Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Příspěvek k problematice pangermanismu

l.Historické kořeny pangermanismu

Každý politický směr prozrazuje svůj charakter a své poslání, když v historii hledá pravzory svého programu, jednání, strategie i taktiky. Také pangermánské hnutí se obracelo až do nejstarších dějin a těžilo z historické reality, že germánské kmeny dora­zily až k hranicím římského impéria. Síly jednoho kmene nestačily na překonání hraničního území, ale ani k masivnímu osídlování. Byl tu jeden z motivů vedoucích ke vzniku nadkmenových svazů a raně středověkých států. Vytvořily se dříve než u Slo­vanů, kteří nepřišli do styku s římskou říši ve středoevropském prostoru. Germáni se usazovali na území římské říše již ve 4 století. V Itálii vznikla říše Ostrogotů (493-555), ve Španělsku říše Vizigotů (395-711). Longobardští králové vládli v letech 561-774. Francká říše se datuje do let 482-843. Germánům tak vznikIy mocenské nástroje k ovládnuti okolního území, kde vývoj tak daleko nepokročil. Pangermánské hnutí se nejvíce zajímalo o zkušenosti Římanů při podrobování cizího území. Vždy se jednalo o aplikaci těchto zkušeností ve prospěch germánských států. Které zkušenosti to byly?

Strategickým cílem bylo trvale získat, podmanit si a germanizovat cizí území, nejčastěji slovanské. Taktický postup byl mnohotvárný:

1) Na ochranu vlastního státu (např. říše francké) se zřizovaly tzv. marky, současně

však jejich úkolem bylo rozšiřovat území vlastního státu na úkor sousedů. Marka byla vojensky organizované pohraniční území, vytvářené na nově ovládnutém území a s perspektivou další expanze. Existovala marka bretašská, zaměřená na Loiře proti Bretoncům, marka španělská, česká, srbská na Sále, východní, později rakouská. Proti Slovanům působila marka míšenská, braniborská apod.

2) Markrabě mohl vést samostatně válku proti sousedům z vlastní iniciativy a císař se mohl k napadené straně chovat neutrálně a nabídnout se dokonce za rozhodčího, soudce apod. Když markrabí prohrával, dostal pomoc z říše.

3) Organizován byl především útok na cizí kmen, když se octl z nějakých důvodů v izolaci, když měl spory se svými sousedy apod. Němečtí feudálové využívali mezi­kmenových rozporů, které často podnítili. Proces sjednocování v nadkmenový svaz a v raně feudální stát nebyl pokojným procesem, docházelo k boji o hege­monii a tato skutečnost se dala dobře využít.

4) Také spory uvnitř vládnoucí dynastie bylo možno výhodně využit, což se potvrdilo několikrát v případě moravských Mojmírovců a českých Přemyslovců.

5) Útok byl zaměřen na hlavní středisko odporu, na sídlo vládnoucího knížete a ve stejnou dobu byly poskytnuty výhody sousedům a nižším náčelníkům. Podporovala se každá tendence vedoucí k separatismu (snahy o odtrženi Moravy od Čech, vyhlášení pražského biskupství římským územím, které nemělo pod­léhat Přemyslovcům).

6) Poraženi byli pobiti anebo odvedeni do zajetí a násilně usazeni v jiné části říše. Tak vznikly některé osady Slovanů v oblasti Rýna. Cílem bylo oslabit porobený kmen početně.

Poznámka autora: Tuto taktiku napodobil A.Hitler, když zabral Rakousko v okamžiku jeho izolace a když podpořil slovenský separatismus v letech 1938 - 1939, měl plány na vyhu­bení části českého národa, likvidoval židovské obyvatelstvo, masově likvidoval Poláky atd.

7) Ve stejnou dobu byly poskytovány různé výhody sousedům napadeného kmene

(státu).Cílem bylo zamezit sjednoceni - tak zasahovala říše do vztahů mezi Čechy

a Poláky.

8) V případě, že kníže byl v boji zajat, byla mu nabídnuta možnost složit přísahu věr­nosti. Pokud nepřijal, byl mučen, vykastrován, oslepen nebo zabit. Když složil přísahu vazala, odcizil se vlastnímu lidu a musel často být udržován u moci za pomoci vítězného vojska.

9) V případě. že složil vazalskou přísahu, byla mu jeho vlastni zem propůjčena (udělena) v léno s určitými povinnostmi vůči říši (vojenská pomoc, poplatky). Aby se nemohl vyvázat z poslušnosti, musel poslat na dvůr vítěze svého syna, dceru jako rukojmí. Zacházeli s nimi dobře, snažili se je získat pro politiku říše. Velmi silně a efektivně působila i sňatková politika. Pohanským knížatům byla nabídnu­la vyšší životní a kulturní úroveň, byli pokřtěni apod. Z řad poražených slovans­kých knížat vznikla poněmčená kolaborantská vrstva, která měla práva feudální vrchnosti. Z dětí vychovaných na dvoře vítězů bylo možno vybrat budoucího vlád­ce, případně ho vojenskou intervencí dosadit na trůn.

10) Poražený kmen (stát) musel platit vysoké poplatky. Byly vyměřeny tak, aby pora­žený vládce nemohl postavit silnou vojenskou družinu. Poplatky naopak pomáha­ly udržovat velké vojenské družiny císaře, případně jiného velkého německého feu­dála (markraběte).

11) Na císařském dvoře se poskytoval azyl všem, kdo byli nespokojeni s vládnoucím knížetem, a to í tehdy, když panovník vzorně plnil své povinnosti k říši. Císař od emigrantů získával informace, vytvářel na vládnoucího knížete nátlak a emig­ranty stavěl do čela intervenčních taženi v případě nového konfliktu. Z emigrantů byla vybírána také nová mocenská reprezentace.

12) Emigranti pochopitelné na svého panovníka žalovali. Po čase si ho zavolal císař a žádal, aby se ospravedlnil. To umožňovalo vměšovat se do poměrů v sousedním státě. K ospravedlnění (k soudu) se musel dostavit bez vojenského doprovodu a podle úvahy a mocenských zájmů mu císař vrátil právo vládnout anebo ho uvěznil a na jeho místo dosadil vazala.

13) Císař se snažil na území poraženého získat pod kontrolu významné ekonomické zdroje, např. přímořské přístavy, stříbrné doly, naleziště zlata, solné doly apod.

14) Ztráta suverenity byla dlouhodobá, někdy trvala několik století. Ke zhoršení docházelo vždy za trest. Za neposlušnost, neplnění vazalských povinností, za povstání­ apod.

15) Současně tato agresivní politika byla doprovázena a kryta šířením křesťanství. Říše vytvářela dojem, že ochrání všechny křesťanské panovníky a zajistí jim mír se sousedy (viz poměr sv. Václava k říši). Církev podporovala a tím i stabilizo­vala moc panovníka. Fyzická likvidace pohanů byla přijímána a hodnocena jako věc práva a spravedlnosti Proto řada poražených knížat přijímala celkem ochot­ně křesťanství. Agresivní politika říše byla doplněna také kolonizací. Za vojákem přišel osadník. Pohanské náboženství bylo likvidováno jako méněcenné. Použití všech uvedených taktických prvků znamenalo:

- hospodářské opožďování, - nižší životní úroveň, - vojenskou slabost s cílem vytvořit zaostalý kmen, který by byl získán ke kolaboraci vyšší úrovní říše. Jinou alternativou byla fyzická likvidace.

II. Spor o suverenitu

Česky stát užíval ke své obraně nejen pohraniční pohoří, ale především hluboký les,

táhnoucí se někdy až 100 km cd hranic do vnitrozemí. Pokud ze strany říše římské národa německého nehrozilo válečné nebezpečí, byl tento horský a lesní komplex ne­využitý. Projevilo se to výrazně především v době, kdy česky panovník se stal kurfiřtem a měl tedy právo volit německého císaře. Český stát vstupoval do říše jako do spolku křesťanských panovníků, kteří na sebe nebudou utočit. Pangermánská propaganda však tvrdila, že český stát byl nesamostatnou součástí říše. Nevzala na vědomí tyto skutečnosti:

1) Česká šlechta si volila svého panovníka, případně dynastii, německý císař to mohl nebo nemusel potvrdit, byla to středověká forma mezinárodního uznání. Někteří čeští panovnici byli potvrzeni až po vojenské porážce, což v českém povědomí zanechalo zkušenost, že německý stát chce žít v míru jen když Češi budou ve vazalském posta­vení.

2/ Česky stát měl vlastni zákony a zákony říše v českém statě neplatily; vlastni zákony nebyly odvozeny ze zákonů v Německu.

3) Říšské poplatky se vybíraly jen na říšském území v českém státě jen z rozhodnutí českého panovníka.

4) Nebylo možno se odvolat z rozsudku vyneseného českým soudem k soudu v Německu. Neplatilo tu císařské právo na odúmrť.

5) Český stát měl vlastní armádu, která nepodléhala německému císaři. Občas byla spojencem, ale z vůle svého panovníka.

6) Česky stát měl vlastní zahraniční politiku, nezávislou na Německu. Automaticky nekopírovala německou politiku.

7) Český stát měl vlastni měnu.

Skutečnost, že český panovník měj práva říšského kurfiřta, činila z něho mimořádně významnou osobu Bylo to privilegium. Proto se snažili Lucemburkové, ale i Habsburkové dostal na český trůn, otevřela se jim tím cesta k hodnostem v říši. ­

V době, kdy česky panovník byl kurfiřtem, většinou nehrozilo z Německa válečné nebezpečí. Nicméně český stát vedl 89 % všech válek s Německem. Poměr sil kolísal v poměru 8, případně 10:1 v neprospěch českého státu.

V době míru byly pohraniční lesy ekonomicky málo výnosné. Proto česky pano­vník, česka šlechta a církev zvali osadníky z okolních zemí. Kolonisté přišli nejen z Bavorska, Saska, Durynska, ale též z Itálie a Holandska, ale v menším počtu. Pokus o vnitřní domácí kolonizaci za pomoci českého lidu nebyl příliš efektivní a výhodný. Český zemědělec již plnil své povinnosti vůči státu formou daní, roboty. naturálních dávek, plnil i své povinnosti vůči šlechtě a církevní organizaci. Nemělo tedy význam ho přesazovat z jednoho místa na druhé, nic by se tím nezískalo. Proto byl výhodný osadník z cIziny, který ještě nepatřil svazku českého státu. Aby se usadil, bylo třeba mu dát celou řadu výhod, měl privilegované postavení, lepší než ve staré vlasti, ale lepši než domácí české obyvatelstvo. U německých osadníků to vyvolalo trvalou hrdost na privilegované postavení, u českého lidu pocit křivdy. K budování měst by musela cír­kev i šlechta uvolnit své poddané, to by pro ně byla nevýhoda, proto i k zakládání měst bylo raději zváno cizí obyvatelstvo. Nicméně česky lid se na stavbě měst podílel a města byla od svého vzniku národnostně smíšená. Král používal cizí osadníky, šlechta do svých poddaných městeček přece jen své poddané uvolňovala.

Další kolonizační vlna vznikla, když se v českých zemích nalezla bohatá naleziště stříbra (Jihlava, Kutná Hora, Smilův Brod, později Německý Brod a řada dalších).

I když cizí osadníci dostali řadu významných privilegií, přece jen jim žádný šlechtic, církev, ani panovník neudělili právo obdělávanou půdu, založené město, odtrhnout od českého státu a připojit ho ke státu jinému, sousednímu. Kolonisté vstoupili dobrovolně do tehdy existujícího právního stavu českého státu, stali se jeho privilegovanými přís­lušníky, měli však i povinnost, novou vlast, český stát bránit. Pokud Němci v českých zemích měli privilegované postavení, plnili tuto povinnost věrně i proti německému státu. Po roce 1918 však privilegované postaveni ztratili, v rámci demokratického státu nemohli již držet středověké výsady. Tím okamžikem upadl jejich zájem dodržovat zákony Československa. Demokratické principy jim nemohly nahradit dominantní postaveni.

Když češti panovníci a šlechta usazovali cizí osadníky, nikdy si nedělali starosti s jazykovou otázkou. Poddaný, ať Čech či Němec, nemohl rozhodovat o osudu státu a představa, že by někdy jazyková otázka hrála význam při odtrženi pohraničí, jim byla zcela neznámá, cizí. Naproti tomu německý přínos v oblasti christianizace, kultury, výroby apod. byl vždy pozitivně oceňován.

Císař nevlastnil na našem území statky. Pokud ano, potom jen jako český král.

III. Periodizace

Pangermánské hnutí prošlo ve svém rozvoji několika etapami vývoje.

První období je ukončeno rokem 1873, kdy vypukla hospodářská krize. Ukázala, že naplněním pangermánského programu nelze zajistit vyšší životní úroveň neprivilego­vaných vrstev v Německu a Rakousku. Současně je to doba organizačního rozmachu, doba oslav německého pronikáni do kolonií a rakouského postupu na Balkáně. Pan­germánské hnuti má různou formální stránku, jsou tu spolky velkoněmecké, všeněmecké, Němců žijících v českých zemích. Po stránce obsahu a náplně jde o hnuti politické, národopisné, tělovýchovné, ekonomické, jazykové, civilně-militaristické apod. Pangermanismus měl novou oporu a vykonával efektivní vliv na politicko-mocenskou strukturu rakouského a německého státu. Vznikl v napoleonské době.

Ve druhém období, vymezeném léty 1873-1914, se zesiluje nacionalistická agitace směrem k neprivilegovaným vrstvám, mají získat přesvědčení, že jejich neutěšený úděl je způsoben Slovany a Židy. Vyhraněny nacionalismus má nahradit smysl pro sociální spravedlnost, jen na cizí účet lze dosáhnout německého blahobytu. Jedním z velkých úspěchů pangermánů je pád Badeniho vlády a znemožnění demokratických reforem na zlidověni Rakouska a současně je to doba vzestupu militarismu v Německu i v Rakous­ku. Pangermanismus se uplatňuje stále ještě v mírových podmínkách. V Rakousku probíhá zápas o vedoucí politickou sílu pangermánského hnutí za účasti liberální strany, která si přisvojovala také název Deutsche Partei. Konkurentem v zapase o dominantní postavení byla Německá nacionální strana, ustavená z pangermánského spolku Německé sdružení v r. 1891. Význam pro překonání třenic o vedoucí místo měl I. sjezd německých obranných spolků ve Vídni v roce 1908. Výsledkem jednáni bylo zřízení centrály pro obrannou německou práci. Organizace je to útočná, ale kamufluje se hes­lem o obraně.

Třetí období je charakterizováno prosazením pangermánských cílů prostřednictvím světové války. Pokus o nadvládu nad Evropou nevyšel.

Čtvrté období, 1918-1939, je sice zahájeno porážkou Německa, ale je to současně mo­difikovaná cesta k restauraci pangermánství v podobě nacistické strany. Je to doba připrav na druhý pokus o nadvládu a o realizaci pangermánského programu. Německy nacionalismus vítězí nad německým liberalismem, ten je odsunut jako slabošský a neschopný' prosadit všeněmecké cíle. V nacistickém hnutí vykrystalizovaly požadavky velkoněmeckých a všeněmeckých spolků a institucí.

Páté období po roce 1945 prožíváme dnes, kdy se neosvědčila válečná cesta. ale ob­novuje se snaha po dominantní úloze Německa v Evropě v podmínkách míru. Různé revanšistické organizace, pravicově extrémní strany a hnutí a zejména tak tzv. "krajanské spolky" odsunutých Němců z Polska, ČSR a Maďarska, ale také z jižního Tyrolska se snaží ovlivnit německou vládu, získat fondy na poli­tickou činnost a ovlivnit veřejné mínění. Na krach ve válce se má zapomenout. Rozvíjí se znovu německý nacionalismus krytý celoevropskými organizacemi, institucemi a demokratickými hodnotami. Pangermánství jako pojem zmizel, vytratil se, byl to pojem příliš zkompromitovaný. Nezmizela touha po vedoucí úloze Německa v Evropě, jen se má prosadit jinou cestou, aby nevyburcovala pozornost evropských národů. Spoléhá se na to, že Německo má 80 milionů obyvatel a i při zachování demokratických principů bude mít značnou převahu, kterou může uplatnit různou formou, hlasováním, ale také prostřednictvím euroregionů, menších ekonomických celků bez politické suverenity. Také globalizace v německém pojetí může prospět, pokud nebude americká kon­kurence příliš silná.

Po periodizaci je vhodné si ujasnit i terminologii.

IV. Nejen pouhá terminologie

Pangermanismem se rozumí agresivní politicko-militaristické hnutí v Německu, usilující o získání hegemonie nejprve ve střední Evropě, později v Evropě vůbec, jako předpokla­du k získání celosvětového dominantního postaveni. Politicky se zformoval pangerma­nismus v 19. století v Rakousku-Uhersku a v Německu. V alpských zemích a v českém pohraničí s německým obyvatelstvem o něco dříve, neboť zde bylo vysoké emocionál­ní cítěni v duchu "pohraničního území" a byla tu i obava z české, případně celoslo­vanské konkurence. Vždyť habsburská středoevropská monarchie při důsledném de­mokratickém režimu by byla státem se slovanskou většinou, Němci tvořili jen 24% všeho obyvatelstva. Maďaři 20% a neněmecké a nemaďarské národy 56%. Navíc přirozený přírůstek Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Jihoslovanů, včetně Slovinců, Chorvatů a Srbů, byl větší než u Němců. V mezinárodním měřítku sílilo Rusko. V Ra­kousku byli ideologickými mluvčími pangermanismu G. Schönerer, G. Friedjung, v Německu E. Haase, H. Class a F. Neumann. Organizační oporou byl Všeněmecký svaz. Za svůj cíl stanovil ovládnutí nových zemí v zámoří. Na základě výbojů a expanze měla nejprve sloužit tzv. Mitteleuropa, politické, vojenské a ekonomické sjednocení středo­evropského prostoru pod německým vedením, které by zachránilo také upadající po­dunajskou monarchií jednak před silou Slovanů a také před vojenskou slabostí. Pan­germanismus se vyznačoval vyhroceným nacionalismem, rasismem a militarismem. Stal se tak předstupněm a později součástí německého nacismu, jako nejextremnější podoby fašismu.

Ideologové pangermanismu obracejí své zraky do historie, zde hledali vzory v taktice i strategii rozšiřováni vlivu a nadvlády germánských nadkmenových svazů a germánských států. Ani my nemůžeme pominout historické kořeny pangermanismu.

Všechny velké, někdy však i státy střední a malé, ve svém historickém vývoji rea-lizovaly územní expanze, tedy také carské Rusko. Této skutečností využili němečtí a rakouští nacionalisté již v 19. století, aby zdůvodnili pangermanismus, kritizovaný evropskou demokracií, křesťanstvím a humanisty z celého světa. Pohotově se vynořil pojem - panslavismus, a to jako protiklad a protitendence ke germanizaci a k panger­manismu. V pojetí českých demokratů byla myšlenka sjednocení Slovanů chápána liberálně s konkrétním obsahem, neboť značná část slovanských národů žila pod cizí nadvládou, Poláci vůbec neměli svůj stát, Bulhaři, Srbové, Makedonci, Chorvaté a Slo­vinci žili pod tureckou, německou a rakouskou nadvládou a pod náporem germanizace, již tehdy mizeli Lužičtí Srbové. V konzervativních kruzích, hlavně v Rusku, se pansla­vismus chápal jako sjednocení Slovanů pod vládou ruských carů, ale pro tento jev je spíše vystihující pojem – panrusismus.

Mezi českými a slovenskými politiky v habsburské říši se operovalo panslavismem v taktickém smyslu, aby Vídeň přistoupila na kompromIsy a nedomnívala se, že jediná možná orientace rakouských Slovanů je na císařský dvůr ve Vídni. Panslavismus byl agitační alternativou ve hře politických sil. Žádná česká demokratická síla si nepřála dostat se pod carský absolutismus, svědectví o tom podává nejjasnější Karel Havlíček Borovský. Nicméně, proč by se utiskovaní Slované měli sami zříkat případné podpory v zápase o emancipaci národů utlačovaných habsburskou a německou císařskou mocí? Také na Tureckou říši platila síla carského Ruska, potvrzoval to ostatně vývoj k samos­tatnosti Bulharska i Rumunska. Panslavistické myšlenky nabyly na programové síle za rusko - turecké války v letech 1877 – 1878. Oficiálně se však nestaly součásti carského vládního programu. Panslavismus v expanzivní podobě by] odmítán ruskými demo­kraty a liberály. Takovou sebekritiku v Německu a v Rakousku nebylo v otázce pangermanismu nikdy vidět. V Polsku neměl panslavismus žádný podstatný vliv, svědčí o tom carským Ruskem potlačená polská povstání. V Čechách se spíše rozšířil neosla­vismus a austroslavismus. V některých letech pouze srbská vláda využívala panslavis­mus jako zbraně k posílení obranné morálky v době nátlaku ze strany Vídně. Pansla­vismus prošel krizovým stádiem a nově se formoval jako novoslovanství - neoslavis­mus.

Novoslovanství se stalo často součástí programu občanských stran, působících v rámci rakousko - uherského mocnářství, v českém, slovenském a slovinském prostředí, částečně též mezi Chorvaty.

Zcela realisticky se uplatňovalo jako kulturní a osvětová spolupráce, doplňovaná z české strany ekonomickým zájmem podnikatelských a finančních kruhů. Proti carsky a konzervativně pojatému panslavismu se v neoslavistickém hnuti prosazovala myšlenka rovnoprávnosti všech, tedy i neslovanských národů. Respektovalo se reálné a existující státoprávní postaveni, nebyl zájem vyvolat vojenské konflikty. Žádoucím cílem byl smírnou cestou překonat rusko - polské nesrovnalosti, umenšit srbsko - bulharskou rivalitu a odstranit v demokratických a liberálních, tedy. demokratických poměrech útisk Lužických Srbů, Čechů, Slováků, Chorvatů a Slovinců. Žádal se adekvátní podíl na správě a politice rakousko - uherské monarchie. V mezinárodni otázce se podporovalo rakousko - ruské sblížení. Předpokládalo se, že slovanské národy v podunajské monarchii zajistí přátelský poměr k Rusku a německé obyvatelstvo zase obdobně přátelský poměr k Německu. Propagovala se slovanská solidarita a snem byl společný taktický postup v parlamentních institucích a zajištěni jednotného úsilí v mezinárodní politice, opřené pochopitelně o Rusko. Za tvůrce novoslovanství je považován Karel Kramář, měl s tím také za války potíže u soudu.

Novoslovanství se deklarovalo na kongresu v Praze v roce 1908 a v Sofii v roce 1910. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 a nedemokratický kurs carské politiky vůči Ukrajincům, Bělorusům, Polákům, případně i k dalším neruským národům, pro­kázal nereálnost neoslavismu. Nestal se tedy nebezpečím, ohrožujícím mír v Evropě, což se o pangermanismu nedá prohlásit.

Pro terminologickou jasnost a zřetelnost je vhodné zmínit se také o austroslavismu, neboť pangermáni se chápali tohoto pojmu k ospravedlnění vlastní agrese vůči slo­vanským národům žijícím v rámci habsburské monarchie. V německých dějinách to není nic nového, často se to opakovalo, že defenzivní postoj byl vykládán jako útok na němectvÍ.

Ve skutečnosti austroslavismus byl užitečnější aplikaci na všeslovanské ideje a vycházel z konkrétní situace v habsburské monarchii. Byl to ve své podstatě ideový a politický program poměrně vlivné části představitelů slovanských národů, liberálního a demokratického zaměření, považující středoevropské soustátí za přijatelný rámec pro existenci slovanských národů. Ovšem za předpokladu další emancipace, politické, eko­nomické a kulturní rovnoprávnosti. Byl to program, nebyla to ještě trvalá realita a pro­ces, kterým se mělo dosáhnout vytčeného cíle, byl označován jako hnuti za zlidovění monarchie.

Austroslavismus v ucelené podobě vyjádřil v roce 1846 Karel Havlíček Borovský v programovém článku Slovan a Čech, otištěném v Pražských novinách. Proti málo reál­né naději na realizaci všeslovanského programu postavil alternativu zcela pragmatickou, spolupráci slovanských národů ve státě, který by jim byl ochranou před pangermáns­kou expanzí i proti carskému samoděržaví. Myšlenku, aby habsburská monarchie byla hrázi proti germanizaci, zhatili rakouští a čeští Němci. Stejně tak zmařili naději na mírové soužití mezi dvěma světovými válkami, 1914 - 1918 a znova v letech 1939 - 1945.

Výrazným podílem k programu a k argumentům austroslavismu přispěl František Palacký, a to v dopise frankfurtskému sněmu a v projevu na slovanském sjezdu. Pře­dpokládal vytvoření 8 národnostních územních celku, z nichž jeden by byl pro Čechy a Slováky. Pangermánští politikové v Rakousku i v Německu se ostře postavili proti planu na federalizaci, věděli, že v neněmeckých státech by neměli dominantní postavení. Přitom federalizace mohla být alternativou k zániku monarchie v roce 1918. Ovšem provedená včas, a ne až v roce 1918, to již bylo pozdě. Pokud austroslavismus ze strany rakouských politiků nebyl brán vážně a Češi ho poctivě prosazovali, vytvářel iluze, škodící orientaci na samostatný český, případně československý stát. Austroslavismus byl svými principy také v obsahovém programu Kramářova novoslovanství a poslední stopy v modifikované podobě najdeme u Milana Hodži před první i druhou světovou válkou. Také Hugo Vavrečka (1880-1952) propagoval hospodářskou spolupráci podu­najských států. Poznamenejme, že to byl děd Václava Havla a v roce 1938 člen Syrového úřednické vlády s vlivem na zpravodajskou službu. V poslední vládě Hodžově měl na starosti soustředěné zpravodajství. Není známo, že by se stal obětí surové nacistické perzekuce.

Po vzniku ČSR byl austroslavismus podceňován, ale neprávem. Češi a Slováci získali novou perspektivu svého státního vývoje, ale rozhodně nepatřili k těm, kdož austroslavisticky program likvidovali, vinu nesou jednoznačně němečtí politici v českých zemích a v Rakousku, báli se právě realizovatelnosti austroslavistických návrhu. Stačí si uvědomit že v říšské radě v roce 1917 bylo 213 poslanců za německé strany, z toho 40 sociálních demokratů, ochotných připadnou reformu podpořit. Po­slanců za slovanské národy bylo 234. Specifickou skupinu tvořilo 19 poslanců italské a rumunské národnosti, také ochotných podílet se na reformě monarchie. Nejistý byl postoj 7 poslanců nezapsaných v žádném poslaneckém klubu. Rozborem parlament­ních projevů lze spolehlivě usuzovat, že pro zlidovění a demokratizaci monarchie se již v roce 1917 vytvořila většina, tedy 272 poslanců.

Říšská rada měla tehdy 473 poslanců. I tuto přijatelnou, mírovou, demokratickou cestu zmařili pangermánsky orientovaní němečtí poslanci rakouské monarchie. Přitom bylo možno vyhovět a uspokojivě řešIt i princip národů na sebeurčení v rámci svobodomyslného podunajského soustátí. Nelze ovšem pominout potíže, které kladla maďarská reprezentace v uherské části monarchie, když odmítala uznat Slováky za politicky národ, Slovákům se podle nich nemělo dostat žádných prav. Z řad českých Němců se zase ozývalo přáni, realizovat v pohraničí tak zvané uzavřené území, kam by nesměl pronikat český vliv, pohraniční region měl být vyhrazen pro německou hege­monii, těžko realizovatelnou při přeměně státu na federaci či spolek autonomních států.

Při hledáni příčin rozpadu Rakousko - Uherska je vhodné upozornit, že nikdy ne­existovala vůle demokraticky myslících Slovanů habsburské monarchie spojit se v jeden stát s carským Ruskem. Nesmí se zapomínat, že carský režim pohrdal všemi nepravoslavnými Slovany a Češi, Slováci, Slovinci, Poláci a Chorvaté byli převážně katolíky. Car měl pod sebou různé národy, ale žádal, aby tmelem byla jedna víra, a to pravoslavná. V českém prostředí to by! jen romanticky sentimentalismus, věřící, že mocný slovanský stát, Rusko, by mohlo také něco udělat pro jiné podrobené slovanské národy ve střední Evropě. Naši legionáři se na vlastní očí přesvědčili o nesvobodných poměrech carského Ruska, vždyť se jim nevěřilo dlouho jen proto, že nebyli pravosla­vní.

Rakouští a češti Němci pracovali svědomitě k udržení svého dominantního posta­veni oběťmi v boji, mobilizací své ekonomiky i morálky. Francouzský historik Bernard Michel v knize Smrt dvouhlavého orla správně poznamenal: ,,avšak mnozí z nich (Němců) mylně věřili, že německy národ musí získat z války výhody, shrábnout vše ve svůj prospěch a anulovat pokrok slovanských národů od roku 1848. Ve jménu Němců v Čechách bylo nutné upřít Čechům jejich politická práva (str. 251)." Nikdo nemůže v současné době mluvit o perspektivách ve střední Evropě bez znalostI její historie. Pan­germanismus zavedl samotné Němce do slepé uličky, je však naprostou iluzi myslet si, že optimálnější budoucnost mohou zajistit pravicoví technokraté, kteří vědí vše o metodách řízení a o počítačích, ale nic o vlastní zemi a jejím lidu. Tady by měla být histo­rie poučením.

V. Rakouští pangermáni

Po potlačené revoluci 1848 nastala doba neoabsolutismu, vystižně by se dala cha­rakterizovat, že to byla josefínská centralistická politika bez josefínských reforem a pokroku. V Uhrách vládl krvavý teror s cílem zničit sily spjaté s revolucí. Vůči Čechům se postupovalo jinak. Vědělo se, že mají obavu z germanizace a tak jim bylo dáno na vědomi, že když budou podporovat dynastii, bude je chránit před zapojením do Vel­koněmecka. Je málo známou skutečnosti, že rakouská vláda v roce 1849 odvolala ra­kouské delegáty z Frankfurtu a prohlásila, že spojení Rakouska s Německem nemůže překročit definici o volné alianci a bude se podobat tradičně chápanému spolku německých knížat. Čechům bylo ještě naznačeno, že někdy dostanou zastoupení ve vládě. Toto nepříliš jasné a nejistě závazné stanovisko pobouřilo nacionálně a vel­koněmecky smýšlející Němce v alpských i českých zemích. Státoprávně nemohli nic dělat, ale ideologicky se zapojovali do pangermánského myšlení. Nevytvoří za tím cílem politIckou stranu, ale stranu, ale svým programem proniknou do jiných, někdy i později založených občanských stran a hlavně do sféry četných spolků. Nacionalismus v Německu měl někdy až nepoznatelné kořeny v hluboké minulosti, Evropa jej poznala až ve formulaci na katastrofu z let 1805 - 1806 a na následnou napoleonskou nadvládu. V německém nacionalismu byla i odpověď na nacionalismus zrozeny ve francouzské revoluci a využívaném Napoleonem.

Po porážce Napoleona zachvátila nacionalistická euforie snad všechny vrstvy a nejenergičtěji se prosazovali studenti a inteligence. Nacionalizmus posiloval německou odhodlanost v boji a k obětem a spisovatelé a básníci horovali pro společnou vlast všech Němců v jednom státě. Snad jen kancléř Metternich si uvědomoval smrtelné nebezpečí pro existenci mnohonárodnostního německého státu. Nacionální německý radikalismus nutně vyvolit obranné reakce u Čechu, Poláků, Slovinců, Srbů a u jiných národů v Evropě, hlavně však u západních Slovanů.

Po roce 1848 se dlouho německá politicky angažovaná inteligence dohadovala, zda budoucí řešeni má byt velkoněmecké či maloněmecké. Rakousko by mělo do plánova­ného státního celku vstoupit jako celek, tedy se zeměmi obydlenými neněmeckým obyvatelstvem. Pro habsburské koncepce byl dostatek sympatií v jihoněmeckých státech, kde tamní monarchové měli obavu ze silného Pruska. Celý problém nakonec rozřešil O. Bismarck v letech 1866-1871 ve prospěch maloněmeckého řešení, vytvořením sjednoceného Německa pod pruskou hegemonii a vyloučením Rakousko-­Uherska. Vyloučení nebylo tak jednoduché, podunajská monarchIe měla být po­mocníkem, který by uskutečňoval pokyny z Berlína. Tomu tak bylo až do roku 1918. Rakouským a českým Němcům toto pojetí vyhovovalo, spojovalo je se silným Německem a současné od nich nežádalo porušení věrnostI habsburskému státu a jeho dynastií, která je vybavila privilegovaným postavením, aby mohli plnit úlohu panského národa. Bismarck si byl také vědom toho, že v jeho dobách supervelmoc Německo, po­sílené o habsburské državy, by vyvolalo protiněmeckou koalici, ve které by byly Fran­cie, Rusko a Anglie. Uvažoval správně, stalo se tak během první i druhé světové války, kdy Německo sáhlo po světovládě.

Zájmy nejvlivnějších představitelů habsburského státu a německých nacionalistů v Rakousku se slaďovaly v podstatné věci: zvětšit monarchii a udělat z ní středoevropskou a balkánskou velmoc Pro pangermány to znamenalo rozšíření území ov­ládané Němci. Potřebovali agresivní, ale úspěšnou politiku. Motivů k agresivitě měla Vídeň dost, zajištěné vítězství se mohlo realizovat jen za pomoci Pruskem vedeného Německa.

Malá Sardinie se stala střediskem italského sjednocovacího hnutí, ani válečné tažení rakouských vojsk tomu nezabránilo. Vojenský a diplomatický bankrot obracel oči německých nacionalistu opět k Berlínu. Vídeň si zapamatovala jednu zkušenost, že kolem krystalizačního jádra (Sardinie) vznikla silná Itálie. Vytvořením sjednocené Itálie dohrálo Rakousko svou úlohu jako středomořská velmoc. Proto si Vídeň hlídala další středisko, kolem kterého by se mohla sjednotit: například jižní Slované, a tím bylo Srbsko. Čechy se nemohly stát centrem sjednocení západních Slovanů neměly svůj stát a geograficky nebyly ve výhodné pozici, Poláci v té době také nemají svůj stát a žiji pod Pruskem, Rakouskem a Ruskem. Pangermáni začali propagovat preventivní válku proti Srbsku. Silný jihoslovanský stát by vyřadil Rakousko - Uhersko z vlivu na Bal­káně. Proto snaha nedovolit, aby vznikl, když vznikne, tak jej likvidovat. Viz osud Jugoslávie v roce 1941 a v současné době. Pangermánský program pronikl také do pamětního memoranda K. Brucka (1798 ­1860), rakouského finančníka, politika, ministra financí, poslance frankfurtského sněmu. V roce 1859 navrhl spojení Rakouska s Německem. aby vznikl národ o 70 milionech a vytvořil si tak německou převahu nad ostatními národy. "Jen posíleni německého národa v Rakousku bude znamenat posíleni monarchie." Žádá posílení německého ducha a odstranění separatistických choutek neněmeckého obyvatelstva. „Žádná velmoc neměla využívat národnostních poměru a lovit v těchto vodách", mys­lel tím Rusko a na Balkáně se obával vlivu Anglie. Jen spojení s Německem umožni expanzi na východ, podél Dunaje. K. Bruck byl přímo modelem pro situaci, kdy fina­nční kruhy, nacionalisté a monarchie se spojuji k dobyvatelským cílům a k potlačeni národního hnutí neněmeckých národů. Rakousky monarcha nebyl přímo nadšen, ale i na něho doléhala realita dne, Prusko se stalo státem lačnícím po moci a neustále sílilo. Rakouská moc v té době upadala

Rakousko bylo sice v roce 1866 poraženo zničujícím způsobem, ale pangermánský program nebyl likvidován, naopak, přiblížil se o další krok ke své realizaci. O. Bismarck si nechtěl udělat z Rakouska navždy protivníka, chtěl ho získat jako pomocníka. Přes Rakousko vedla cesta na Balkán, do Turecka. do Asie. Proto kapitulační podmínky byly relativně mírné. Z pozice poraženého státu, který se napříště již nesmí plést Prusku do německé politiky, se mohla Vídeň dostat za války prusko - francouzské, ale tato možnost nebyla využita. Z mnoha důvodů, jedním byla skutečnost, že Němci v Ra­kousku by podobnou angažovanost na straně Francie nepodpořili, jen Češi v té době cítili sympatie k Francií. \/ roce 1871 bylo Německo sjednoceno pod pruským vedením, bylo to reakční vedeni, ale s vysokým smyslem pro technický pokrok. Uvedený rys, nutný pro válečné úspěchy, bude i rysem nacismu Pro rakouské historiky dodnes zůs­tává problém, že spojení s Německem, ať pruským, případně nacistickým, Rakousku neprospělo. Na jednu pikantní okolnost musím upozornit. Během války v r. 1866 by Prusko uvítalo neklid v Horních Uhrách, ale pruští agenti nebyli na Slovensku vyslyšeni, nechtěně se potvrdilo, že tedy reálně neexistuje nějaké panslovanské protimonar­chistické spiknuti, Slováci byli k pruským nabídkám hluší.

Češi se za války v r. 1866 chovali prorakousky, ale odměněni byli bouřící se Maďaři. Oprávněně tedy vznikla otázka, proč jen dualismus a ne trialismus. Proč Čechy, Morava a Slezsko nedostaly to co Uhry? Úvaha založena na historické paralele, že český stát a uherský prakticky ve stejnou dobu položily základy habsburskému státu nic nevážila. Rozhodovala realita a ta byla jiná. Vídeň nemohla spravovat Uhry jinak, než za pomoci maďarské a chorvatské reprezentace. České země mohly být spravovány za pomoci Čechů, ale také za pomoci Němců, sídlících v historických zemích. Propaganda německých nacionalistú se již postarala o to, aby se Němci jevili jako věrní poddaní koruny, Češi jako živel nespolehlivý a pro všeněmecké cíle nežádoucí. Koruna český lid nepotřebovala, stačila jí služebnost české konzervativní pravice.

I němečtí liberálové byli prosáklí pangermánskými požadavky, z jejich úst bylo slyšet "...nikdy nesmějí být Němci vydáni Čechům," ač o to nikdo neusiloval. Rovnost, svoboda, liberální hodnoty měly sloužit jen Němcům, ale okamžitě hájili nerovnost a nesvobodu. když by Češi rovnost a svobodu mohli získat.

Řeklo by se, že studenti mají širší rozhled a rozum. ale když se Hermenegild Jireček (1827 – 1909) stal v roce 1854 ministrem, vídeňští vysokoškoláci ho pří návštěvě univer­zity vypískali. Když racionálně uvažující rakouští politikové společně s českými přišli s návrhy na jazykovou rovnoprávnost a v regionech, kde bylo více než jedna pětina oby­vatel české nebo německé národnosti, mělo byt úřadováno dvojjazyčně a úředníci v Čechách a na Moravě by měli ovládat oba zemské jazyky, strhl se výbuch zlosti a nenávistí. Opět se mluvilo o zániku monarchie a zničení Němců ve slovanské záplavě a nejvíce zuřili Němci v českých zemích. Němci nenávistně vykřikovali, že čeští sluhové, znající česky i německy, na rozdíl od německých úředníků, znajících jen německý jazyk, zasednou do křesel ministerských úředníků, hejtmanů, soudců apod. Pod tlakem pangermánských kruhů František Josef ztratil odvahu a Hohenwartovo ministerstvo bylo propuštěno. Pokud Češi požadovali jazykovou rovnost bylo to pro pangermány ponižující a viděli v tom útisk německého národa. Demokracie pro jiné byla líčena jako pronásledování Němců. Neuvěřitelné! Němci se obávali, že rovnoprávná čeština by se v jazykové otázce stala krystalizačním jádrem k požadavkům jiných neněmeckých náro­dů, a to se nechtělo připustit, ani za cenu ohrožení monarchie. Světlým bodem v německém šovinistickém řádění byl v roce 1869 Adolf Fischhof, demokrat, který společně s Palackým vypracoval plán na zachování Rakouska. Správně postřeh!, že žádný národ není tak silný, aby ostatní potlačil, ale každý je schopny ohrozit trvání říše v případě válečného konfliktu. Vývoj mu dal za pravdu.

VI. Organizace pangermánů

Pangermanismus pronikal snad do všech německých a rakouských stran, hnutí a spolků s výjimkou sociálních demokratů a také církev byla odolná. Již v sedmdesátých letech existovalo v Rakousku a v českých zemích mnoho spolků muzejních, vlastivědných, národopisných, pěveckých, divadelních a jiných s úkolem chránit (proti ko­mu?) a udržovat velkoněmecké tradice a pangermánské myšlenky. S odstupem let se jeví jako nejaktivnější Německý národní spolek. Ústupky Čechům, Slovincům a vůbec neněmeckým národům prohlašoval za znásilněni Němců, německé kultury. „Nikdy se nebudeme podřizovat těm, kterým jsme dali království, města, kulturu, školství, celou civilizaci. Otázka postavení Čechů nemůže být nikdy otázkou práva, ale jen otázkou moci.“ Stačí si vzpomenout, že R. Heydrich měl totožné názory, když prohlašoval, že Čech ve střední Evropě nemá co pohledávat. Vysoce výbojný byl také Německý na­cionální spolek vedený Georgem Schönererem. Jemu už název národní nestačil, vylo­ženě tedy nacionální.

Roku 1880 si NěmcI v Rakousku založili další ambiciózní a agresivně laděný Ně­mecký školsky spolek. Úkolem bylo zajistit, aby každé německé dítě navštěvovalo německé školy. Ty nebyly nikdy utIskovány, vždyť to nedovolovala morálka panského národa, ani zákony, ale spolek se tvářil jako by byl předmětem perzekuce a získával sympatie v Německu, nejvíce v Bavorsku. A také sponzorské dary. Školský spolek s celorakouskou síti také prováděl praktické rasové prověřování pod zástěrkou pěstování rodopisu. Učitel, kulturní pracovník, někdy i kněz, lékař, soudce, veterinář byl nálepkován, když pocházel z českých předků, byl odmítán, byla mu kažena kariéra a přišel často i o pra­covní místo. A naopak, kdo chtěl viditelně prokázat své germánství, byl členem spolku, v českém pohraničí to patřilo k povinnostem německé inteligence, stejně jako dary ve prospěch spolku. Proti tomuto tlaku se stavěly, bez státní podpory, některé české spol­ky, především Ústřední matice česka, spolek Komenský a jiné, které by patrně stejně vznikly na podporu českých škol a opatroven ve „zněmčelém“ pohraničí.

Německý školský spolek (Deutscher Schulverein) vznikl z podnětu E. Pernerstofera, pozdějšího vůdce parlamentního uskupení s pangermánskými cíli Deutschnationale Verein, což byla platforma velkoněmecké politiky v Rakousku. V Čechách měl školský spolek v roce 1884 již 420 místních skupin, na Moravě 130, v Dolním Rakousku 133. V roce 1887 počet místních organizací stoupI na 1174 a jen v Čechách vydržoval 24 spol­kových škol a 28 mateřských škol. Mimo to ovšem existovala státní síť a německé školství rozhodně nebylo utiskováno. Spolkové školy byly zřizovány v místech se smíšeným obyvatelstvem a různými socIálními výhodami do nich bylo nalákáno až 57 tisíc českých dětí. Mnoho německých podnikatelů si kladlo jako podmínku pro přijetí rodičů do práce návštěvu děti v německé škole.

Také v samotném Německu mělo pangermánské hnutí základnu ve společnostech a spolcích. V roce 1891 Carl Peters založil Všeněmecký svaz na podporu německé kolo­niální expanze. Společně s jinými extrémně nacionalistIckými spolky, k nimž patřil například Německý spolek pro Východní marku, organizovali všeněmci nátlak na vlá­du, aby realizovala germanizační politiku proti Lužickým Srbům, Polákům a Čechům, jejich heslem skutečně bylo Drang nach Osten. Rozsáhlou řečnickou, publikační a geopolitickou propagandou ovlivňovali německé a rakouské veřejné mínění. "Germáni byli utlačovaným etnikem, které nemá budoucnost, protože mu chybí životní prostor" a v historii se používal argument, že tam, kde se na pouti Evropou dostali Germáni , je to jejich pravá vlast a je nutno ji získat zpět. Vandalové se dostali dokonce do severní Afriky. S nostalgií se na to v nacionálních spolcích vzpomínalo.

Pangermánské požadavky vedly v Německu na cestu výbojů. V letech 1882 získalo Německo na čtyřech místech v Africe své kolonie, v jihozápadní Africe (Namibie), v Togu, v Kamerunu a ve východní Africe. První expanzivní kroky udělaly soukromé společnosti. Na konci 80. let došlo k řadě povstání a správu okupovaného území převzal německý stát a terorem osvobozenecké hnutí porazil. Podnikatelským společnostem ponechal jen ekonomická privilegia. Od 90. let 19. století bylo získávání němec­kých kolonií jedním z cílů zahraniční politiky, což vedlo k vyhrocení německo-­britských, německo-francouzských a německo-ruských vztahů. Kamerun byl získán obchodní společností Adolfa Woermanna v roce 1868 nejprve jenom při pobřeží, ale již v roce 1884 si Německo vynutilo zřízení protektorátu nad Kamerunem a tím vstoupilo na cestu protektorátních správ a hrálo úlohu ochránců, ve skutečnosti zem tvrdě vykořisťovalo. Zkušenosti z této politiky plné falše a podvodů využil i Adolf Hitler v roce 1939 proti Čechům a proti Polákům. Lidová povstání v letech 1904 -1905, 1911 a 1914 Němci krvavě potlačili.

Pangermánské hnutí prosadilo u německé vlády i v německé a rakouské společnosti touhy po globální expanzi a celosvětovém panství. Jejími nositeli byli autor námořního zbrojního programu, admirál Tirpitz, a státní tajemník pro zahraniční věci, Billow, který žádal pro „Německo místo na slunci." Podporovali ho stejně myslící členové Panger­mánského spolku a spolku pro loďstvo. Pod heslem semknutosti se jejich vliv uplatňo­val i v Rakousku. V roce 1884 vyhlásilo Německo také protektorát nad Togem, když s eweským králem uzavřelo dohodu o ochraně. Rakousko jen závistivě přihlíželo a roz­hodlo se pro koloniální výboje přímo v Evropě, přesněji na Balkáně, a to byl směr pod­porovaný Berlínem.

Situaci v Rakousku vystihl přesně v roce 1898 německý vyslanec ve Vídni, když své vládě napsal: „Přesvědčení, že v budoucnu může učinit zadost potřebám devíti milionů rakouských Němců jen statní připojeni k Německu, jež kráčí v čele civilizace, získává i v umírněných kruzích den ze dne více půdy. Jen toto připojení a spolupráce celého německého národa mohou podle názoru většiny myslících politiků zabránit zřízení českého státu a zániku němectví v Rakousku."

V pangermánském duchu působil v Rakousku Georg Schönerer, ten se dokonce v katolickém státě obrátil proti vatikánským kruhům, protože se katolická církev svým universalismem a ochranou nerakouských národů (Poláků, Čechů, Slováků, Chorvatů) dopustila zrady všeněmeckých zájmů. Křesťanství považoval za výsledek a vytvor Germánů a v parlamentě volal: "Kéž bychom již teď naleželi k německé říši." Současně se s útočnou arogancí obracel také proti Židům, viděl v nich konkurenci v boji o světovládu a "antisemitismus pokládal za jeden ze základních kamenů německého myšleni a za největší vymoženost tohoto století." Hle, kde měl A. Hitler vzor. Zde také v mládi slyšel o přirozené převaze německé rasy. S nadšením recitoval heslo pangermánů - jeden národ - jedna říše.

V roce 1873 přišla hospodářská krize, v bankovním krachu přišlo mnoho lidí o své úspory, drobní podnikatele byli bezbranní proti konkurenci velkých podniků, proces pauperizace vyvolával lidový radikalismus, Pangermáni měli hned pohotově vysvětlení, bída byla způsobena Židy a zaplavou laciných pracovních sil ze slovanských zemi, „musíme se této záplavě bránit, jinak Germánie zanikne." Jak staré a jak dobové. Vel­kým podnětem pro realizaci germanizačnÍ politiky byl osídlovací zákon ze 7. 4. 1886 zaměřený na poněmčení západního Pruska a Poznaňska, kde stále žili Poláci.

O rozeštvávání obyvatelstva pangermánskými organizacemi si uděláme nejlepší obrázek z konkrétní situace. kdy i český turismus byl na překážku.

Například v květnu 1905 vznesli poslanci českého zemského sněmu F. Peschka a dr. G. Schreiner interpelaci na místodržitele, v níž upozorňovali na plánovaný česky výlet do Orlických hor o svatodušních svátcích. Jeho účastníci z okresu Žamberk a Rychnov se měli sejít v Jablonném n. O. a odtud projít celý horský masiv. Poslanci se dožadovali úředního zákroku proti tomuto "rušení klidu a pořádku" a současně i ochrany proti "násilnostem na německém obyvatelstvu". Lanškrounská Deutsche Grenzwacht oamžitě vyzvala k rozsáhlé protiakci, na níž se měl podílet i "neohrožený německý bojovník K. H. Wolf" a nešetřila výhrůžkami těm Němcům, kteří by s českými výletníky vlídně promluvili, nebo jim dokonce prodali občerstvení. Počítalo se s tím, že němečtí účastníci z Králicka a Lanškrounska se shromáždí v Těchoníně, z Olešnicka a Rokytnicka v Rokytnici. Oba proudy se potom měly sejít v Bartošovicích k protičeské demonstraci. Úřady nakonec oba výlety zakázaly.

VII. Linecký program

V srpnu 1882 vznikl Linecký program, kolektivní vyjádření německých nacionalistických stran v Rakousko-Uhersku, ovlivněný pangermánským hnutím v Německu. Požadoval razantní zachování výsadního postavení Němců a němčiny jako státního národa a státního jazyka v Předlitavsku. Dožadoval se celní unie s Německem a z de­magogických důvodů se hlásil k sociálním a hospodářským požadavkům rolníků, drobných výrobců a dělníků. Podobnou taktiku později využije i A. Hitler. Linecký program do určité míry jen opisoval ideové memorandum Německého národního spol­ku z roku 1870. Novinkou byla žádost radikálně formulovaná, aby k přeměně Rakous­ka, Čech a Moravy v jednotný německý stát došla přímou intervencí německé říše. Realizováno 15. března 1939. V roce 1938, stejně jako v roce 1882, začali pangermáni označovat Rakousko za Východní marku. I tím dávali najevo touhu po splynutí s Říší.

Z Lineckého programu odvozovaly své představy jiné nacionální organizace a spolky, zcela běžně se požadovalo proniknuti na Balkán a pěstovalo se geopolitické pře­svědčenÍ, že na východních hranicích Německa a Rakousko-Uherska nesmí být žádný silnější slovanský stát a pokud by vznikl, bylo by svatou povinností ho rozdrobit a zničit. Slabé východní státy mají být podle těchto představ v takové ekonomické situa­ci, aby žádaly o ochranu a péči všeněmecký stát. Uvedený záměr realizovalo nacistické Německo v letech druhé světové války pří rozbíjení Československa, rozdělení Polska a likvidaci Jugoslávie. A nyní se ptejme na německé aktivity při rozpadu Československa a Jugoslávie po roce 1989. Zde nám historikové ještě mnoho dluží a diplomacie hodně zamlčuje. Kdy se dovíme objektivní pravdu o těchto událostech?

Německá vláda v 19. století na základě představ Lineckého programu podporovala rakouské výboje na Balkáně, jak ukázala anexe Bosny a Hercegoviny, ale bylo taktičtěj­ší, když sama Vídeň projevovala iniciativu V případě úspěchu by to otevřelo cestu i německému pronikání, v případě neúspěchu by Rakousko zaplatilo samo účet. Navíc by se Německo mohlo nabídnout jako prostředník a třeba i soudce, viz německou politiku v Bulharsku. Nebyla to věc nová, takovou úlohu měly i jiné říšské marky na úsvitu německých dějin, bylo to poslání Východní marky a přejmenování Rakouska na marku nebylo jen symbolické.

Linecký program byl dál rozvíjen a v hlavách pangermánů se také rozlišovalo mezi národy. Vedle národů, označených za pomocné, a to byli např. Slováci a Chorvaté, byly národy nežádoucí, tedy Češi a Poláci A opět stačí vzpomenout nacistickou terminologii o pomocných národech a vazalských armádách a Heydrichovo rozdělování v plánech na likvidaci českého národa. Chorvaté k této nacionalistické teorii přispěli ještě tím, že se začali ohánět keltským původem a smíšením germánské a slovanské krve. Lípa se již nevysazovala, ale jen dub. Nepřipomíná to podobné a další akce českých novokolaborantů po roce 1989?

Linecky program na dlouhá léta povzbuzoval náladu německých a rakouských nacionalistů, pronikl i do kultury a osvěty. Idea panského národa zakotvila v srdcích i v myšlení, pronikla i do školství. Láska k vlasti, čest národa, svoboda Germánů byla chápana jako rozšiřování mocenské sféry na úkor ostatních, boj za nové rozděleni světa. Projevem statečnosti a lásky k vlasti byly uchvatitelské činy v zemích a státech jiných národů. Genocida v koloniálních zemích byla bouřlivě oslavována jako pravý duch germánské morálky. Ve školách se již nezdůrazňovaly dějiny Rakouska, ale celo­národní německá historie. Militaristický spolek mezi Německem a Rakouskem z roku 1879 byl diplomatickým vyjádřením sbližování Vídně s Berlínem, že to bude pro mo­narchií v Podunají cesta k záhubě nikdo ještě netušil

Ve vnitropolitické situaci se zvýraznily protidemokratické tendence, najednou byl strach z rovného hlasovacího práva. Slovanů je více, co když se to projeví í ve volbách? Dalším polem boje byly jazykové otázky. Sebevědomí všeněmců, velkoněmců a pan­germánů neuneslo ani krotké návrhy Badeniho vlády.

VIII. Jazykové návrhy K.F. Badeniho

Kasimir Felix hrabě Badeni (1846-1909), polsky šlechtíc a rakouský politik, v letech 1895 -1897 ministerský předseda Předlitavska, prosadil volební reformu, zřízením páté volební kurie a pro Čechy a Moravu, a vydal jazyková nařízení. Vyvolal tím zběsilý odpor německých politIckých stran a privilegovaných vrstev, obávajících se o pozice panského národa, nakonec byl donucen odstoupit Do dnešních dnů můžeme pozoro­vat, že mnozí rakouští a němečtí historikové se ve svých přehledných dílech vyhýbají Badeniho jazykovým zákonům. Pochopitelně, vždyť si rakouští politikové udělali ostu­du. Jakmile vešla Badeniho jazyková nařízeni ve známost, rázem se změnila do drama­tické polohy vnitropolitická situace. Rakouská historička Eva Priesterová ve svých Stručných dějinách Rakouska poznamenala: "V Čechách a na Moravě začaly protestní demonstrace německé buržoasie a německých studentů, demonstrace tak divoké, jako by byla Němcům škrtem pera odňata všechna národnostní práva, a ne, jak se stalo, že byla jinému národu dána jistá omezena práva." G. Schönerer se domníval, že platí heslo "přišel náš den, dnes nebo nikdy" a organizoval po celém Rakousku demonstrace sympatií s utlačenými Němci v Čechách a proti arogantním Čechům, kteří se neu­mějí chovat."

Přitom změnou, vyvolanou jazykovým nařízením z roku 1897 se stalo, že čeština byla v českých zemích zavedena jako vnitřní úřední řeč. Tím byl narušen dosavadní monopol němčiny. Státní úřednici se měli od 1.7.1901 naučit oběma zemským jazy­kům. Přitom korespondence s centrálními úřady měla být stejně vedena v německém jazyku a jen dva Češi si mohli vyměnit telegram v češtině. Pochopitelně, že štvanice na Badeniho a jeho pád vyvolal na české straně vlnu obranného radikalismu. Nebylo se čemu divit. Naproti tomu německý poslanec z Trutnova Wolf vykřikoval i v říšské radě ve Vídni, že si "Němci od Čechů a Slovinců a jiných méněcenných národnosti nene­chají všechno líbit!" „Pryč od Prahy," bylo heslem německého akademického sjezdu v roce 1898 v Litoměřicích, tak smýšlela německá vysokoškolská inteligence, ohánějící se před Evropou vzdělaností, kulturností a liberalismem. Znovu se prokázalo, že ně­mecká reprezentace dovede využít a zneužít nejen pozitivní hodnoty křesťanství, ale i demokracie a liberalismu. Mezi českým lidem se znovu aktualizovalo středověké poře­kadlo, ostříhej německého vlka, ovce z něho nebude. Sám rakouský císař František Josef nakonec prohlásil ke kraválům v Rakousku, v jeho ulicích i v parlamentě: „Zesměšnili jsme se před celým světem."

Krásná, ale planá slova o Iiberalistických svobodách, společným evropské civilizaci, brala za své v denním životě. V divadle, v operetách, v literatuře, v anekdotách byl Čech charakterizován jako hloupý Honza, nevzdělanec, výsledky české vědy, nejen historic­ké, ale i technické, byly zaostalé, jen kopírující německé vzory, česká města nejsou česká, ale byla založena Němci a v zájmu kultury světa je nutno Čechy udržet pod kontrolou, mohli by zase rozvracet Evropu, jako dávní husité. Přitom politologická zkušenost ukazuje opakovaně, že stát, založený na ponižování a útlaku mnoha národů, nemůže trvale existovat, to ovšem pangermánům nedošlo. Neuvědomovala si to ani vládnoucí reprezentace, přestože volby v roce 1907 ukázaly, že v nově zvoleném parla­mentě je 233 Rakušanů-Němců, proti 283 Nerakušanůrn, Čechům. Polákům, Slovincům. V Uhrách nebyla situace jiná, proti 8 milionům Maďarů stálo se svými požadavky 18 milionů Nemaďarů, jen v důsledku volební persekuce se to nemohlo projevit v par­lamentě.

V záhřebském velezrádném procesu měly být nalezeny důvody i k protichorvatským a protisrbským zákrokům. Zásluhou T. G. Masaryka se ukázalo, že proces byl založen na falsifikátech, byl vykonstruován. Zde je vhodné připomenout, že k odhaleni padělků přispěla také britská zpravodajská služba.

Velkým podvodem se ukázalo také oficiální tvrzení, že důstojnický sbor rakousko- uherské armády je útvarem nadnárodním, kde stavovská příslušnost je více než národní původ, kde se pěstuje jen rakouské vlastenectví a oddanost Habsburkům. Touto teorií se kryla německá nadvláda, o žádnou rovnoprávnost se nikdy nejednalo. Ukazuje to následující tabulka z roku 1910 o složení důstojnického sboru.Němci, podíl na počtu obyvatel činil 24%, počet důstojníků z povolání 78,8%; Maďaři, 24%, 9,3%; Češi, 13%, 4,8%; Jihoslované, 11%, 2,4% ; Poláci, 10%, 2,5%;

Ukrajinci 8%, 0,2%; Rumuni, 6%, 0,9%, Slováci, 4%, 0,0%; Slovinci, 2%, 0,5%.

***

K Wiesbadenské dohodě: Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu, ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou.

Zmocněnec Rady svobodného Československa pro Německo a Rakousko, generál František Dastich, sbíral údaje o odštěpeneckých hnutích v poúnorovém čs. exilu, tedy také o hnutí generála L. Prchaly. V informaci podané americkým úřadům tvrdil, že páteří Prchalovy organizace jsou bývalí čeští fašisté, kteří po válce hledali v západních zónách Německa azyl.

Generál Prchala spolu s novinářem Petrem Prídavkem založil své hnutí již v r. 1940 pod jménem Československý národní výbor. Již v tu dobu prchalovci nejen nekomunikovali s československým odbojem vedeným čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem, nýbrž se stavěli proti němu. Prchalovci byli jen nepatrnou, zcela okrajovou skupinou. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. V březnu 1948 prchalovci vytvořili Českou národní skupinu pro Západní Německo (ČNS).

Prchalovci představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.

Na schůzi zastupitelstva RSČ Zenkl, bývalý vězeň z Buchenwaldu, poukázal na zločiny německých nacistů: „ Němci v Československé republice vědomě se zřekli loajality vůči Československé republice, přešli na stranu nacistických nepřátel republiky a umožnili jim dosáhnout jejich brutálních cílů. V tomto směru našli spojence také v neloajální maďarské menšině na Slovensku a bohužel i ve zrádných živlech našich vlastních řad. Za těchto okolností a proto, že v západní Evropě nabyly vrchu kapitulantské a poraženecké vlivy, byl možný Mnichov a jeho katastrofální důsledky pro Československou republiku. Československo bylo obětováno v klamné naději, že tím bude zachráněn mír. Mír však zachráněn nebyl, ale byly na chvíli uspokojeny jen světovládné aspirace nacistického a fašistického imperialismu…

V těchto tragických chvílích Němci a Maďaři z Československé republiky stáli na straně našich nepřátel a utlačovatelů. Tímto svým postojem rozhodli nejen o poměru Čechů a Slováků k nim, ale také o svém budoucím osudu.“

Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …

Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmeckým programem je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (C.d. str. 120-122)

Dohodu s odsunutými Němci o přetvoření ČSR na federativní stát Čechů a Němců, jen do takového byli tito připraveni se vrátit, nepodepsal s nimi žádný další český subjekt. A ani nemohl. Pokud by tak učinil, byl by považován, obdobně jako generál L. Prchala, za zrádce českých národních a státních zájmů a přisluhovače tzv. sudetských Němců.

B. Posselt se nedávno vyjádřil, že připravovaná jednání česko-německá by se měla zabývat i otázkou Wiesbadenské dohody a jejího obsahu. –red.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 352. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz