Všichni ten dramatický příběh v našich novodobých dějinách známe již ze školních učebnic. Samozvaní nejvyšší představitelé čtyř evropských velmocí – Německa (Adolf Hitler), Itálie (Benito Mussoliny), Velké Británie (Neville Chamberlain) a Francie (Edouard Daladier) - nad ránem 30. září 1938 svými podpisy obětovali svobodu a nezávislost Československé republiky - poslední bašty demokracie a protifašistického odporu ve střední Evropě. Mnichovská dohoda ultimativně nařizovala československé vládě v šibeniční lhůtě několika málo následujících dnů odstoupit ve prospěch Německa své rozsáhlé pohraničních území (tzv. Sudety), obývané již po staletí převážně německou národnostní menšinou.
Na mnichovskou dohodu v zápětí navázala ultimativní nóta Polska, požadující po Československu odstoupení území Těšínska a menších slovenských území na Oravě a Spiši. Dne 2. listopadu 1938 byla následně na jednání ve Vídni schválena tzv. Vídeňská arbitráž, kde nyní již pouze ministři zahraničních věcí Německa a Itálie nařídili Československu odstoupit ve prospěch Maďarska také jižní pohraniční území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Odstoupením všech pohraničních oblastí byl československý stát zmrzačen a nebyl nadále schopen ani vojenské obrany svého území, ani samostatného politického života. Když toto porcování naší republiky skončilo, činily její územní ztráty 41 098 km2.
Na odstoupeném území žily 4 879 000 obyvatel, z čehož činil cca 1 250 000 Čechů, Slováků a karpatských Rusínů. Územní ztráty a ztráty počtu obyvatel tak pro ČSR činily téměř celou 1/3 předmnichovského stavu. Na odstoupeném území navíc zůstala všechna vojenská opevnění, která byla v letech 1935 – 1938 s vysokým finančním nákladem československou vládou budována na obranu republiky. Ve ztraceném území leželo 33% průmyslových závodů předmnichovské republiky a také došlo k narušení československé železniční sítě na několika důležitých úsecích v zabraném území. To, co z československého státu na konci roku 1938 zbylo, nebylo k životu, ba ani k živoření. A tak 15. března 1939 přišlo to, co nutně dříve či později přijít muselo – definitivní rozklad a okupace zbytku českých zemí nacistickým Německem, vytvoření loutkového Slovenského štátu pod Hitlerovou kuratelou a okupace Podkarpatská Rusi maďarským vojskem.
Československá vláda za předsednictví prezidenta dr. Edvarda Beneše a pod tlakem svých dosavadních spojenců – Francie a Velké Británie – byla donucena 30. září 1938 přijmout mnichovský diktát a vše, co z něj vyplývalo. Na tomto místě je nutno jednoznačně odmítnout falešné kritiky mnoha moderních historiků, novinářů a politologů, že prezident E. Beneš a naše vláda měly tento diktát jednoznačně odmítnout a postavit se navzdory tomu všem nepřátelům republiky na svrchovaný odpor!! Československo mělo tedy dle těchto názorů jít do jednoznačně ztracené izolované války, samo a beze všech spojenců, ponecháno na milost a nemilost fašistickým státům – Německu, Maďarsku a Polsku, které si nárokovaly části československého území. E. Beneš, tehdejší ministři a nejvyšší vojenské velení československé branné moci jsou nazýváni vlastizrádci a zbabělci, kteří údajně ze strachu před těmito nepřáteli a očekávaným krvavým bojem potupně kapitulovali. Nic falešnějšího těmito kritiky nemohlo být nikdy řečeno. Tvrzení o tom, že československé ozbrojené síly v roce 1938 nebojovaly je totiž zavádějící a beze vší úcty k těm statečným vojákům, pohraničníkům, policistům a příslušníkům Stráže obrany státu, kteří položili své životy v září 1938 v bojích s ordnery a sudeťáckými henleinovci. Ti totiž vyvolali ve dnech 12. – 13. září 1938 v pohraničních oblastech ČSR ozbrojenou vzpouru, vnímanou československými vojáky jako faktické vyhlášení války československé státní moci.
Jaksi mimochodem se při tomto odsuzování zapomíná na to, že tehdejší politická reprezentace ČSR byla diplomatickými jednáními západních velmocí s Německem vehnána do slepé uličky a fakticky hozena přes palubu, kdy v podstatě ztratila jakýkoliv manévrovací prostor. Prezidentu E. Benešovi to bylo zcela bez obalu řečeno v předstihu již na vynucené audienci 21. září 1938 francouzským vyslancem v ČSR Leopoldem de Lacroix a britským vyslancem v ČSR Basilem Newtonem – pokud se Československo nepodřídí diktátu západních velmocí a okamžitě Německu neodstoupí své pohraniční území s většinou německého obyvatelstva, bude s Německem válčit samo bez jakékoliv spojenecké pomoci. V tomto případě by tak za původce války v Evropě nebyl označen skutečný agresor – nacistické Německo, ale oběť agrese - demokratické a mírumilovné Československo, které svoji neústupností tuto válku mělo zavinit!!
To je pro další dramatický vývoj naší země velmi důležité – suverénní stát byl pacifikován a s mezinárodním požehnáním připraven o svoje svaté právo – postavit se agresorovi na svrchovaný odpor!! Takže pokud by tak prezident E. Beneš a vláda skutečně učinili a ČSR šla sama do války s Německem, mělo by to pro její další existenci osudné následky. A i když by v nastalé celoevropské válce bylo Německo poraženo, západní velmoci prohlásili, že nemohou Československu automaticky garantovat navrácení předmnichovského stavu. V praxi by to mohlo znamenat, že po válce, byť by skončila dříve než v roce 1945, by sice samostatné Československo bylo zřejmě znovu obnoveno, ale např. v lepším případě pouze v okleštěné pomnichovské druhorepublikové podobě, neboť ztracené pohraničí by s největší pravděpodobností zůstalo poraženému Německu. A kdo ví, zda by vůbec bylo po takové válce jako samostatný stát obnoveno.
Nadto E. Beneš v této mnichovské krizi rozhodně nebyl žádným zbabělcem či kapitulantem. Naopak již od jara 1938 počítal s reálnou eventualitou, že ČSR bude bojovat s Německem. Války se tedy v žádném případě nebál, pouze do poslední chvíle věřil, že západní velmoci splní své spojenecké závazky a budou společně s ČSR bojovat proti Německu. Bylo naivní očekávat, že by malé Československo ve středu Evropy mělo samo sílu zastavit rozpínavost a agresivitu nacistického Německa či jeho armáda se mohla sama ubránit či dokonce porazit německou Wehrmacht. To mohla pouze vojenská koalice všech demokratických států v čele s Francií a Velkou Británií, jejíž pevnou součástí by Československo bylo. Prezident E. Beneš opakovaně již od zimy 1937 – 1938 ujišťoval západní státníky a novináře, jakou bojovou hodnotu mají početné divize vyspělé československé armády, s moderní výzbrojí a kvalitním pohraničním opevněním, pro případnou či očekávanou koaliční válku s Německem. Československo tedy bylo k obrannému boji připraveno, bylo odhodláno bránit jak svoji suverenitu a samostatnost, tak i stávající skomírající mezinárodní uspořádání v Evropě (tzv. versailleský systém), vzniklé po první světové válce. Západní velmoci však tento bojový potenciál ČSR v roce 1938 nevyužily a naopak v pevnostech odstoupeného pohraničí byla naše republika nucena veškerou armádní výzbroj a výstroj předat Německu. Pro budoucí vývoj bylo tragické, že válka nevznikla už na podzim 1938, kdy Československo nestálo svým západním spojencům ani za mobilizaci, natož pak za jediný výstřel. Tehdy ještě byly západní velmoci vůči Německu ve výhodnější strategické pozici. Ale o rok později již mělo vojensky jednoznačně navrch Německo, neboť po 15. březnu 1939 se zmocnilo i zbývajícího bohatého vojenského materiálu, který pomnichovskému Československu zůstal.
Navzdory vší této tragédii pro náš národ a uměle vyvolávaným sporům, zda jsme v roce 1938 jako suverénní stát měli či neměli bojovat, si daleko důležitější pozornost zaslouží také následná interpretace mnichovské dohody. O této dohodě (či spíše nestoudném diktátu) již bylo napsáno a řečeno mnohé. Důležité je ale jeho právní interpretace a zejména ústavně – právní důsledky pro ČSR. Mnichovský diktát je totiž z hlediska mezinárodního i vnitrostátního práva aktem neplatným od samého počátku - to potvrdí každý student práv již v I. ročníku studia na právnické fakultě. Samozvaní nejvyšší představitelé čtyř signatářských států mnichovského diktátu si zřejmě neuvědomili jednu malou skutečnost – že Československo na podzim 1938 bylo již 20 let mezinárodně uznaným suverénním státem, nikoliv poručenskou kolonií či dominiem některé z těchto velmocí. Nikdo jim tedy nedal právo ani mandát s ČSR takto jednat a vnucovat svoji vůli tomuto suverénnímu státu, navíc bez jeho přímé účasti.
Podle platných norem mezinárodního práva, ale i obecných zásad všech demokratických právních řádů jsou smlouvy v neprospěch třetí strany absolutně neplatné. Československá republika jako jedna strana sporu nejen, že nebyla signatářem mnichovského diktátu, ale nebyla ani účastníkem mnichovských jednání. Její diplomatičtí zástupci Vojtěch Mastný a Hubert Masařík jen za dozoru gestapa text diktátu převzali v předsálí jednací místnosti bez jakékoliv diskuze. Navíc jim zástupci jednajících velmocí bylo jasně řečeno, že se právě podepsaná dohoda považuje automaticky za přijatou a na žádnou odpověď československé vlády se již nečeká.
Samotné přijetí mnichovského diktátu československou vládou bylo činěno pod hrubým mezinárodním diplomatickým nátlakem, chyběl zde tedy svobodný projev politické vůle. Tedy předmětný dokument byl přijat pod pohrůžkou vojenské agrese ze strany Německa, které by Československo bylo nuceno čelit zcela opuštěné v izolované válce. Přitom všechny signatářské státy byly účastníky dohod, které zakazovaly řešit sporné záležitosti mezi státy vojenskou silou či hrozbou jejího použití (např. Locarnské dohody z roku 1925 či Briand - Kellogův pakt z roku 1928), zakazovalo to i československo – německá arbitrážní smlouva z roku 1925.
Je rovněž zcela zřejmé, že v případě signatářů mnichovského diktátu při podpisu smlouvy nebyla splněna další podstatná náležitost každého právního jednání, a to shoda vůle s projevem. A. Hitler byl již v době podpisu smlouvy pevně rozhodnut, že výsledky mnichovského jednání nedodrží a že právě uzavřená dohoda je jen krátkým odkladem před konečnou likvidací Československa. Zbývající signatáři dohody potom byli rozhodnuti nesplnit okleštěnému Československu ve smlouvě slíbené garancie nově stanovených hranic a ponechat jej tak zcela na milost a nemilost agresivním záměrům nacistického Německa. Velká Británie a Francie navíc podpisem mnichovského diktátu nesplnili svoje povinnosti jakožto členové Společnosti národů, kteří měli povinnost hájit územní celistvost a politickou nezávislost ohroženého člena Společnosti, kterým ČSR byla. Francie navíc svým jednáním v Mnichově flagrantně porušila (fakticky jednostranně vypověděla) spojeneckou smlouvu s Československem z roku 1924, která ji zavazovala poskytnout svému spojenci v případě vojenského napadení všestrannou vojenskou pomoc.
Mnichovský diktát, jakož i následná Vídeňská arbitráž, jsou tak z mezinárodního i československého vnitrostátního práva neplatnými akty od samého počátku spolu se všemi důsledky, vyplývajících z nich pro pomnichovské Československo. Došlo k flagrantnímu k porušení a nerespektování československé ústavy z roku 1920, podle jejíhož znění (§ 3 Hlava první – Všeobecná ustanovení) „Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem“. A takový zákon mohl případně projednat a schválit pouze československý parlament – Národní shromáždění. V tomto případě se navíc jednalo o takovou strategickou změnu hranic, zbavující československý stát jakékoliv dlouhodobější samostatné státní existence. Takový ústavní zákon však nejenže nebyl nikdy vydán, ale tehdy se Národní shromáždění (ani žádná z jeho dvou sněmoven) vůbec nesešlo k jednání. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident a ti k tomu dle ústavy neměli žádné oprávnění. Je nanejvýš zcela pravděpodobné, že by stanovisko československého parlamentu bylo zcela odmítavé, neboť i přes silné zastoupení Sudetoněmecké strany v něm stále ještě rozhodující většinu měly československé demokratické a státotvorné politické strany spolu s Komunistickou stranou Československa, jejichž političtí představitelé v září 1938 jednoznačně stáli na pozicích rozhodné obrany zachování celistvosti a samostatnosti Československé republiky a odmítající jakékoliv územní ústupky nacistickému Německu. Zástupci těchto politických stran za tím účelem dokonce vytvořili mezistranický Výbor na obranu republiky. To jednoznačně potvrzovalo odhodlání tehdejší československé politické reprezentace, podpořené masovými vystoupeními československého lidu, bránit svoji republiku se zbraní v ruce a případně za její svobodu i položit svůj život v boji.
Na tuto skutečnost taká navázal československý zahraniční odboj za 2. světové války (londýnská exilová vláda ČSR v čele s prezidentem E. Benešem), kteří od počátku hájili jednak mezinárodně – právní kontinuitu Československé republiky v jejích předmnichovských hranicích a dále požadovali po signatářských státech prohlášení mnichovského diktátu za právně neplatný od samého počátku. Zastávali stanovisko, že československý stát kontinuálně i nadále stále existuje a že mezinárodně – právně nepřestal existovat ve svých původních hranicích ani po Mnichovu 1938 ani po 15. březnu 1939, právě z důvodu nerespektování československé ústavy a jednostranných násilných aktů ze strany Německa, Maďarska i Polska, bez souhlasu odpovědných československých ústavních orgánů.
Tato skutečnost byla posléze v letech 1941 – 1942 uznána spojeneckými státy bojující protifašistické koalice, jakož i státy neutrálními. Na konci války nikdo Československu nevyčítal, že v roce 1938 bylo příčinou evropské války, naopak bylo jednou z prvních obětí nacistické rozpínavosti v Evropě. Bylo obnoveno ve svých předmnichovských hranicích (i když již bez Podkarpatské Rusi, anektované Sovětským svazem). A dr. Edvard Beneš se jako jeho prezident vrátil v květnu 1945 do osvobozené Prahy, nadšeně vítán československým lidem, přeživším tvrdou nacistickou okupaci, trvající plných 6 válečných let.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz