|
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.
Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.
Historie,
kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939,
kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala
živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny,
které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu;
bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků,
borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší
a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního
zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní
kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když
konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl
panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s
dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava
škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro
Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími
vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky
rovnalo bankrotu.
Pomoc
v nouzi
Kníže
měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm
pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu
neudělal! V září 1938 napsal spolu s dalšími dvanácti českými
šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal,
aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země,
poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také
prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i
přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo
Rakouska.
Při
pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít
svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní
správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho
vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního
zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho
panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by
pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V
protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z
počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů,
do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se
práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě
i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci
z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak
v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku,
jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.
Potíže
s lidmi
Jako
první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska,
ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale
v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo
do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc
za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost
o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů,
které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich
nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných
dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes
šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli
karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma
sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce
v lese.
Na
řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků
- Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého
okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala
policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od
šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo
se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s
přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli
na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže
s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete
Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám
Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v
letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu
šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho
říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal
jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu
Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do
Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti
vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal
vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím
prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně
posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili
to Cikáni
Ani
Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to
vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc
nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé
hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je
odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile
veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy
selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány.
Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v
jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká
- byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro
380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha
případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci,
ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro
smrt, obvykle z rukou českých dozorců (?). Našly se mezi nimi
sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly
dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich
kolegové (?). Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku
1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl
v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla
většina Cikánu nárok ani na občanství.
A
zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů
skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci
války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému
Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku
dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce
oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli
Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií
táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí
se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená
stránka
Předchozí
řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové
knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky.
Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý
juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce
1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké
rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky
dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho
chytlo.
"Přišel
za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,"
vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo
mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst
svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z
nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe
vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce
knihy napsal, že "Polansky (…) před námi otevírá tušený,
avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme
vidět."
Paul
Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom
mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na
vlastní kůži. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií
dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi
údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém
textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal
svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí.
Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro
spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů
mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý
strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl
jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."
Mlčeti
zlato
Krátce
před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární
kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů"
knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu
jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z
druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké
peníze pro pietní místo v Letech.
"Když
jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali
tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel
jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji
nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté
ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci
spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku
problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká
Fedor Gál.
Krátce
nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad
Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh
pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul
Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o
romský uprchlický tábor.
To
nemůže být konec
Možná
někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď,
kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli
mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta
kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani
potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka
nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to,
abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich
předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době
zachovala já?
Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně (?)--, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A
zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo
nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a
bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře
otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a
nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.
Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi
na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám,
protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím
déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle
nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme
svou národní identitu.
"Říkal
jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá
Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,"
vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza
Spencerová, Mladý svět č.12/2003
PS.
Místopředseda
Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání
Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která
Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: "Jestliže to, co
Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím
přijít a usmířit se se svojí minulostí."
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011, Freeglobe
Pozn. red. Někteří „naši“ novináři vidí na Masarykově republice jen nedostatky. Nikoli podle hesla, co je české, to je hezké, ale podle zásady, co je české, není vůbec hezké. Stačí si však uvědomit, že kdyby okolní státy měly zrovna tolik nedostatků jako naše tehdejší republika, např. Německo, Polsko, Maďarsko a Rakousko, pak by nikdy k druhé světové válce nedošlo.
Možná že i tento fakt někteří tzv. novináři vidí jako negativní. Pak ale lze jen litovat…