Proč se naše republika nemohla stát druhým Švýcarskem?

Polemika se statí Josefa Škrábka

Pan Josef  Škrábek zaslal redakci Českých národních listů obsáhlou stať o tom, proč se náš stát údajně nikdy nestal druhým Švýcarskem, přičemž z nesplnění tohoto údajného slibu viní československé politiky.

Autor ve své sice podnětné, avšak značně eklektické stati, mísí nepřijatelně jak reálie, tak i hlediska zkoumání. Mísí  jak hlediska státoprávní, politická  a historická na jedné straně, tak hlediska národnostní a kulturní na straně druhé. Jeho stať se v mnohém podobá názorům dnešních tzv. politologů a sociologů, a zásadně tomu podřizuje hlediska historického positivismu, tj. objektivních historických a etnologických (dříve etnografických) reálií, jak skutečně v historické době fungovaly.

Z rozsáhlé stati se věnuji pouze některým tezím.

Autor vychází ze zásadní teze, s níž může úspěšně polemizovat jak historik positivista, tak etnolog či etnograf - a dokonce i vojenský analytik. Tato teze zní:

"Švýcaři jsou jeden národ s mnoha jazyky. Švýcaři nejsou státem tří (čtyř) národů - tj. Francouzů, Němců, Italů a Rhaetorománů, nýbrž jediným národem se čtyřmi jazyky a to od roku 1291., kdy se pspojily kantony Uri, Schwyz a Unterwalden".

Co nám říkají historické reálie?

"Švýcarská konfederace" ( Conféderation suisse, Schweizerische Eidgenosseschaft, Confederazione swizzera,Confederazium svizra) vzniklo po válce s Habsburky proti kantonu Uri1245-1262 jako tzv. "Věčný spolek" alias "Spříseženectvo", když roku 1309 uznal toto společenství římský císař Jindřich VII. Lucemburský. Habsburkové ovšem nepřestali vojensky napadat Švýcary, až došli porážky roku 1315 u Morganteru. Následkem toho se zvětšil rozsah spolku o Luzern, Curych, Glar Zug a Bern. Habsburkové nerespektovali Věčný spolek a opět provedli vojenskou agresi. Byli opět poraženi roku 1386 u Sempachu a 1388 u Näfelsu. Poté následoval mír roku 1389 (rok bitvy na Kosově poli).

Roku 1499 basilejským mírem Švýcarský spolek vystoupil ze svazku Římské říše národa německého

Roku 1519 počala reformace s předáky Kalvinem a Zwinglim. Následovaly války protestantů s katolíky, které skončily porážkou protestantů u Kapellu 1531.

1566 vydali protestanti kalvinisté i zwinglisté společný katechismus, "Helvétskou konfesi" (Confesio Helvetica posterior)

1648 vestfálský mír uznává švýcarský spolek i de iure, v letech 1798-1805 je švýcarský spolek pod francouzským politický vlivem, 1815 vídeňský kongres potvrzuje neutralitu spolku, 1845-1847 opět občanská náboženská válka katolického Sonderbundu (7 katolických kantonů) končí porážkou katolíků a vznikem spolkového státu 1848, Ženeva se stává sídlem Mezinárodního červeného kříže 1864, 1919 opětné potvrzení neutrality Švýcarského spolkového státu Versailleskou dohodou, Od 1920 je Ženeva sídlo Společnosti národů a poté OSN,

Volební právo žen je uzákoněno teprve roku 1971 (!) 1986 referendum odmítlo členství Švýcarska v OSN (!) 1992 odmítnuto připojení k EU a však připojení k MMF, 1994 přísné imigrační zákony, 1996 přístup k Partnerství pro mír

Shrneme-li podané reálie, pak kdybychom se měli řídit příkladem Švýcarského spolkového státu (Konfederace je pouze historický formální název, státní formou je dnes Švýcarsko spolkový stát),  museli bychom preferovat vystoupení z Evropské unie a neutrální statut země. A zuřivý dlouhodobý odpor všech našich vládních politiků proti vystoupení z EU a proti naši neutralitě je v přímém rozporu s exemplem Švýcarska! Věčnou mantrou všech našich vládců je, že nesmíme usilovat ani o výstup z EU, ani o neutralitu! Přičemž tato mantra nemá žádné jiné opodstatnění než monotónní hrozbu násilím velmocí! Aspoň v tomto ohledu se všichni naši vládnoucí politikové ukazují v pravém světle a odhalují své "geopolitické ledví", jak by řekli ironicky skalní stalinisté.

Tak jakýpak příklad Švýcarska?

A jakže to bylo s TGM a s našimi politiky I.ČSR a jejich údajným "slibem švýcarizace Československa"?  Tato teorie, která mimo jistých výroků TGM o prognózách vývoje ČSR nemá opodstatnění - není znám jiný československý politik, který by něco v tomto směru sliboval nebo prohlásil jiným národnostním menšinám - je zcela mimo skutečnou doloženou historickou realitu.

Nejdříve proberme pobyt TGM ve Švýcarsku za I.světové války a tamní historické reálie. Masaryk do Švýcarska přijel ze svého italského exilu. V Itálii pobýval od prosince 1914 až do ledna 1915, kdy 11.ledna 1915 odjel do Švýcar. Zde se spojil s dřívějšími českými exulanty, především se Lvem Sychravou, Ing.Pesingerem-Božinovem, s hrabětem Lützowem, přítelem Čechů, s universitánem Lavičkou, i s Kyjovským, mechanikem z Brna-Heršpic. Jejich centrem byla Ženeva. Cílem bylo spojení jednotlivých českých zahraničních kolonií, TGM také vydal okružní list všem spolkům ke spolupráci. Dalším cílem byl průnik do zahraničních novin, nejen švýcarských,ale i francouzských a italských. Nebylo náhodou,že tehdejší předseda ženevského spolku SLOVAN Tomeš prohlásil, že věří v Československou republiku a v Masaryka jako prvního presidenta! TGM osobně objel téměř všechny české spolky ve Švýcarsku. Ze švýcarského Curychu TGM vyjížděl do Paříže i Londýna jednat o české věci s tamními medialisty i politiky. Ve Švýcarech navázal spojení i s Jihoslovany, kteří tu měli svůj časopis La Serbie a Glas Crnogorca. Z Čech měl spojení se sociálním demokratem Habrmanem a dr. Třebickým, poté, co dr.Beneš již jezdit do monarchie nemohl. Nejdůležitějším mezníkem Masarykova švýcarského působení bylo veřejné vystoupení proti Rakousku na oslavách 500.výročí Husova upáleníve dnech 4.- 6.7.1915. Nejdřív vystoupil TGM v Curychu přednáškou o Husovi, pak v Ženevě vedle pozvaného francouzského historika Ernesta Denise připojil stručné prohlášení: "

"Bylo řečeno,že historie je soudcem, že jest učitelem. Já pravím,že dějiny jsou povinností. Každý Čech, znalý svého národa, musí se rozhodnout pro reformaci nebo protireformaci, pro ideu českou, nebo pro ideu Rakouska, orgánu protireformace a evropské reakce. Hus, Žižka, Chelčický a Komenský jsou naším živoucím programem. Naše reformace, jako každá reformace, nebyla a není skončena. Reformace znamená ustavičnou reformu, neustálé obnovování, snahu po lepším, zdokonalování, pokrok. Česká reformace byla mravní par excellence: proto odolávala církvi a skrze církev státu: neboť ve středověku církev a stát činily jeden theokratický celek. Naše reformace vedla k politické revoluci. Každé čestné a důsledné mravní úsilí  vede logicky k reformě a dále k politické a sociální revoluci. Českou reformací celý národ poprvé postavil a pokusil se rozřešiti otázku autority v moderním smyslu:také dnes jde o tutéž otázku: otázka ta nestrpí odkladu a je třeba za každou cenu ji rozřešiti." A nepřátelská Vídeň tomu porozuměla moc dobře: napsala, že je to "první vypovězení války Rakousku". Reagovali i Francouzi a Anglosasové - ocenili nejen význam M. Jana Husa, ale i TGM a vytýčili budoucí úkol Čechů - být prostředníky mezi Ruskem a Anglií, být pevností pokroku, nikoli rakouské a německé reakce! Jak aktuálně zní toto prohlášení TGM i dnes - v době "nového protektorátu" v EU.

Ve Švýcarsku TGM založil rovněž první československý nezávislý list "Československou samostatnost" ( "L.Indépendence tchéchoslovaque") Protože však v neutrální zemi nesměl podjatý list vycházet, přišel do pohraničního města Annemass hledat tiskárnu, po jejím nalezení musel vyrobit české litery, našel tiskaře, který je odlil. Protože olovo nesmělo být vyváženo z neutrální země, bylo pašováno do Annemass kurýry v balíčcích ukrytých v kapsách... To vše je dnes téměř zapomenuto, a zapsala to Masarykova autobiografie perem Jana Herbena...

Ještě naokraj oné švýcarské etnogenese, která předcházela oněm historickým reáliím, které jsem předestřel výše. Starověká Helvetia byla pokud to doložili archeologové a prehistorikové, domovem keltských Helvetů, které popisovali antičtí autoři i válečníci jako Caesar. Rhaetia byla jedno z římských provincií a Rhaetorománi jsou právě potomci těchto antických obyvatel na území dnešního  Švýcarska. Etnické poměry země, kde se postupně během tisíciletí usazovaly národy z říše římské, z Itálie, z říše franské a z pozdějších středověkých království a panství, jsou velmi složité, jako ve většině evropských zemí - a tato etnogenese doposud neskončila. Vykládat tedy Švýcarsko jen jako jednolitý národní stát, je velmi problematické, protože se tu mísí hledisko tzv. státního národa a národnostních entit, z nichž se tento státní národ skládá. Z autopsie - mám ve Švýcarsku příbuznou rodinu a znám i mnoho emigrantů - je mi známo, že etnické kořeny mnoha Švýcarů jsou nejen rozmanité, ale i trvalé - často vedou i k manifestaci, tj. někteří se stále považují za francouzské, jiní za italské, opět jiní za německé, rakouské, či lichtenštejnské Švýcary. A stále existuje někde i nechuť stěhovat se z jednoho kantonu s jiným jazykovým územ do druhého....Onen multikulturalismus není tak jednoduchý ani v tak  starobylém spolkovém státě, jako jsou Švýcary.

Jestliže TGM srovnával naši dějinnou situaci a vznik republikánské demokracie někdy se švýcarskou demokracií, nikdy neměl na zřeteli nějaké jiné závazky vůči národnostem žijícím a zůstalým v I. ČSR, nežli závazky plynoucí z ústavy Československa, tj. to,že práva menšin budou ctěna - a toto vše republika splnila tak bezezbytku,jak to nesplnila ani jediná sousední země republiky. Ani Polsko, Německo, Rakousko, ani Rumunsko, nikdy neměly tak benevolentní národnostní politiku, jako I.ČSR. TGM byl dokonce pro tuto vstřícnost některými fanatiky podezírán z "germanofilství" jinými opět ze "sionismu", opět jinými z "panslavismu" atd.

Jen toto jsem chtěl dodat k polemice k problémové stati autora o tom, že prý ČSR nesplnila závazek stát se druhý Švýcarskem.

Nakonec ještě něco z problematiky srovnání územní hajitelnosti obou zemí.

Geografická poloha, terénní reliéf a komunikační trasy obou zemí - Československa na jedné straně, a Švýcarska na straně druhé, jsou atributy naprosto nesrovnatelné.

Švýcarské kantony již od starověku byly velmi výhodné pro obranu, a tak to také zůstalo do moderní doby. I v dnešní letecké době, by bylo vojenské proniknutí do tak hornatého terénu, jakým oplývá Švýcarsko, nesmírně náročné a vojensky kontraproduktivní. Všechny hornaté státy odjakživa v dějinách byly ideálním terénem pro obranu, ať to byly Alpy, Kavkaz, Balkán, Apeniny, nebo jiná pohoří.

A v moderním bliztkriegu,jak jej poprvé uplatnil Hitler, se stalo Švýcarsko pro tankové svazy těžkou překážkou, kdežto naopak Morava umožňuje bleskovou tankovou ofenzivu a rozříznutí státu na polovic, jak už to Hitler plánoval v roce 1938. Nakonec ani on Švýcary neobsadil, i když o tom uvažoval.. Naopak, když ČSR lupem Mnichova ztratila hornaté pohraničí s pevnostmi, stala se naprosto nehajitelným územím. A i kdyby nám zůstalo pohraničí, stále  tu zela otevřená jihomoravská brána do země, vhodná k tankovému útoku. To se ukázalo i za II.světové války, kdy se konala bratislavsko-brněnská operace a tanková vojska Malinovského 2. ukrajinského frontu se valila jižní Moravou na brněnskou metropoli... I tento vojenský faktor hraje významnou roli pro zamítnutí teorie o švýcarizaci Československa v ryze obranném smyslu.

A pokud se týče výroku TGM, že bychom potřebovali asi 50 let na dotvoření demokracie, nebylo nám dáno ani třicet let. Germáni zahraniční i domácí - přes všechny nejapné obhajoby tzv.sudetských Němců - ruku v ruce rozvrátili a zničili demokracii I. republiky a českoslovenští Němci v tom sehráli svou krvavou jidášskou roli. Roli vlastizrady a velezrady.

Tím se dostávám k poslední autorově tezi : "Němci byli začleněni do I. ČSR proti své vůli". Jaká je historická pravda? Tito Němci, ať byli původem z Německa, či z Rakous, nebo šlo o tzv. karpatské Němce usazené na Slovensku, ztratili zánikem rakousko-uherské monarchie své výjimečné postavení Herrenvolku, stejně jako Uhři na Slovensku a na Podkarpatské Rusi.JIž tehdy klidně mohli odejít do svých národních států. To však neučinili. Naopak - považovali české pohraničí, restituované státem podle historického státního práva (Dvorský, Kapras a jiní autoři), za "své pro německou říši" (!) a  organizovali iredentu ihned při ustavení republiky, proto chtěli vytvořit 4 odtrženecké provincie. Na tomtéž principu fungovala i dvojí rebelie Karla I. v Uhrách, kdy šlechta Bavor a Rakouska s pomocí Vatikánu organizovala dvě revolty proti vítězné Dohodě s cílem ustavit tzv. "Bavorsko-rakousko-uherské království" jako protiváhu nově formovaným nástupnickým státům pod gescí Dohody. V těchto revoltách hrála údajně zlovolnou roli i excísařovna Zita s jejím zpovědníkem z Vatikánu p.Coelestinem. To ona donutila letět ze švýcarského exilu Karla I. Junkersem 13 do Uher, což skončilo další fiaskem a rozezlením Dohody, která definitivně internovala habsburského excísaře mimo kontinent...

Nikde však není doloženo, že by českoslovenští politici slibovali německým předákům při založení ČSR nějaký model švýcarské konfederace na principech územní nebo jiné autonomie. To se prostě nestalo. Naopak - po vojenském potlačení německých rebelií v pohraničí, inscenovaných německými iredentisty (Kašperské Hory aj.) prohlásil dr. Rašín rozhodně: "S rebely se nevyjednává!"

A němečtí politici, kteří pochopili, že tudy cesta nevede,se přihlásili ke spolupráci a dokonce se stali ministry, dr.Czech, dr.Spina a Mayr-Harting. Němci v I.ČSR měli oproti menšinám v Uhrách, Rumunsku, Polsku a jinde taková práva, o kterých se jiným menšinám ani nesnilo. A přesto se za tato práva a výsady odvěčili republice tak hnusně a zločinecky, jak to popsal politik dr. Bechyně ve své knize Pero mi zůstalo...

I proto se Československo nemohlo stát druhým Švýcarskem.

Podle mne však by si Česká republika přece jen měla vzít příklad nejen ze Švýcarska, ale i z Rakouska, Švédska a dalších států toho typu - a usilovat o vlastní neutralitu.

Neutralita by byla pokladem pro českou státnost nejvzácnějším, jakkoli proti ní neustále soptí eurofilové a jiní fanatici (pangermánské či islámské) "Nové Evropy". Cesta k české neutralitě je dnes ovšem doslova zarubaná. Otevřít by ji mohla jen zcela jiná, nová garnitura českých politiků - garnitura vskutku vlastenecká, dbalá závazku k vlastní zemi a k vlastnímu národu.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor je etnograf a muzeolog