Z životopisu R. Heydricha
Životopis R. Heydricha nemají spolehlivě podchyceni ani jinak faktograficky posedlí němečtí historici demokratické a antifašistické orientace. Podívejme se na tuto problematiku pozorněji. Reinhard Heydrich se narodil 7.3.1904 v Halle, zemřel na následky atentátu v Praze 4.6.1942. Do říše pověstí asi dosud patří tvrzení, že jeden z jeho předků měl na hrobě židovské křestní jméno, později bylo vyškrábáno a posléze byl pomník zlikvidován. Dnes již pomník neexistuje, nelze se tedy přesvědčit. Patřilo to snad k pomstě antifašistů a pronásledovaných Židů, že si i vymýšleli židovské prapředky u A. Hitlera, u Heydricha apod. Hitlerova matka sloužila v bohaté židovské rodině a při odchodu dostala bohaté výbavné.
V dobách protižidovské perzekuce se několik Židů ukrylo v řadách Todtovy organizace, když si opatřili falešné doklady, nikdo je v Německu či Rakousku neznal. Přišli z cizích zemí ještě před začátkem války. Někteří se dostali jako pracovní uniformované síly na frontě do sovětského zajetí. Pokud tvrdili, že jsou židovského původu, museli ruskému rabínovi ukázat obřízku. Pokud se někdy snažil některý voják židovského původu dostat do armády a byl pro obřízku odhalen, byla jeho odvaha ukončena v koncentračním táboře. Po utajených židech pátral Heydrich.
R. Heydrich Todtovu organizaci podporoval, ale i tam nechal organizovat důvěrný systém. Organizace byla určena jako "povolání ke službě v týlu". Cílem bylo snížení nezaměstnanosti. Naše pomnichovská republika po německém vzoru již v roce 1938 zřizovala za podobným cílem, odstranění nezaměstnanosti, pracovní prapory pod vojenskou kázní. Todtova organizace byla stavebním útvarem s předvojenskou výchovou a stavěla dálnice, kasárna, pevnůstky i Západní val. Organizace nepodléhala vrchnímu velitelství pozemních sil. V době předválečné měla také až 1,3 milionů dělníků. Oblékali hnědé uniformy. Výzbroj: plynová maska s ocelovou přilbou. Zařazovali tu i cizí civilní dělníky, občas i zajatce a vězně. Vznikl i spor, zda v této organizaci mohou sloužit i Češi. Heydrich doporučoval nabírat jen ty, kteří se dobrovolně podvolí "německému myšlení". Sudetoněmečtí funkcionáři proti Čechům protestovali. Naproti tomu u Technische Nothilfe mohli sloužit "protektorátní" Češi.
R. Heydrich dospíval v letech, kdy v Německu působila vlna válečného obdivu ke statečným vojákům a rozhořčení nad chováním Dohody, která slíbila příměří a pokořila Německo podmínkami poraženého státu. Také demokratická forma vlády nezískala v jeho společenském prostředí obdiv a stále se upomínalo na "císařský" pořádek. Demokracie byla slabá a nenacházela efektivní řešení pro své potíže. Studenti tíhli k bojovým sportům, vybral si šerm. Chtěl se stát důstojníkem a hlásil se k námořní službě, ale v roce 1930 mu čestný důstojnický soud doporučil odchod z námořnictva. Příčinou byl mimomanželský styk, dosažený pod slibem sňatku. Zasnoubení zrušil a rodiče snoubenky, z bohatých kruhů, snad rejdařských, ho poslali před čestný soud. Být bez zaměstnání a k tomu ještě důstojníkem, to cítil jako ponížení. Jeho nová přítelkyně ho však zavedla na přednášku Adolfa Hitlera a také ho představila. Sama byla již funkcionářkou nacistického Svazu dívek. V té době katolická a evangelická církev dívkám nedoporučovala politickou angažovanost.
A. Hitler si ženských funkcionářek vážil. R. Heydrich se nechal okouzlit Hitlerem, vycítil jeho touhu po moci, což přitahovalo jeho ctižádost a vstoupil v roce 1931 do NSDAP, záhy i do SS. Hitlera poněkud podved, když se představil jako zpravodajský důstojník, vyštvaný Židy z námořních služeb. Ve skutečnosti byl spojovacím důstojníkem (navigační signalizace, telefon, šifrování apod.). Pochopitelně, že v hodnosti důstojníka musel vědět i něco o zpravodajské práci. Hitler ocenil jeho nezaměstnanost a protižidovskou určenost. Rozhodovala také skutečnost, že nemá "staré kamarády v novém stranickém hnutí" a může tedy pracovat bez protekčních vlivů. Hitler nabídl novému stranickému příslušníku vybudovat bezpečnostní službu, špionážní organizaci uvnitř nacistické strany, což Heydrich ochotně a s nadšením přijal.
R. Heydrich dovedně využíval ustanovení Nejvyššího soudu z roku 1935. Jednání gestapa nemohlo být předmětem přezkoumání justičními orgány. V praxi to vypadalo tak, že jednání shodné s vůlí nacistické strany, je v souladu se zákonem. O něčem podobném snili účastníci divoké privatizace po roce 1989. První koncentrační tábory se organizují již v prvním roce Hitlerova převzetí vlády, bylo jich padesát. Původně je zakládaly oddíly SA, což nevyhovovalo Heydrichovu smyslu pro řád a doporučoval reorganizovaný zásah. Noc dlouhých nožů a poprava vlivných funkcionářů SA vedla k tomu, že koncentrační tábory byly vyčleněny do pravomoci SS (1934). V té době se také Heydrich, a další představitelé SS dožadovali, zavedení a uplatnění pojmu Schutzhaft - ochranné vazby. Oficiální výklad byl podán tak, že je třeba chránit určité občany, aby nepáchali činy proti státu.
Koncentrační tábory a "ochranná vazba" jsou prvními faktory, které přispěly k charakteristice nacismu: je to fašismus extrémní povahy a vysokým stupněm organizovanosti mas a centrálních složek a institucí. Dalším článkem do této politicko-mocenského systému bylo zařazení gestapa, tajné policie, stejně jako Adolfa Hitlera ve funkci vůdce, nad zákon. Původním iniciátorem byl H. Göring, který již v dubnu 1933 v Prusku nahradil oddělení IA pruské policie úkolem tajné policie. Tajná státní policie, gestapo, nejprve působilo jen na území Německa, ale později rozšířilo pravomoci i na okupovaná území, v ilegální podobě působilo i v některých vazalských státech a to bez oficiálního souhlasu tamní vlády (např. v Maďarsku).
Další ještě efektivněji pracující složkou se stala Sicherheitdienst (SD), bezpečnostní služba SS. Počátky jsou spjaty s Himmlerem již v roce 1933, kdy ještě Hitler nepřevzal moc. Himmler se souhlasem Hitlera pověřil vedením Reinharda Heydricha. Přitom původním cílem bylo sledovat členy strany. Gestapo se postupně věnovalo dozoru nad německými občany, SD mělo dozor nad funkcionáři NSDAP. V roce 1938 bylo SD již zpravodajským útvarem pro celé Německo. R. Heydrich nebyl ideologickým konkurentem Hitlera, ten by to nesnesl, byl však dovedným manažerem moci. Věděl, že jeho síla je v informacích a dovedl iniciativně navrhnout řešení, které vyhovovalo vícefaktorovým zájmům nacistické strany i německého státu. Uvedu příklad: Heydrich byl patrně první, kdo upozornil Hitlera, že sudetští Němci nejsou spokojeni, i když to tají za nadšenými ovacemi pro připojení pohraničního území k Říši. Udělal si rozbor příčin a dospěl k závěrům, že pohraniční Němci, opití oslavováním se doslova nadřazují jiným "obyčejným Němcům". Jsou přece "ostrahou Říše, prvními bojovníky" a jejich naparování vyvolává odpor například v německé armádě, kde se jim říká "adoptovaní Němci".
Vůdci sudetoněmeckých teroristických protičeskoslovenských tlup, fanatici, většinou bez vyššího vojenského vzdělání, se dožadovali velitelských míst v německé armádě, u policie, gestapa, v administrativě. Současně Heydrich zjistil, že německá armáda, vzhledem k očekávané válce s Polskem, měla zájem o vojenské zálohy v počtu asi 300000-350000 odvedenců s výcvikem. Ten byl relativně kvalitní, dokonce bylo možno uznávat dosažené hodnosti. Sudetoněmecký funkcionářský aktiv měl jiné představy. Předpokládal, že českomoravský prostor bude první německou kolonií v Evropě a sudetští Němci budou v něm koloniálními úředníky s privilegovaným postavením. Vyhovovala by jim milicionářská služba v SA, ale nevěděli, že tento útvar klesá ve svém významu a elitním i perspektivním sborem již jsou jednotky SS. Na mnohá místa po vyhnané čs. administrativě však přišli "nacismem ošlehaní" činitelé a zabrali místa, o které měla zájem henleinovská elita. Proto se jim na frontu a do války nechtělo. Dokonce přišli s výpočtem, že 300 000 pohraničních Němců by efektivně obsadili českomoravskou kolonii, aby byla schopna plnit ekonomické a politické cíle a požadavky Říše. Heydrich také správně předpověděl, že Němci budou žárlit na českou protektorátní správu, budou jí podrývat pozice s obavou, že by je Hitler pro jejich pracovitost, ochotu učit se německy, považoval za vhodnou složku svého politicko-mocenského systému. A. Hitler se nechal od svých historiků poučit o různých vazalských vztazích" Svaté říše římské německého národa". Ochotně se zamýšlel nad různými odměnami za kolaboraci a tresty pro "nevstřícné".
Heydrich měl sudetské Němce pod kontrolou, nechal si u většiny nových příslušníků zjistit jejich předchozí stranickou příslušnost. Byla pestrá, byli to příslušníci všech německých stran meziválečné republiky, čili prostor pro vydírání a manipulaci. Heydrichovu policejnímu čichu vadil vysoký počet soků "habsburské provenience". Patrně tím uhodl zájem samotného Hitlera, který nesnášel habsburskou šlechtu a staré Rakousko vůbec. Hitler přece před I. světovou válkou nenastoupil do rakousko-uherské armády, ale vstoupil do bavorského pluku, kde sloužil jako dobrovolník a důvěrník zpravodajského důstojníka v hodnosti poddůstojníka.
Dalším faktorem, který působil v českomoravském protektorátním území, byl komerční zájem německých podnikatelů o české banky, průmysl apod. Některé české podniky měly zakotvené místo i na německém trhu. Hitler neměl zájem nevyhovět sudetoněmeckým požadavkům, aby ho to neoslabilo na ideologické frontě a navíc počítal perspektivně s kolaborantskou složkou i v jiných zemí, které hodlal výhledově obsadit. Věděl, že útok na SSSR bude výhledově vyžadovat početné vojenské i pracovní síly. Současně se ovšem nechtěl vázat k nějaké vděčnosti k těm, kdo by mu pomáhali.
Heydrich našel pro mnohačetné faktory vhodné řešení. Čechům se zavřou vysoké školy, menší protekce se poskytne pro kolaboranty s možností studovat na německých učilištích a sudetským Němcům se sdělí: "až se osvědčíte na frontě". Češi nebudou mít vlastní inteligenci, naplní se Hitlerův sen o germanizaci osob i prostoru. K uspokojení nacistických radikálů stačilo heslo "Češi v tom prostoru nemají co pohledávat".
Heydrich byl ve své aktivitě vynalézavý a to vyhovovalo Hitlerové domácí politice, do zahraničních věcí se Heydrich příliš nepletl, věděl, že Hitler by nestrpěl cizí vliv. Snad jen při obsazení protektorátu, při jmenování říšského protektora. Na místo zastupujícího protektora Hitler jmenoval R. Heydricha. Ochotných a krutých potlačovatelů českého lidu měli nacisté na výběr, ale pro Heydricha mluvila vysoká znalost českých poměrů, odvozeno i sudetoněmeckou problematiku, kterou Heydrich ovládal virtuózně. To nakonec rozhodlo. Vysvětlení žádá snad jen přídomek "zastupující protektor". I zde se projevilo několik vlivných faktorů. K. Neurath byl odeslán na zdravotní dovolenou a o jeho dalším osudu Hitler nechtěl v té době rozhodnout.
Označení "zastupující" protektor mělo povzbudit Heydricha v jeho angažovanosti a naznačovalo, že postavení v Praze je jen dočasné, že ho nemá stavět na druhou kolej, ale jeho zkušenosti lze využít ve větším měřítku. Spekulovalo se v Berlíně o jeho poslání jako vůdcovského politika pro germánskou oblast v Evropě, případně mu mohla být určena okupační správa na obsazení území v SSSR. To mohlo být také motivem, že i v Sovětském svazu vznikla myšlenka na Heydrichovo odstranění.
Heydrich byl u Hitlera ceněn jako informátor, který měl promyslet i důsledky německé diplomacie vůči SSSR. Patrně dobře vystihl Stalinovu myšlenku, že bude věřit ekonomickému zájmu Německa o suroviny, ty může dodat Německu sovětská vláda bez větších potíží a nemusí to být předmětem válečného konfliktu. Co měla Moskva Německu dodat? Půl milionu tun pšenice, milion tun obilí, 900 000 tun ropy, 100 000 tun vlny, 500 000 fosfátu, dokonce Německo žádalo větší přísun sojových bobů. Bylo jasné, že Stalin uvedené suroviny nedá zadarmo. První výhrou měla být skutečnost, že Německo nemusí napadnout sovětský stát, když dostane žádané suroviny. Sovětský trh měl dostat německé zboží v hodnotě 640 milionů říšských marek. Rusko mělo dostat křižník typu Lützow, plány na výstavbu lodi typu Bismarck, 30 německých moderních letadel, včetně letounů Messerschmitt vz. 109 a též 110 střemhlavých letadel typu Štuka-Ju-88. Sověti měli dostat lokomotivy, obráběcí stroje, turbíny, chemické produkty apod. Hitler tímto rozhodnutím počítal, že nabídne SSSR spojenecký svazek proti Velké Británii, o což se skutečně pokoušel při Molotově návštěvě v Berlíně. Moskva to odmítla.
Hendrich byl užitečný pro Hitlerovu vnitropolitickou situaci. Ve vrchním velení pozemních sil pracoval generálplukovník Werber von Fritsch. Důstojník, který se dovedl postavit i Hitlerovu neodbornému zasahování. Také Göring nesnášel Fritsche a u Hitlera proti němu intrikoval. Do skandálu se pohotově zapojil i Heydrich. Zajistil, aby se Himmlerovi dostal do rukou dokument, že Fritsch byl homosexuálem, tím byl generálplukovník znemožněn a Hitler ho propustil.
Heydrich figuroval i u odstranění dalšího vysokého důstojníka, polního maršála, kterého Hitler nesnášel. Heydrich získal dokument, který přepustil Himmlerově kanceláři a tím si u Hitlera šplhl, když prokázal, že Brombergova nevěsta byl původně placenou prostitutkou.
Heydrich podporoval v mnoha věcech Himmlera a Göringa, ale současně si u nich zaznamenával každý poklesek, který by bylo možno v dalších letech využít. Göring mu občas nastrčil plnění úkolů, za které by nerad nesl před celým světem odpovědnost. Heydrich byl pověřen Göringovým dopisem z 31.7.1941, aby na konferenci ve Wannsse 20.1.1942 vyřešil s konečnou platností židovskou otázku. R. Heydrich svolal na 20.1.1942 konferenci, aby vedoucí činitelé nacistického vedení rozhodli, že Židé budou likvidováni ve vyhlazovacích táborech.
Už v hodnosti obergrupenführera se Heydrich stal 27.5.1942 zastupujícím protektorem v Čechách a na Moravě. České území pacifikoval policejním terorem, ale podle německého historika Friedemanna Bedürfttiga se staral také o hospodářské ozdravění, vytvářel relativně pozitivní obrázek německé nadvlády v Čechách a na Moravě. Proto se exilová vláda v Londýně rozhodla o atentátu na Heyricha. Tento historik směřuje k tomu, že Heydrichova kolaborantská politika začala být úspěšná. Pochopitelně jen pro nacistické okupanty a pro českou nevlasteneckou pravici. Atentát byl proveden 25.7.1942 a za 8 dnů Heydrich na zranění zemřel. Nacisté v odvetě vyvraždili a vypálili obec Lidice a záhy další obec, Ležáky ve východních Čechách.
Více faktorové příčiny atentátu
Jsou naznačeny v české literatuře o smrti Heydricha. Podívejme se na tyto úvahy, nejsou tak zcela bezpředmětné. Nejčastěji se vyskytuje myšlenka na odvetu za nacistický teror. Na druhém místě je kritika protifašistických států, že československý odboj je málo efektivní, že Češi pasivně vyčkávají na výsledek války. Dokonce tu najdeme i moment vydírání. Mnichovské podpisy budou odvolány, když realizujete atentát na Heydricha. Je to nespravedlivý argument zejména ze strany Velké Británie a Francie. V roce 1938 chtělo Československo bojovat, ale pro zradu Londýna a Paříže bylo přinuceno v Mnichově kapitulovat. Boj proti nacistickému Německu byl obtížný, protože ČSR byla ohrožována útokem dvou dalších fašistických států, sanačního Polska a fašistického Maďarska. V případě boje jen po boku SSSR hrozilo nebezpečí, že tato válka by se mohla změnit ve společné tažení kapitalistických států proti sovětskému státu. Hitler se pro tento úkol nabízel. 7 fašistických států to mělo v popisu práce, ve svých plánech a důkazem byla jejich vnitřní politika vedená k vyhlazení komunistů (Německo, Itálie, Japonsko, Maďarsko, Polsko, Španělsko, Portugalsko).
Další státy by ochotně podporovaly tuto válku, neboť likvidace sovětského zřízení by jim vyhovovala. Později se Hitler tajně snaží konflikt sovětsko-finský rozšířit ve válku evropsko-sovětskou, svědčí o tom dodávky zbraní do Finska a dobrovolníci z ostatního světa. Nelze se divit, že prezident Beneš byl nucen počítat i s touto neblahou skutečností. Také záruky na čs. hranice ze strany Velké Británie a Francie prokázaly papírovou jistotu. A nyní, když válka zachvátila Evropu, teprve v roce 1942 je slibováno neuznání Mnichova, když se tak mělo stát okamžitě v roce 1938, případně v roce 1939 při vzniku války, kterýkoli den do roku 1942. Je pravdou, jen Polsko nebylo spokojeno, neboť prohlášení o neplatnosti Mnichova by je zbavovalo obsazeného Těšínska. Jen tak je možno pochopit polské protesty.
Bude Hitlerova politika k ostatním evropským státům smířlivá? Či to bude válka? Bude výhodný diplomat s pověstí umírněného představitele Říše? Heydrich měl potlačit český odboj, k tomu se Neurath viditelně nehodil. Navíc i protektorátním kolaborantům se případným Neurathovým návratem dávalo najevo, že "hodní kolaborující Češi" by mohli znovu dostat umírněnějšího diplomata na místo protektora. V sázce bylo i získávání dalších spojenců pro Hitlerovu politiku v Evropě. Hned po atentátu na Heydricha vysílal britský rozhlas krátkou a neopakovanou informaci, že na atentátu na Heydricha měli zájem i nacističtí mocipáni. Proč a jakou formou? Neopakovaná informace byla určena pro německou rozvědku, aby mohl být Hitler do určité míry ovlivněn. Naznačila, že někteří směrodatní nacisté neměli zájem na Heydrichově přítomnosti v samotném Berlínu, kdy měl volnější přístup do Hitlerova kancelářství a mohl tedy osnovat jemu vyhovující intriky a informace, třeba i pravdivého původu. Za pobytu v Praze se musel předem nechávat objednávat, sdělovat datum i stručný obsah jednání. Byl málo mobilní.
Anglická kontrarozvědka podezírala vlivné funkcionáře, že ho vychválili natolik, aby se Heydricha zbavili a v případě, že by nezvládl český odboj a výnosy z české kolaborace, poklesl by jeho vliv u Hitlera. A mocenský faktor, který nebyl v nacistickém systému schopen rozšiřovat svůj vliv a mocenské pozice, byl výhledově na odepsání. Nelze vyloučit také smysl britského vysílání, aby se zmírnila perzekuce na český lid, aby pomsta nebyla tak tvrdá. Navíc bylo potřeba posílit náznak, že atentát byl proveden v zájmu Velké Británie. K tomu ještě poznámka o motivu atentátu. Kolem atentátu bylo vysloveno již několik spekulací, je vhodné o nich vědět. Nebyly tak zcela bezvýznamné.
Dosti běžné mezi historiky je tvrzení, že šlo o odvetu za popravené čs. důstojníky. Několik amerických historiků potvrdilo, že v roce 1939 při válce Německa s Polskem byl český odboj nejvýznamnějším faktorem boje proti nacistům, když okolní svět jen přihlížel k vraždění na polské frontě.
Hevdrichiáda
To je již vžité označení období teroru v Čechách a na Moravě. Je vymezeno od příchodu zastupujícího říšského protektora Heydricha 27.9.1941. Jeho cílem bylo zvýšit efektivitu produkce ve prospěch války, vytvořit předpoklady pro germanizaci osob a životního prostředí. Hned po svém příchodu vyhlásil stanné právo a rozpoutal masové zatýkání členů Komunistické strany, členů důstojnické ilegální organizace Obrana národa, představitelů Sokola a jiných osob. Celkový počet zatčených byl 300 osob. Popraven byl i předseda protektorátní vlády gen. A. Eliáš 19.6.1942. Stanné právo bylo ukončeno 19.1.1942. Byla jmenována nová protektorátní vláda: Jaroslav Krejčí, min. předseda, Richard Bienert, ministr vnitra, Walter Bertsch, ministr hospodářství, Němec, Emanuel Moravec, ministr školství a kultury, Adolf Hrubý, ministr zemědělství, bývalý agrárník, Jindřich Kamenický, ministr dopravy a techniky a Josef Kalfus, ministr financí. Tato vláda působila až do 19.1.1945.
Heydrich v zájmu vyšší produkce nařídil větší pozornost dělnické třídě. Jednalo se o potravinové zvýhodnění. Obyvatelstvo bylo rozděleno na občany schopné poněmčení a na ty ostatní, které výhledově bylo možno likvidovat.
Nacistický teror vyvrcholil po atentátu na Heydricha 27.5.1942, který provedl J. Tančík a Kubiš Znova bylo vyhlášeno stanné právo, trvalo až do 3.7.1942. Během stanného práva zahynulo 3 188 lidí. Účastníci atentátu zahynuli sebevraždou v kryptě kostela sv. Karla Boromejského v Praze. Nacistická pomsta postihla až 5 000 židovských osob, které byli již v koncentračních táborech. Řádily zde oddíly SS.
Český zpravodajec František Moravec i prezident E. Beneš se nenápadně zmínili, o možnosti atentátu na Heydricha. Tato informace se dostala až na stůl samotného W. Churchilla. Měl okamžitě mimořádný zájem. Angličtí výsadkáři nepřipadali v úvahu, neznali jazyk a poměry v protektorátu. Z anglické strany bylo doporučeno, aby to udělali Češi, ale pokud možno, kteří nežili na okupovaném území Čech a Moravy, aby bylo vyloučeno jejich případné napojení na gestapo. Zbraně, padáky, peníze jsou britského původu. Pro anglickou rozvědku by nebylo obtížné získat japonský, italský, či dokonce německý samopal. Bylo však žádoucí, aby případná stopa vedla do Velké Británie. Hitler neměl vědět, kdo atentát spáchal. Nemohl by potom obratem ruky vést nějaká jednání s pravicově orientovanými Angličany, to by jeho masivní propaganda nemusela zvládnout.
:Britská zpravodajská služba spolehlivě věděla, že Hitler nabízel spojenecký svazek mezi SSSR a Německem s nabídkou na likvidaci anglických kolonií. Stalo se tak za návštěvy Molotova v Berlíně, ale Moskva tuto nabídku odmítla a důsledkem roku 1941 bylo Hitlerovo rozhodnutí dokončit tažení na východě za každou cenu. Otázkou zůstává, zda mohl Hitler věřit slibům anglické pravice, která navrhovala kompromisní řešení.
Pro relativně krátkou dobu Hitler věřit mohl. Výhodnou nabídku nacistům učinili angličtí pravičáci již dříve, stejní lidé nacistům pomohli při záboru demilitarizovaného pásma na Rýně, nezasáhli při záboru rakouské republiky, nezakročili při Hitlerově obsazení českého pohraničí, nepomohli napadenému Polsku, i když mu dali záruky. Klestili nacistům cestu, kdo by to neocenil? Hitler si nemohl na anglické mocipány stěžovat, až do okamžiku, kdy se W. Churchill ujal řízení britské politiky a labilní Chamberlain musel vyklidit pozice. Stalo se tak 10.5.1940. W. Churchill byl přesvědčen, že válku s Německem lze vést, není nutno obětovat britské kolonie, nežádoucí by bylo posílení nacistické diktatury, zejména když cítil záštitu ve Spojených státech amerických.
Nicméně politikové jeho zaměření se pozorně vyptávali exilového prezidenta E. Beneše a ten zase čerpal z poznatků armádního generála Svobody. Ujistili anglické protifašistické vedení, že Stalin bude bojovat i za hranicemi Uralu. Také další čeští odborníci byli předmětem dotazů na odolnost sovětské obrany.
Se zkušenostmi Heydricha se počítalo i v případě invaze do Anglie. Zamýšlená akce měla být plánovaná a přidělena RSHA, tedy Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti, který převzal kontrolu a spolupráci nad gestapem, kriminální policií a bezpečnostní službou. Heydrich v předstihu naplánoval 6 komand (einsatzkomand), pro které byl vypracován seznam 2 300 význačných osobností. Jejich zadržení mělo být okamžité, hned po vstupu německé armády na anglické břehy. Do seznamu byli zařazeni antifašisté z Německa, žijící právě v anglických městech. Seznam obnášel také E. Beneše a Jana Masaryka. Nacisté dostali za úkol unést vévodu z Windsoru. Plán počítal i s jeho sledováním, kdyby se s manželkou octl například ve Španělsku. S vévodou počítal Hitler na místě anglického krále, který by nevstoupil do války německo-britské. Ke zděšení nacistů a k nelibosti Hitlera, odpluli vévoda i vévodkyně 1. srpna na americkém parníku Excalibur do USA. Britská pravice i po ukončení války tvrdila, že vévoda ve své loajalitě k Velké Británii nezakolísal. Jaké by bylo jeho skutečné myšlení, to již nelze zjistit.
Z torzovitých poznatků a zpravodajských postřehů se dostaneme k záhadné situaci. Byla nazvána pojmem chytat hada cizíma rukama. O co šlo? V době, kdy nacistická armáda byla hluboko na územím Sovětského svazu, se v pravicových britských kruzích vyslovila obava, zda SSSR vydrží bojovat, nepodlehne, nebude kapitulovat? Neblahé zkušenosti měla Velká Británie z rychlé kapitulace Polska, Francie, Norska, Belgie, Holandska, Řecka a Jugoslávie. Na britských koloniích se spjaté politické a podnikatelské kruhy bály o britské impérium a navrhovaly, aby se anglická pravice dohodla s Hitlerem včas na budoucím uspořádání sfér vlivu. Velká Británie mohla nacistům nabídnout ukončení války v západní Evropě a omezení akcí britského loďstva ve světových oceánech, což by Německu umožnilo nasadit své zálohy proti SSSR. Německo by mělo nabídnout "nezájem" o anglické kolonie.
Adolf Hitler po kapitulaci Francie nabídl Britům podle něho výhodnou nabídku míru, ale W. Churchill (1874-1965) ji odmítl, s tím, s ním Hitler jednat nechtěl, naopak ho nazval válečným štváčem č.1. V roce 1941, nejpozději v roce 1942 potřeboval Hitler vítězství u Leningradu, Stalingradu a pod Moskvou, nahrál by tím obavám anglické pravice, že se Sovětský svaz neudrží. Anglické pravici by pád sovětského režimu nevadil, spíše by ho uvítala. Adolf Hitler byl naopak přesvědčen, že sovětský odpor dává Londýnu rozhodnutí k boji, že Londýn bude bojovat, pokud bude sovětská armáda důležitým faktorem na východní frontě.
Churchill si byl zase vědom toho, že v případě britského vojenského neúspěchu by ho mohla pravice odvolat, vždyť touto cestou přišel přece o místo premiéra jeho předchůdce. V britských poměrech s formálním demokratickým režimem nebylo možno jednu vládnoucí garnituru postavit ke zdi a obvinit ji ze zrady. Obě vládnoucí křídla přece jen uvažovaly o prospěchu britského impéria, jednou za okolností, že Hitler zvítězí, v jiné situaci, když výsledek bude opačný. Ostatně je tu i příklad. Maršál Tuchačevský také přemýšlel o svržení Stalina, ale chtěl také ujištění, že v době případného převratu v Moskvě nebude SSSR napaden Německem, což by Německu zajišťovalo naději na úspěch. Současně Německo nemělo zájem na posílení pozic Tuchačevského, který by pro ně byl značným nebezpečím jako odborník. Na Tuchačevského odstranění museli mít zájem obě strany.
W. Churchill nechtěl riskovat a o postavení v parlamentní opozici upřímně řečeno neměl zájem. Potřeboval se "mnichovanů" zbavit. Jak?
V přibližně ve stejné době vznikla myšlenka na atentát na Heydricha, který již dával najevo, že potlačí domácí odboj za každou cenu a zaměřil se především na české důstojníky. Zde je vhodné se zmínit o Heydrichovu názoru na čs. armádu. Byla v popředí jeho zpravodajské aktivity. Byl dosti podrobně informován o náladách českých důstojníků v době ohrožení republiky. Radikální příslušníci SS by takové důstojníky nejraději likvidovali ihned v rámci obsazení republiky (15.března 1939).
Byla to Heydrichova mazaná rada, kterou poslech i sám Hitler. Zněla: nedejte na vlastenecké proklamace, počkejte, jak se uvedení důstojníci budou chovat při odevzdávání zbraní německé armádě. To bude rozhodující moment. Zbraně se odevzdaly, až na maličkosti, podle inventárních seznamů bývalé armády.
Další Heydrichovo přemýšlení je také neodmyslitelné, a to ještě nebyl ani zastupujícím protektorem. Zjistil, že důstojníci jsou důchodově pojištění a pokud by předčasně odešli z armády, neměli by předpokládaný příjem, byla by jejich penze menší. Proto by bylo vhodné jim nabídnout službu v protektorátním vládním vojsku. Jinak, jako nezaměstnaní by měli zájem utíkat do ciziny, vstupovat do odboje, letcům mělo být navrženo létání v dopravních civilních letadlech apod. A teprve, když budou aktivně angažovaní v hnutí odboje, je třeba je potrestat. Kladným příkladem spolupráce s Němci jsou přece slovenští důstojníci, kteří skládali stejnou přísahu. Jistou výhradu Heydrich přece jen měl, útvar vládního vojska se neměl označovat za "české vojsko". Navíc útvar vládního vojska, jako jistý atribut suverenity, měl posloužit jako reklama pro další státy, pokud by přistoupily na cestu kolaborace s nacistickým režimem. Tato myšlenka se v modifikaci aplikovala v Chorvatsku a pobaltských státech dočasně obsazených německou armádou, často v pojetí protižidovských a protisovětských milicí.
Hessovo poslání
Rudolf Hess (1894 -17.8.1987) se stal již v roce 1920 členem NSDAP, během Hitlerova vězení po nezdařeném mnichovském pučí Byl to právě Hess, kterému Hitler důvěřoval, diktoval mi spis Mein Kampf a bylo zcela pochopitelné, že Hitler některé pasáže blíže vysvětloval. Rozhovory byly tak důvěrné, že Hitler Hesse jmenoval svým tajemníkem. Časem však Bormann vytlačoval Hesse z významné pozice, kterou chtěl zastávat sám. Nicméně Hess vyslechl nejedny úvahy A. Hitlera, že západní kapitalisté mu nerozumí, chce přece porazit sovětský stát, to by měl být i jejich cíl. Při záboru Rakouska a později i při rozbití Československa měl pocit, že mu začínají rozumět. Nacistické Německo mělo být podpořeno celým kapitalistickým světem, válku s Velkou Británií považoval za nežádoucí a rád by nalákal Londýn k podpoře Berlína. Náznak lepšího pochopení pro nacistickou politiku viděl již v tom, že 31.3.1939 Francie a Velká Británie měly významná jednání, přerušily styky s demokratickou vládou ve Španělsku a uznaly vládu fašistického generála Franka. Francie dokonce 26.9.1939 zakázala Komunistickou stranu Francie. 19.7.1940 Hitler ve svém projevu v říšském sněmu nabídl uzavření míru mezi Německem a Velkou Británií. Domníval se, že je to návrh velkorysý a nelibě nesl jeho odmítnutí. Uvolnil by si tím ruce pro útok na SSSR, na který v této době myslel. Jeho úvahy vyslechl R. Hess a chtěl se mu zavděčit. Rozhodl se odletět do Anglie, vysvětlit britským politikům perspektivní záměry Hitlera a zajistit jejich podporu, případně jen neutralitu. Hess by si posílil své pozice, vždyť chtěl jen realizovat Hitlerův plán, ale akce se nezdařila, Londýn získal představu o Hitlerově plánování a naznačil to i Spojeným státům americkým, co svět může očekávat. Kdyby si Německo podrobilo sovětský stát, bylo by schopno zápolit se Spojenými státy. Hitlerovo prohlášení Hesse za blázna mělo zakrýt blamáž nacistického plánování.
Českou, ale i část světové veřejnosti, stále ještě připoutává pozornost k osobě Reinharda Heydricha. Postupně se odhalují nová fakta. Posledním a přitom novým poznatkem se stalo svědectví kardinála Dominika Duky, zveřejněné v Mladé frontě Dnes ve čtvrtek 8.3.2012 na straně 1 a 2.
Dukovi následující příhodu vyprávěl v roce 1990 příslušník německé armády, účastník nacistického vraždění v Lidicích. Hlídal obklíčenou vesnici společně se svým kamarádem. Spatřili běžet muže a ženu z Lidic. "Plakali, mluvili česky, nerozuměl jsem jim. My jsme se porozhlédli a nechali jsme je projít".
Statečným vojákem byl voják rakouského původu Josef Prinzenstein. Nacisté útěk českého muže a české ženy zjistili. Prinzenstejnův kamarád byl popraven, byl starší, a odvážný. Rakušan byl uvězněn. Uvedené sdělení podle uvedených novin potvrdil také nynější ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, jeho otec případ znal. Pokud by se tato příhoda skutečně stala, zasluhoval by bývalý rakouský voják v německých službách, naše uznání a vyznamenání.
Osobně mohu dodat další informaci. Když pardubické gestapo navrhlo vypálení a likvidaci východočeských Ležák, žádalo, aby německá letecká posádka v Pardubicích, poskytla strážní doprovod a zápalné hmoty k vypálení obce. V Pardubicích v té době žilo na 3 000 německých vojáků, mnozí se ženami a dětmi. Protičeské smyšlení vyjadřovali již tím, že žádali po protektorátní administrativě finanční dotace na německou školu, neboť v předchozích letech tu byli Němci utlačováni, což ovšem nebyla pravda. Nicméně velitel letiště, několikrát vyznamenaný letec, vyšší důstojník, člen NSDAP, žádost gestapa odmítl. Neposkytnul strážní jednotku, ani hořlaviny.
Odvolal se Hitlerův rozkaz, že musí v krátké době vycvičit určitý počet nových letců, k tomu potřebuje pohonné látky a letiště nemůže zůstat bez obrany a navíc není složkou, která by náležela pod velitelskou pravomoc gestapa. Gestapo použilo potom k hlídání české protektorátní četníky a popravčí komando dodal nacistický policejní útvar z Kolína. Zda si gestapo stěžovalo u Hitlera není známo, ale z několika jiných případů vím, že Hitler trpěl kompetenční spory uvnitř nacistického mocenského aparátu, získával tím i kontrolu a mohl se rozhodnout i pro alternativní řešení. Mohl mít například zájem, aby se protektorátní četnictvo konfrontovalo, vždyť i odvoz několika dětí na rasový přezkum do Prahy odvážel český četník, který po cestě dětem zaplatil limonádu. S otevřením archivů a s jejich přístupností budeme nacházet další údaje, přispějí k osvětlení i nové dosud nevyhodnocené skutečnosti a nová fakta.
Bezohlednost a neúcta k dětskému životu prokázala poprava dětí z obce Ležák. Na popraviště byla odvlečena ze školy šestnáctiletá školačka, byla zastřelena, i když bylo prokazatelné, že se neúčastnila atentátu na Heydricha, stejně krutě v plynu zahynula většina dětí z Lidic.
K Lidicím se váže ještě jedna nešťastná náhoda. Při první prohlídce vesnice si německá hlídka nevšimla nevábného vzhledu stavení, otočeného zadní částí do dvora. Byl to "vejměnek" a v něm dva hospodáři. Němci je nevyhnali na seřadiště, nevěděli o nich, až hospodyně zatopila v kamnech a kouř z komína je prozradil. Nejasný je dosud osud faráře z Lidic, podle jedné verze mu byla nabídnuta milost, když řekne, co ví o atentátu. Podle jiného sdělení si přál zemřit se svými věřícími. Život si žádnou výpovědí zachránit nemohl. O atentátu nic nevěděl, nebyl zasvěcen.
Gestapo v Pardubicích okamžitě zablokovalo vkladní knížky dělníků v lomech. Podivili se, jak malé měli lomaři vklady a sami mezi sebou se bavili povýšeně o tom, že čeští dělníci by byli i za Hitlera v Německu v lomech placeni lépe.
Historik a autor scénáře filmu Lidice zná ještě další událost. Je to případ Františka Seidla, který dlouho před atentátem zavraždil svého syna, byl odsouzen k mnohaletému vězení a zastřelení unikl, nebyl v aktuálním seznamu obyvatel obce a o likvidaci Lidic se dověděl až po propuštění z protektorátní věznice. K justičnímu myšlení německých okupantů lze přičíst ještě jednu událost. Po příchodu okupantů do českých zemí, věřili kriminální vězni, že jim nacistická administrativa nabídne amnestii. Někteří vězni se proto hlásili k německé národnosti. Těm okupanti byli ochotni nabídnout službu v armádě a odchod na frontu. Hromadná amnestie podle havlovského typu, kdy bylo propuštěno na 20 000 vězňů, se nekonala. Němci neměli zájem hledat přívržence a spojence mezi kriminálními vězni. Po propuštění z vězení mělo gestapo občas zájem o "informátora za peníze", podřadné úrovně. Takový fízl musel být nejprve zakotven v nějakém pracovním kolektivu, aby mohl přinést požadované informace. Pokud byli jen v protektorátní věznici, nemohli sdělovat žádné informace o odboji.
Přibližně ve stejnou dobu studovali vysocí štábní důstojníci okolnosti a podmínky bleskového zhroucení spojeneckých armád a jejich rychlé kapitulace, Polska, Norska, Dánska, Belgie, Nizozemska, Jugoslávie, Řecka, a to v období let 1929-1940. Jen v USA na vojenských školách bylo oceněno rozhodnutí SSSR rozšířit své hranice i na bývalé území západního Běloruska a Ukrajiny, kde žilo, ještě od dob ruských carů, na 11 milionů Ukrajinců, Bělorusů, Rusů a také 4 miliony Židů. Tím bylo vytlačeno německé nástupiště k útoku na Sovětský svaz o 300 a místy až o 350 km zpět do středoevropského prostoru. Američtí stratégové uvažovali, že sovětská strana má k dispozici dlouhé zázemí a již jen z geopolitických důvodů nebude ochotna kapitulovat. Navíc nástupiště německé armády posunuté až o 350 km bude rovněž překážkou pro boj o Moskvu. Navíc americká rozvědka přinášela informace o balkánském neklidu a o tom, že nacistické zapojení do situace v Jugoslávii a Řecku rovněž poškodí německý útok na východ.
Britská rozvědka také pečlivě rozebírala rychlé kapitulace Francie, Belgie, Holandska, Norska i Polska a ve směrodatných politologických kruzích se rodily úvahy, co by mohla dělat britská vládnoucí garnitura. Závěr: nabídnout příměří.
Bystře uvažující německý historik Betf Brandes ve své knize Češi pod německým protektorátem (1999) si povšiml stanoviska exilového prezidenta E. Beneše (str. 301), který uvažoval takto: "Očekával bych v nastávající ofenzivě, že Němci vypnou své poslední síly. Prorazí-Ii daleko, snad až na Kavkaz, bylo by to vážné a znamenalo by to značné prodloužení války. V tom případě bych čekal ze strany Německa návrhy na nerozhodný mír". Dále dovozuje, že by protektorátní systém přetrval, západní mocnosti by neměli zájem bojovat za ČSR. Potom i E. Beneš by souhlasil s násilnými akcemi, i když by to stálo velké oběti.
Určité rozechvění v britském štábu nastalo, když německá armádní skupina Jih 28.6.1942 nastoupila do útoku východně od Charkova s cílem dostat se k naftovým pramenům na Kavkaze. Pochybnosti, zda se sovětská fronta udrží, zesílily, když se zjistilo, že sovětské velení nechává vybudovat v hlubokém zázemí další linii obrany. Opět vznikaly chaotické otázky, co bude s britským impériem v případě, že se sověti neudrží a naftové prameny získají Němci. Takové úvahy nebyly nové, vyskytovaly se již v říjnu 1942. Obavu čs. důstojníků naplnily spíš názory, zda Velká Británie bude skutečně bojovat a nevzdá to. Do úvah vstupovala také francouzská vláda ve Vichy, kterou se snažil Hitler získat za spojence proti Angličanům. Byl tu zájem o francouzské kolonie a o loďstvo. V té době se hledaly akce proti Heydrichově plánu na zvýšenou kolaboraci v Čechách a na Moravě. V Londýně ve stejnou dobu nechala zpravodajská služba monitorovat "utajené přívržence Hitlera", množily se úvahy na kompromis ve válce. To nenechalo klidným ani prezidenta E. Beneše, Londýn stále otálel s odvoláním Mnichova. Teprve 16.4.1939 mohl vzniknout ve Velké Británii Československý výbor za předsednictví Jana Masaryka. Aby byl považován za exilovou vládu, k tomu měl daleko. Teprve 29.9.1939 mohl být ve Francii postaven 1. čs. pěší prapor. Pozdě, teprve 17.11.1939, francouzská vláda uznala existenci zahraničního československého výboru, britské uznání přišlo až 20.11.1939. Po pádu Francie ochotně Anglie evakuovala do Anglie 3 780 příslušníků ČS. pozemní armády a 932 letců. 9.7.1940 se čs. národní výbor mohl ve Velké Británii realizovat jako prozatímní státní zřízení. V Anglii se ustanovily také čs. letecké perutě, v boji s nepřítelem padlo 511 letců, ale teprve 21.7.1940 uznala Anglie čs. prozatímní vládu. E. Beneš se obával, že pravicové směry v britských kruzích plně nepodporují čs. vládu. 5.8.1942 konečně britská vláda uznala neplatnost mnichovského diktátu. Francie jménem generála Gaulla prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou od počátku. Stalo se tak 29.9.1942.
Perzekuce
Perzekuce českého obyvatelstva následovala okamžitě po úmrtí Heydricha. Ještě v noci 28.května 1942 provedlo pražské gestapo za pomoci v Praze dislokovaných jednotek německé pořádkové policie, zbraní SS, SA, protektorátní policie a 3 pluků německé branné moci pátrání po účastnících atentátu, ale úspěch se nedostavil. Rychle byly přesunuty nacistické ozbrojené složky ze zemí okolo protektorátu. Německé úřady hlásily, že prohledaly 5000 obcí, a zadrženo bylo 1 148 osob. Byla to spíš zastrašovací akce, a příslušníci atentátu mezi nimi nebyli. Záhy následovala výhružka, kdo bude na území protektorátu žít bez policejního přihlášení, bude zastřelen. Německé obyvatelstvo vyžadovalo přísná opatření proti Čechům. Bezpečnostní složky (SO) a gestapo ohlašovaly utajenou radost Čechů nad atentátem. Nejvyšší místa v Berlíně okamžitě přišla s řešením: Čtvrtého června byla ohlášena Heydrichova smrt. Vynořilo se i podezření, že němečtí lékaři záměrně ordinovali zraněnému zastupujícímu protektorátu vysoké dávky utišujících léků, ale do konce války zůstalo jen podezření, důkaz získán nebyl.
Nicméně v době od 28.5.1942 do 1.9.1942 bylo zatčeno 3 188 Čechů. Za pouhé schvalování atentátu bylo popraveno 477 osob, za neoprávněné držení zbraní 89 osob, 105 pro chybějící policejní přihlášení a dokonce i 8 osob za falešná obvinění. Poměrně málo je známa historie obce Bernartice, ve které bylo zatčeno 86 osob, z toho bylo 29 zastřeleno. Podle sociálního původu bylo zastřeleno 65 zaměstnanců, 57 úředníků, 46 bývalých důstojníků, 31 učitelů, 20 univerzitních profesorů, 15 advokátů, 15 obchodníků, 11 architektů a inženýrů, 9 lékařů, 8 studentů, 2 státní zástupci, 3 spisovatelé, 3 duchovní atd.
5. srpna 1942 britská vláda odvolala mnichovskou dohodu a netrvala na podmínce, že v čs. vládě mají být zastoupeni sudetští Němci. Česká veřejnost by měla vědět, že v britské vládě byla patrná ochrana sudetských Němců, vznikly dokonce námitky, zda exilová vláda E. Beneše má být také mluvčími pohraničních Němců a zda je lze odvádět do čs. armády. Pokud se sudetští Němci hlásili do armády, vstoupili na radu sociálních demokratů, do armády anglické (asi 800 osob). K. H. Frank si vymohl opatření, aby lidé zaměření na prezidenta Beneše byli internováni v táboře ve Svatobořicích. V dubnu 1943 bylo ve Svatobořicích internováno 1 244 osob.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz