Probíhá vystřízlivění z neoliberálního konceptu

    Nejen ve vaší knize Jak jsme se stali kolonií označujete oblast střední a východní Evropy zcela bez obalu jako ekonomická periferie a semiperiferie.

    Ano, země střední a východní Evropy se v pozici periferie nacházejí již delší dobu. Již od osmanských válek se defenzívně ukotvily ve svém prostoru, zatímco západní země si tak uvolnily ruce pro výboje v zámoří a pro svou expanzi. Ekonomické zaostávání Rakouska–Uherska periferní postavení dále prohloubilo.

    Podíváme-li se na poválečné období, pak je budování státního socialismu v Československu poněkud rozporným obdobím. Mobilizace zdrojů v poválečném období vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury i průmyslu, ale v delším časovém horizontu, a bezesporu od sedmdesátých let, bylo patrné intenzivní zpomalování zemí střední a východní Evropy. Některé z nich, například Polsko a Maďarsko, hledaly cesty v intenzivnějším zapojení do západních obchodních a finančních struktur, které ale skončilo vysokým externím zadlužením těchto zemí.

    V obecných rysech můžeme říci, že sedmdesátá léta byla problémovou dekádou i pro země tzv. západní. Řešení dokončení poválečné obnovy bylo pro západní země vyjádřeno mj. silným nárůstem sektoru služeb, k čemuž v zemích střední a východní Evropy, zvyklých na plánování dle kvantitativních, nikoliv kvalitativních ukazatelů, nemohlo dojít. Zároveň se ale v západních zemích položily základy procesu globalizace. Jeho začátky ještě stihla využít světu se otevírající Čína, ale země střední a východní Evropy nikoliv. Vzhledem k vysoké dynamice procesu globalizace se tak jejich zaostávání dále prohloubilo, a to nejen z čistě socio-ekonomického či technologického hlediska, ale také z hlediska strukturálního (vznik nadnárodních firem) i myšlenkového.

    Nedostatečná orientace v nových podmínkách neoliberální globalizace na počátku devadesátých let byla jedním z faktorů, který země střední a východní Evropy ovlivnil, a tento dopad je dlouhodobý.

    I lidé mého ročníku narození už jsou pamětníky. Vybavuji si polistopadové naivní výkřiky o »návratu do Evropy« či nekritické instalování kapitalistického tržního hospodářství. Tyto názory tehdy padaly na úrodnou půdu a mnozí občané bezhlavě důvěřovali novým lídrům.

    Já až taková pamětnice nejsem, ale pravdou je, že právě tyto představy vytvořily podhoubí pro téměř zcela pasivní přijímání zahraničních receptů a nedostatečné zohlednění vlastních zájmů. Ve vyhrocené podobě bylo možno toto pozorovat při rozpadu Sovětského svazu. Rusko si prošlo socio-ekonomickou katastrofou, která až dodnes ovlivňuje vnímání tzv. Jelcinovy éry (na Západě z geopolitických důvodů vnímané pozitivně). Ukrajina se dodnes nedostala na výchozí úroveň před tzv. transformačním obdobím a situace v této zemi se stává méně demokratickou.

    Vzhledem k zaostávání, nedostatečnému pochopení fenoménu globalizace (které bohužel u velké části levice, především sociálnědemokratické přetrvává) a neschopnosti definovat národní zájem bylo přijetí neoliberálních receptů velmi usnadněno. Je potřeba zdůraznit, že v počátku devadesátých let neoliberální doktrína silně dominovala, a tzv. pád východního bloku tuto dominanci ještě dále zvýraznil. Evropský model sociálního státu se dostával do značné defenzívy, což se projevilo i v receptech na transformaci zemí střední a východní Evropy. Recepty na jediný, správný postup v ekonomických záležitostech byly shrnuty v tzv. Washingtonském konsenzu (WK), který posloužil jako manuál pro transformující se země. Představuje přitom velmi zjednodušený pohled na ekonomiku. Nicméně - protože byl schválen a přijat nejen americkým ministerstvem financí, ale především institucemi se skutečně globálním přesahem, Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Světovou bankou (SB), byl jeho vliv značný. Vzpomeňme také, že MMF v tomto období již plnil roli věřitele poslední instance, který si zároveň diktuje podmínky pro řešení dluhů suverénních zemí.

    Nejsilnější aplikace WK byla právě v Rusku, které si zažilo ještě větší ekonomický propad než za druhé světové války. Nicméně, i když byly mezi zeměmi střední a východní Evropy rozdíly, WK se prosadil, byť v různé intenzitě, ve všech transformujících se zemích. Polsko a Maďarsko navíc musely řešit poměrně významné vnější zadlužení – a to privatizací majetku. Zisky z toho plynuly na umořování tohoto dluhu.

    Československo mělo relativně nejlepší výchozí podmínky, které ale byly hned v první polovině devadesátých let promarněny.

    Tyto země, zkrátka, přijaly recepty, které nebyly míněny upřímně v prospěch jejich obyvatel, nýbrž nadnárodního kapitálu…

    Ano, periferní charakter těchto zemí dostal úder v tom, že přijaly recepty, které – jak se ukázalo až s odstupem – již nejenže neumožňovaly vytvořit si vlastní soubor ekonomických opatření, jak by měla ekonomika a společnost vypadat, ale navíc byly tyto země téměř bez výjimek (tou bylo třeba Slovinsko) začleněny do světové ekonomiky na periferní bázi. Tyto strukturální základy mají dlouhodobou trvanlivost, jak nyní například zjišťujeme v ČR u debaty o tom, proč máme tak nízké mzdy. Předpoklady pro tyto makroekonomické charakteristiky byly nastaveny právě v devadesátých letech.

    Znám situaci v Německu a i v bývalém východním Německu se často setkáme s kritikou průběhu »znovusjednocení«, kdy východní Němci měli na průběh transformace minimální vliv. Rozdíly v socio-ekonomické úrovni nebyly (a ani nemohly být) plně překonány sjednocením měny, ale projevily se například v silném demografickém úpadku východního Německa, řada měst (např. Magdeburg) se stala spíše městy duchů. Rozdělení na Ossis/Wessis se odráží také v odlišných politických preferencích.

    Doslova živou vodou byl pád východního bloku pro neoliberální doktrínu jako takovou a mocenské zájmy za ní se skrývající. Uvědomme si, že i země Západu měly v osmdesátých letech značné ekonomické problémy. Japonsko se jim nevyhnulo a jeho dlouhý poválečný vzestup skončil »bublinou«, Spojené státy jen taktak odvrátily burzovní krach v roce 1987. Rozpad východního bloku proto splnil mnoho úkolů najednou.

    Odvrátil problémy kapitalismu...

    …a poskytl mu dodatečný čas. Ten byl dále prodlužován jak přenášením destabilizace na země periferie ve formě finančních krizí, v zemích vyspělých se projevoval ve formě »bublin«. Rok 2008, tedy propuknutí tzv. Velké recese, nicméně ukázal, že tyto možnosti se již vyčerpaly.

    Země střední a východní Evropy posloužily jako hladové trhy poptávající západní zboží, a pomohly tak zmírnit tlak z nadvýroby. Jejich role v expanzi, kterou kapitalismus tak zoufale potřebuje ke svému životu, tím ale nebyla vyčerpána, neboť důležité bylo i to, že se mohly »začlenit« do světové ekonomiky na periferní bázi s využitím svých výhod relativní blízkosti vyspělých trhů a levné pracovní síly (některé země se začlenily na bázi svého nerostného bohatství). Tímto způsobem si nejen zafixovaly svou nerovnoprávnou pozici, ale také posloužily jako další dílek skládačky »závodu ke dnu«.

    V honbě za lákáním zahraničních investic posloužily nejen investiční pobídky, ale také snižování daní (zejména u korporací), slabé sociální standardy, dané také oslabením pozice odborů a celkově vzato neoliberální politikou. Z hlediska aplikace hospodářské politiky tak tyto země posloužily jako laboratoř. Oslabený stát se stal kořistí západních firem, které mohly získat i například přirozené monopoly (vodárenství v ČR). Takovéto hospodářské podmínky navíc vytvářely podhoubí pro masivní dobývání renty, které v některých případech přerostlo (v Rusku bezesporu) v situaci zajetí státu, kdy je stát v područí vlivových skupin a přestává plnit své základní funkce.

    Co se dělo podle vašeho mínění s levicí?

    Levicové koncepty byly na dlouhou dobu postiženy, dostaly se do silné defenzívy. Interpretace období po roce 1989 jako »konce dějin«, příp. jako posílení konceptu »není alternativa«, brzdila rozvíjení kritických přístupů. Představa, že kapitalismus ve své neoliberální formě definitivně zvítězil, měla samozřejmě i své geopolitické dopady, především postavení USA jako hegemona. Levice se postupně vypořádávala (v teoretické rovině) s globalizací a neoliberalismem a ve své radikální formě se ke konci devadesátých let transformovala v  alter-globalizační hnutí. Avšak sociální demokracie se ocitly v hluboké myšlenkové krizi, která vrcholí přejímáním neoliberálních receptů a vytvořením tzv. třetí cesty (Blair, Schröder), která se ovšem později zcela zdiskreditovala.

    Každý, kdo chtěl být po převratech kritický ke kapitalismu, dostal přes prsty.

    Budování kritické občanské společnosti bylo hned na počátku oslabeno. WK navíc obsahoval představy o tom, že tržní ekonomika – zavzpomínejte, slovo kapitalismus se prakticky nepoužívalo, to byl zakázaný pojem - je »přirozený« systém, který se zavádí rychle a snadno. Vzpomeňme například na slovní obrat J. Sachse – skok do tržní ekonomiky, kdy byly katastrofálně podceněny institucionální aspekty transformačního procesu a vytvořil se tak prostor pro oportunní až kriminální chování.

    Ve všech transformujících se zemích proběhla, i když v různé intenzitě, transformační krize. Tzv. šoková terapie, která byla formou provádění WK, se pro řadu zemí stala, řečeno Josephem Stiglitzem, spíše šokem bez terapie. Po selhání projektu lidového kapitalismu v ČR vykrystalizovaly zhruba tři možnosti začlenění do světové ekonomiky, všechny ovšem periferního charakteru.

    Jaké možnosti?

    První z nich je charakterizovaná dominantním vlivem přímých zahraničních investic, které pocházejí z vyspělých zemí. Ve velké většině případů se jedná o podřízený charakter. Tato závislost se neblaze projevuje i v rovině politické, kdy se spíše setkáme s »elitami« typu místodržících. Na rovinu je potřeba také uvést, že velké části elit takováto situace vyhovuje, protože benefituje jejich zbabělost a oportunismus. Proto i od levicových představitelů zaslechneme ódy na lákání zahraničních firem, aniž by se hlouběji analyzovalo, jaká bude kvalita pracovních míst, které investice přinese (a tím důstojnost dané země v mezinárodním srovnání). Nemluvě o tom, že chybí také přehled o tom, kolik pracovních míst bylo »pobídkou« naopak zničeno.

    Druhý typ začlenění představuje ekonomiku závislou na vývozu svého surovinového bohatství. V případě těchto zemí jsou rizika také značná, ekonomiky závislé na exportu surovin mají tendenci k prvkům státního kapitalismu, který ale nebývá příliš efektivní a spíše slouží k upevnění moci určitých skupin.

    Třetí typ představuje ekonomiky s velice slabou strukturou, která není schopna obyvatelstvo uživit. To následně odchází za prací do jiných zemí a posílá část vydělané mzdy domů, případně v kombinaci s přijímáním zahraničních půjček, které vyjadřují vnitřní nerovnováhy a jsou velmi rizikové z hlediska vypuknutí dluhové krize.

    Velká recese měla nicméně zlomový dopad i na země střední a východní Evropy, ve kterých dlouho přetrvávala iluze dohánění zemí vyspělých (konvergence), i když ztratila postupně onen charakter vyjádřený souslovím  »za pět let doženeme Německo«. Stále více se ukazuje, že modely začlenění do dělby práce neumožňují dohnat vyspělé země a často naopak utvrzují levnou práci jako osu ekonomického modelu.

    Je ovšem smutné, že reflexe této nové situace, která se projevuje silnou frustrací obyvatelstva, nebyla využita levicí, ale spíše konzervativní pravicí. V současné době tedy probíhá jednak určité vystřízlivění z neoliberálního kapitalismu, a to v kontextu napjaté mezinárodní situace. Paternalismus, poučování a mentorování západních zemí například o solidaritě (jejichž představitelé například své země přetvářeli v daňové ráje, případně mají značný prospěch z přílivu dividend do svých zemí) situaci dále vyhrocují a vytvářejí živnou půdu pro pravicové síly.

    Jako každoročně jste se podílela na agendě Social Watch. Pro letošek jste s kolegy poselství zkoncentrovali do výroku: Ekonomika roste, ale společenská stabilita je ohrožena. Lidé by jistě raději chtěli stabilitu, klid a mír než ekonomický růst. K čemu neustálý růst, necítí-li se občané v bezpečí…

    Jistě, bezpečí je jednou z hlavních potřeb člověka. Proto fráze o tom, že si musíme zvykat na nejistotu či nebezpečí, rozhodně nenarazí na porozumění, ale opět spíše otevřou prostor reakčním silám, které represi dobře ovládají – pak se výjimečný stav může stát spíše běžným stavem, jak ukazuje Francie – aniž by se ovšem pocit bezpečí nějak zvýšil. Do takovéto situace jsme se vůbec neměli dostat.

    Ekonomický růst nesmí být jen abstraktní kategorií, je důležité, aby ho lidé vnímali v růstu kvality života. K čemu je růst ekonomiky, když se neprojeví na mzdách a platech, které pro většinu občanů tvoří základ jejich životní úrovně.

    V letošní stínové zprávě Social Watch, v ekonomické části, jste uvedla, že ČR má neudržitelnou závislou ekonomiku. Jakou tedy máme perspektivu?

    Je potřeba odlišit aktuální vývoj, který je po delší době pozitivní, a dlouhodobý rámec, který těm pozitivním trendům staví překážku. Dobré časy bychom měli maximálně využít pro to, abychom závislou složku naší ekonomiky zeslabili. To mimo jiné znamená podporu pro domácí struktury, především malé a střední podniky a družstva. Je také akutní přehodnotit systém investičních pobídek a celkově »lákání« zahraničních investorů. Je to ovšem dlouhodobý proces, to se nevyřeší během jednoho volebního období.

    Putujete s vaší knihou Jak jsme se stali kolonií za čtenáři. Jaké otázky vám nejčastěji kladou, co je nejvíce tíží? Vzhledem k odbornosti tématu to musejí být lidé informovaní a zvídaví.

    Snažila jsem se knihu Jak jsme se stali kolonií sepsat tak, aby mohla oslovit i čtenáře, pro kterého ekonomie není denní chleba. Myslím, že se to podařilo. Na setkáních s občany je obvykle shoda nad diagnózou, ale panuje skepse nad řešeními, a to obzvláště v kontextu dynamicky se měnící světové ekonomiky a napětí v mezinárodních vztazích. Právě do této oblasti spadá řada otázek, které se často opakují, jako je budoucí vývoj eurozóny, budoucnost dolaru apod.

    Celkově se snažím, abychom na setkáních nevzdychali nad minulostí – s tou už nic neuděláme, ale našli síly vypořádat se s velkým úkolem. Proto je potřeba aktivních a informovaných občanů. Jak vždy říkám, nikdo jiný tady není, spoléhat se na elity, je cesta do pekel, je to na každém z nás.

    Monika HOŘENÍ

Přišlo e-mailem