Pro mě jsou nyní hlavním zdrojem napětí Spojené státy

Rozhovor Haló novin s bývalým místopředsedou federální vlády a někdejším slovenským premiérem Jánem Čarnogurským

Proč jste přijal pozvání na mírovou demonstraci »Ano míru! Ne válce!« v sobotu 25. června v Praze? Vážil jste z Bratislavy pěkný kus cesty…

Protože je situace opravdu vážná. Američané obkličují Rusko systémem vojenských základen, a to nikoli se zbraněmi, které se používaly v době knížete Václava - pokud mohu použít tento příměr, když se dívám na sochu sv. Václava na Václavském náměstí - ale se zbraněmi jadernými. A co je horší, Američané touto svou politikou zatahují nás, státy a národy okolo, do jimi připravované války!

Na našem území budují nebo chtějí budovat vojenské základny, naše vojáky posílají na tyto základny, a stav se vyostřuje do té míry, že stačí lidské selhání vojenského personálu – opilého amerického majora, a může vyletět raketa. A už to tu máme…

Zaznamenala jsem názor, že není v této napjaté mezinárodní situaci, při průjezdech vojenských konvojů, masivních vojenských cvičeních a posilování NATO v Polsku a Pobaltí, vyloučen scénář »Gliwice 2«, tj. vyvolat válku »pod cizí vlajkou«, provokací.

Je to možné. Američané v posledních letech už lhali mnohokrát. Například lhali, že Saddám Husajn disponuje jadernými zbraněmi. Nejúčinnější ozbrojenou silou proti tzv. Islámskému státu je Asadova armáda, podporovaná ruským letectvem, a přesto Američané až nutí evropské spojence, aby nenavazovali se syrským prezidentem Asadem spolupráci, dokonce zavedli proti Sýrii ekonomické sankce. To vše spolu s válkou vyhání lidi ze Sýrie, a Evropa s těmito uprchlíky má problém. USA však nikoli.

Takovýchto momentů je více. Pro mě jsou nyní hlavním zdrojem napětí Spojené státy americké.

Tak to vidí i běžní občané. Jenže ti nezastávají takové posty, aby něco ovlivnili. Vládní establishment sedí pevně v sedle a opakuje »argumenty« NATO. Co s tím? Lidé si přejí mír, ale nemohou svůj názor protlačit ani do médií hlavního proudu.

Protože je establishment ovládán v konečném důsledku až Spojenými státy, toto je realita. Četl jsem, že německý kancléř Gerhard Schröder, který neprokázal dostatečnou oddanost Americe, byl doslova vytlačen z funkce kancléře. Proto věřím, že hlasování Britů o vystoupení z Evropské unie oslabí tento establishment, který chrání geopolitické zájmy USA.

Brexit hodnotíte tedy pozitivně, neboť se rozbije jednotně tlačený rusofobní hlas bruselských elit?

Když spočítáme konečné důsledky brexitu, pak ano, důsledek je pozitivní.

Uvedl jste v jednom svém textu, že přijde čas, kdy bude aktuální vystoupení Slovenska z NATO. Kdy to bude?

To vám neumím říci. NATO dělá takový nátlak na členské státy, že dříve nebo později nebude jiné obrany proti tomuto nátlaku než vystoupení z paktu NATO. Nevím ještě, kdy to nastane. Samozřejmě, že to bude vyžadovat odvahu od politiků, než nabudou stejného pocitu. A to se týká i slovenských politiků.

Jaký je tedy postoj slovenských politiků, včetně premiéra Fica, k NATO? Soudím, že pravice je všemi deseti pro, ale co sociálnědemokratická levice (Smer-SD)? Ta také nezní jedním hlasem.

Máte pravdu, pravicové strany na Slovensku se nevyjádřily proti NATO. Ani Smer–SD se nevyjádřil proti NATO, ale aspoň premiér se vyslovil proti budování vojenských základen na Slovensku.

Víte, jen jednoduché vyjádření proti NATO by bylo těžko realizovatelné bez hledání bezpečnostní záruky pro Slovensko mimo NATO. Například jednání se státy, které taktéž mají výhrady proti politice NATO vůči Rusku, o společné pozici.

Na jedné bratislavské besedě o NATO jste uvedl, že Spojené státy si v 90. letech koupily politiky typu Václava Havla, Vytautase Landsbergise, Lecha Walesy, aby jejich země vstoupily do Aliance – navzdory proklamacím, že do žádného paktu již nevstoupíme (minimálně to víme o V. Havlovi). Zvolil jste jako člověk, který působil před listopadem 1989 v disidentském hnutí, odvážná slova.

Podívejte, já se žádných svých dosavadních názorů nevzdávám, ale také se nevzdávám svého práva či povinnosti říkat pravdu. Jsou témata, která mě sjednocují, dejme tomu, i s představiteli KSČM, například s předsedou komunistů Vojtěchem Filipem, s nímž vystoupím na stejné akci (rozhovor vznikl před mírovou demonstrací – pozn. aut.).

Momentálně považuji za největšího agenta Spojených států v Evropě německou kancléřku Angelu Merkelovou.

Velmi kontroverzní pozici zaujímá Turecko, člen NATO. Měl by to být náš spojenec, pokud tedy akceptujeme, že obě naše země jsou také členy Aliance. A přesto podle mnohých svědectví Turecko pomáhá IS, jenž je největším nebezpečím našeho kulturního okruhu.

Pro západní hodnocení Turecka není důležité, zdali pomáhá Islámskému státu, nebo je proti němu. Pro jeho hodnocení slouží jediné kritérium: jeho potřebnost pro politiku Spojených států na Blízkém východě.

Vzpomeňte na onen únik mailů Hillary Clintonové. Z nich plyne, že syrský prezident Bašár Asad je podle této političky předsunutou baštou před Íránem, a Spojené státy potřebují porazit Írán, nebo v každém případně nabourávat jeho pozici na Středním východě. Proto USA bojují proti Asadově Sýrii. Celkově situace v Sýrii vyvolává útěk migrantů z této oblasti, s nimiž se pak musí vypořádávat Evropa. USA nám v tom vůbec nepomáhají.

Též jste v jednom zamyšlení uvedl, že v období existence dvou bloků, dokonce v době, kdy »zuřila« studená válka, se odzbrojovalo a dohody se držely. Nyní neexistuje blokové uspořádání a přitom se zbrojí, vidíme četné lokální války, velkou migrační krizi, roste napětí…

Jsme ve stadiu přechodu od jedné architektury uspořádání světa i uspořádání globální bezpečnosti k jiné architektuře. Při takovémto přechodu nastávají větší srážky, neboť se dosavadní hegemon nechce vzdát svého výsadního postavení. Dosavadní hegemon už nemá sílu udržovat své výsadní postavení, ale nechce se ho vzdát.

USA opíraly svou dominanci o jednopolární hegemonismus, Rusko (dříve Sovětský svaz) chce globální bezpečnost opřít o vícepolární systém. Proto dochází ke srážkám, revolucím apod., a protože jde o globální přestavbu, trvá to desetiletí, což je z historického hlediska zcela přirozené. Toho jsme nyní svědky.

Koneckonců velmi dobrou ilustrací přestavby hegemonistického uspořádání světa byla událost, kterou připomenu: Když Benjamin Netanjahu nedávno navštívil Moskvu - bylo to u příležitosti nějakého výročí obnovení diplomatických styků mezi Ruskem a Izraelem – setkal se s prezidentem Putinem na nejvyšší úrovni. Zato když jel asi tak před půlrokem do USA, které jsou tradičním spojencem Izraele, ani se nesetkal s prezidentem Obamou.

Nevím, kdo bude propříště hegemonem, bude-li to Rusko, či někdo jiný, ale USA už jím nebudou, to je zřejmé. Uvidíme.

Jste znám přátelskými vazbami s Ruskem, jezdíte do této země, účastníte se tamních Valdajských konferencí, jde vám o spolupráci, vyzýváte ke sbližování s Ruskem. U nás v ČR vládne jistá fobie. Celá pravice a část soc. dem., včetně s nimi souznících médií, valí tezi, že kdo jakkoli vyzývá k normálním vztahům s Ruskem, provádí prokremelskou propagandu. Dokonce vzniká tým na Ministerstvu vnitra ČR na její rozkrývání. Děje se něco takového i u vás?

Slovensko obyčejně kopíruje ČR. Něco podobného se už chystá i na slovenském ministerstvu a nevím, odkud přijdou poradci, zdali rovnou z Washingtonu, nebo jen z Bruselu. Tento postoj, který jste mi vylíčila, považuji za kombinaci primitivismu a zrádcovství této části českého establishmentu vůči České republice.

Vezměme to historicky: za druhé světové války bylo sedmdesát procent wehrmachtu zničeno na východní frontě díky nesmírným obětem a nasazení národů SSSR. Kdyby nebyla zničena tato masa německých zbraní, Německo by sice bylo také poraženo, nikoli už bezpodmínečně, ale nějakou mírovou dohodou - podobně jako po první světové válce. Pak by bylo otázkou, jak by vypadala Československá republika po válce, zdali by byla v těch hranicích, v jakých byla. To je moment historický.

Druhý moment je, o koho se chce ČR opírat? O Německo, nebo o Spojené státy, které jsou za oceánem? Česká republika podle mého názoru opakuje chybu meziválečné a ještě dávnější politiky Polska, které považovalo za nepřítele tehdejší Rusko, resp. SSSR, i Německo, a hledalo spojence daleko, mezi válkami pak u Francie a Anglie. A nikdy to Polsku nevyšlo, vždy na to polská politika doplatila.

Zdá se mi, že na tuto politiku nyní doplatí i Česká republika. Z tohoto hlediska je Slovensko nositelem dědictví benešovské politiky, má vazby na Západ a buduje co nejlepší vztahy i s Ruskou federací.

Vyjdu-li z vašich názorů, vy nejste označován ve slovenském veřejném prostoru za »kremelského agenta«?

Na sociálních sítích jsem takto označován. Víte, když jsem byl v aktivní politice, tak mě nálepkovali všelijak. Mně osobně to nevadí. Já jsem plně přesvědčen, že má cesta je správná.

Jak vypadá současné mírové hnutí na Slovensku? Připomenu také, že jste byl jedním ze signatářů slovensko-české výzvy Zjednotenie za mier/Sjednocení za mír, kterou podpořili i bývalí slovenští prezidenti, někteří umělci apod.

V Bratislavě a menších městech na Slovensku probíhají od loňska demonstrace proti prosazování vojenských základen NATO na Slovensku. Kromě pravidelných řečníků se mohou zúčastnit i další řečníci. Já se těchto mítinku účastním.

Kromě toho jsou na Slovensku i jiná různá mírová hnutí. Popravdě, já se dalších aktivit neúčastním, protože nepovažuji, řekl bych, jejich »tah na branku« proti establishmentu za dostatečně silný. Takže na tuto vaši otázku vlastně neumím v plné šíři odpovědět.

Vaše postava byla ztvárněna v jednom díle televizního cyklu České století režiséra Roberta Sedláčka. Stalo se skutečně to, co jsme ve filmu mohli vidět? Například, že se vás prezident Husák na Pražském hradě ptal na vašeho otce?

Ano, tato situace skutečně nastala, a televizní film, o kterém mluvíte, jsem viděl. V podstatě to, co ukázal, se stalo. Můj otec a Gustáv Husák se znali z dávných dob, i když stáli na různých stranách politického spektra. Protože jsem těsně před touto událostí vyšel z vězení, prezident Husák mi po jmenování místopředsedou vlády řekl, že on mě do vězení neposadil.

Nevyčítají vám bývalí kolegové v disentu, že nyní spolupracujete na některých tématech i s autentickou levicí, s komunisty? Nejste černou ovcí?

Černou ovcí možná pro někoho jsem. Ale my jsme přestali navzájem vážně komunikovat hned po listopadu 1989. Naše politické cesty šly různým směrem. Není to žádné překvapení ani žádná tragédie.

Já se již roky pohybuji v novém prostředí, jsem předsedou Slovensko-ruské společnosti, účastním se demonstrací v Bratislavě, které organizují i levičáci, například na nich pravidelně vystupuje místopředseda KSS Jalal Sulejman. Ani se už nepohybuji v KDH, ze strany jsem vystoupil. Ale nyní mě pozvali na sněm KDH. Nejsme nepřátelé, ale mé vztahy s představiteli KDH jsou již jiné.

Co musí dělat lidé, aby zabránili hrozícímu válečnému konfliktu – a to třeba i z nedorozumění, kdy někdo zpanikaří a spustí nevratný proces?

Je nutné stupňovat aktivity, jako je tento mírový mítink. Jde o to, aby se informační tlak na naše vlády zvýšil a lidé si vypracovali výchozí body pro mohutnější mírové hnutí.

Monika HOŘENÍ

Ján Čarnogurský (*1944) je bývalým čs. a slovenským politikem. V období od 10. prosince 1989 do června 1990 byl prvním místopředsedou a místopředsedou vlády ČSFR. V čele slovenské vlády stál od dubna 1991 do června 1992. V letech 1998-2002 působil jako ministr spravedlnosti SR ve vládě Mikuláše Dzurindy. Před listopadem 1989 se angažoval v disidentském hnutí, pomáhal jako právník.

http://www.halonoviny.cz/articles/view/43758760