Proč publikujeme překlady projevů, které odezněly v květnu 2015 na 66. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)v Augsburku?

Zásadně zastáváme stanovisko, že i druhá strana má být slyšena.  Sudetomani či sudetomilové, kteří na našich stránkách tak „obětavě diskutují“ se téměř vždy omezí na nějaký výkřik, který nemá žádnou informační hodnotu. Jejich cílem je spíše pošpinit, urazit, disgustovat druhé, místo faktů napadání a osočování. Nadto zřejmě nemají ani způsobilost k vypracování souhrnnějšího sdělení. Proto od nich jen velmi těžko můžeme očekávat nějaké ucelenější informace o  sjezdech, jímž říkají Sudetoněmecké dny.  Dokonce se o nich to podstatné nedovídáme ani z  „našich médiích“. Pokrouceniny, které z nich vychází, spíše odrazují, než přitahují. Jsou plné různých dojmů, radostného řičení, ale fakta často schází.  Jejich deficit je zarážející.

Dokonce, z hlediska již dlouhodobého, se nám může zdát, jako by některá sjezdová sdělení byla embargovaná pro české  oči a uši. Ze strany sudetů naopak prosvítá snaha dosažené výsledky co nejlépe prodávat na vnitroněmeckém, zvláště pak sudetoněmeckém, trhu.  Je to pochopitelné! SL a jeho vedení stále a stále musí dokazovat, jak je aktivní, jaké skvělé výsledky dosahuje a jak již již v blízké budoucnosti dosáhne těch či oněch všem drahých a žádoucích cílů. Tenčící se houfec „vyhnaných“ a „přátel sudetské věci“ musí být v očekávání a napětí z věcí příštích.

Proto jsme přesvědčeni, že publikace sjezdových materiálů sudetů je přínosná pro naši čtenářskou veřejnost. Každý, kdo si dá práci s tím, aby postupně přečetl 10 až 20 stránek, může si sám udělat obrázek o myšlení, plánech a cílech SL.  Není pak závislý na komentářích, ať již povedených či horších, druhých.

Na našich webových stránkách lze nalézt  přehledné informace o sjezdech sudetů již od roku 1995. V tomto informačním úsilí stále pokračujeme. Naše překlady jsou samozřejmě krácené a volné. Pracovala na nich již celá řada překladatelů, obětavě a zdarma. Někteří z nich již nejsou mezi námi, ale jejich překlady visí na našich stránkách. Všichni však vyznávali a vyznávají zásadu, že za práci pro vlast se neplatí. Přesto každý ze čtenářů může z jejich překladů  získat potřebné informace a dokonce si je porovnávat v řadě dlouhé již 20 let. Tak může odhalit i vývojové trendy. Není tak závislý na našich dalších případných komentářích o sjezdových materiálech. Má dokonce možnost jim i oponovat, kritizovat je a svá stanoviska argumentačně doložit. Nepřivlastňujeme si monopol na pravdu, ale z druhé strany pochopitelně nechceme, aby činil tak druhý.  V těchto souvislostech musíme konstatovat, že ne ojediněle někteří sudetomani či sudetomilové nás rádi nazouvají do svých bačkor. Považují to snad i za samozřejmé a dokonce od nás očekávají mlčenlivý souhlas s tímto jejich vrchnostenským přístupem. Co nedokážou racionální argumentací to dohánějí vulgarismy. Naše upozornění nevnímají a melou svou, štěk střídá štěk.

Horší je, když i někteří z nás odmítají číst naše texty o činnosti SL se slovy, že jde o sudetoněmeckou propagandu. Jak krátkozraké! Svého času, ve 30. letech minulého  století, značné množství lidí s pohrdáním odsuzovalo knihu Mein Kampf, aniž ji vzalo jen do ruky. I to byla velká chyba. Kdyby si ji lidé přečetli a vzali ji alespoň částečně vážně, odpor proti Němci chystané válce by byl silnější. I sama válka, pokud by k ní došlo, mohla probíhat jinak. Jsme  poučeni minulostí. Víme, že i druhou stranu, která nám nepřeje, musíme vnímat a získané informace využívat ve stálém stýkání a potýkání, v zápase za naše národní a státní zájmy. Příkazem doby pro vlastenecké organizace je alespoň koordinace jejich zásadních činností. Již několikrát tento cíl byl  vcelku dosažen, ale vždy po nedlouhé době byla  spolupráce v důsledku zásahu několika málo „vlastenců“ opět přerušena. Uplatňování zásady rozděl a panuj  je očividné. Víme, komu a čemu slouží. Víme, komu jsou cizí zájmy bližší než ty naše.

Naše informační úsilí tedy není reciproční. Nevíme nic o tom, že by sudeti, čeští sudetomani dlouhodobě a systematicky přinášeli na svých stránkách texty, články nejen naše, ale také alespoň některých dalších českých vlasteneckých subjektů. Pokud náhodou něco takového publikují, pak samozřejmě jde především o protičeské útoky, panské rady, jak se máme zařídit, co musíme dělat a udělat, aby se nám milostivě dostalo „smíření“.

Němci, alespoň někteří, se bohužel zase vžívají do postavení privilegovaného. Čeští občané německé národnosti, ve své většině se již v 90. letech 20. století přihlásili s nadšením  k „sudetoněmeckému kmenu“, za jehož součást se považují. Tato příslušnost je pro ně výnosná. Ze SRN jim každoročně plyne hodně peněz, od ministerstva vnitra, zahraničí a i z dalších institucích. Jde o miliony korun. Dostávají též peníze z české státní pokladny. Když někdy schůzují, mohou debužírovat i v hodovní síni českého ministerstva zahraničí. Že by pan L. Zaorálek propůjčil tuto místnost nějakému českému vlasteneckému subjektu, nebo dříve K. Schwarzenberg, jenž se stále cítí jako Bémák, nikoliv Čech, jsme nikdy nic neslyšeli.  A potom tito pánové pak krásně mluví o rovnosti, právech a svobodách, ale při znalosti faktů jejich mudrování nám zní falešně. Je třeba otevřeně říci, že v podpoře německé menšiny a germanofilní politiky  pan Zaorálek nezná mezí. Ostudnost svého počínání zřejmě ani již necítí. Stydíme se za něj.

V mezinárodním právu je důležitý reciproční princip. V případě menšin to znamená pro všechny státy  poskytovat tolik práv a výhod menšinám v hranicích států, kolik jich mají jejich národnostní menšiny na území druhých států. Jak vypadá tento princip v česko-německých vztazích, které jsou údajně tak dobré, jako nikdy předtím? Německá menšina v ČR je hýčkaná. Češi žijící na území Německa nejsou považování za národnostní menšinu, a proto také nemají žádná menšinová práva. Od německého státu nedostávají  proto ani korunu.

Když si k tomu všemu a dalšímu ještě připomeneme, že od počátku 90. let  20. století čekáme, že nám Němci, jak zhruba 30 let nám slibovali jejich vedoucí politici,  zaplatí reparace a stále nic se neděje, můžeme se pak zeptat, jaké pak ve skutečnosti jsou ty česko-německé vztahy? Jsou dobré, či horší? Jsme přesvědčeni, že spíše ty druhé.

A nebudou lepší do té doby, pokud nedáme jednoznačně najevo, že hrát úlohu toho druhého vzadu, již nehodláme. Lepší vztahy si musíme vybojovat, samozřejmě s jinými politiky než těmi současnými, a ne si je jen u vrchnosti vyprošovat. Snad bychom mohli začít i  tím, když nám H. Seehofer bude zase přivážet autobus plný sudetů, že řekneme už dost a ukážeme prstem na toho či onoho nežádoucího a důrazně přidáme, že v delegaci pana bavorského premiéra by měli být vedle zástupců SL i antifašističtí Němci. Nebo řekneme, že konečně chceme, aby Češi v Německu byli uznání za národnostní menšinu, která bude mít právě tolik práv, co ta německá v ČR. V každém případě bychom měli však mluvit o vyrovnání účtů. Ty, jak se říká, dělají také dobré přátele.

Dr. O. Tuleškov