Prezidenta republiky je třeba chránit!

Vy, kteří pamatujete mezilidské vztahy na konci osmdesátých let minulého století a můžete je srovnávat s dobou současnou, mi dáte určitě za pravdu, že se vše výrazně zhoršilo. Lidé se k sobě stále častěji chovají v duchu hesla kapitalismu člověk člověku vlkem. Lidskost, vzájemná úcta a respekt k druhému se vytratily. Vše toto se v plné surovosti projevilo při událostech, které předcházely oslavám státního svátku Dne vzniku republiky 28. října. Veškerá osobní i mediální vyjádření tzv. stoupenců demokracie se ve vztahu k Pražskému hradu, zejména k prezidentu republiky Miloši Zemanovi a jeho tiskovému mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi, velmi vyostřila. Kdyby tak činili pouze ti kavárenští povaleči, podporovaní zástupci komediantů, kteří sami sebe nazývají V.I.P. nebo svědomí národa, byl bych ještě shovívavý a omlouval to tím, že nevědí, co činí. Když se však přidali také zástupci z nejvyšších pater politiky, nabyl jsem přesvědčení, že je něco špatně a že to takto dále být nemůže.

To vše mě vedlo k zamyšlení, zda toto jsou ty projevy demokracie, o kterou usilovalo mnoho našich spoluobčanů po roce 1989. Jsem stále přesvědčen, že demokracii není možno zaměňovat s anarchií, kdy si každý může dělat a říkat v podstatě co chce. Jak je možné, že máme zákonem chráněny symboly státnosti, něco, co nás provází po desetiletí a mělo by v nás vzbuzovat přirozenou úctu, a přesto se najdou lidé, kteří jsou schopni vylézt na střechu Pražského hradu a sundat standartu prezidenta republiky, něco, co by měl slušně vychovaný člověk považovat za nedotknutelné, a nahradit ji cárem hadru v podobě červených trenýrek a následně poničit? K čemu jsou nám zákony, které nejsou dodržovány a při jejich porušení nenásleduje trest?

Společně se svými lidmi jsem nastudoval, jaká byla ochrana prezidenta v průběhu historie našeho státu a v době nedávno minulé. Zjistili jsme, že prezident republiky byl vždy chráněn proti všem projevům hrubé vulgarity, a to ať již samostatným trestným činem, nebo dokonce i přestupkem, za který bylo možno uložit trest vězení od osmi dní do šesti měsíců. Kontinuita tohoto práva přetrvala v období tzv. první republiky, období mezi roky 1948-1989 i popřevratovou dobu až do roku 1997. Až zákonem č. 253/1997, který nabyl účinnosti prvním dnem roku 1998, byla ochrana prezidenta republiky z trestního práva vypuštěna. Zákonodárci se tehdy asi domnívali, že občanská společnost je již tak vyspělá, že není třeba samostatná skutková podstata, která by prezidenta republiky chránila. Za 27 let známe mnoho podobných omylů, kterých jsme se dopustili s tím, že to je přežitek doby z období budování socialismu. Postupně pak docházíme ke zjištění, že jsme se mýlili, a tak se potichu k mnoha zákonům a opatřením v nich uvedených vracíme.

Obdobně tomu tak je v případě ochrany prezidenta republiky. Nejde zde o Miloše Zemana, ale o úřad prezidenta republiky, ať již jej vykonává, kdo chce. Není přeci možné, aby občan byl trestán za pohrdání soudem (§ 336 trestního zákoníku), aby byl trestán za trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby, aby tedy úředníci, policisté a soudci byli při výkonu své práce chráněni, a prezident republiky a úřad, který zastává, chráněn nebyl, a aby jej v podstatě každý mohl jakkoli urážet. Doslova jej používat jako rohožku.

Právě pro tyto důvody jsem zpracoval novelu trestního zákoníku a po spolupodpisu dalších více jak padesáti poslanců z většiny politických stran a hnutí zastoupených ve sněmovně jsme ji předložili do legislativního procesu. Uvidíme, jak se k tomu postaví vláda ČR a poté parlament.

Zdeněk ONDRÁČEK, poslanec (KSČM), Haló noviny, 14.11.2016, str. 3

http://www.halonoviny.cz/articles/view/44473230, přišlo e-mailem