Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
„Je s podivem, že zemi, kterou nepustoší tornáda, neničí zemětřesení, úrodu nesežerou kobylky, netrápí ji roky sucha, místo sopky vybuchne jen sem tam nějaké parovodní potrubí, nezažila 60 let válku, dokáže dostat na kolena parta zlodějů, podvodníků a lumpů během 23 let.“ To prý řekl jeden Američan. A my musíme souhlasit. Žijeme v nevýslovném marasmu.
Proč?
Už Sofoklés ve svém nezapomenutelném tragickém dramatu předvedl, jak kruté jsou následky nepotrestaného bezpráví, jak i nezamýšlený přečin je fatální vinou a vede k hluboké společenské krizi. Trest postihuje nejen ty mocné, kteří se provinili. Těžké důsledky nesou i ostatní, pohromy stíhají celou obec, národ a stát.
V mediálním světě jsme denně svědky cílevědomého výběru i výkladu událostí tak, aby sloužily potřebám a zájmům vlivných vládnoucích skupin. Výběr a interpretace událostí se často více nebo méně míjí s historickou pravdou. Předstírá se, zastírá, zamlčuje, zveličuje i bagatelizuje. Jak se to právě dané skupině v zápase s ideovým protivníkem hodí. (Není to nic nového, v staré řecké společnosti působili svého času „sofisté“, kteří za peníze zájemce učili, jak dělat z černého bílé a z většího menší a naopak.) V nové době se tomu říká propaganda nebo také „senzibilizace veřejného mínění“ pro vytvoření žádoucího postoje a názoru. Ale i metody „ přesvědčování“ podléhají zákonu míry. Víme, že překročí-li propaganda jistou mez, nejenže ztrácí svou zamýšlenou účinnost, ale dosahuje pravého opaku. Je to „propaganda, která zabíjí“.
Tušíme, proč po bezmála 100 letech státní existence nejsme schopni ustavit fungující právní stát a stabilní společenské zřízení. Proč se naše země, která v době svého prvního rozběhu patřila k nejvyspělejším, dnes propadá, zatímco jiní prosperují. Tušíme, kde je příčina. Lže se a klame a předstírá v pošetilé snaze vyhubit nežádoucí a nepohodlné ideje a zkušenosti, sprovodit je ze světa. Nemáme celospolečenské národní dějiny. Máme jen historické fragmenty podle jednostranného partajního zadání. Jestliže se stejný objekt v režii jedné skupiny vynáší do nebes a v podání druhé skupiny zatracuje do pekel a objektivní pravda se nehledá, pak čistě aritmeticky platí, že protikladné plus a minus ruší jakoukoli hodnotu a daný objekt se propadá do nicoty. Ano, nedůvěra, mravní úpadek, nihilismus jsou výsledkem propagandistického zacházení s historickou pamětí společnosti, která místo povzbuzení a hrdosti skýtá jen zklamání, ošklivost či lhostejnost.
Čas od času nám tvůrci veřejného mínění předhazují negativní vliv podvrhů tak zvaných „ „Rukopisů“, „ Královédvorského“ a „Zelenohorského“, na náš národní charakter.
Ale po pravdě je spor o jejich pravost dávno vyřešen a překonán a pietně uložen v análech 19.stol. Místo toho však skutečně zejí v naší paměti dva dosud nevyřešené a nepřekonané podvrhy zcela aktuální a mnohem většího rozsahu a dosahu než byly ony staré literární památky. Jde o tragické podvrhy v nedávné historii naší společnosti, které čekají na své pravdivé, objektivně historické, nikoli partajně účelové zhodnocení.
Čas zhojí mnohé a překrývá leccos novými událostmi. Ale historie našich životů od r.1948 po dnešek zůstává nezhojenou doménou jednostranných účelových dezinterpretací a nejhlubší příčinou duchovního marasmu celé společnosti. Lhářům ani obelhávaným se nežije lehce a bez čistého svědomí se dílo v žádné oblasti nedaří.
Zažili jsme dva velké historické převraty, provázené v prvním případě monstrózními ideologickými čistkami, v druhém případě mohutnými majetkovými přesuny. V obou případech byli vítězi a poražení. Ti první usilovali o získání, udržení a upevnění svých pozic radikálním odvratem od těch druhých. Čím více se báli kompromitace bývalými vztahy a styky, tím okázaleji minulost (mohla být i jejich!) ostouzeli, její představitele pomlouvali, sami sebe vynášeli. Prosazovali vlastní pojetí a vlastní výklad skutečnosti, historickou pravdu ze všech sil potlačovali. První ze zmiňovaných převratů se udál po vojenském vpádu armád Varšavského paktu se Sovětským svazem včele s cílem násilím potlačit reformní pokus vybudovat v Československu socialismus s „lidskou tváří“. A lživý podvrh, který výrazně skutečnost zkomolil, překroutil a zfalšoval, se jmenuje „ Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti, schválené plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1971“. Rigidní dogmatici a konservativci zosnovali v rámci „normalizace“ vedoucí k upevnění vlastní moci celostátní pomstu za reformy: zbavili statisíce progresivních komunistů existence, možnosti uplatnit se, budoucnosti. Týkalo se to zvláště těch nejtvořivějších, nejotevřenějších, nejpoctivějších. Postižení se přirozeně nemohli dočkat satisfakce po celých dalších 20 let. Ale nedostalo se jim uznání ani po převratu 1989. Polistopadoví mluvčí společnosti degradovali někdejší celonárodní hnutí na vnitrostranický spor frakcí, na pokus „reformovat nereformovatelné“. Proti Pražskému jaru a jeho představitelům (zvl. A.Dubčekovi) rozpoutali dokonce dehonestující hysterickou kampaň. A. Michnik r.1993 s podivem a s výstrahou napsal, že „spor o osmašedesátý rok je sporem o minulost i o budoucnost...Jde o to, zda to bude společnost svobodná, tolerantní, otevřená, nebo to bude na lži založený svět nových ortodoxních diktatur.“ Prosadila se ta druhá možnost. Násilím vnucená lež, která diskriminovala půl milionu straníků a další statisíce členů jejich rodin, vydatně zkorumpovala morálku předlistopadového období a není napravena dodnes.
Druhý ze zmiňovaných převratů se udál po pádu „ znormalizovaného“ režimu ČSFR v listopadu 1989. Nové naděje, nová očekávání. Věřilo se, že teď konečně se dočkáme svobody, pravdy, spravedlnosti. Když lidé v listopadu 1989 na náměstích zvonili klíči, netoužili po kapitalismu, ale po racionalitě, demokracii a humanismu. Výzkum veřejného mínění ukázal, že 93% dotázaných si nepřálo odstranit, ale reformovat socialismus. Nikdo si nepředstavoval budoucí společnost, v které pár lidí neví, co si počít se svými miliony, a miliony lidí počítají, jak vyjít se svými pár korunami. A přece obratem ruky došlo k adoraci kapitalismu, k antikomunistické hystérii a k démonizaci minulého režimu jako ztělesnění zločinu a absolutního Zla. Politologům je jasno: Nová prokapitalistická elita potřebovala získat oprávnění k obsazení všech vedoucích funkcí. Potřebovala ospravedlnit majetkovou kořist. Veškerý státní majetek (a že jej nespočítáš!) byl znevážen k bezcennosti, aby jej bylo možno snadno privatizovat. (Ještě dnes se tato tendence uplatňuje ve sporu o církevní restituce.) A konečně šlo o konsolidaci moci. Vždy znovu oživovaný antikomunismus odvádí pozornost od skutečných problémů, zastírá pravou podobu moci, diskvalifikuje opozici.
Prohlásit 40 let národní historie za zločinné období je arogantní svévole.(Viz Zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Zákon o protikomunistickém odboji.) Jde přece o život a práci nejméně dvou generací. Proč po převratu chyběla síla a vůle objektivně posoudit, co dobrého se podařilo, a s čím zlým jsme se potázali? Na počátku, po druhé světové válce, byla přece víra v možnost vybudovat spravedlivý řád v naší zemi (navazovalo se i na utopické představy už od antiky, od prvotního křesťanství, přes renesanci i osvícenství). V důsledku neočekávaných krizí a katastrof v první polovině padesátých.let formovaly se naděje a snahy napravit násilí, teror, přečiny a nedostatky. Snahy vyvrcholily zmařeným pokusem šedesátých let, zvaným Pražské jaro. Po trudných sedmdesátých létech „normalizace „ přišla osmdesátá léta „stagnace.“ Ale lidé tu po všechna ta léta chodili do zaměstnání , tvořili, vychovávali své děti, odváděli své životní dílo. Žili své individuální osudy ve větší či menší závislosti na režimu, ale rozhodně nelze naši historii představovat jednostranně jako historii boje proti komunismu. Nehledě k tomu, že i komunisté byli různí lidé, do strany je přivedly různé motivy a oni v té straně zastávali různé názory a prožili různé životní příběhy. Nelze mluvit s nerozlišující předpojatostí o zločincích a zločinné éře. Házet všechno komunistické, socialistické ba i jen levicové a sociální do jednoho zavrženíhodného pytle je kardinální podvod a lež polistopadového období. Mocný mediální tlak vytváří nově zkorumpované prostředí. Lidé jsou vedeni k tomu, aby se (bez ohledu na prožitou skutečnost) rozpomínali na to, jak jim minulý režim ubližoval a jak se oni podíleli na jeho destrukci, jak se účastnili třetího (!)odboje.
Čteme o sobě, že jsme „nečitelná“ země, chorá společnost, že jsme ohlupováni manipulací, že nám hrozí extrémní sociální rozpory, ba i fašistická diktatura. Je třeba přiznat, že u nás neexistuje občanská společnost. Nemůže existovat, protože ta neexistuje bez morálky. Nemůže spočívat na lži. Stát ano, stát vládne prostřednictvím zákonů, policie a soudů. Může nařídit, zakázat, potrestat. Ale občanská společnost se řídí prostřednictvím samořízení jedinců, jejich morálkou, jejich svědomím. Chybí-li morálka, nejsou nic platné ani zákony. Nikdo si jich neváží, nikdo je nebere vážně.
Po pádu pravicové vlády, která diskreditovala protilidový neoliberální koncept, má levice mimořádnou šanci a odpovědnost. Měla by vsadit na pravdivé poznání, na morální odpovědnost, na politiku „rozumnou a poctivou“, jak říkal president Masaryk, a hlavně na důstojný život všech lidí beze lži a na skutečný (nepředstíraný) boj s korupcí.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz