohlubuje a narůstá. Masaryk vedl k opravdovosti, k opravdovému hledání smyslu života jedince i národa, smyslu našeho usilování, smyslu dějin. Taková filosofie nemůže ztratit svůj význam ani ve změněné době, a za změněných podmínek. Je nadčasová.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz