Problémy s poválečnou redemarkací čs hranic a nedořešené navrácení nacisty odvlečených hraničních dokumentu

Každoročně si připomínáme krutosti a strádání způsobené německým nacismem ve druhé světové válce, zároveň ale projevujeme radost a nadšení z vítězného konce. Při vší snaze zabývat se pozitivními událostmi dosud narážíme na dopady likvidace suverenity našeho státu. Vynucené přesunutí čs. státních hranic na berlínskou čáru, stanovenou mnichovským diktátem, tolik oslavované sudetskými Němci, tvrdě dopadlo na české občany. Diktátem museli odstoupit Říši státní území o rozloze 28 680 km2. Mnichovského diktátu využilo Polsko i Maďarsko, Polsku jsme museli odstoupit 1086 km2 a Maďarsku 11 830 km2.

Po válce jsme zdědili katastrofální stav válkou zničeného vyznačení hranic hraničními znaky, což jsme téměř padesát let odstraňovali. Jako přirozené se očekávalo, že po skončení války se přistoupí k likvidaci následku – redemarkací hranic. K tomu vítězné mocnosti rozhodly, že obnova hranic bude vycházet ze stavu, který byl k 31. prosinci 1937. Bohužel, tyto představy začalo opět komplikovat porážkou nepoučené Německo, které poválečnou obnovu hranic zásadně odmítalo. Výmluvným svědectvím je rozhodnutí Ústavního soudu SRN z poloviny padesátých let, že hranice s ČSR nesmí být označeny jako státní, ale jen jako stávající. Německý nezájem o provedení redemarkace hranic a jejich mezinárodněprávní uspořádání byl patrný celých 40 let po skončení druhé světové války. Měl velkou podporu v USA. Ledy se hnuly teprve po složité ratifikaci Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. K posunu německého přístupu přispělo až zahájení měřického přezkoušení a vyznačení hranic mezi ČSSR a NDR (1976 až 1980). Přesto i po tomto předělu německá strana dalších pět let otálela.

Jiná situace byla v saském úseku hranic, kde nelegální měřické práce v příhraničním prostoru, prováděné saskou měřickou kanceláří, si vyžádaly neodkladnou redemarkaci a měřické přezkoušení hranic. Aby se zabránilo případnému porušení mezinárodních norem, vyšla čs. strana německým sousedům vstříc, a k měřickému přezkoušení hranic využila porozumění sovětských okupačních úřadů v Sasku. K významnému posunu pak došlo na podklade výnosu čs. ministerstva vnitra z 28. června 1947 a rozkazu hlavního velitele sovětských okupačních vojsk a hlavní sovětské vojenské administrativy v Německu z 8. května 1948. To vedlo k vytvoření Československo-sovětské smíšené komise pro zřetelné vyznačení státních hranic, podle hraničních dokumentu, v úseku od Lužické Nisy až po styk zemských hranic Saska a Bavorska, která hraniční práce ukončila v září 1948. Je to v celé historii udržování čs. hranic kuriozita.

Jinou, dřívější nezvyklostí – světovou kuriozitou – ze začátku války (5. října 1940) je nacisty transportem odvlečené čs. hraniční dokumentární dílo, do říšského Reichministerium des Innern v Berlíne, se sídlem: Abt VI, Unter den Linden 72. Krátce po vzniku protektorátu byly nároky nacistu ještě tvrdší, šlo již o veškeré topografické, geodetické a kartografické údaje a písemnosti vztahující se k československému území. K námitkám čs. strany k tomuto postupu tehdy Hitlerův státní tajemník Ernst von Weiszäcker (st.), nazývaný čs. lidem katem čs. hranic, prohlásil, že »české hraniční dílo již splnilo svoji úlohu a nebude již nikdy české straně k potřebě«. Československé straně nemělo být nikdy vráceno!

Nacisté pomnichovský posun hranic považovali za konečný; nenechávali nic náhodě, počítali s tím, že okupace Československa bude mít své pokračování. Proto také, v zájmu uchování »kořisti«, po vytvoření státu Německé demokratické republiky (NDR) přesunuli odvlečené hraniční dokumenty z Berlína do Mnichova.

Zcela jiný postup zvolilo Československo, které po válce na požádání nově vytvořené NDR vyhotovilo a poskytlo kopie hraničních dokumentu, vztahujících se k saskému úseku hranic.

Masarykovu a Benešovu bdělost nad územní celistvostí a suverenitou neprojevil ani Václav Havel se svými poradci, ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem (st.) a kancléřem Karlem Schwarzenbergem. Rozhodující vinu na nevlastenecké politice a projevech lhostejnosti k územní celistvosti státu nesou rovněž politici popřevratových českých vlád, včetně současné.

Podle dnešní vstřícné reagence na sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je třeba připomenout, na co premiér Sobotka zapomněl. Na slova váženého – a v Německu považovaného za nejmodernějšího znalce geopolitiky – Ewalda Banse, kterému se věřilo: »Češi zaujímají geograficky významný prostor v Evropě. Proto také byla německá veřejnost přesvědčována, že Čechové náleží k největším nepřátelům německého národa.« Bas nezůstal osamocen, jeho následníci pak přisoudili Čechům výjimečné postavení – zatímco Dánové, Holanďané a jiní Neslované měli být začleněni do Velkoněmecké říše, Češi měli být vyhlazeni.

Pan premiér nechápe, jaký politický tlak dnes existuje, proto mu připomenu slova nám známého sudetoněmeckého historika Dr. Rudolfa Hilfa: »Jedno je jisté, doba stability na kontinente je za námi. Na příštím německém rozhodnutí bude závislá také budoucnost kontinentu.« Dále dodává: »…ke spravedlnosti musí dojít, i kdyby to melo zničit svet.« Samozřejmě, že myslel »spravedlnost«, která zaznívá v Norimberku a již opěvuje náš ministr Daniel Herman.

Pro nás je důležité nastínění priorit, jakou cestou by se měl vydat nynější »právní« stát. Jedno je jisté, pohled pana premiéra neodpovídá zájmům českých občanů.

Od bavorského premiéra očekáváme jediné, aby nám konečně po 71 letech vrátili odcizený hraniční fond, k čemuž jsem vyzýval již předcházející vlády.

Jak se ukazuje, premiér Sobotka svým postojem vyhlásil nepřátelství všem vlastencům a občanům ČSR, postiženým nacisty ve druhé světové válce. Tím přispěl k úvahám, že územní celistvost a navrácení hraničních dokumentu odcizených nacisty, jakož i další otázky, přísluší dořešit občanům v nadcházejících volbách.

Čeněk M. KADLEC, Haló noviny, 30.5.2016, str. 4

Přišlo e-mailem