Přežijí Lužičtí Srbové rok 2100?

Jaký je současný stav nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, který v naší těsné blízkosti odolává více než 1000 let násilné germanizaci, výsměchu, ponižování a hospodářským tlakům ze strany majoritního obyvatelstva? Cizinci se při návštěvě Budyšína diví, jaké že je to centrum národnostní menšiny, když vidí jen německé nápisy a slYší jen němčinu. Při návštěvě Blot v Dolní Lužici již nejsou vidět krásné lužickosrbské kroje. Ví se, že srbsky mluví jen nejstarší obyvatelé.

S Lužickými Srby jsme žili v jednom státě 300 let. Jsou nám vedle Slováků, nejbližším národem. Mají příklad z našeho zázračného národního obrození jako naději pro svou další existenci. Pro nás jsou varovným příkladem nesvornosti a národní vlažnosti. Snad každý z nás má v sobě zakódován pocit slovanské vzájemnosti a proto sledujeme s obavou jejich další vývoj, který v sobě skrývá mnohá nebezpečenství.

Historie nás poučila, že se nesplnily dřívější hrobařské prognózy. Luther před 400 lety nechtěl tisknout bibli v srbštině pro národ, „který za pár desítek let zanikne“. Lužičtí Srbové přesto žijí dál. Vzpomeňme slova básně jejich největšího poetu, Jana Bárta-Čišinského, z roku 1870 – z doby nejkrutějších pruských perzekucí: „Na severu malý člun je s bouří v boji, za mužem muž klesá, padá ve příboji…ach a pomoc nikde.“ I následná nacistická krutost jim hodně ublížila, ale ani ona k jejich zániku nevedla.

Snad nyní můžeme s lítostí vzpomínat na to, že jsme ani my, ani Poláci v době jednání o spojení západního a východního Německa nevyužili příhodnosti okamžiku k tomu, abychom se alespoň pokusili zajistit Lužickým Srbům lepší existenční podmínky. Naše tehdejší diplomacie bohužel však nedokázala uplatnit a prosadit ani naše národní zájmy. Během posledních 20 let projevil o Lužické Srby, včetně menší pomoci, jen Miloš Zeman, bývalý předseda vlády. Přes těsné spojení katolických duchovních s lužicko-srbským národem naše církevní hierarchie jeho boj o přežití ignorovala. Ani v našem katolickém tisku nebylo možné uveřejnit životopis jejich prvního blahoslaveného – Aloise Andrického. Zde zachraňoval situaci český alternativní tisk, např. Křesťanský sociál a Slovanská vzájemnost. Pomohly i levicové Haló noviny.

Pro německý tisk česky psaný bylo toto téma horkým bramborem. Český katolický tisk pro samé usmiřování se sudetskými Němci a Německem vůbec nemá jaksi čas na taková a obdobná témata. Arcibiskup Duka žehná P. Bartonovi, který stojí v čele sudetoněmeckého „velvyslanectví“ v Praze, a právě v té příhodní chvíli mu i prozrazuje, že čte pravidelně Sudetendeutsche Zeitung. Arcibiskup Graubner si dokonce najde čas, odskočí na sudetoněmecký sjezd a slouží tam mši. Na lužickosrbské katolíky, kteří jsou vzorní ve víře, jaksi zapomněl. Arcibiskup Otčenášek, přes vysoký věk, vyjádřil alespoň několika řádky v KT své sympatie k tomuto nejmenšímu slovanskému národu.

A tak němečtí germanizátoři, kteří se našli nejen v řadách CSU a CDU, ale také i mezi sociálními demokraty, začali útok proti tak zkoušenému národu. Začal zápas o udržení 2. stupně základní školy v ryze srbských Chrosčicích. Tato škola byla pro Lužické Srby nesmírně důležitá. Pro chybějící 3 žáky byla nakonec přes značné protesty srbské i části německé veřejnosti zrušena. Starostou zajištěné náhradní prostory museli žáci i obětaví penzionovaní učitelé pod nátlakem opustit. Ještě v roce 2004 vybírali srbští a někteří němečtí občané peníze na soudní spor na eliminaci protiústavních kroků saské vlády. Protestovala i veřejnost v zahraničí – u nás jen 3 poslanci z levé části politického spektra – viditelný důkaz o skutečné obhajobě národních zájmů pravicí. Ale vše bylo málo platné. V r. 2006 byla zavřena (2. stupeň) i základní škola v Pančicích – Kukowě.

Pro ostudu Němců před všemi členy EU byl v r.2008 prosazen zákaz používání. srbštiny v klášteře Mariina Hwyězda v Pančicích, kde abatyše byla uvědomělá Lužická Srbka, stejně jako většina sester a personálu. V celé Lužici byly z vedení národnostních spolku a institucí vyměňovány osoby s národnostním cítěním a nahrazovány Němci nebo kolaboranty. Případ odstranění pevné vlastenky Budarjowe z Nadace byl nejkřiklavější. Jako projev zbabělosti anebo naprosté slepoty lze vykládat článek někdejšího našeho ministra kultury Dostála o „dobrovolné Srbské asimilaci" (Právo r. 2001)

V situaci šokového přechodu na tržní ekonomiku v NDR vznikla na východě velká nezaměstnanost - v Lužicí 20-30%. Kolem 2 milionů převážně mladých lidí, samozřejmě i z Lužice, odešlo za prací na západ země. Obrovské investice spolkové vlády šly na modernizaci infrastruktury a byly velmi nehospodárné (viz likvidace funkčních budov jen proto, že byly postaveny "za komunistů") - nešly však na podporu ekonomiky.

V tomto stavu se realizovala redukce příspěvků jak spolkové vlády, tak vlády Svobodného státu Sasko pro Nadaci lužickosrbského národa. Ta nabyla postupně až likvidační charakter, když z někdejších 32 mil. eur se příspěvky snižovaly na polovinu - na r.2012 byl plánován přípěvek jen 15,2 milionu eur. Jednání v Nadaci se vyhrocovalo v r. 2008. 4 základ. organizace Lužických Srbů z Nadace odešly s tím, že nemohou souhlasit s prováděnou likvidací podpory nejzákladnějších škol a kulturních potřeb národa.

Došlo k tomu, že vždy ukáznění a poslušní Lužičtí Srbové začali razantně protestovat. Nejdříve v Budyšíně, ale 7.května 2008 při jejich masové demonstraci se někteří obyvatelé hlavního města Německa opožděně dozvěděli, že u nich žije národnostní menšina, která zde žila již od 5. století našeho letopočtu, tedy již 500 let před germánským Drang nach Osten, kdy ohněm a mečem si staří Germáni podrobovali původní slovanské obyvatelstvo. Bylo to koncem 10. století, kdy zadávili i samostatnost Lužických Srbů. Mnozí Němci ví, že mají slovanské předky. Dokonce A. Merkelová, kancléřka SRN, se hlásí ke svému polskému dědečkovi.

Jaký z toho plyne pro nás závěr? Že se musíme snažit Lužickým Srbům maximálně pomáhat, protože tím pomáháme i sobě. V současné době, kdy ministrem zahraničních věcí je proněmecky a prorakousky orientovaný Karel Schwarzenberg, to však půjde asi velmi těžko. Je totiž ohrožena i česká menšina ve SRN, která našim krajanům, princip reciprocity ve vzájemných vztazích jako by naši politikové ani neznali, statut národnostní menšiny nepřiznává. Dokonce se mi zdá, že určitými „českými“ politickými kruhy je asimilace Čechů v Německu považována za žádoucí a nejvhodnější řešení.

Bohudík po úspěchu Levice a Zelených v Sasku nastalo zlepšení. V minulém roce bylo Nadaci přiděleno 16,8 mil.Eur s případným nárůstem podle inflace a protestující členové se do Nadace mohli vrátit. Premiérem Svobodného státu Sasko je uvědomělý Lužický Srb, Stanslaw Tilich, který skládal slib německy i srbsky. Stále jsou lidé plně oddaní svému národu jako např. paní prof.Orssesová, která ještě ve věku kolem 80 let přednáší. Napsala též krásnou knihu o dějinách školy v rodném Radwaru. Zde se ještě značná část předmětů vyučuje v lužické srbštině. Velmi činná je i výborná paní Budarjowa. Slibné výsledky má i akce Witaj (revitalizace lužickosrbského jazyka po úspěšném příkladu Bretonců), a to zejména v Dolní Lužici, kde již skutečně srbsky mluví jen starší generace, část aktivistů a inteligence. Příklad Irska ale ukazuje, že si Irové národní hrdost zachovali, přestože irsky mluví jen necelá 1/4 obyvatel ostrova. Tedy v té Dolní Lužici oficiálně již zgermanizované je národní podvědomí stále velmi vysoké.

Je to div v situaci, kdy militantní Prusko již od r.1870 zakázalo srbské vyučování, srbské bohoslužby a sňatek byl povolen jen při znalosti německého jazyka. Za srbské slovo pronesené ve škole musel žák přinést tisíckrát v němčině napsanou větu "Nesmíme ve škole používat vendského jazyka!“

I přes velké současné potíže, myslím, že většina Srbů v Lužici na otázku: "Budže serbščina v lěče 2100 hišče žiwa?", odpoví jednoznačně: "Haj, wězo. Serbščina dale wobsteji." Nemůže jen tak podlehnout jazyk národa, který má relativně vysoký počet spisovatelů a básníků.

V době kdy má své vysílání každá větší církev v rozhlase i televizi je ostudou ekonomicky vyspělého Německa, že trvá tak dlouho než zahájí řádné televizní vysílání i v lužické srbštině. Slovinská menšinová pracovnice se při návštěvě Dolní Lužice divila jak nicotné je vysílání lužicko-srbské proti jejich celodennímu vysílání v Itálii.

Velký význam ale bude mít hospodářský rozvoj Lužice a jistě také vůle Lužických Srbů mateřštinu v běžném životě užívat.

Vynikající lužickosrbský farář, básník a redaktor Jósef Nowak úpěnlivě nabádal k upevnění srbské rodiny a zejména používání lužické srbštiny před dětmi a na veřejnosti. Jeho odchod v r.1978 želel celý národ.

Jeho slova jsou ještě aktuálnější, zejména pro rodiče dětí z akce Witaj. Měli by mít snahu mluvit srbsky i v oblastech, kde řeč již umlkla. Společným úsilím mohou obnovit mateřštinu i tam, kde byla násilím umlčena.

Pomáhat by měli i tamní Němci - jednak vzhledem k svému většinou alespoň částečně srbskému původu a jednak jako uznání za to, že na rozvoj energetiky obětovali Srbové kolem 80 vesnic s následkem, že zdejší převážně srbské obyvatelstvo se asimilovalo ve městech s majoritní většinou.

Myslím, že svítá nad Lužicí. Rozední se a přijde den, aby slunko Lužickým Srbům opět vysvitlo a svítilo?

František Truxa

Poznámka redakce: Postihy za to, že žáci, studenti promluvili ve škole rodným slovanským jazykem, ať již to bylo lužicko-srbštinou nebo slovenštinou či češtinou, byly v zásadě stejné. Germanizace či maďarizace byla a je vždy násilná.

O poněmčování české mládeže na školách často psal A. Jirásek. Připomeňme si jeho věty: „Volné půldne došlo, zítra bude opět škola. To byla ta stálá tíha, ten nehybný stín, pro nějž se mu teď v mysli nikdy zplna nerozjasnilo. Bál se jí hned, jak sem přijeli, němčiny nejvíce, a právem. O tu klopýtal denně, každou chvíli, v školské škamně i doma při učení. Nerozuměl všemu, nestačil, těžko, chatrně německy hovořil, takže se mu ve škole smáli.

Proto když nemusil, nepromluvil, zvláště před hodinou a mezi školními hodinami. Mlčel, neboť po česku se ozvati nemohl, nesměl. Po česku mluvit nebylo ve škole dovoleno. Za to hrozilo ohavné černé signum.

Nejprve mu je připomínala teta Baruška… vyložila mu, že teď při začátku profesor to signum dá ve škole nějakému svému důvěrníkovi, ale tajně, a ten že bude číhat, až někdo z hochů česky promluví, a tomu, že je vrazí, a ten že se musí do té knížky podepsat a u sebe ji tak dlouho mít, až zase někoho jiného uslyší promluvit proti rozkazu. A za každý podpis trest, opisování, a při třetím podpisu pardus, ten že uděluje starý Plocek…

Když po škole bral na sebe svůj plášť, maně po česku vykřikl, jak někdo mu prudce šlápl na palec: „Ježíš Maria! Počkej!“ …

… vstoupil krevnatý profesor, nestarý, neklidných očí, v plášti, v čepici… Na nikoho ještě nebyl tak zlý pro signum, nikomu tak nelál a neuložil pro ně takový trest.

„Zweihundertmal abschreiben: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“Und wen es noch eimal geschehen sollte, bekommst du einen Schilling!“ (F.L. Věk, díl IV., str. 124-131) Tak to vypadalo počátkem 19. století na litomyšlském gymnáziu, ale též i na jiných školách v Čechách. Čeští studenti nesměli ve škole česky mluvit!

Alois Jirásek ve svém díle F.L. Věk popisuje snahy o germanizaci českých žáků a studentů. Zachycuje však i úsilí prvních vlastenců o národní obrození. Seznamte se s životními osudy jeho hrdinů. Tito Vás pak budou provázet ještě dlouhé měsíce po tom, co přečtete poslední pátý díl tohoto velkého díla.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz