V druhé polovině dvacátého století nebyl stát blahobytu - sociální stát - jen přílepkem ke zmírnění sociálních nerovností kapitalismu, ale intervenoval makroekonomicky do povzbuzování poptávky a mikroekonomicky do konkurenceschopnosti podniků. Stát, který uplatňoval pluralitu vlastnictví.
Vizi budoucnosti jsem nazval "Stát blahobytu, nebo kapitalismus?". Chápu to jako příležitost k obecnějšímu zamyšlení nad svými analýzami "Hospodářská a sociální výkonnost modelů evropského sociálního státu v soutěži s USA" a "Globální důsledky čínských reforem"2. Díky nim však nemusím rozvádět analytické argumenty - nejvýš ilustrace, ale mohu svůj úvod I diskusi pojmout jinak, orientovat ji na co největší zobecnění závěrů vyplývajících z těchto analýz. A pokud možno je i zarámovat do politicko-mocenských předpokladů. Tedy ne na diskusi analyticko-řešitelskou, ale spíš provokačně inspirační, orientovanou na hledání odpovědi na vyústění základního zápasu naší epochy v měřítku nejen našem, ale i evropském a globálním.
V úvodu se omezím na pět poznámek nebo skupin poznámek. Ta první je historická zkušenost s kapitalismem, státním dirigismem a sociálním státem, respektive státem blahobytu, druhá je naše polistopadová restaurace kapitalismu, třetí je současný nájezd kapitálu na sociální stát, čtvrtá je ohrožení demokracie a poslední, pátá skupina otázek jsou východiska a naděje.
HISTORICKÁ ZKUŠENOST
Trh je mnohem širší pojem než kapitalismus. Trh byl před kapitalisme a bude i po něm. Kapitalismus je časově i obsahově jenom výsečí tržní ekonomiky. Svoji slávu má už za sebou, a to především v devatenáctém století. Kapitalistický trh přinesl do ekonomiky největší motivační sílu, sobectví člověka, ale ohraničil ji soutěživostí trhu, která přes všechnu brutalitu kapitalismu devatenáctého století alespoň udržela sobectví trhu v dimenzích lidských a ne darwinisticky zvířecích. Kapitalistická industrializace Západní Evropy a Severní Ameriky v uvedeném století zvýšila ekonomickou úroveň na obyvatele troj- až čtyřnásobně. To byl po tisíciletí stagnace evropského feudalismu největší, do té doby neslýchaný hospodářský zázrak.
Ten ale skončil na rozhraní devatenáctého a dvacátého století, kdy kapitalismus přešel do své monopolní fáze, když ztrátou soutěžnosti trhu ztratil právě svou lidskou dimenzi. Kapitalismus přešel do období svých válek, revolucí, kontrarevolucí, světové hospodářské krize a posléze i nacismu a genocidy. Ztratil svou legitimitu výkonnostní, ekonomickou, sociální, politickou i morální a skončil zločinně.
Na druhé straně snaha nahradit kapitalismus netržním státním dirigismem v průběhu minulého století také skončila nevýkonností, nestačila k rozvinutí moderního státu blahobytu, který by uskutečnil socialistické představy o blahobytu a skončila i nedemokraticky a zločinně.
Dvacáté století však nejen ukázalo obě falešné cesty, jak to nejde, ale přineslo více. V druhé polovině dvacáté století přineslo to, co se nazývá buď v ekonomické teorii státem blahobytu, nebo v politické praxi sociálním státem, a to zejména v Evropě. To nebyl jen přílepek ke zmírni sociálních nerovností kapitalismu, to byl stát, který v rozvinuté podobě - i když v jednotlivých zemích byly různé modely - reguloval i tvorbu
zdrojů, intervenoval makroekonomicky do povzbuzování poptávky I mikroekonomicky do konkurenceschopnosti podniků. Stát, který uplatňoval pluralitu vlastnictví - na rozdíl od státního dirigismu neznárodnil každého údržbáře, který měl jen kleště a šroubovák. Ve Skandinávii byla zespolečenštěna až skoro polovina kapitálu včetně družstevního a pokud jde o přerozdělování, to v té nejrozvinutější podobě bylo ve Skandinávii vyšší než v předlistopadovém Československu a dosahovalo až skoro dvou třetin hrubého domácího produktu. Byl to stát, který dokázal k hnací sobecké motivační síle trhu dát i motivační sílu soudržnosti. Prokázal tím rychlejší růst konkurenceschopnosti a produktivity než tehdejší Spojené státy, a v důsledku toho EU do poloviny devadesátých let minulého století prakticky překonala historický předstih USA v úrovni produktivity, jež na počátku poválečného období byla ve srovnání s USA méně než poloviční. Také dvacáté století ukázalo, nejen jak to nejde, ale i jak to jde.
Stát blahobytu - já mu tak říkám raději než "sociální stát" proto, že nešlo jen o přerozdělovací přílepek kapitalismu - nebyl jen politickým kompromisem mezi levicí a pravicí, ani mezi socialismem a kapitalismem. To byl nový, životaschopný model. Jsou na to různé názory. I Helmut Schmidt, který nepatří k žádným levičákům, na otázky novinářů, jestli je to kapitalismus, odpověděl lakonicky: nesmysl, kapitalismus by nikdy nedokázal tak zmírnit sociální rozdíly jako my. Já přitom samotné přerozdělování nepovažuji za nejdůležitější. Tady nemáme možnost teoretické diskuse a nalezení jednoznačné odpovědi na otázku o charakteru tohoto státu, ale musíme ji přinejmenším položit. To není ani kapitalismus, ani státní dirigismus, to je něco nového. Diskutujme o tom, co. Osobně se domnívám, že to může být zárodek - podle toho, jak se bude vyvíjet - nějakého budoucího demokratického tržního socialismu.
RESTAURACE KAPITALISMU
Václav Klaus se nedávno na semináři ODS chlubil, že u nás se svými hochy restauroval kapitalismus a mnozí mu začali oponovat, že tomu tak není, že to jsou jen slovíčka. Myslím však, že to nejsou jen slovíčka, ale je to nesporná skutečnost, i když je dvojitě posunutá. Nerestauroval svoji "Klausovu léčbu", Klausův kapitalismus, restauroval americkou washingtonskou doktrínu, která byla oktrojována všem postkomunistickým zemím s výjimkou Slovinska, které se ubránilo, takže to není jenom sametový výsledek domácích sil. I když si myslím, že Klaus se ukázal být úspěšnějším politikem než ekonomem a lidem vyhladovělým po svobodě dokázal podstrčit kapitalismus místo státu blahobytu, tehdy ještě prosperujícího v Evropě, restaurace kapitalismu u nás je přinejmenším společným dílem vnitřních a vnějších sil. Ale bez ohledu na tento historický pohled to má vážné důsledky.
Nejsou to jenom trošku jiná procenta růstu a dosažené výsledné ekonomické úrovně, daná tím, že se přechod uskutečnil šokovým skokem, který vyvolal počáteční propad domácího produktu o 13-21 % podle rozdílně publikovaných údajů našeho statistického úřadu. I když my už dnes z té propasti vystupujeme pěti-, šestiprocentními růsty, byla tak hluboká, že jsme ještě ani nedosáhli relativní předlistopadové úrovně. Absolutně jsme po těch šestnácti letech už výš, ale tehdejší naši relativní ekonomické úrovni asi 70 % evropské patnáctky se teprve blížíme, máme asi 68%. Na rozdíl od Slovinska, které se tomu šoku ubránilo, mělo taky 70 % a dosahuje již 75%. Ale i na rozdíl od jiných - zejména postsovětských zemí, kde šok nevedl k reformě, nýbrž ke katastrofě, jak konstatoval i Henry Kissinger. Došlo zde k propadu hrubého domácího produktu na polovinu i méně, tedy mnohem hlouběji i než v nejhorším období druhé světové války, kdy se výkon sovětské ekonomiky snížil na 70 % předválečné úrovně. Naše uvedené zpoždění není tedy rozhodující, už jsme blízko minulé úrovni a začneme se přibližovat budoucí úrovni vyspělých zemí EU, i když to bude dlouhodobý a ne krátkodobý proces.
Hlavní však je, že jdeme jinou cestou, je to jiný společenský model než sociální stát. Nepředstavuje ho jen o pár procent daní míň a o pár procent sociálních výdajů míň. Je to především minimalizace státní intervenční politiky, jsme v tom papežštější než papež v evropské patnáctce. Není to jen minimalizace průmyslové a zemědělské politiky, kromě investičních pobídek a na ně navazujících instrumentů, jako jsou zejména podpora průmyslových zón a vytváření pracovních míst. Je to zejména i ta nejmodernější soudobá intervence, podpora výzkumu a vzdělávání, kde jsme na poloviční úrovni proti skandinávskému znalostnímu modelu. Vydáváme jen kolem pěti šesti procent domácího produktu, oni mají dvojnásobek. Tam jsme si uskřípli cestu k budoucnosti. Ale i pokud jde o sociální a zdravotní výdaje, takzvanou sociální ochranu, my ji máme nižší nejen proto, že nejsme ani na sedmdesáti procentech ekonomické úrovně EU-15. Máme ji i v poměru k této nižší úrovni o třetinu nižší než západní Evropa, oni vydávají z domácího produktu téměř třicet procent, kolem 27-28 %, my kolem dvaceti. A to není, jak se to líčí, nějaká přirozená degrese, že čím chudší země, tím musí i relativně vydávat méně. Slovinci i zde jsou blízko západní Evropě, vydávají kolem 26 % . To je výsledek zvolené cesty. Inflační vlna již na počátku naší šokové terapie srazila reálnou úroveň sociálních výdajů o třetinu a valorizační mechanizmy ji neumožňují přibližovat úrovni hrubého domácího produktu.
Je to cesta politiky levné práce. Poměrně vysoký hospodářský růst, který máme, opíráme především o politiku levné práce. Prodáváme do zahraničí naši práci, takzvané jednotkové náklady práce, za polovinu vůči průměru EU-l5, naše ceny jsou asi poloviční. To znamená levně vůči nim a draze pro nás, poněvadž my jim to podbízení platíme. Asi šestinou domácího produktu subvencujeme vyspělé země. To má své důsledky. I zahraniční kapitál jde sem především za jednoduchou prací. Tu složitější dováží.
Protáčíme se v začarovaném kruhu paradoxů. Máme nízké sociální výdaje, ale hledáme spásu v jejich dalším snižovánÍ. Neumíme je profinancovat bez deficitního financování veřejnými rozpočty, ale vyvoláváme jejich další přiškrcování dalším snižováním daní, přestože ty jsou v rámci EU velmi nízké - v roce 2004 představovaly necelých 37 % hrubého domácího produktu, zatímco EU-15 měla 40% a Skandinávie 48%. Voláme po snižování daní, ale to je mnohonásobně méně účinná cesta povzbuzování růstu a rozšiřování zdrojů než zvyšování výdajů na rozvíjení znalostí, které tím naopak přiškrcujeme. Vrcholem arogance kapitálu je tlak na další snižování míry zdanění jeho zisku, přestože ta již patří k nejnižším v EU a tento postup nepodporuje růst investic, ale dividend, jejichž odliv do zahraničí již šplhá ke 3 % hrubého domácího produktu.
Obrátit tento vývoj k budoucí znalostní společnosti, prolomit tuto železnou košili, je mnohem těžší úkol, než se zdá. Dokonce je to jedna z podmínek bezporuchového přijetí společné měny eura.
Podtrženo a sečteno. To nejsou jen rozdíly v procentíčkách. Klausova americká restaurace kapitalismu podle washingtonské doktríny splnila v podstatě i bez tanků podobný úkol jako kdysi Brežněvova doktrína svými tanky, přehradila nebo alespoň přibrzdila cestu k modernímu sociálnímu státu, ke státu blahobytu dvacátého prvého století.
NÁJEZD NA STÁT BLAHOBYTU
Přesto dnes s Evropou prožíváme nájezd kapitálu na tento sociální stát, ke kterému jsme ani plně nedospěli. V čem je jeho problém? Na rozdíl od dřívějšího období úspěšnosti je nyní sociální stát v krizi. Vede k rostoucím schodkům veřejných rozpočtů a kapitál - a s ním spojení neoliberální teoretici a politici - to zdůvodňuje tím, že solidární sociální systém je plýtvavý, že je málo motivační, že je nadměrný.
Ale je to pravda? Je to plýtvání, že nejúspěšnější země již na výzkum vydávají přes 4 % hrubého domácího produktu? Je to plýtvání, že vysokými školami dnes "proháníme" ne šestinu jako před listopadem, ale až třetinu mladé generace a v západní Evropě to už je 45 % a trend směřuje k polovině? Je to plýtvání, že muži se dožijí v západní Evropě sedmdesáti pěti a ženy více než osmdesáti let a my se tomu postupně přibližujeme? A je to plýtvání, že se lepší zdravotní stav obyvatel, včetně seniorů, i těch, kteří se toho dřív ani nedožili? A že stále více vynakládáme na záchranu životního prostředí? Cožpak to vše je plýtvání?
Ano, je v tom také plýtvání, ale to je jen desetina zvyšování těchto nákladů v solidárním systému. A v systému tržním, soukromém je to plýtvání ještě mnohem větší. Jeden jediný příklad. Režijní náklady solidárního penzijního pojištění spolknou jen tři až pět procent pojistného, v soukromém kapitálovém spoření na důchod až 30%. Tak to tedy má být spása? Ano, "ucpěme všechny díry, kudy nám plýtváním teče do necek". Ale nebuďme tak naivní a netvrďme, že jsme to tím vyřešili. Pro kapitál je to jen záminka k privatizaci těchto lukrativních systémů, které by tím ještě dále zdražil o svůj zisk - a s tím spojené ohromné náklady na reklamu - tak, že by chudí na ně "nedosáhli", jak je tomu třeba v USA, kde 16% občanů nedosáhne na zdravotní pojištění.
Základní příčina růstu těchto nákladů není v plýtvání, ale je objektivní. Uveďme jen příklad: vydáváme už skoro 60 miliard za léky, dvě procenta domácího produktu, to už je víc než vydáváme na nové automobily, přestože ještě nikdo tyto orgie individuálního motorismu ani nepřiškrtil, natož zastavil a v každé rodině přibývá automobilů a zítra možná letadel. Rychlejší růst výdajů na léky než na automobily je zákonitý a nikoli plýtvavý proces, v těch šedesáti miliardách možná deset procent je plýtvání, ale výdaje na léky budou růst stále rychleji než na automobily a tyto nůžky se budou rozvírat.
Základní řešení je v nalezení nových zdrojů pro tyto nové výdaje. Jsou tyto nové zdroje dostupné? Ano, vyžaduje to ale přepnout od kvantitativního ke kvalitativnímu růstu. K růstu produktivity, hnanému kvalitativními, znalostními faktory. Obrazně řečeno, ne více výrobků a služeb, ale inteligentnější výrobky a služby. Nedržet v ruce stále více mobilů, ale mobil, který dnes nahrazuje telefon, zítra možná i televizor a pozítří možná i počítač.
K tomu poslední pohled. Není tohle už zastaralé, nenaráží to na ekologické limity naší planety? Se sympatiemi čtu profesora Bělohradského, který bouří proti "růstu růstu", ničícímu tuto planetu. Ale je řešení v zastavení růstu? Jeden z největších reformátorů dvacátého století, čínský Teng Siao-pching - málo známý západní civilizaci obdivující jen své vlastní myslitele - přiblížil lidem socialistickou ideu zvyšování blahobytu motivačně zápalným způsobem: "Jděte a bohatněte!" Není tohle zastaralé? Nemáme se teď už bát růstu a říci: "Jděte a chudněte?" Jako se v padesátých letech pomátl jeden plánovač na Plzeňsku, když hlásal návrat k přírodě a odešel nahý do lesů? Domnívám se, že to zastaralé není; přepnutí ke kvalitativnímu růstu je nejen mnohem levnější cestou k rozšíření zdrojů, ale je i ekologicky šetrné. Nespotřebovávat více omezených hmotných a energetických zdrojů, ale do jednotky hmoty a energie vtělit co nejvíce inteligence. To je cesta, která umožňuje dále bohatnout bez ničení této planety.
Je to fantazírování? Ale vždyť to je proces, který už je rozjetý. Úspěšně v USA a ještě úspěšněji ve Skandinávii a cestou k tomu je kvalitativní přepnutí k politice drahé práce a ke zvýšení výdajů na výzkum a vzdělávání. Protože i zde se ukazuje účinnější solidární cesta Skandinávie než čistě tržní cesta USA, vyžaduje to i vysoké a nikoli nízké daně. Tedy nikoli cesta oklešťování a privatizace sociálního státu, která sleduje hlavně zisky kapitálu a zdražuje a omezuje dostupnost sociálních služeb lidem s nižšími příjmy, ale řešením je naopak silný a přitom konkurenceschopný sociální stát, který si "na sebe vydělá" svými znalostními faktory.
Předneseno na shromáždění Masarykovy dělnické akademie 14. listopadu 2006
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz