Přišli ve jménu lži podvodu a násilí, II.

Václav Buben

Napětí stoupalo. President dr. Edvard Beneš mluvil ke svému lidu i ke svědomí světa. Mluvil klidně a věcně. Odpovídal mu však jen hystericky křik Hitlerův, z něhož vanula šílená nenávist, fanatismus a krvelačnost. Jeho řeč posílila sebevědomí nacistů tak, že došlo k demonstracím v Chebu, v Karlových Varech,

V Ústí n Labem v Teplicich-Šanově, v Jáchymově i jinde. Cílem útoků rozběsněných nacistů byly české školy, četnické stanice i domácnosti českých lidí. Policii a četnictvu byla uložena zdrželivost až sebevražedná. Nacisté byli přesvědčeni, že Hitler napadne Československo a řvali: „Es kommt der Tag.“ Hitler i propaganda přilévali stále olej do ohně a tak nezbylo nic jiného než utišiti nacistické běsněni stanným právem, které vláda vyhlásila 14. září. Obdržela od Henleina ultimatum do půlnoci, aby stanné právo odvolala. Tak daleko dospěla drzost nacistů, kteří spoléhali na Hitlera a Runcimana.

Nemužný Chamberlain se vylekal spádu událostí tak, že dne 16. září odletěl do Berchtesgadenu, aby „zabránil válce“. Dnes víme, že ji tím učinil nevyhnutelnou, neboť prozradil slabost. Po svém návratu do Anglie prohlásil: „Vše spočívá na Bohu.“ Nikoliv, tehdy již vše spočívalo jen na Hitlerovi, který se přesvědčil o slabosti Chamberlainově, jakož i o jeho strachu před válkou.

V Berchtesgadenu se Hitler a Chamberlain dohodli na tomto plánu:

1. Odstoupení území, jež mají přes 50 % německého obyvatelstva.

2. Opravy hranic provede zvláštní mezinárodní orgán, v němž bude zástupce Československa.

3. Uvedený orgán se bude také zabývat výměnou obyvatelstva do určité lhůty.

4. Československu se dostane bezpečnostních záruk.

5. Anglie přistoupí k mezinárodním zárukám proti nevyprovokovanému útoku. Daladier a Bonnet docílili souhlasu francouzské ministerské rady s řešením navrhovaným v dohodě s britskou vládou.

Mussolinimu se zdálo, že spor jest rozhodnut a že ničeho neriskuje, když udeří padlého. Promluvil, aby podporoval nároky Berlína.

Vzrušení československého lidu bylo veliké, ale podle přání presidentova byl udržován vnější klid a pořádek. Křivda pálila v duši. Pocit bezmocnosti strašlivě tížil. Odnikud nebylo lze očekávati pomoc.

Malá dohoda byla mrtva. Pohřbil ji Stojadinovič na Bledu.

Společnost národů byla bez vůle i moci a kladla se také do hrobu. V noci na 21. září oznámil britský vyslanec B. C. Newton a francouzský vyslanec hrabě de Lacroix panu presidentovi dr. Edvardu Benešovi stanovisko Anglie a Francie a žádali ultimativně, aby Československo kapitulovalo.

Jiného východiska nebylo.

Té noci podnikali nacisté první výpady přes hraníce. Hitler hnal situaci na ostři nože.

Československý lid již nedovedl potlačiti spravedlivý hněv. Došlo k demonstracím před sněmovnou dne 22. září. Hodžova vláda odstoupila a byla vystřídána vládou generála Syrového.

Toho dne mluvil v Ženevě lidový komisař zahraničí Litvinov : V nynější chvíli již pátý stát, Československo, je předmětem vměšování se do vnitřních jeho záležitostí, nachází se pod hrozbou hlasitě prohlašovaného útoku. Jeden z nejstarších a nejkulturnějších pracovitých národů ne-li dnes, tedy zítra může být donucen, aby se

zbraní v ruce hájil svou samostatnost. Vyhnutí se problematické válce dnes a dostati za to určitě všeobecnou válku zítra, a to ještě za cenu uspokojení choutek nenasytných agresorů a zničení a zmrzačení suverénních států - to neznamená jednati v duchu paktu Společnosti národů."

 Jiného názoru byl Chamberlain, který odjížděl z Anglie do Godesbergu na schůzku s Hitlerem. Dne 20. září došla zpráva, že jednání ztroskotalo, a když vyslanci západních vlád oznámili, že nemohou převzíti odpovědnost a nedoporučit, aby byla učiněna vojenská opatření, byla vyhlášena všeobecná mobilisace. Čechoslováci vydechli. Přece jim bude alespoň dovoleno biti se za svátá práva.

Ale neshoda v Godesbergu se netýkala podstaty věci. Nebylo sporu o tom, že pohraniční kraje mají býti postoupeny Německu, ale jen o způsobu provedení. Hitler žádal okamžité provedení, Chamberlain byl pro mírnější postup.

Téhož dne napsala Izvěstija: „Trháte vlastní smlouvy jako cár papíru, anulujete své podpisy, vy čachrujete se zájmy a svobodou malých národů, my jsme hotovi je proti útočníku bránit."

V neděli dne 25. září bylo československé vládě odevzdáno německé memorandum. Žádalo se v něm vydání pohraničního území. Záruka nových hranic byla odmítnuta.

Francie i Anglie sice odmítly memorandum, protože bylo konečně jasno, že Hitler zamýšlí zmocniti se celého Československa, ale vlády těchto států nesetrvaly v odporu.

Již 26. září vyslal Chamberlain sira Horace Wilsona do Berlína s dopisem. Toho dne pronesl Hitler jednu ze svých hysterických řečí, plnou nepravd a nepříčetné nenávisti vůči Československu a jeho presidentovi, v níž řekl: „Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí být rozhodnuto." Zfanatisovaný dav u vědomí hmotné převahy odpovídal křikem: „Wir wollen Krieg!" Československu bylo dáno ultimatum do 28. září.

Dne 27. září jednal také Bonnet prostřednictvím vyslance s Hitlerem a vyzval britskou vládu, aby požádala Mussoliniho o přímluvu u Hitlera o smírné řešení.

Československý lid se chystal k hrdinnému boji. Nepřátel přibývalo. Dopoledne 28. září předložil i polský vyslanec ultimatum vyklidit Polskem žádané území do 29. září večer.

Dne 28. září ve tři hodiny ráno zaslal Roosevelt Hitlerovi výzvu, aby československá otázka byla řešena mezinárodní konferencí. Hitler odpověděl, že všechny možnosti dohody byly již vyjednáváním vyčerpány.

Chamberlain zatím poslal telegram Hitlerovi, v němž projevil ochotu dostaviti se na konferenci zástupců Německa, Francie, Itálie a Anglie. Prosil Mussoliniho, aby tento návrh u Hitlera podporoval. Odpověď obdržel právě ve chvíli, kdy mluvil v dolní sněmovně. Ministr Simon odevzdal mu list. Chamberlain jej přečetl a řekl: „Právě jsem dostal od Hitlera telegram, v němž zve Mussoliniho, Daladiera a mne do Mnichova na konferenci." Sněmovna přijala toto prohlášení s nadšením a potleskem.

Ve čtvrtek 29. září v jednu hodinu po poledni začala konference v Mnichově Přítomen byl Mussolini, Hitler, hrabě Ciano, Daladier a Chamberlain. Československá delegace nebyla k jednání připuštěna. Když se pokoušela uplatnili námitky, bylo jí sděleno, že na průběhu jednání nelze nic měnit. V pátek 30. září v jednu hodinu ráno byla dohoda podepsána a delegace byla pozvána do konferenčního sálu. Němci a Italové již tam nebyli. Chamberlain podal dr. Mastnému zápis a žádal, aby jej přečetl. Na dotazy bylo delegaci řečeno, že se od Československa již nečeká odpověď, že má jen do pěti hodin odpoledne vyslat důstojníka do berlínské mezinárodní komise, která se utvoří ihned a vyřídí podrobnosti. Strohý diktát, bezohledné násilí. Hitler dostal vše, co žádal v Godesbergu, jen s tím rozdílem, že pohraniční území Československa nemělo být obsazeno rázem, ale po etapách. A Chamberlain byl spokojen, protože tentokráte zdánlivě nešlo o diktát jako v Godesbergu, nýbrž o dohodu, a že tudíž prestiž britské politiky byl zachráněn. Že však důsledky dohody jsou katastrofální pro pokojný, demokratický stát československý, to nijak nedolehlo na svědomí tohoto státníka. Byl zachráněn mír a prestiž britského premiéra. Chamberlain byl navržen na Nobelovu cenu míru. Hlasy Churchilla, Edena, Coopera byly prozatím hlasy volajících na poušti.

Nacistická propaganda jásala a zamlžovala konečný cíl: „Společenství krve přervalo politické hranice." A byly to odvěké hranice.

Bylo po Mnichovu. Zatím co studená hrůza a zoufalství drtilo české obyvatelstvo a smrt řádila v pohraničním území, řekl Chamberlain davu, který jej vítal: „Zajistil jsem mír pro naše pokolení. Radím vám jít domů a klidně spát ve svých postelích."

Jinak se na událost dívali sovětští spisovatelé, kteří poslali československým přátelům a druhům poselství, jež podepsali kromě mnoha jiných Alexej Tolstoj, Kornejčuk, Šolochov, Fadějev, Janko Kupala: „Ve dnech, kdy byla dovršena strašlivá zrada a vojska fašistických barbarů drásají živé tělo vaší mírumilovné demokratické země, my, sovětští spisovatelé, z hloubi celého srdce tlumočíme vám svou bratrskou solidaritu a lásku.

V tyto hrozné hodiny vězte, že jsme s vámi a vaši mužnou zemí, která přináší tak těžké oběti.

Svědomí lidstva, k němuž apelujete, nemůže se neozvat proti do nebe volající nespravedlnosti, spáchané na vaší zemi. Vyslovujeme svůj obdiv nad její houževnatostí a nad mužností vašeho lidu, obdivujeme se vaší věrnosti k němu.

Nechť fašističtí barbaři vědí, že žádná strádání a oběti nezlomí svobodného ducha československého lidu. Nebudete sami, neopustíme vás, pomůžeme vám.“

Z Itálie se ozval sebevědomý hlas Musoliniho: „Národ, který má své muže a své arsenály a není schopen gesta, nezaslouží jiného osudu.“ Tak hodnotil tento pozér hrdinné sebezapření českého lidu, který pro mír světa přijal trnovou korunu

se slzami v očích, ale bez kleteb a nesmyslných gest, v nichž byl Mussolini nepřekonatelným mistrem.

Havrani kroužili nad zmučenou zemí. Dne 1. října došlo ultimatum polské vlády a večer téhož dne podali ultimatum i Maďaři. Český stát byl rván dychtivými cizáky.

Dne 4. října o šesté hodině oznámil předseda vlády abdikaci presidenta republiky dr. Edvarda Beneše, který o sedmé hodině promluvil k národu. Teprve nyní pocítil osiřely národ hrůzu temné budoucnosti, do níž svitlo nadějí, když 22. října odletěl president dr. Beneš do Londýna: „Nevzdal se, bude bojovat, zvítězí a s ním zvítězíme i my.“

Okleštěný československý stát žil dále vírou, že křivda bude odčiněna. Přijal bratry z pohraničí a snažil se zmírniti jejich bolest i ztráty. Nebylo zmatků a nepořádků. Hitler se na to díval s překvapením a nelibostí.

Český národ snesl toto úžasné bezpráví a křivdu skutečně s bezpříkladným sebezapřením, ač nesdílel víry, že tím bude zachráněn světový mír. Protože nebylo důvodu k ozbrojené intervenci, vzali si nacisté za záminku k nepřátelské akci pomoc „utlačovanému" Slovensku a skutečně docílili prohlášení slovenského sněmu o samostatnosti. Současně s prohlášením volali noví páni Slovenska Hitlera, aby jim ihned přišel ku pomoci.

Bylo pro nacisty velmi nepříjemné, že pomoci nebylo třeba. Nedošlo k bouřím, jak v Berlíně doufali. Pražský rozhlas komentoval událost slovy: „Budeme vzpomínat na naše státní soužití se Slováky bez záští s vědomím, že politické hranice nemohou rozděliti srdce lidí, jež tolik let byla spojena." V Německu již měli natisknuty letáky s datem 10. března 1939 o tom, jak pražská vláda Slovákům křivdí a jak je ubližováno Němcům. Proto Němci, kteří ještě tu a tam v Čechách a na Moravě zbyli, dostali rozkaz provokovat!.

Dne 12. března snažili se Němci vyvolati násilnosti v Jihlavě, v Brně, na Olomoucku a Ostravsku. V Praze němečtí akademikové pochodovali po Václavském náměstí v uniformách. Nacistická propaganda rozšiřovala nepravdivé zprávy o násilných činech proti Němcům ve víře, že lež stokráte opakovaná bude konečně považována za pravdu. Ale Čechové měli nervy ze železa, trpěli, mlčeli a neposkytli žádné záminky k vojenské intervenci.

Hitlerovi došla trpělivost. Český stát byl zbaven možnosti vojenské obrany, národ již neměl svého presidenta, kterému věřil, a nacistická propaganda zmátla část veřejného mínění. Hitler tedy již neváhal, rozhodl se postaviti svět před hotovou událost a dal rozkaz své armádě, aby překročila hranice.