Proč jsme se nestali druhým Švýcarskem?

Aby bylo jasno:

Švýcarsko není státem tří národů: Němců, Francouzů a Italů – a samozřejmě ještě Rétorománů.

Švýcarsko je státem jednoho národa čtyř jazyků – němčiny, francouzštiny, italštiny a rétorománštiny. 

Švýcarsko začalo vznikat 1291 spojením tří oblastí, základů dnešních kantonů: Uri, Schwyz a Unterwalden.

My jsme měli reformátora Jana Husa, Švýcarský reformátor se jmenoval Jean Calvin (*1509 v severofrancouzské Picardii a † 1564 v Ženevě). Kalvinismus se šířil ze Švýcarska do Francie, kde v roce 1598 dosáhli kalvinisté velká práva ve značné části Francie. 1685 byla tato tolerance ve Francii zrušena a hugenoti byli ze země vypuzení. Samotné Švýcarsko přijalo 60 000 hugenotů, jejichž příchod znamenal velký hospodářský přínos. Další hugenoti byli pozváni pruským králem, usídlili se kolem Postupimi a velmi ovlivnili Prusko. Hugenoti se usídlili i v dalších protestantských oblastech Německa, například v Erlangenu.    

Trochu nevážně můžeme připomenout další rozdíl: Švýcaři vděčí za svou svobodu i tomu, že se zbavili svých Habsburků – kteří pak vládli nám od roku 1526 do 1918. Ale už předtím, v roce 1278 zasáhl Rudolf Habsburk do našich dějin, když v roce 1278 v bitvě na Moravském poli porazil Přemysla Otakara II., který v bitvě padl. Je třeba uznat, že František Josef I., během jehož dlouhé vlády se stupňovalo napětí mezi národy, několikráte projevil pochopení pro české požadavky, ale vždy ustoupil nátlaku radikálních vůdců německých Rakušanů i Maďarům.

Po třicetileté válce získalo Švýcarsko nezávislost na Svaté říši římské národa německého. 1805 uznal Vídeňský kongres švýcarskou suverenitu a hranice švýcarsko-francouzské, které od té doby téměř nebyly změněny. Švýcaři neměli nikdy expanzivní snahy. Dokonce odmítli snahu Štrasburku a dalších oblastí, které se chtěly připojit. Naposledy neuspěl rakouský Voralberg po roce 1945.

Německé výtky proti Československé republice možno formulovat do dvou bodů:

Němci byli začleněni do Československa proti své vůli a

Československo nesplnilo slib, že se stane druhým Švýcarskem.

K uzavření manželství je potřeba vůle dvou osob. K soužití více národů v jednom státě je potřeba dohody, souhlasu, stejné vůle, nebo uznání nezbytnosti k soužití z rozumu.

K česko-německému soužití v nové republice došlo proti vůli většiny Němců. 

Koncem roku 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko, které bylo dříve považováno za velmoc. Rozpad státu začíná nevůlí jedné části, ale k realizaci je potřebný buď souhlas druhé části, nebo příznivá mezinárodní situace (rozpad sovětského impéria i Sovětského svazu.)

Po okleštění Československa začátkem října 1938 byl první rozpad uskutečněn 13. března 1939. Z vůle nesporně mocného nacistického Německa se osamostatnilo Slovensko a dva dny později vznikl Protektorát na zbytku území obývaném převážně Čechy.

31. 12. 1992 bylo ukončeno společenství Čechů a Slováků ve společném státě nespornou dohodou. Některé příznivé podmínky, které v roce 1992 umožnily dohodu o rozdělení Československa:

1.       Obě strany uznaly jasně rozdělená území.

2.       Češi již neměli strach z Němců a Slováci se nebáli Maďarů.

3.       Rozdělení proběhlo v prostředí míru v Evropě a

4.       Oba nové státy se znovu scházejí v Evropské unii.

Proto se následný vývoj oddělených států vyznačuje dobrými vztahy a Češi uznávají, že samostatné Slovensko zaznamenalo rychlý hospodářský vzestup. 

Doslova největším zázrakem byl mírový rozpad největšího státu světa – Sovětského svazu. Připomeňme si, že i nástupnický stát – Ruská federace je stále ještě největším státem světa.

Kurdové, Tibeťané a mnozí další se nemohou osamostatnit, protože jim to silnější nedovolí. 

Švýcaři – jeden národ – více jazyků

Naše úvahy o Švýcarsku, jako nesporně následováníhodného vzoru, začínají již v úvodu zmíněným omylem – považujeme tuto alpskou konfederaci za příklad soužití více národů. Jenže Švýcaři jsou spíše jedním národem, který mluví více jazyky. Aby o jednotném národě nebylo pochyb, se Švýcaři prohlásili národem ze společné vůle (německý pojem „Willensnation“), což není snadno jinde a jinými lidmi opakovatelné.

Švýcarskému modelu – který nebylo možné opakovat v Československu, ani v Jugoslávii – se v něčem přibližuje Evropská unie. Ovšem s tím rozdílem, že evropská integrace nemá za cíl vytvoření nového národa, ale usiluje „jen“ o soužití dosavadních národů. S tímto názorem samozřejmě nebudou souhlasit euroskeptici. 

Ve Švýcarsku bylo toto prohlášení společné vůle možné jen proto, že odpovídalo již převažujícímu vědomí. Kaspar Villiger, švýcarský politik, člen Spolkové rady (vlády) a později činný na nejvyšších místech bankovnictví, napsal knihu „Willensnation muss wollen“ „Národ z vůle musí chtít“ – lidé musí mít vůli být jedním národem, což nejde urychlit. Základy Švýcarska můžeme hledat již v roce 1291. Přesto se ani pozvolné vytváření švýcarského národa neobešlo bez etnických a náboženských střetů. Rozhodující je, že Švýcarsko dospělo k cíli dříve, než Evropu zachvátil nacionalismus, jehož bacily šířily úspěchy Napoleonových vojsk. Na formování švýcarského soužití a udržení samostatnosti snad působily drsné podmínky alpské země, jejíž chudoba vyžadovala tvrdou práci.

Napodobení Švýcarska, země míru, blahobytu i šetrnosti, bylo snem mnohých politiků ještě před rokem 1914. Typ švýcarského soužití považovali i zakladatelé Československa za určitý ideál, s nímž naše delegace oficiálně argumentovala na mírové konference v St. Germaine. Předáním tohoto dokumentu 20. května 1919  překvapilo Československo pracovníky mírové komise, neboť nový stát  prohlašuje, že bude  „une sorte de Suisse“. I když se v literatuře neuvádí souvislost mezi touto notou a událostmi 4. března 1919, přesto se domnívám, že fakticky posloužil alespoň ke zmírnění špatného, nebo spíše katastrofálního následku vice než padesáti mrtvých Němců při demonstracích v pohraničí. Mezi zájmy Čechů a Němců v pohraničí bylo více protichůdných než společných oblastí. Vůdci Němců, kteří krátce předtím ještě počítali s vítězstvím a svým příznivcům slibovali, že uloží Čechům značná omezení, teď nevěřícně vnímali, nebo spíše odmítali vzít na vědomí, že Češi jsou na straně vítězů a mír bude respektovat ty hrozné Čechy, kteří přece nemají žádnou vlastní kulturu.

Češi vzali na vědomí četná prohlášení nečetné skupiny slovenských vůdců, kteří se hlásili k Československu a k myšlence jednotného československého národa o dvou odlišných jazycích. To vše bylo naprosto vzdálené švýcarskému soužití.    

K soužití je potřebná vůle všech, kdežto k rozchodu (nebo alespoň k disharmonii) stačí chování jednoho. Ke švýcarskému soužití nelze donutit občany s velmi odlišnými představami. Masaryk a další politici předpokládali, že na přiblížení se ke švýcarskému vzoru bude nové Československo potřebovat nejméně padesát roků.

Česká a německá přání roku 1918 byla téměř neslučitelná 

Připomeňme prohlášení českých politiků, z nichž si některá vnitřně protiřečila spojením vstřícnosti s podmínkami. 14. listopadu 1918 řekl předseda vlády Kramář na ustavujícím zasedání prozatímního parlamentu:

Jménem první vlády svobodné československé republiky mohu zde také prohlásit, že německý národ, v hranicích našeho státu bydlící, nemá vůbec proč obávat se o svůj národní vývoj. (Projev byl přerušen potleskem a výkřiky „tak jest!“) Věrni své minulosti i svým demokratickým tradicím, nechceme své krajany německé – postaví-li se loajálně na půdu našeho státu – nijak zkracovat v kulturním a jazykovém jejich vývoji. (Opět potlesk) Náš stát ovšem bude státem českým, tak, jak jsme si jej vydobyli krví a utrpením. (Výborně!) Ale naší hrdostí a touhou by bylo, aby nikdo, kdo není Čech, necítil se zde u nás utiskovaným a nesvobodným. (Potlesk)   

Podobně mluvil Tomášek, předseda NS:

Vítám-li naše bratry (Slováky), kteří jsou krev z krve naší …nemohu nevzpomenout, že jinak zase nejsou dosud v našem středu zástupci spoluobčanů našich německých: Nemělo by smyslu zvát a lákati je. Ne naše slova, nýbrž naše činy je přesvědčí, že nemají proč obávati se budoucnosti. (potlesk) 

Velice solidní německé noviny, Prager Tagblatt, píší následující den (15.11.1918):

Je těžké, v celém národu (německém) probudit věrnost ke státu, který se výslovně označuje jako stát jiného národa.

V česko-německé problematice si může každý najít citáty odpovídající jeho vyhraněné představě. Mezi Němci jsou téměř neznámé výše uvedené Kramářovy věty o přání jejich rozvoje, zato je často citován Rašínův výrok ze 4. listopadu 1918, kdy řekl vůdci německých sociálních demokratů ono památné „s rebely se nevyjednává“ (za jakých okolností je uvedeno ve stati o Lodgmanovi).

Domysleme, jak musela na německé politiky působit Kramářova podmínka německé spokojenosti: postaví-li se loajálně na půdu našeho státu. Mohli jsme očekávat od Němců, aby nový stát přijali za svůj a přitom uznali, že není jejich? Také ona formulace … aby nikdo, kdo není Čech, necítil se zde u nás utiskovaným a nesvobodným!… je naší hrdostí a touhou … i zde je stavěn do popředí náš zájem!    

Přesto se soužití Němců s Čechy zdálo některým pozorovatelům možné. Již v dubnu 1919 – tedy dokonce po onom střetu 4. března 1919  napsal německý velvyslanec ve Vídni, hrabě Wedel mimo akta: „Podle mých zpráv jsou pro nás prozatím německé Čechy (provincie Deutschböhmen) ztraceny; obyvatelé se stále více smiřují s českou myšlenkou, průmyslníci předstírají německé národní cítění, ale až na malé výjimky, chtějí zůstat v Česku (Tschechien), protože to je pro ně výhodnější.“ 

Velvyslanec píše to, co dosud mnozí sudetští Němci nevěří, že němečtí průmyslníci si vážili obrovského rozdílu mezi Československem se stabilní měnou a bez revolučního řádění rudých gard a spartakovců. Jediní Němci, kteří se zúčastnili války, a přesto se ekonomicky octli na straně vítězů, byli českoslovenští Němci! Někteří němečtí politici zdůrazňovali, že přesto chtějí raději sdílet osud s poraženým Německem než žít ve státě Čechů!

50 let – nebo jen několik dnů?

První léta Československa byla příliš horká. Velmi slibná byla léta 1926-29. Němci byli členy vlády, hospodářství prožívalo citelný vzestup. Nezaměstnaných ubylo i mezi Němci. Bohatnoucí svět opět kupoval karlovarský porcelán, české (tedy převážně německé) sklo, bižuterii a další výrobky zpracovatelského průmyslu, který byl tak silně zastoupen právě v německých oblastech. Do lázní přijíždělo stále více hostů, jejich skladba se ale měnila. Ubylo vysoké šlechty, ale žlučníky a jiné choroby si začínali léčit i hosté s nižšími příjmy.

V celém státě, tedy i v německých oblastech, umožňovala státní podpora i rodinám nižší střední třídy stavět rodinné domky. Němci si zvykli na soužití, většině z nich už nevadily československé vlajky a německé školní děti zpívaly Kde domov můj v němčině – s první slokou se mohly upřímně ztotožnit, další sloky ale byly těžko stravitelné. Mezi Němci se šířila znalost češtiny – což bylo dříve velmi vzácné – a Češi se nadále učili němčinu, která sice nebyla oficiálně prohlášena druhým státním jazykem, ale nepochybně jím byla a také české ekonomice pomáhala při pronikání do Evropy, v níž tehdy hrála němčina mnohem větší úlohu než dnes. I zasedání kominterny v Moskvě se zpočátku konala německy, protože ctili jazyk Marxe a Engelse.

Neděle 27. října 1929 byla volebním dnem. Volby proběhly bez incidentů, účast byla tehdy povinná.  Následující den v pondělí 28. října byl státní svátek a představíme-li si dobu předpočítačovou, tak je podivuhodné, že se druhý den večer už ohlašovaly předběžné výsledky. Po rozdělení mandátů prvního skrutinia následovalo zjišťování „přesahujících“ a chybějících hlasů v jednotlivých volebních obvodech a jejich vzájemné vyrovnávání. S ohledem na národnostní strukturu nemohl být zaveden systém, v němž by propadaly hlasy menšinových stran. Zřejmě se až v úterý vědělo, že němečtí voliči poslali do parlamentu 51 poslanců aktivistických stran a jen 15 poslanců stran odmítajících spolupráci s Čechy. Již předcházející léta vzájemného navykání umožnila tak dobré výsledky – a ty měly vést k dalšímu zlepšení.

Sociální demokraté, vyšli z voleb jako nejsilnější sudetoněmecká strana, získala 21 mandátů a o 105 tisíc hlasů více než v roce 1925 a dle vlastního vyjádření přicházel její zisk na úkor komunistů. Německá křesťanskosociální lidová strana si polepšila o 33 tisíc hlasů a jeden mandát. Hospodářská konjunktura přispěla ke spokojenosti sudetských Němců a nakročila k nové kvalitě soužití, ačkoliv nová jazyková nařízení platná od roku 1928 značně znevýhodňovala němčinu.

Dva dny po volbách, v úterý 29. října 1929, kdy politická situace otevírala dveře spolupráci v Československu, právě v tento den definitivně splaskla bublina americké ekonomiky a strhla svět do největší hospodářské krize. Sice již 24. říjen 1929 je znám jako černý čtvrtek, ale v pátek se ještě očekávalo oživení burzy. Úterý 29. října bylo koncem nadějí. U nás jsme si příliš dlouho namlouvali, že se to týká jen vzdálené Ameriky. Bez bídy způsobené hospodářskou krizí by se Hitler téměř jistě nedostal k moci.

Předseda německé křesťanskosociální strany uveden jako Reichsparteiobmann Dr. K. Hilgenreiner, pochvaluje v úvodníku 30. října 1929 růst celkového počtu voličů i další zisk vlastní strany (o jeden mandát). Zároveň konstatuje pokračující úbytek hlasů československých křesťanských stran  - lidovců a Hlinkovců (u nich to byly ztráty jen přechodné).   

Také sudetští Němci uznávají, že jejich aktivní účast ve vládě podstatně změnila vyjadřování českých politiků, ale mnozí hned prohlašují tuto změnu za prázdná gesta. „… Přátelská slova české strany v této době nechyběla. Zatímco byly desetitisíce Němců vyvlastněny a propuštěny ze státní služby, mluvili čeští politici o počátečních potížích, staletém společenství atd.“ 

Poznámka: spojovat vyvlastnění (v rámci agrární reformy, které samozřejmě postihlo i české majitele velkých pozemků) s početnějšími případy propouštění státních zaměstnanců je spojováním čísel označujících velmi rozdílné skutečnosti. Sociální situace propuštěných státních zaměstnanců byla jistě horší než zajištění těch, jimž po pozemkové reformě zůstalo jen 250 ha. 

Nová vláda byla jmenována až 7. prosince 1929 – což je z dnešního hlediska dosti brzo. Ze sudetských Němců vstoupil do vlády sociální demokrat Ludwig Czech a za svaz zemědělců (německé agrárníky) Franz Spina. Podmínkou českých sociálních demokratů bylo: neúčast slovenských lidovců a německých křesťanských sociálů. V tu dobu si mnozí stále ještě dělali naděje, že se krize snad omezí na Ameriku, přesto ale název vlády hospodářské koncentrace svědčilo o obavách.

Klamavá taktika Henleina

Ještě koncem roku 1933, tedy v prvním roce Hitlerovy úspěšné vlády, oznamuje německý vyslanec Koch do Německa:

Jakmile se situace uklidní (poznámka: 1933 po zásahu státu proti dvěma nacionalistickým stranám), bude politická činnost sudetských Němců možná jen ve formě úplné loajality vůči československému státu. Ve vzdálené budoucnosti by to mohlo jednu část obyvatelstva vést k pošvýcarštění. Na druhé straně však stojí nezlomená síla mládeže, pevně spjatá s ideami národního socialismu a Většího Německa. Který směr se v soutěži těchto sil nakonec prosadí, bude záležet na mocenském postavení Německa. 

Vedení Německé říše a sudetoněmeckých nacionalistů tedy už neodvozovaly další politický vývoj od úpravy vnitřních poměrů, ale od síly nacistické říše!

26. 1. 1934 řekl Hubert Ripka o československých Němcích, že s ohledem na jejich počet, vyspělost, hospodářský význam a sousedství s velkou Německou říší jsou menšinou zvláštního druhu. Za vhodný prostředek pro řešení problému považuje národnostní autonomii (tedy nikoliv územní!). 

Prager Tagblatt cituje 2. 5. 1936 nového ministra zahraničí Kamila Kroftu, který předpokládá, že čeští Němci budou druhým státním národem.

Konrád Henlein na počátku své strmé politické kariéry slovně odmítal nacismus a fašismus.

„Přes velkou bídu v Sudetech nezpochybnila (SHF  1. října 1933) příslušnost k Československu a přihlásila se ke křesťanskému světovému názoru a k demokracii. Výslovně se distancovala od nacionálního socialismus a prohlásila, že se nikdy nevzdá prává na svobodu jednotlivce.“

O dvojaké hře svědčí další slova Karl Hermanna Franka napsaná 1943: 

Mezitím v říši uchopil Adolf Hitler moc. Veškeré národní sudetoněmectví vnitřně jásalo nad vítězstvím tohoto muže.

Ve válečném roce se u Franka samozřejmě projevila snaha dodatečně prezentovat Henleina i sebe jako zanícené nacisty od počátku vzniku SHF (pak SdP). Na obhajobu Henleina bychom mohli uvést dopis, v němž známý sudetoněmecký nacionalistický politik Lodgmana von Auen píše 10. dubna 1938 Hitlerovi, proč se nestal členem Henleinovy strany. Na více místech upozorňuje, že Henleinova politika mohla směřovat ke švýcarskému modelu. Případné pošvýcarštění republiky, včetně sudetských Němců považuji za největší riziko a překážku hlavního úkolu Němců v českých zemích a tím je – přispět ke spojení všech Němců v jedné Velkoněmecké říši.

Rizika pošvýcarštění vytvořením československého občanského, nikoliv již etnického národního vědomí, samozřejmě cítil i Henlein (19. 11. 1937). Jistě se muselo riziko příčit jeho vědomí, dávat do souvislosti pojem „počechoslováčtit“ a „pošvýcarštit“.

Citát:  Česká vláda se musí pokusit, aby mohla splnit své poslání a s ohledem na skutečnost, že český národ tvoří stěží polovinu obyvatelstva státu, mezi tzv. „menšinami“ především německou národnostní skupinu ve smyslu pošvýcarštění buď „počechoslováčtit“ nebo úplně zničit.  

1.       května 1938, pochodovalo Karlovými Vary 50 tisíc účastníků demonstrace síly Henleinovy strany. K. H. Frank jako jeden z vrcholů svého projevu řekl nadšeným posluchačům: 

„…čas, kdy jsme pod tlakem poměrů v Č. Lípě vyhlásili program, který vznikl z nutnosti (pod nátlakem, z donucení) v době, kdy německý světový názor, německé smýšlení byly ještě trestány … proto jsme teď dospěli k tomu, že je načase revidovat Č. Lípu, a jasně a zřetelně jsme prohlásili, že se hlásíme k německému světovému názoru. Na závěr zvolal Frank k publiku: Hlásíte se spolu s Konrádem Henleinem k německému nacionálnímu socialismu?“  

Samozřejmě uslyšel frenetické projevy souhlasu, v němž jistě převažovalo nadšení nad malými pochybnostmi některých osob.

I když často pochybuji o realitě vlastních vzpomínek, přesto se mi vybavují detaily onoho 1. máje, tak jak jsem jej zažil se svým otcem, kdy jsme od našeho bytu v Drahovicích došli k dnešnímu mostu 1. máje (přes Teplou). Je ironií, že právě tam jsme 1. máje 1938 zažili nejnadšenější průvod a stejně nadšené volání ze všech chodníků. Jistě jsme šli ještě dál, ale v paměti mám jen útržky vzpomínek na kousek blízko domu a pak na zatáčku před mostem. Jméno  mostu jistě není uctěním průvodu nacistů v roce 1938, takže je pojmenován podle masových poválečných akcích.

Peroutka a Urzidil – pohled na zklamanou naději

Zajímavý je pohled na námi proklamovanou švýcarskou cestu s odstupem doby, tak jak jej vyjádřili Ferdinand Peroutka a vynikající německý novinář a spisovatel Johannes Urzidil, když se jako emigranti sešli v New Yorku. Rozhovory natočila paní Slávka Peroutková. Knižní vydání přejímá hovorové výrazy. Datum rozhovoru nebylo zjištěno, předpokládá se rok 1963.  I s velkým časovým odstupem je cítit ze slov obou pamětníků, že švýcarský ideál pro ně nebyl pouhou frází.

Peroutka:…my Češi, kteří jsme se zasazovali o plnou rovnoprávnost v československém státě, kteří jsme doufali, že z československého státu se přibližně, byť vzdáleněji trochu, ale přeci, vyvine něco jako Švýcarsko, takový stát, kde národy mohou žít vedle sebe pokojně, že se to stane, zkrátka. … Přišel rok 35 až 39 … a my jsme se cítili úplně blamováni, že jsme pracovali vlastně pro něco, co se nevyplnilo a nemohlo vyplnit, poněvadž Němci to nakonec odmítli, nechtěli… ta jakási trošku blamáž naší ideje, v nás pořád ještě vězí …

Urzidil: … Dvacet let není dost dlouhá doba a konec konců nemůžeme vzít celých těch dvacet let. … Jsem přesvědčen, že kdyby vývoj Československa v masarykovském smyslu byl býval možným řekněme půl století … že bysme měli skvělou, nebo abych tak řekl, velmi uspokojivou symbiózu českého a německého živlu v republice.

… v prvních letech … Lid jako takový byl ještě omámen do jisté míry tím vítězstvím národních idejí a nemohl se úplně přizpůsobit ideji symbiózy.

Peroutka: Myslíš německý lid …

Urzidil: Ne pouze německý, taky český lid. Já nikoho nekárám, pouze říkám, že je to věc, která se nedá vynutit, která potřebuje svůj čas.

Peroutka: Ale nebyl to nikdo jiný než právě Masaryk, který říkal od samého začátku, že Československá republika potřebuje padesát let. Je jisté, že je nedostala.

Problém „pošvýcarštění“ Československa nás staví před mnoho skutečností, z nichž si povšimněme alespoň některých:

Mnozí z těch Němců, kteří republice (zejména po válce) vytýkali a vytýkají, že jsme nesplnili „závazek pošvýcarštění“ daný mírové konferenci, se asi nikdy nedozvěděli, že mnoho vedoucích představitelů německé menšiny se velmi obávali, že by se naše země mohla skutečně změnit v soužití podobné švýcarskému. Negativisté to měli snadné: vytýkali Československu, že se nezměnilo ve Švýcarsko a přitom dělali vše proti pošvýcarštění. Bez smíření Němců s životem v novém Československu – a bez smíření Čechů s početností a významem Němců v republice, bez vůle ještě dalších – nebylo možné vytvořit vztahy podobné Švýcarsku.

Československý slib vytvoření státu podobného Švýcarsku

Minulost je těžko pochopit očima současnosti, ale spíše srovnáním s  předcházejícími stavy. Muži 28. října, jak se říkalo Soukupovi, Švehlovi, Stříbrnému, Rašínovi a Šrobárovi, hlásali odrakouštění a slibovali, že republika bude spravedlivější než monarchie. Jenže vídeňský způsob centrální vlády nejen převzali, ale ve snaze zabránit menšinám v nežádoucím konání, zasáhl centralismus až do oblastí samospráv. 

Pro nástupnické státy Rakouska a pro jejich „státotvorné“ národy bylo samozřejmé, že jejich národní jazyky budou úředními jazyky. Mnozí Češi považovali za spravedlivé, aby se Němci cítili v republice jako Češi v Rakousku, čemuž mělo sloužit prosazování češtiny, čímž byla němčina ponížena. Jenže nová jazyková podřízenost byla pro Němce pocitově bolestnější než předtím pro Čechy. My jsme se za Rakouska hlásili o jazyková práva, která jsme ještě neměli, kdežto němčina v republice ztratila své privilegované postavení, které zaujímala po staletí. Němci byli dlouho utvrzováni svými vůdci o vyspělosti a nadřazenosti svého jazyka. I v republice měli Němci své školy, svůj tisk, knižní produkci a svá divadla.  Přitom měli Němci přístup k bohatému německému tisku a ke knižní produkci Německa, Rakouska i Švýcarska. Knihy některých úspěšných německých autorů z Československa vycházely u známých německých a rakouských vydavatelů, což poněkud komplikovalo udělování Československé státní ceny pro umělce německého jazyka.

Většina tehdejších Němců byla stále přesvědčena, že němčina je přece jazyk kulturnější, mnohem bohatší i nepochybně světovější – a teď se mají učit tu hroznou češtinu, která se němčině nemůže vyrovnat!

Dodnes se setkáváme s výtkami, že jsme oklamali mírovou konferenci, které Beneš předložil národnostní mapy s nepravdivě zaznamenanými sídly jednotlivých národů (což je pro některé části národností mapy oprávněná kritika – stejně tak jako Němci ve stejné době měly obráceně zkreslené představy). Nejzávažnější výtkou jsou sliby československé noty mírové konferenci z 20. května 1919, která je někdy označována za důvěrnou notu, nebo memorandum. Tuto notu snad ani nikdo od nás nikdo požadoval, ale Beneš zřejmě považoval za nutné ještě tímto dokumentem rozptýlit pochybností některých představitelů vítězných států.

V této oficiální notě proklamovalo Československo záměr organizovat stát tak, že jako základ národnostního práva převezme zásady, které jsou v této oblasti uplatněny ve Švýcarsku, že hodlá z Československé republiky vytvořit (une sorte de Suisse) druh Švýcarska. Nota slibovala, že místní správa (samospráva obcí a okresů) bude vedena v jazyku většiny obyvatel (místa, okresu).

Je pochopitelné, že se koncem roku 1918 nemohlo většině německého obyvatelstva líbit vojenské obsazování měst a obcí v nichž se po staletí mluvilo německy. Přicházející československé jednotky většinou (tedy ne vždy) vyslali vyjednavače k místním starostům a okresním hejtmanům, oznámili jim svůj příchod a jistě velmi různě slušně či tvrdě vyjednávali nebo důrazně vyžadovali porozumění, nebo vyzvali ke spolupráci při zajišťování klidu. Připomeňme, že tehdy v některých městech panovalo bezvládí doprovázené drancováním obchodů, takže příchod armády byl zdůvodňován nutností zachovat pořádek a zamezit zejména levicovým revoltám, o jejichž řádění v sousedním Německu psal evropský tisk.

Sudetští Němci se po vyhnání-odsunu dovídají z oficiálních publikací svých organizací jiné informace:

Okupace Sudet (1918) rychle pokračovala. Byla doprovázena pleněním. Mnoho obecních rad bylo suspendováno, někteří byli na několik dnů vzati jako rukojmí, aby bylo prosazeno odzbrojení německých domobran.

Tato formulace musí vyvolat dojem, že plenění bylo důsledkem postupu československých jednotek. Tehdejší autentické německé prameny tomu odporují. Vůdce německých nacionalistů a předseda dočasné vlády provincie Deutsch-Böhmen, Lodgman von Auen (viz samostatnou stať o Lodgmanovi, takže se zde opakuji) popisuje svůj otřesný zážitek: Když jsem přišel l. listopadu (1918) do Ústí nad Labem, chtělo se mi skoro zoufat; město bylo v plném rozvratu (povstání), plenění a žhářství dle libovůle, jako šílenství to přišlo na národ a uchvátilo i osoby, které se následně (dodatečně) za své chování mohly hluboce stydět.   Lodgman, tento nezpochybnitelný německý nacionalista mluví o německém plenění, ale sudetoněmecká publikace přisuzuje plenění Čechům.

Počáteční praxe po obsazení německých oblastí samozřejmě přejímala existující úředníky a úřady, vždyť němčina byla v těchto oblastech samozřejmostí. Mnozí němečtí starostové a okresní hejtmani spojili souhlas s příchodem československého vojska s prohlášením, že jen ustupují násilí a proti obsazování protestují. Za takových podmínek samozřejmě zpočátku nikdo německým městům nepřikazovat úřadování v češtině. (Ale s odvoláním na bezpečnostní důvody byla na dráze zavedena čeština ihned 28. října 1918!). Opakoval se problém vnitřního a vnějšího úředního jazyka z roku 1897. Odpor místních Němců a jejich opakovaně prohlašovaná vůle stát se občany Rakouska a Německa vyvolávala stále větší přesun kompetencí do centra, které bylo prakticky jen české a zpočátku mohlo být doplněno jen několika Slováky.

Stát postupně zajišťoval svou moc i v německých oblastech českými úředníky, policisty, četníky, poštovními a drážními zaměstnanci, kteří s obyvatelstvem mohli mluvit německy, ale mezi sebou a centrem jednali česky. Později přicházeli do německých jazykových oblastí čeští úředníci a zřízenci, kteří se teprve na místě začínali seznamovat s němčinou.

Ani autonomie, ani větší samospráva, jen centralismus

Švýcarská rozsáhlá samospráva kantonů byla českými politiky zamítnuta vlastně již v prvních rozhovorech s Lodgmanem 30. 10. a Seligerem 4. 11. 1918. Oba představitelé provincie Deutsch-Böhmen zdůrazňovali soukromý charakter návštěvy, ale přesto směřovali rozhovor k zásadním otázkám, v nichž žádná strana nemohla ustoupit.

Poslanec Seliger upozorňoval na to, že věci by přec jen prospělo, kdyby byla zavedena dělba práce a kdyby o potřeby obyvatelstva českého pečovaly hospodářské organizace české a o potřeby obyvatelstva německého zase hospodářské organizace německé. Na tuto otázku bylo okamžitě odpověděno, že o takovéto dělbě práce, jež by byla ve skutečnosti rozdělením veřejné správy, nemůže být nejenom z důvodů věcných, ale zejména z důvodů zásadních vůbec ani řeči. Národní výbor československý trvá na jednotě veřejné správy pro celý obvod Čech a o této věci jest každá diskuse předem vyloučena.

Poslanec Seliger přitom poznamenal, že se v Praze trochu zdržel a večer že má schůzi v Liberci … Předsednictvo Národního výboru okamžitě mu nabídlo auto. … Seliger nabídku přijal. Poslanec Seliger přišel jako soukromá osoba. Byl přátelsky přijat a přátelsky se s ním předsednictvo Národního výboru rozloučilo.

Samosprávný systém okresů-krajů-kantonů nemohl být u nás zaveden z obavy o separaci. Centralismus byl nezbytným nástrojem uplatnění vůle státního národa v situaci, kdy politici menšin projevovali své odhodlání ke spojení s Rakouskem a Rakouska s Německem. Tehdejší situace ve střední Evropě ještě nebyla zralá na fakticky rovnoprávné možnosti Čechů a Němců.

Znuděný Dürrenmatt a sen Mileny Jesenské 

29. prosince 1989 zvolený prezident Václav Havel byl v následujícím roce zahrnut mnoha poctami. Jedním z ocenění byla cena Gottlieba Dutweilera, která mu byla slavnostně předána 22. listopadu 1990, tedy řádově rok po sametové revoluci. Slavnostním řečníkem byl nejznámější švýcarský dramatik a spisovatel Friedrich Dürrenmatt . Jeho projev byl nazván „Gefängnisrede – Vězeňská řeč“ (projev)“ a stal se předmětem mnoha diskusí a sporů.

Dürrenmatt samozřejmě najde i konkrétní příklad chyby na svém nudném Švýcarsku – občan může jen z náboženských důvodů odmítnout vojenskou službu, z čehož vyvodí, že švýcarští „odmítači“ vojenské služby jsou švýcarskými disidenty.

Řečník napřed připomene, že je to groteskní, když konstatuje, že Švýcarsko je vězením – samozřejmě jiným, než do kterého byl uvržen Havel – ale vězením, do kterého uprchli (uchýlili) všichni Švýcaři, […] protože jen ve vězení jsou si jistí, že je nikdo nepřepadne … jsou volní ve vězení své neutrality. Je jen jedna potíž pro toto vězení, a sice dokázat, že to není vězení, ale útočiště svobody.

Ve svém filosofování o svobodě a vězení, dokazuje, že vězňové jsou i svými dozorci a Švýcarsko, aby vyřešilo toto protiřečení, zavedlo pro vězně všeobecnou dozorčí povinnost (vojenskou službu). Každý vězeň, dokazuje svou svobodu tím, že je svým vlastním dozorcem (strážcem). 

Tím má Švýcar svou dialektickou přednost (výhodu), že je současně svobodný, je vězněm i dozorcem, Vězení nepotřebuje žádné zdi.

Řečník vzpomene Husa a jeho upálení. Připomene Rudolfa Habsburského, který v bitvě na Moravském poli porazil Přemysla Otakara II. A vzpomene i na děkovnou mši slouženou v bernském chrámu (Münster) po mnichovské dohodě, v níž velmoci nechali Československo na pospas (im Stich liessen  – doslova nechaly ve štychu).

Již v úvodu zmiňuje rok 1968, kdy se v městské hale v Baslu konalo protestní shromáždění proti vpádu vojáků Varšavského paktu do Československa. Dürrenmatt tehdy řekl, že Československo prohrálo jednu bitvu o lidskou svobodu, ale ne válku.

Už v této části najdeme větu, s níž bychom tehdy nesouhlasili, ale dnes máme i u nás nespokojence s existující svobodou. „Války proti dogmatikům násilí pokračuje, ať již má masku komunismu, ultrakomunismu nebo demokracie. […] Československý lid (národ), aby přežil, nenasadil svou armádu […] a přesto svým nenásilným odporem otřásl mocenským systémem, možná smrtelněji než tušíme.

My, Středoevropané máme samozřejmě jiné zkušenosti s věznicemi, takže nás Dürrenmatt šokuje  Přesto byl Dürrenmatt přesvědčen, že „svět zahyne, nebo se pošvýcarští, ale příjemné (vlídné) to nebude“.

Určitě by vězňové za nacistických a bolševických diktatur rádi vyměnili svá vězení za švýcarskou nevlídnost.

Evropa se integruje, aniž by se vytvářel jednotný evropský národ. Přesto alespoň většina pestré směsi národů Evropy míří k soužití, které poněkud připomíná švýcarský vzor. Roste tedy naděje, že alespoň naše část světa dělá něco positivního proti hrozbě zahynutí ze vzájemné nevraživosti. 

Nebojme se ani té druhé, méně příjemné představy, že toto společenství nebude příjemné, vlídné (gemütlich). Doufejme, že se ani nezměníme v samosprávné vězení, za které považoval Švýcarsko. Uznejme však, že onen švýcarský způsob vězení je velmi snesitelnou formou útlaku – v němž není lidem dovoleno vzájemné zabíjení ani z jazykových a etnických důvodů. 

Nikdy se už nedovíme, jak dalece by se Československo přibližovalo Švýcarsku – kdyby nebylo hospodářské krize, ani Hitlera a druhé světové války.

S mnohem větší jistotou ale můžeme prohlásit, že největší možnosti k přiblížení se švýcarskému modelu ve větším prostoru mělo Rakousko a to nejméně po dvě století mezi 1648 – 1848. Tehdy měli Habsburkové velkou moc a mohli ve své obrovské říši nastolit spravedlivější vztahy mezi stavy, církvemi a národy dříve než jazykové rozdíly a národní vášně přerostly vědomí společných zájmů.

Při představě o významu evropské integrace odsuňme kamsi do pozadí mediálně vysmívané předpisy o zakřivení banánů a původu olomouckých tvarůžků, ale oceňme obrovský poválečný úspěch při vytváření společenství vzájemně se respektujících národů. Evropa nedělá z různojazyčných Evropanů jednotný „willensnation“ jeden evropský národ o mnoha jazycích vybudovaný na společné vůli. Cílem není evropská uniformita, ale naopak podporování odlišností nejen národních, ale i regionálních.

(čevené asi vynechat) V oblasti měny, daní a subvencí nastávají jiné problémy. Jestliže se dohodneme na zcela volném trhu, pak se mohou malému státu vyplatit nižší daně, na kterých vydělá tím, že naláká podniky z ostatních zemí. Tento existující daňový parazitismus by měl být vymýcen. Což je ale proti zájmům britského ostrova Man, nebo Luxemburska, Lichtenštějnska a mimoevropských daňových rájů.

Vraťme se od nudně klidného Švýcarska do zle vzrušující doby nejsmutnějších dnů českého národa na začátku protektorátu. Milena Jesenská popisuje příhodu z prvních dnů: 

Na Staroměstském náměstí je hrob Neznámého vojína. Dnes (16. nebo 17. 3. 1939) z něho není nic vidět, jen obrovská hromada sněženek. … Lidé stojí kolem a slzy jim kanou po tvářích … i mužům … Zády tomuto zástupu viděla jsem projít německého vojáka, který se postavil a zasalutoval. Díval se do pláčem zrudlých očí, do kapek slz, na zasněžené hory sněženek, viděl plakat lidí, kteří plakali proto, že on je tady. A zasalutoval. Zřejmě porozuměl, proč jsme smutní. Dívajíc se za ním, přemýšlela jsem o Velké Iluzi: budeme vskutku jednou žít vedle sebe – Němec, Čech, Francouz, Rus, Angličan –, aniž bychom si ubližovali, aniž bychom se museli nenávidět, aniž bychom si činili navzájem bezpráví? Budou si skutečně říše jednou rozumět tak, jako si rozumí jednotliví lidé? Padne jednou hranice mezi zeměmi, jako padá ve styku s lidmi?

Jak by bylo krásné dožít se toho!  

Milena Jesenská se toho nedožila. Zemřela 17. 5. 1944 v KZ Ravensbrück. Jak asi by se tvářila nad povzdechy našich současníků, kteří cestou do Německa byli zastaveni německou policií, která chtěla vidět jejich doklady a v autě se rozhlížela snad po drogách, nebo po něčem podezřelém.

Jak je krásné, že nás dnes rozčiluje takové obtěžování!

Josef Škrábek