Před pádem berlínské zdi

Mojmír Grygar 

Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 odstartoval dramatický proces sjednocení Německa.  Tato událost zaskočila některé západní politiky i obyvatele obou německých států; jen málokdo tehdy tušil, že německý převrat je předzvěstí zániku Sovětského svazu, předehrou největšího poválečného geopolitickému zvratu, k němuž došlo o dva roky později.

Naproti tomu československá veřejnost na události v Německu reagovala pohotově: od chvíle, kdy tisícové davy východních Berlíňanů vzaly ztečí nenáviděnou zeď a vzápětí i přepážky západních bank (každý občan DDR měl nárok na 100 říšských marek), uplynulo pouhých osm dní, a u nás se zvedla vlna protestů, které uvolnily cestu ke změně politických a ekonomických poměrů.

Na jaře a na podzim 1989 jsem dostal vítanou příležitost přednášet na Svobodné universitě v západním Berlíně. Téhož roku v květnu se mnou natočil rozhovor Vladimír Riabokon, redaktor ruské sekce německého rozhlasu; mluvili jsme o očekávaných změnách v Německé demokratické republice. Proto dnešní příspěvek o politických změnách na podzim 1989 věnuji především německé otázce.

1.      V květnu 1989 jsem dostal od berlínských slavistů pozvání, abych pro studenty bohemistiky připravil kurs o české literární a umělecké avantgardě. Několikaměsíční pobyt v Berlíně v napjatém období před pádem zdi si rád vybavuji jako mimořádnou událost. Město, přestože stálo na prahu velkých změn, vyzařovalo zvláštní pohodu, toleranci, smysl pro pořádek a příjemné stránky života. Dobře jsem znal cestopisné črty o hlavním městě Pruska, které před více než sto lety napsal Jan Neruda. Tak jsem mohl srovnávat, jak se Berlín zásadně změnil: nikde jsem nezahlédl stopy pruského militarismu, ale spolu s Nerudou jsem ocenil tradiční schopnost Berlíňanů příjemně užívat volný čas. I v moderním městě, které před čtyřiceti lety doslova vstalo z ruin, jsem našel velkolepě osvětlené zahradní restaurace, jež Neruda podrobně popsal jako místa večerního odpočinku bodrých občanů města na Sprévě. Nemohu nepochválit posluchače svých přednášek – byli vnímaví, výklad sledovali se zájmem, některé lekce odměnili klepáním na lavice a v diskusích, které pokračovaly na terásce nedalekého hostince, jsme se nedrželi pouze literárních témat. Také setkání s pražskými kolegy, kteří působili ve Východoevropském ústavu v Garyho ulici a které jsem neviděl dobrých dvacet let, byla příjemná i užitečná. Ústředním bodem našich rozhovorů byla samozřejmě politická situace; shodli jsme se na tom, že brzy „čas oponou trhne, a změněn svět“. Zatímco Ivan Sviták se bránil iluzím a na konci tunelu dosud žádné světélko nezahlédl, klonil jsem se k mínění Michala Reimana, který jako sovětolog a kremlinolog odhadoval, že ke zlomu dojde během dvou let.

Město nabídlo mým přednáškám o Devětsilu, surrealismu, Burianově Déčku a Osvobozeném divadle, o Nezvalovi, Vančurovi, Fillovi i diskusím o současné politice nádherný rámec. Atmosféra v obklíčeném Berlíně byla dokonce o poznání uvolněnější než v Amsterodamu, výkladní skříni alternativních životních stylů. S profesorem Alexandropoulosem, který pracoval na stáži v Ústavu Maxe Plancka, jsem trávil mnoho hodin rozhovorů o Řecku a Spojených státech, kde prožil mnoho let, o budoucnosti evropské civilizace a kultury. Sdílel jsem s ním obavy o jeho syna, vojáka americké armády, jehož tank právě v těch dnech při manévrech těžce havaroval. O svátcích jsme chodívali posedět v zahradních restauracích u Wannsee; naše témata – fašismus a válku – tam připomínala prostá skutečnost, že mezi početnými návštěvníky se zřídkakdy vyskytoval starý muž.

2. Rád jsem navštěvoval monumentální výstavu orientální kultury skvěle nainstalovanou v pozlacených síních Domu Waltra Gropiuse. Tuto budovu jako jedinou, ve které sídlilo gestapo, zachránila před demolicí její architektonická hodnota. Zvláštní atmosféru jí propůjčilo místo v samé blízkosti berlínské zdi. Rád jsem sedával na terase před budovou, návštěvníci muzea popíjeli klidně kávu nebo něco ostřejšího a nevadilo jim, že jsou v hledáčku dalekohledů zvědavých východních vojáků, kteří stáli coby kamenem dohodil na strážní věži za vysokou zdí. Absurdní představa: proč ten voják nemůže sejít dolů a oslovit dívku, která se mu líbí, a třeba i on jí? Nezapomenutelné bylo okolí muzea. Namísto slavného Postupimského náměstí, kterým ve dne v noci proudil bohatý život, lomozily tramvaje, šustěla auta, zněly výkřiky kamelotů, prodavačů, demonstrantů, namísto kolejiště a prosklených hal Anhaltského nádraží, odkud se jezdívalo do Vídně a na jih a kde nacističtí pohlaváři v plné parádě vítávali zahraniční hosty, zůstala jen rozlehlá pláň porostlá zašedlou travou. Uprostřed pustiny pak stará parní lokomotiva obrácená koly vzhůru a ukotvená železnými traverzami. Pomník zdemolovaného nádraží? Nezáměrná socha anonymního výtvarníka?

Snad žádná vzpomínka na rozdělený Berlín ve mně nevzbuzovala takový pocit absurdity poválečného uspořádání Evropy, jako pláň s převrácenou lokomotivou na místě bývalého nádraží, které symbolizovalo spojení města s Evropou.

3. Před odjezdem do Berlína mě holandská studentka Daphne M. seznámila s Vladimirem Riabokonem, ruským disidentem, básníkem, který pracoval v ruskojazyčném vysílání Deutsche Welle. Sympatický mladý muž mě požádal o rozhovor, týkající se ožehavé otázky dne – sjednocení Německa. Souhlasil jsem, ale upozornil jsem, že moje mínění bude rozporu s oficiálním stanoviskem západních politiků a pravděpodobně i většiny obyvatel Spolkové republiky. Nemohl jsem si ověřit, zda náš rozhovor byl nakonec zařazen do ruského vysílání. Dnes na tom už nezáleží. Jeho obsah a smysl shrnu do několika vět a doplním poznámkami, které osvětlí můj tehdejší postoj. Nepřál jsem si, aby západní bohaté Německo jednoduše pohltilo východní část, mnohem chudší a náležející státu, jehož území bylo zdevastováno válkou; navíc nemohlo od okupační velmoci, ještě hůře postižené, čekat žádnou hospodářskou pomoc. Naproti tomu americký Marshalův plán pomohl rozvrácené hospodářství západních okupačních zón v několika letech postavit na nohy. Východní Německo bylo od počátku v krajně nevýhodném postavení, a režim DDR se udržoval při životě posilováním opresivních složek. Skutečnost, že Stalin, obrazně řečeno, držel východní Němce na krátké uzdě, nebyla pouze nevýhodou, nýbrž tragédií. Obyvatele DDR však nelze ztotožňovat s režimem, jenž jim byl vnucen. Patří k logice vývoje nesvobodných států, že si lidé sami, bez donucení a někdy i navzdory vrchnosti, vytvoří formy společenského soužití, které jim v rámci daných možností vyhovují. Bez nich by život milionů poctivých lidí (jen je, proboha, hned neodsuzujme jako šedou zónu!) pozbyl smyslu, chuti, půvabu. Totalitní stát – pokud nejde o vysloveně lidojedský režim – naštěstí nikdy nemůže zotročit občany do té míry, že jim nezůstane ani píď vlastního prostoru. Odsuzovat je šmahem za kompromisy, které nejsou zásadní, ale jen taktické povahy, vyčítat jim ústupky, které umožňují zlepšit jejich životní prostředí, jsem nepovažoval za spravedlivé, ani za zvlášť morální. Vyslovil jsem přání, aby na základě společného jednání politiků Spolkové republiky a představitelů opozice v DDR došlo k vytvoření nového státního útvaru, jehož ústava by nebyla pouze kopií ústavy BRD.

 Bude-li se politické řešení německé otázky rovnat anexi chudší, slabší, méně demokratické třetiny země jejími silnějšími, početnějšími, bohatšími, svobodnějšími dvěma třetinami, pak ke skutečnému sjednocení nedojde – východní Němci zůstanou na dlouhou dobu podceňovanými chudými příbuznými; ve šťastných, sebevědomých, privilegovaných západních soukmenovcích nebudou vidět osvoboditele, ale spíš dobyvatele.

Vzpomněl jsem si na článek Günthera Grasse, který psal o tom, že se Němci musí vyrovnat nejen s okolními národy, ale také sami mezi sebou – některé hříchy si musí vyříkat doma. Mluvil dokonce o dvou německých národech; rozdíl mezi západním a východním Německu neviděl jen v rovině politické a státní, ale také v mentalitě, životním stylu, jazyce. Nelze podcenit skutečnost, že rubem západoněmeckého hospodářského zázraku nebyla jen americká pomoc, ale také Adenauerem vyhlášený generální pardon, který umožnil desetitisícům přesvědčených nacistů lehce se přehoupnout přes denacifikační závory. V rozhovoru jsem se nemohl pouštět do podrobného rozboru složitých otázek, ale dal jsem najevo, že proces sjednocení bude složitější, než jak se zdá těm, co drží v ruce  trumfy, totiž miliardy marek. Tyto názory jsem ostatně sdílel i s některými komentátory v holandském tisku, které jsem sledoval. Měl jsem za to, že i ti opovrhovaní déderáci by mohli něčím přispět k zlepšení životního stylu na západě, kde přece jen peníze, zisk, hmotný úspěch, stojí, jak se říká, až na prvním místě. Ptal jsem se také, kdo a jak se ujme kádrování východních spisovatelů, kdo bude respektovat skutečnost, že o umělecké kvalitě nerozhoduje politický postoj spisovatele, básníka, hudebníka, malíře, herce, ale jen jeho talent a schopnost vyjádřit něco důležitého, co není poplatné krátkozraké aktualitě. Dnes si připomínám článek Golo Manna z devadesátých let, který varoval, aby se archivy Stasi, Státní bezpečnosti, nestaly zdrojem nekontrolovaných machinací – cílem je napravovat staré křivdy, ne vytvářet nové. Netušil jsem, že zakrátko se budou u nás pokoutně prodávat nikým nepotvrzené, nikým nekomentované a neopravené seznamy spolupracovníků STB. A že vydavatele, který se tím velice obohatí, nebude nikdo popotahovat, naopak – on se bude ukazovat na výsluní nového režimu jako příkladný disident a antibolševik.

4. Když jsem v lednu 1990 cestou do Prahy projížděl bývalým územím DDR, měl jsem možnost hovořit s obyčejnými vesničany a obyvateli městeček o tom, jak prožívají sjednocení. Jejich opatrné výhrady se během rozhovoru zostřovaly, byli plni nejistoty z toho, co přijde – kdy se objeví šlechtický nebo církevní majitel zámku, kde je už půl století dětský domov? Dokáže naše továrna na hračky, plastové zboží, keramiku odolat masivní západní konkurenci? Zastaví se výstavba průmyslového komplexu, který už novému soukromému majiteli neslibuje očekávaný zisk, anebo už předem vadí jako nežádoucí konkurence? Jak dlouho bude trvat, než se platy našich státních zaměstnanců aspoň zčásti vyrovnají mzdám kolegů v Kolíně nebo Oldenburgu? Budou důstojníci lidové armády, policisté, pohraničníci šmahem perzekvováni? Jak se bude nakládat s archivy Stasi? Nestanou se vítanou zásobárnou podezření a osočování, která se ne vždy zakládají na pravdě a mohou zničit život i lidem, kteří se octli v hledáčku policie náhodou, omylem, podvodem. Tyto otázky se samozřejmě netýkaly jen Německa.

O rok později jsem trávil zimní dovolenou v Oberstdorfu. Majitelka pensionu, hrdá na své šlechtické předky, řekla, že všechny ossi, lidi z východu, nenávidí, kvůli nim se zatěžuje státní pokladna, jsou neschopní, dovedou jen natahovat ruku, práci v domě dá spíš Turkyni než nějaké ženské ze Saska nebo Pomořan.

Dotkl jsem se tématu, které již patří do jiné časové i tematické roviny. Snad se naskytne příležitost jednou si o tom povědět podrobněji a víc. Týká se to totiž i „jejich“ sudetských Němců, kteří byli v Bavorsku i jinde vystaveni mnoha šikanám a nevraživostem.