Přestaňme posluhovat planetárním magorům!

Místopředseda školského výboru Miroslav Grebeníček interpeloval ve věci nedostatečné informace premiéra poskytnuté 21. 1. a 22. 3. sněmovně o aktivitách vlády a žádosti o informace v souvislosti s alibistickými postoji premiéra a vlády jako celku k identifikaci a řešení skutečných příčin migrační krize…

Před přerušením mé interpelace na premiéra Sobotku ve věci migrační krize zaznělo mnohé. Třeba to, že chceme-li přežít a žít v mírovém, bezpečnějším světě, pak řešením není a nemůže být expanze NATO, militarizace evropské a světové politiky a silové přetahování velmocí. A taky to, že svět i Evropa čelí hrozbám, u jejichž zrodu stála právě taková sobecká, agresivní či nezodpovědná politika. Kritizoval jsem i servilní české vlády, které k růstu těchto hrozeb přispěly. A to především poklonkováním a podlézáním militantním vládám USA. Proto také tvrdím, že by to chtělo konečně narovnat páteř oficiální české politiky a přestat posluhovat různým planetárním magorům! Není možné donekonečna otevírat vlastní dveře iracionalitě. Vybavuje se mi irácká válka z roku 2003. Nemám na mysli nehoráznou agresivitu USA a Velké Británie, ale Francii, jejíž tehdejší prezident Jack Chirac invazi ostře odmítl. Francie měla tehdy pravdu, i když se do ní nehorázným způsobem naváželo mezinárodní společenství. Právem nyní prožívá pocit satisfakce.

Když v listopadu 1990 po úspěšně završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy NATO a Varšavské smlouvy bylo vydáno prohlášení o konci studené války, když v březnu 1991 oficiálně ukončilo činnost vojensko-politické uskupení Varšavské smlouvy a rozpadlo se bipolární rozdělení světa, někteří optimisté ohlašovali věk míru. Dokonce i proklamovali začátek nové éry spolupráce mezi východem a západem. Hlasy, které tenkrát pochybovaly a poukazovaly na prosazující se velmocenské zájmy a přežívající imperiální silové tendence v mezinárodních vztazích, byly podle okolností zesměšňovány nebo cenzurovány a potlačeny. Mocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vládnoucí vrstvy USA, pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi. Hrubým ekonomickým, politickým, a když se to tržně vyplatí i vojenským násilím, je mezinárodnímu společenství vnucován tzv. euroatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel. Výklad lidských práv a úlohu arbitra si monopolizovaly USA, které se o ně v minimální míře dělí s těmi, kdo jim jsou ochotni při údržbě tohoto panství pomáhat.

Považuji tedy za nutné a pro mezinárodní společenství životně důležité, aby každý krok NATO a USA na mezinárodní scéně byl objektivně analyzován a hlasitě pojmenován pravým jménem. Zejména tehdy, když jde podle mezinárodního práva o válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti. Na tyto problémy dávají tu a tam odpověď někteří odvážní novináři, ale ne Sobotkova vládní koalice. Její tlachání o křížových válkách, o střetu kultur a civilizací, o permanentní militarizaci, je cestou do pekel. Bud přežijeme všichni společně a přežijeme v multikulturní společnosti na základe vzájemně výhodné ekonomické, politické a kulturní spolupráce při respektování svých odlišností, nebo se staneme zajatci a nakonec i obětí nekonečné konfrontace a eskalace násilí všech proti všem.

Když německá kancléřka Angela Merkelová před rokem pozvala do Německa všechny uprchlíky přicházející do Evropy ze zemí rozvrácených válkami, okupacemi a podvratnou činností USA a zemí NATO, především v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii, našlo to ohlas. Němci museli čelit milionové vlně migrantů volně procházející napříč EU. A rychle zjistili, že ten příval nezvládají. Angele Merkelové ale trvalo celý rok, než prozřela. V rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung si nyní sypala popel na hlavu. Konstatovala, že Německo v minulosti nechalo zahraniční státy EU, aby si s přicházejícími uprchlíky poradily samy, a přiznala, že »v Německu jsme tento problém příliš dlouho ignorovali a potlačovali jsme nutnost najít panevropské řešení«. Připustila, že nepodporovala iniciativy k ochraně unijních hranic a kajícně dodala: »Tvrdili jsme, že si s problémem poradíme na našich letištích. To ale nefunguje.« Pokud u Merkelové s rostoucími problémy Německa a celé EU došlo k určitému prozření a pokud začíná mluvit i o ochraně společných hranic Unie, jde o prozření jen částečné. V německé diplomacii i u řady dalších reprezentací členských zemí EU a bruselských špiček totiž nedochází k žádnému zásadnímu obratu. A mimořádnou dávkou pokrytectví Merkelová i další odpovědní dál odmítají vyvodit závěry z toho, co k mnohamilionovým vlnám uprchlictví vede. Expanzivní politika a státně teroristické silové metody vlád USA, ekonomické vydírání a drancování chudých zemí nadnárodními koncerny a spoluúčast nejen členů NATO včetně Německa, ale i podíl EU na krytí a podpoře těchto metod jsou stále zamlčovanou a neřešenou příčinou. Zájem samotného Německa na expanzi NATO na východ i na Balkán a do Asie stejně jako spoluúčast Německa na rabování chudých zemí Asie a Afriky bohužel pokračuje. Jako nanejvýš odpovědný hodnotím proto kritický postoj prezidenta Miloše Zemana, který kancléřce Merkelové při její státní návštěvě v Praze na žádost o přerozdělování migrantů směřujících do Německa připomněl, že když je do Německa pozvala, není důvod, aby následky své neodpovědnosti přehazovala na ČR a kohokoliv jiného. Na stejně důsledné postoje premiéra a ministra zahraničí jsem čekal marně.

Od vlády ostatně je nutné požadovat mnohem víc než od prezidenta. Slepá a lokajská podpora expanzivní strategie NATO a lokajské postoje české vlády, jejích jednotlivých ministru vůči vládě USA, ale i Bruselu, nás do budoucna zatahují do dalších ještě vážnějších problémů, než je současná migrační krize. Změna lokajského stylu a gumových páteří české zahraniční politiky je nezbytně nutná. S tím souvisí i výsledek britského referenda o odchodu z EU. Je totiž svou podstatou projevem dlouhodobě neřešené sociální a politické krize tohoto evropského uskupení. A řešení této krize by bylo naléhavé i v případě, že by se občané Spojeného království rozhodli pro setrvání v EU. Její kormidelníci by měli konečně pochopit, že neoliberální a asociální založení EU znamená permanentní ohrožení evropské integrace zevnitř a že big byznys a aroganci unijních úředníků nelze mít za konečný cíl veškerého snažení. Premiér Sobotka v souvislosti s Británií mluví ovšem o údajném tamním chaosu a vleklé politické krizi. Dokonce prohlásil, že prý brexit poškodil evropskou a globální rovnováhu. Tedy něco, co v dnešním světě bohužel vůbec neexistuje. Nezklamal ani v tom, že se nezabývá příčinami toho, proč Britové nechtějí být v EU.

Bohuslav Sobotka:

Já se domnívám, že spor a debata, která se zde vede na základě interpelace pana poslance Grebeníčka, nesouvisí s tím, že bych mu snad nedal všechny potřebné informace nebo neodpověděl na otázky, ale je tady rozdíl v politickém pohledu na zahraniční politiku ČR, na členství v NATO, na význam našeho členství v EU. Já myslím, že to je přirozená věc. Nelze očekávat, že poslanec za KSČM bude mít na zahraniční politiku stejný názor jako vláda, která je tvořena sociální demokracií, ANO a KDU-CSL. Je také dobré si uvědomit, že i z dikce a výroku poslance Grebeníčka je zřejmé, že KSČM není spokojena s tím, že ČR je členem NATO, a má na jednotlivé kroky a politiku Aliance zcela odlišný názor, než má vláda ČR… Především je potřeba si uvědomit, že pokud jsme členy NATO - a tato vláda se domnívá, že je to dobře, že jsme členy NATO, a že bychom se měli aktivně podílet na celém spektru činností NATO - tak máme vliv přirozeně na rozhodování uvnitř této organizace. Není to tak, že tady je NATO, tady je CR a není žádná interakce. My jsme členy struktur NATO, podílíme se na formulování politické vůle v rámci této obranné organizace. V rámci této - zdůrazňuji - obranné aliance. Vstup ČR do NATO výrazně zvýšil bezpečnostní záruky, které dnes ČR má a které jsou garantovány všemi ostatními členy této obranné aliance. Znovu zdůrazňuji, těžko se můžeme s panem poslancem Grebeníčkem shodnout v tom, jestli je dobře, že ČR je členem NATO…

A pokud se podíváme na to, jak se změnil svět, jak se situace zhoršuje, je potřeba také mluvit o tom, co se děje v celém okolí Evropy, protože není tady jenom válka v Sýrii, není tu jenom problém války v Iráku, není tady jenom Islámský stát, jenom rozpadlá Libye, ale je tady také konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, a také obsazený Krym, tzn. narušení územní integrity Ukrajiny. Prostě všechno tohle vytváří zhoršené mezinárodní bezpečnostní klima, které naše vláda poslední dva roky výrazně reflektuje. A mimo jiné ho také reflektujeme tím, že se výrazně zaměřujeme na posílení vlastních obranných schopností ČR právě proto, abychom byli schopni plnit i závazky, které máme jako členská země NATO. A já jsem rád, že jsme zvýšili obranný rozpočet, že to je naše vláda, která zvyšuje počty vojáku, a že nepochybně, až skončí mandát naší vlády, budeme na obranu naší země připraveni výrazně lépe, než jsme tomu byli např. před třemi nebo čtyřmi roky, kdy tady byly obrovské rozpočtové škrty, které se týkaly právě výdajů na obranu. Ale těžko se tady můžeme shodnout na tom, pokud jsou takto diametrálně odlišné názory, jestli máme být členy NATO, nebo ne.

Je dobré si uvědomit, že motivu dlouhodobého napětí, které je v regionu Blízkého východu, je skutečně více. Je to otázka hranic, tak jak byly narýsovány v době, kdy tam rozhodovaly koloniální velmoci. Ty hranice byly velmi často narýsovány bez ohledu na etnické nebo náboženské složení jednotlivých zemí, které takto na základe dohod koloniálních velmocí vznikly. Jsou tady samozřejmě náboženské problémy uvnitř islámu. Není to zdaleka jenom problém konfliktu mezi islámem a dalšími náboženskými směry, ale jsou to také vážné etnické a náboženské konflikty uvnitř samotného muslimského světa, muslimského prostředí na Blízkém východe. Je to samozřejmě problém radikalismu islamistů, teroristů Islámského státu. A já chci zdůraznit, že česká vláda si tady počíná odpovědně a že v rámci možností, které máme k dispozici, a v rámci rozumného racionálního přístupu se snažíme pomoci v boji s tím nejhorším projevem extremismu a terorismu, kterým nepochybně v tomto regionu je právě Islámský stát. Jsme součástí široké mezinárodní koalice, kde je kolem 70 státu, která se snaží koordinovat svůj postup a boj proti Islámskému státu. A ČR k tomu výrazným způsobem přispívá. Respektujeme mezinárodní právo, suverenitu jednotlivých zemí.

Poslanec Grebeníček také zmiňoval situaci migrační krize, migrace v Evropě, brexitu. Brexit samozřejmě ovlivní evropské myšlení a evropskou debatu v příštích letech. Nepochybně brexit posílí význam Německa a Francie uvnitř Evropské unie, muže to vést k oslabení transatlantické vazby, protože uvnitř EU Velká Británie byla silným stoupencem transatlantické vazby. A nepochybně na dlouhé debaty je diskuse o tom, proč se vlastně Britové v referendu rozhodli tak, jak se rozhodli. Pokud pominu silnou ostrovní tradici nezávislosti, která vždycky v britském myšlení a britské politice byla přítomna, tak já ve svých veřejných vystoupeních a v diskusi s našimi partnery, včetně diskuse, kterou jsem vedl s paní Merkelovou nebo kterou vedu s našimi partnery ve V4, tzn. se Slováky, Maďary a Poláky, zdůrazňuji jeden aspekt, na který bychom neměli zapomínat, a to je otevření britského trhu práce. Protože Británie na rozdíl třeba od Německa nebo od Rakouska nemela přechodná období, kterými by postupně otevírala svůj trh práce, ale Británie patřila k zemím, které okamžitě otevřely svůj trh práce pro pracovníky z východní Evropy, včetně lidí, kteří tam přišli třeba z ČR nebo ze Slovenska. A to, že Británie otevřela svůj trh práce, tehdy vzbudilo velikou podporu ve východní Evropě. Určitě i naše tehdejší vláda to velmi podporovala, logicky, vzbudilo to velký potlesk v EK, protože to bylo vnímáno jako příklad vstřícného kroku po rozšíření EU. Nicméně samotní Britové na to po několika letech začali reagovat jinak. Protože když otevřete takto prudce trh práce, tak samozřejmě na to musíte připravit i infrastrukturu. A zdá se, že právě v tomto ohledu britská vláda zčásti zaspala, možná nedocenila všechny sociální a ekonomické dopady takto rychlého otevření britského trhu práce pro pracovníky z východní Evropy. A pak se bohužel, zejména tedy Poláci, ale i Rumuni a Slováci a částečně i Češi stali argumentem stoupenců brexitu, kteří chtěli omezit migraci.

Když se v Británii debatovalo o migraci, tak to nebyla taková ta migrace, o které diskutujeme my tady u nás - divoká nelegální migrace, která přichází zejména ze severní Afriky a z Blízkého východu. Ale pokud se v Británii před brexitem debatovalo o migraci, tak to byla diskuse o lidech ze střední a východní Evropy, tedy i od nás, kteří přišli do Velké Británie pracovat jako občané EU a mají, což je správné a v pořádku, stejná práva na britském pracovním trhu jako občané britské unie. A tahle věc začala být ze strany euroskeptiků zpochybňována, začala být později zpochybňována i ze strany části Konzervativní strany a vytvořil se velmi silný argument, který pak ovlivňoval debatu před britským referendem.

Pan poslanec Grebeníček dramaticky vylíčil návštěvu německé kancléřky Merkelové v CR s tím, že se jí údajně v oblasti postoje k migraci dostalo jiných stanovisek na Hradě a jiných stanovisek na Úřadu vlády. Jednoznačně mohu říci, že paní Merkelová rozhodně nemusela jezdit do ČR, aby se dozvěděla stanovisko české vlády k migrační krizi. Já jsem rok zastupoval Maďarsko, Polsko a Slovensko v rámci V4 na všech jednáních Evropské rady a jasně jsem tlumočil postoje, které V4 od začátku měla k migrační krizi. A to byly postoje jiné, než mělo Německo. Byly to svého casu i postoje jiné, než mělo Rakousko nebo třeba některé další členské státy EU. A čas ukázal, že postoje zemí jako Německa, Francie nebo třeba Belgie se postupně začaly přibližovat postojům ČR. Myslím, že úplně nejlépe to můžeme demonstrovat na Rakousku, které nejprve kritizovalo technická opatření na hranicích, kritizovalo uzavírání hranic, a nakonec jeho postoj se vyvinul v to, že i Rakušané, stejně jako Češi, Slováci nebo jako Maďaři, poslali své policisty do Makedonie, aby pomohli uzavřít makedonsko-řecké hranice proti nelegální migraci, která přicházela z Turecka přes řecké území.

Takže není to tak, že by se měnil postoj české vlády nebo V4, ale pod tlakem reality se mění postoj velké části těch starších členských zemí Unie, protože si začínají uvědomovat, že problém migrace nelze řešit na úkor sociálních standardu a na úkor bezpečnosti občanů v zemích EU, ale je potřeba hledat takové řešení, abychom lidem pomohli, ale současně neohrozili vlastní bezpečnost a fungování našich zemí. A takováto pomoc je nejefektivnější v zemích původu migrace. Tady jasně mohu potvrdit, že naše vláda bude pokračovat v politice, kdy pomáháme přímo na místě. Před několika dny vláda ČR schválila podporu pro zcela konkrétní uprchlický tábor na severu Jordánska… Stejně tak přispíváme a pomáháme v rámci našich aktivit v Libanonu, pomáháme v Turecku. A já jsem přesvědčený o tom, že dohoda mezi EU a Tureckem, pokud povede k tomu, že syrští uprchlíci nebudou odcházet do Evropy, ale budou zůstávat v Turecku, je efektivní a rozumnou dohodou

A podobné dohody, jako máme s Tureckem, bychom v budoucnu měli mít s Egyptem, s Tuniskem, s Libyí, až tam bude nějaká stabilní vláda. To je jediná možnost, jak zvládnout migrační krizi. Možnost není legalizovat nelegální migraci, to není ta cesta. Musíme zabránit nelegální migraci a musíme se opírat o mezinárodní dokumenty, o mezinárodní závazky, které jasně říkají, kdo má právo na azyl v zemích Unie, jakým způsobem má fungovat schengenský prostor, a na dodržování pravidel v rámci schengenského prostoru musíme trvat. A česká .vláda to dělá od samého počátku…

Miroslav Grebeníček:

Premiér Sobotka opět nezklamal. Vše nasvědčuje tomu, že jeho vláda chce skutečně s ohledem na zájmy velmocí NATO a na její doktrínu preventivních válek mimo rámec Charty OSN být jen ubohou loutkovou vládou, která namísto zájmu českých občanů hájí zájmy mocenských elit protektorských velmocí. Kdyby se mohl opřít o referendum, kdyby se mohl opřít o názory většiny našich spoluobčanů ve věci vstupu do NATO, nemohl bych tady dnes pokládat otázky, které jsou mu nepříjemné. Takové referendum se neuskutečnilo a je to nezodpovědné vůči našim občanům! Nepovažuji za normální, že česká vláda slepě a poslušně přenáší na české občany důsledky a náklady agresivní a expanzivní politiky USA a NATO. Současný předseda vlády nemá odvahu věci měnit. Prostě to není český Chirac.

U premiéra Sobotky nelze vyloučit ani to, čemu se říká bonapartismus. Na poradě českých velvyslanců prohlásil, že časy relativního klidu v Evropě jsou minulostí a změněná bezpečnostní situace v Evropě si prý žádá náležité odpovědi, včetně vytvoření společné evropské armády. Jeho prohlášení mě docela rozhodilo. Patřičnou rovnováhu jsem nabyl až poté, co ministr obrany Martin Stropnický v následné reakci na Sobotkovo bombastické prohlášení konstatoval, že vytvořit nadnárodní evropskou armádu je v zásadě nemožné. A tak se ptám, jaká může být bezpečnostní politika a jaká je míra odpovědnosti vlády za republiku a občany, když předseda vlády a jeho kabinet nejsou ochotni a schopni přiznat pravdu ani sami sobe, když nejsou ochotni poskytnout sněmovně a občanům ani jen pouhé informace o podstatných příčinách současné migrační krize a bezpečnostních rizik. Vše nasvědčuje tomu, že současný předseda vlády toho schopen není, a tak raději účelově mlží.

Z písemných interpelací poslanců KSČM na premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD) na zářijové schůzi sněmovny

Haló noviny,15.9.2016, str. 4-5

Přišlo e-mailem