Přišli ve jménu lži podvodu a násilí, I.

Václav Buben

Jed nacistické propagandy, který měl otrávili duši národů, prolnul nejdříve do krve národa německého. Nacisté sami uvěřili tomu, co zamysleli vsugerovat světu a počali budovati monumentální stavbu na sypké půdě nepravdy a sebeklamu. Stihl je osud traviče, který zachází s jedem příliš neopatrně a otráví se konečně sám.

Protože vítězové ve světové válce v letech 1914 až 1918 byli příliš velkomyslní, nepocítili Němci důsledků porážky tak, aby zpytovali vlastní svědomí opravdově a poctivě.

Brzo počali popírati i vinu na válce. Versailleskou smlouvu počali nazývati diktátem. Hitlerova moc rostla právě z odporu proti této smlouvě.

Článek 231. versailleské smlouvy zní: „Spojené a sdružené mocnosti prohlašují a Německo to uznává, že Německo a jeho spojenci jsou odpovědni jako původci za všechny ztráty a škody, které utrpěly spojené a sdružené vlády a jejich státní příslušníci v důsledku války, která jim byla vnucena útokem Německa a jeho spojenců.“

Hitlerova řeč na říšském sněmu dne 30. ledna 1937 obsahovala také toto: „Oznamuji vám, že ve smyslu obnovení německé rovnoprávnosti zbavím německé říšské dráhy a německou říšskou banku jejich dosavadní povahy a že je opět cele postavím pod výsost vlády Německé říše. Prohlašuji, že tímto byla přirozeně vyřízena ona část versailleské smlouvy, která odňala německému národu rovnoprávnost a snížila jej na méněcenný. Beru však co nejslavnostněji zpět německý podpis z onoho tehdy na slabé vládě vynuceného prohlášení, že Německo má vinu na válce."

Článek 228. versailleské smlouvy: „Německá vláda uznává oprávněnost sdružených a spojeneckých mocností postaviti před své soudy takové osoby, které jsou obžalovány z jednání, porušujícího zákony a zvyklosti války ...“

Od uskutečnění tohoto ustanovení velkomyslní vítězové upustili. Nacisté z toho usuzovali, že podobně bude odpuštěno i těm, kdož ponesou vinu na nové válce a že jim v ní bude vše beztrestně dovoleno.

Protože armády vítězů neobsadily německé území, snažili se nacisté namluvit světu a německý národ skutečně také přesvědčili o tom, že Německo nebylo vojensky přemoženo a že válku prohrála slabá německá vláda politicky. Z toho dedukovali, že nebude-li vnitřní slabosti, nemůže býti porážky Německa. Tak byl německý národ nacisty na novou válku dokonale psychologicky připraven nepravdivými a lstivými argumenty, a aby nebylo vnitřní slabosti, přijal německý národ i Hitlerův absolutismus a krutovládu.

Nejstrašlivější a nejosudnější byl sebeklam, že Němci jsou nadřazenou rasou, že jsou nadlidmi, které sama prozřetelnost předurčila ke světovládě. To byl také konečný cíl všeho jejich snažení. K jeho uskutečnění se připravovali všestranně, technicky, vědecky, psychologicky; tomu sloužila politika, věda, umění, i prostý lid svojí prací. „Nemáme másla“, říkali, „ale máme kanony.“

Byl vybudován přesný plán. Nejprve bylo určeno ovládnouti sousední národy, které samy o sobě nemohly německému válečnému potenciálu čeliti. Tyto první kroky za světovládou měly býti pečlivě maskovány nejprve požadavkem pouhého sjednocení všech příslušníků německého národa a později nutností udržeti klid a pořádek v Evropě.

Po ovládnutí Evropy, snad po jisté přestávce, bylo by možno s nadějí na úspěch pokusiti se o světovládu.

První krůček k tomu bylo připojení Sárska. Záminkou byl výsledek hlasování v Sársku dne 13. ledna 1929:

Pro Německo 477 119 (90,5 %) hlasů.

Pro status quo 46 513 hlasů.

Pro Francii 2124 hlasů.

To dostatečně maskovalo pravý cíl. Hitler řekl v Saarbrückenu dne 2. března 1935: „Slíbili jste mi, že až udeří hodina, nastoupíte pro Německo muž vedle muže, žena vedle ženy. Svůj slib jste splnili! Dal jsem vám slib, že Německo vás neopustí nikdy a v žádné době! A Německo rovněž tak splnilo svůj slib."

V roce 1937 na sjezdu strany měl Hitler již dosti odvahy k tomu, aby řekl: „Versailleská smlouva jest mrtva. Německo jest svobodné. Ručitelem naší svobody jest naše vlastní branná moc.“

Připojení Rakouska bylo opět možno opřít o vůli tamních obyvatelů, aniž by byl prozrazen konečný cíl. Hitler řekl ve Vídni dne 14. března 1938: „Jako vůdce a kancléř německého národa a Říše hlásím před dějinami vstup své vlasti do Německé říše.“

Také požadavky vůči Československu bylo možno uplatňovati pod rouškou nároků příslušníků německé národnosti na sjednocení.

Na řadě bylo Československo. Hitler zamýšlel zmocnit se jej náhlým přepadem. Anglická tajná služba zjistila pohyby německých vojsk k československým hranicím. Proto byla 21. května roku 1938 vyhlášena částečná mobilisace, jejíž průběh poučil Hitlera, že československý lid jest odhodlán bojovati a že jeho sen o náhlém přepadu se neuskuteční. Rozhodl se tedy vraziti zákeřně dýku do zad malému, ale statečnému a odhodláním velikému národu.

Tento podlý úkol byl svěřen Henleinovi, který ve volbách do parlamentu roku 1935 obdržel 60 % všech německých hlasů. Po přepadení Rakouska přešli do jeho tábora i němečtí aktivisté a tím získal tři čtvrtiny všech hlasů, připadajících Němcům v parlamentě.

Konrád Henlein formuloval požadavky Němců v Karlových Varech dne 24. dubna 1938.  Vyhlásil 11 programových bodů, jejichž splnění učinil podmínkou národnostního smíru v republice. Žádal revisi „mylného dějinného mythu“, že smyslem českých dějin jest zápas s Němci jimi stále provokovaný. To znamenalo duchovní kapitulaci a popření pravdy. Žádal revisi zahraničněpolitické konstelace, čili aby stát uzavíral spojenecké smlouvy ne podle potřeby vlastni ale ku prospěchu Německa. Další požadavky byly: úplná rovnoprávnost německé národní skupiny s českým lidem, uznání právnické osobnosti sudetoněmecké lidové skupiny za účelem hájení této rovnoprávnosti, stanovení a uznaní německého osidlovacího území, výstavbu německé samosprávy v německém osídlovacím území ve všech oborech veřejného života, zákonná ochrana Němců žijících mimo osidlovací území, náhrada škod způsobených Němcům od r. 1918, uznání a provedení zásady, že v německém území mají býti jen němečtí veřejní zaměstnanci, plná volnost Němcům hlásiti se k nacistickému světovému názoru. Stanovení osidlovacího území neznamenalo nic jiného, než germanisaci pohraničního území, kde bylo mnoho Čechů. Požadavek samosprávy znamenal vybudovati stát ve státě. Zákon o ochraně Němců žijících mimo osidlovací území by znamenal výsadní postavení Němců v českých krajích a plná volnost hlásit se k nacistickému světovému názoru by znamenala otevříti cestu zradě a uzákoniti ji.

Měli jsme tedy vybudovati ve vlastním státě německý stát, zříci se spojenců a vydati se na milost a nemilost Německu. To ovšem možné nebylo.

Pod tlakem okolností a zahraniční situace byl Němcům dne 28. června předložen t. zv. plán č. 1, který obsahoval zásady uspořádání národního a jazykového práva. Němci návrh zamítli a stále stupňovali svoje požadavky, aby jim nebylo možno vyhověti. Následoval potom plán č. 2 ze dne 17. srpna, č. 3 ze dne 26. srpna. Všechno úsilí o spravedlivé řešení bylo však marno, protože Henlein nechtěl řešení, ale konflikt. Vyjednávání nebylo nic jiného, než snaha získati čas k přípravě vojenské akce z Německa a poskytnutí záminky k ní.

Bylo jasno, že po této cestě lze dojiti jen k válečnému konfliktu. Proto Chamberlain poslal do Čech lorda Waltera Runcimana, který měl oficiálně prostředkovati mezi Čechy a Henleinem, za něhož se postavil Hitler veškerou vahou a mocí. Vše nasvědčovalo tomu, že bylo již předem určeno, jak má Runciman splniti své poslání. Sedesátiletý Angličan, který neznal dějin národa, nemohl přece za krátkou dobu dospěti k objektivnímu a spravedlivému úsudku o poměrech tak komplikovaných. Pohyboval se ostatně převážně ve společnosti německých velkostatkářů a šlechticů a nesnažil se býti nestranný.

Nepřekvapilo příliš, že jeho úsudek zněl: „Je mi naprosto jasné a samozřejmé, že pohraniční okresy mezi Německem a Československem, v nichž mají Němci značnou většinu, mají okamžitě dostat plné právo sebeurčení. Bude-li nutné odstoupiti je, což považuji za podobné pravdě, bylo by lepší učinit to ihned. Trvání nejistoty představuje vážné nebezpečí. Každý plebiscit byl by podle mého názoru pouhá formalita, pokud jde o tyto oblasti převážně německé. Velmi značná většina obyvatel si přeje připojení k Německu. Jsem proto toho názoru, že tyto pohraniční okresy má Československo postoupit Německu hned a že se mají učinit opatření, aby byly odevzdány v míru. Kde je německá většina méně značná, doporučuji místní autonomii na základě čtvrtého plánu, upravenou tak, aby hověla nové situaci, vytvořené odstoupením pohraničních okresů. To mne přivádí k politické stránce problému, k integritě Československé republiky, zvláště v jejích závazcích k sousedům. Aby se zajistilo smírné soužití československého lidu se sousedy, navrhuji:

1. Nechť se těm osobám v Československu, které vědomě podporovaly politiku nepřátelskou sousedům Československa, zakáže pokračovat v agitaci.

2. Nechť československá vláda ujistí své sousedy, že na ně v žádném případě nebude utočit, ani nebude provádět útočnost, jež by vyplynula z jejích závazků k cizím státům.

3. Nechť dají nejdůležitější mocnosti Československu záruky, že by mu pomáhaly v případě, kdyby se stalo obětí nevyprovokovaného útoku.

4. Nechť se ujedná mezi Československem a Německem obchodní smlouva na základě přednostních celních sazeb, pokud se shodují s hospodářskými zájmy obou států."

Čechům měla býti zakázána nepřátelská agitace vůči Německu, nikoli však Němcům vůči Československu. Československá vláda měla ujistiti, že nebude útočit. Zmrzačený měl ujišťovati atleta, že jej nenapadne. Měli jsme se vzdát přátelství a ochrany Sovětského svazu a zraditi jeho důvěru. Měli jsme i my zapomenout na čest. Měli jsme se nechat hospodářsky vykořisťovati nenasytným a překotně zbrojícím Německem.

Takový byl soud anglického lorda milionáře.

Aby tomuto hanebnému návrhu bylo dodáno zdání naléhavosti, uspořádali nacističtí ordneři krvavé incidenty. Runciman navrhoval záruky velmocí pro případ nevyprovokovaného útoku. Nacisté vzápětí vyvinuli značné úsilí k tomu, aby tedy vyvolali „vyprovokovaný útok“. Také nacistická propaganda jala se přesvědčovati svět o tom, jak krutě se Němcům u nás ubližuje.

Československá vláda již dříve se odhodlala ke čtvrtému plánu, který ohrožoval již základy existence státu. Plán č. 4 ze dne 2. září 1938 byl osnova zákona o základech reorganisace územních svazků a samosprávy. Henleinovy požadavky jím byly splňovány skoro na devadesát procent a Němci nemohli odmítnouti, nechtěli-li přiznati, že jim nejde o to, co žádali, nýbrž jen o záminku k útoku na Československo.

Aby se dostali z nepříjemné situace, vyvolali v Moravské Ostravě nepokoj a když policie zakročila, přerušili jednání.