Proč lidé ani v časech nejistoty nevolí levici?

Ivo Šebestík - Pro 8, 2015

Prezident Francouzské republiky François Hollande. "A co teď?"

Výsledky prvního kola regionálních voleb ve Francii, ve kterém se koalice levicových stran, vedená Socialistickou stranou (Parti socialiste), propadla až na třetí místo, vyvolávají znovu otázku, jak je možné, že v časech, kdy je většina obyvatelstva, a to dokonce i vyspělých evropských zemí, ohrožena existenční nejistotou, ani tato existenčně ohrožená většina nevolí automaticky levicové strany.

Koho jiného než standardní levicové strany by přitom měli volit lidé, jejichž měsíční příjmy, úspory, kapitál a finanční aktiva nepředstavují žádnou jistotu v delším časovém horizontu, například jednoho roku, pro případ, že by se k nim Štěstěna náhle otočila zády? Takových lidí, žijících z námezdní práce nebo drobného podnikání a vedle nich i lidí paběrkujících ještě i hluboko pod touto „průměrnou“ ekonomickou úrovní, je přece naprostá většina.

Naprostá většina lidí i ve vyspělých státech západní Evropy, k nimž patří mimo jiné také Francie, potřebuje ke svému bezpečí systém zajišťující alespoň trochu ochrany před nenadálými zvraty, jimž je současné prostředí globální ekonomiky permanentně vystaveno. Bylo by proto logické, aby si tato většina obyvatelstva uvědomovala, že jejich přirozeným reprezentantem, zastáncem a ochráncem je politická levice. Jak je možné, že tomu tak není?

Svět je natolik složitý, že je třeba klást si v prvé řadě jednoduché otázky. Tato otázka patří k těm nejjednodušším, a ani odpověď na ni není složitá. Ve světě, ve kterém udává tón kapitál, a to způsobem, jaký byl pro něj ještě před několika desetiletími nedostupný, začal být vcelku marginální rozdíl mezi politickou pravicí, levicí a středem.

Kapitál nastolil pravidla, která musejí politické strany, pokud nechtějí být označeny za extrémní a následně vyloučené ze „slušné“ společnosti, dodržovat. Ani levice u vlády tudíž nesmí posunout svou zemi příliš doleva, respektive tam, kde by se začal nadnárodní i „národní soukromý“ kapitál cítit špatně. Řečeno naprosto jednoduše, ani vládní levice nesmí přijmout zákony, pravidla a postupy, které by připravily věčně hladový a nikdy nenasycený, a také nenasytitelný kapitál o jeho zisky.

Proto bývá široká voličská veřejnost svědkem jednoduchého faktu, že ani v případě volebního vítězství levicových stran v jejich zemi nedochází k takovým změnám životních podmínek, které by vysoce rizikovou nejistotu širokých vrstev zázračně měnily v bezpečné a sociálně stabilní prostředí. Ať vládne pravice, levice nebo střed, pokud se k moci nedostanou extremisté, populisté nebo naprostí političtí amatéři, daří se obyvatelstvu tak, jak si přeje velký ekonomický a finanční kapitál a instituce, které jej reprezentují a dbají na jeho rozkvět, například Mezinárodní měnový fond.

Vládne-li pravice nebo levice, dochází sice k dílčím změnám v koncepci správy státu, ale pokud levice sáhne kapitálu do jedné kapsy, aby mu odtud vytáhla nějaké peníze, může volič vzít jed na to, že do druhé kapsy mu (kapitálu, nikoliv voliči, aby jasno) ona „revoluční“ a odvážná vláda vrátí nejméně dvojnásobek. Kapitál se totiž nesmí zlobit. Právě on má k dispozici nástroje, jimiž může v kterékoliv zemi světa (v těch, které má pod kontrolou) odstavit od moci politiky, kteří s ním nehrají čistou hru a chtěli by třeba – světe, div se! – udělat něco pro své občany.

Iluze o bezpečí „středního stavu“ a o příslušnosti k němu

Jistou roli při ne právě adekvátní volitelnosti standardních levicových stran hraje nepochopení vlastní situace některých občanů. Lidé, kteří jsou aktuálně na vzestupu ve své kariéře, mají dostatek sil a schopností utkávat se v tvrdém konkurenčním boji a vítězit v něm, soudí, že takto tomu bude již napořád. Do svých odhadů budoucnosti tito lidé mnohdy opomenou zakalkulovat rizika, například zdravotní. Společnost, kterou svou činorodou angažovaností pomáhají upevňovat, nemá soucit se slabými jedinci, a to ani s takovými, kteří se do své slabé pozice dostanou souhrou nešťastných okolností, tedy nezaviněně.

Silní jedinci věří v trvání své síly a netuší, že podobně jako se zestárlý a bezzubý lev stává snadnou kořistí i zvířat, která před ním, v časech jeho dřívější síly, prchala v hrůze, tak i člověka, kdysi velmi úspěšného, může potkat podobný osud. A tak lidé, jejichž úspory dosáhnou ročního příjmu, snadno podléhají pocitu bezpečí a považují se za střední třídu. Onen přívlastek „střední“ zdánlivě obsahuje útěšný prvek bezpečí, neboť ze „středního“ se musí stát nejprve „malé“ či „nízké“, než se člověk propadne úplně na dno. Lidé, ukolébáni bezpečím svého domnělého „středu“ ale netuší, že expresní vlak jejich existenčního pádu stanicí „Střední“ pouze projíždí. A nezastavuje! Ani na tak krátkou dobu, aby si stačili na nástupišti koupit pivo a párek s hořčicí.

Iluze bezpečí je ve společnosti nejistoty stále poměrně rozšířená mezi lidmi, kteří sázejí příliš na štěstí, na svou sílu a schopnosti, na náhodu, nebo jim prostě chybí dostatečně validní zkušenost či vůbec o svém životě nepřemýšlejí.

Třída profesionálních politiků

Vedle těchto faktorů, které bychom mohli snad označit jako vnější, ale existuje několik důvodů pro nižší preference levicových stran, než jaké by jim vzhledem ke společenské situaci většiny Evropanů náležely. Tyto faktory jsou ovlivnitelné, ale bohužel si jich je málokterý levicový politik vědom.

Stalo se totiž, že politická praxe se postupem času natolik „zprofesionalizovala“, že představitelé politických stran, především ti vrcholoví, vytvořili vlastní prostředí nezávislé na prostředí svých voličů. Vznikla tak třída profesionálních politiků podobajících se sobě jako vejce vejci, a to bez ohledu na orientaci. Myslím tím politickou… Pokud toto odtržení od voličské základny překáží minimálně v případě stran pravicových, u levicových může jít o docela fatální defekt. Levicový volič svou stranu, která jej zastupuje a reprezentuje, potřebuje, a tedy i sleduje, zatímco volič liberálního nebo konzervativního zaměření své zástupce nepotřebuje ani vidět, aby měl jistotu, že pracují pro udržení a posílení systému, který mu vyhovuje a živí ho. Nebo si to aspoň ve své naivitě myslí.

Levicový volič žije v iluzi, že jeho strana za něj bojuje, a tudíž potřebuje své reprezentanty při tom boji vidět. Vidět je v akci. Jako fanoušek Slávie svůj milovaný klub. Pravicový volič ví, že jeho zástupci se systémem nebojují, ale kooperují, tedy nač je přitom vyrušovat zvědavostí? Levicový politik má tedy tu smůlu, že jeho volič v něm spatřuje bojovníka za svou vlastní věc, revolucionáře, třebas i umírněného, který chce systém měnit. Jelikož se ale volič velmi snadno ujistí, že se ve svém odhadu mýlí, ukáže se, že levicový politik o změně systému jenom debatuje, pořádá na téma „nápravy věcí“ konference a hodně cestuje po světě, aby své debatní postoje šířil všemi zeměpisnými směry rovnoměrně. To je ale z pohledu levicového voliče málo.

Vzhledem k tomu, že levice v principu představuje nesouhlas s bezohledným kapitalismem a pravice s ním více méně souhlasí, jsou karty rozdány velmi nevýhodně pro levicové politiky, neboť ti ve skutečnosti o ostřejší střetnutí se systémem nestojí. Čeká se od nich čin, do kterého se jim nechce, a kterého se i bojí. Od pravice se nečeká čin, ale udržování stroje na demontáž zbytků sociálního státu v chodu. Její pozice je nesporně výhodnější, je to pozice ryby ve vodě, zatímco situace levice připomíná rybu na suchu.

Dlouhodobě se na dvou židlích sedět nedá

Vypadá to jako bludný kruh, ale není tomu tak. Levicové strany, pokud nechtějí přenechávat své voliče levně populistům a různě extrémně vyprofilovaným dobrodruhům, pak nebudou moci dlouhodobě nebo dokonce trvale sedět na dvou židlích zároveň. Budou si muset vybrat židli jednu. Buď loajalita vůči nesociálně založenému ekonomickému systému, nebo aktivní a vážně míněná práce ve prospěch naprosté většiny evropského obyvatelstva. Skloubit oba antagonismy dohromady sice stálo za pokus a nějaký čas to i vycházelo, ale tenhle tanec v porcelánu nemůže trvat věčně. Respektive, byl by pro klasické levicové strany, reprezentující umírněnou formu velmi slaboučkého odporu vůči nesociálnímu kapitalismu, sebevražedný.

Populismus a lidovým uším dobře znějící tvrdá a radikální hesla, jaká charakterizují mimo jiné i francouzskou Front national, mají samozřejmě původ nikoliv v zájmu o blaho lidu a národa, ale v prostém faktu, že populisté, radikálové a extremisté nejsou členy výběrového politicko-ekonomického klubu. Nebyli do něj přijati. Ostatně, zatím nežádali o přijetí, neboť procházejí teprve první iniciační fází politické seberealizace, při které nezbytně potřebují podporu lidových mas. Do aktivní politiky a na její čelné pozice nelze vstoupit bez podpory lidí. A tato podpora stojí na iluzi, že nové hnutí vzniklo pro lid, žije pro lid a dýchá pro národ. S takovouto vypracovanou iluzí nelze zároveň kolaborovat s finančními a hospodářskými kruhy, které mají potřebné prostředky a nástroje. Pokud taková spolupráce existuje a priori, pak to znamená, že nová politická strana či hnutí pro některé tyto kruhy přímo pracuje, jak to známe například z poměrně nedávné české politické zkušenosti (Věci veřejné, Top 09, ANO).

Šediví a nudní herci diváky neokouzlují

Další příčinou poměrně nízké úspěšnosti klasických levicových stran v časech nejistoty a neklidu je nedostatek nebo dokonce úplná absence charismatických a přesvědčivých osobností. Politika má některé vlastnosti společné s divadlem. Vrcholová politika se neobejde bez špičkových herců, kteří svým projevem dokáží nadchnout publikum demokratické společnosti, jímž jsou občané.

Jednou z příčin propadu francouzské levice je nepochybně šedivá fádní a nudná postava  samotného prezidenta Françoise Hollanda. Svým osobním vystupováním a přesvědčivostí zůstává daleko za Mitterrandem, Chiracem i Sarkozym, aniž bychom samozřejmě brali v úvahu výsledky vládnutí všech těchto čtyř francouzských prezidentů poslední doby, výsledky ve všech případech trochu sporné a téměř vždy provázené nějakým skandálem.

Pokud se jedná o osobnosti, mívají populisté téměř vždy výhodu. Ta se skrývá v koincidenci vzniku hnutí a zrodu osobnosti, která stojí v jeho čele. Hnutí aspirující na politický úspěch je bez zajímavé vůdčí osobnosti nemyslitelné. Obvykle takové hnutí okamžitě končí, pokud se jeho vůdčí osobnost z nějakého důvodu ztratí. V tom ohledu jsou populistické strany a organizace docela zranitelné. Vezměte jim vůdce a ony zmizí samy. Vypaří se.

Standardní a etablované politické strany naopak hřeší na jistou stabilitu svého trvání a na členskou základnu a širší okruh příznivců. Díky těmto „jistotám“ podléhají sebeklamu, že lze stranu vést bez zajímavé vůdčí osobnosti, prostě kabinetně a kolektivně. Když se taková kvazivůdčí osoba stane například prezidentem nebo premiérem státu, ukáže se její šedivá podstata docela nevyhovující požadavkům na ni kladeným.

Standardní levicové strany v Evropě, pokud budou chtít hrát roli, jaká jim náleží a využívat potenciálu, který vyplývá z všeobecné nejistoty občanů, budou muset začít pracovat proti zájmům velkého finančního a hospodářského kapitálu, proti nadnárodním korporacím a jejich institucionálním patronům. V jistém smyslu se budou muset vrátit kousek cesty nazpět, do časů radikálních levicových hnutí a opustit salóny a kluby. Jinak jim jejich radikální potenciál vyfouknou demagogové a dobrodruzi, kteří jej nepoužijí, ale zneužijí. Smyslem levicových stran není totiž tichá kolaborace s kapitálem demontujícím zbytky sociálního státu, zastíraná nadprodukcí konferencí, diskusí, publikací, článků a zásnubních tanečků s veřejností. Je to naopak poměrně jasné, zřetelné a neústupné NE! vůči slepé honbě za nikdy nekončícím růstem a neomezeným ziskem.