Pražští evangelíci za okupace

Kristián Pavel Lanštják,

senior pražský

Nacismu byla každá církevní organisace, která je založena na Kristově evangeliu pravdy, lásky a spravedlnosti, nepřátelským útvarem. Nedůvěru Němců k českým evangelíkům posilovala pak ještě husitská tradice, která žije v této církvi.

Ve válce neměli nacisté dosti času, aby se po svém s církvemi vyrovnali. Snad také nechtěli si tím zbytečně komplikovati mezinárodní situaci, pokud nebyli jisti vítězstvím. Snažili se proto prozatím získat české evangelíky pro aktivní spolupráci sliby, hrozbami, hospodářským i jiným nátlakem. Tím se zabývalo církevní oddělení v Pečkově paláci pod vedením pana Kiesewettra.

Exponenti nacismu věděli, že naše církve působily na lorda Runcimana a prostřednictvím zvláštní delegace v Anglii na tamní veřejnost ve prospěch Československé republiky. Po okupaci nepřišly evangelické církve holdovati okupantům a neučinily toho ani nikdy později. To byly ovšem těžké hříchy a brzo bylo možno pozorovati při bohoslužbách neznámé tváře osob, které naslouchaly kázání a činily si poznámky. Pochopili jsme ovšem ihned smysl a účel těchto návštěv.

První těžká rána postihla naší církev, když s českými vysokými školami byla uzavřena i naše Husova bohoslovecká fakulta a když byla naše „Studentská domovina" obsazena německými studenty. Rovněž seminář v Olomouci nebylo dovoleno otevříti. Synodní rada organisovala sice výchovu duchovních po sborech, ale to nemohlo nahraditi ztrátu učilišť a církev brzo trpěla nedostatkem duchovních.

Počet neobsazených míst stále rostl a zvětšoval se zatýkáním farářů pro naslouchání zahraničního rozhlasu, podporovaní židů, pro účast na ilegálních akcích, pro vydávání krycích dokladů pro parašutisty a pro členství v lóžích svobodných zednářů.

Duchovní Mahovský, Balcar a Slabý obětovali své životy.

Jiným representantům církve byla zakázána veřejná činnost. Pražské sbory, čítající padesát tisíc evangelíků, žily pod neustálým přímým dozorem gestapa.

Fondy určené sociálním a školským účelům byly zabaveny. Církevní časopisy byly takřka úplně zastaveny. Byly konfiskovány i citáty z Bible.

Vydávání náboženské literatury bylo zastaveno až na „Českobratrský kalendář" a „Evangelickou ročenku", pod kterýmžto názvem se kryl „Písmákův deník", vydávaný ve spolupráci s mezinárodním svazem IBRA se sídlem v Londýně. Nebylo chrámových zpěvníků a školních učebnic, které se nesměly nositi do školy. Byl nedostatek Biblí a Nových zákonů. Také Bibli nebylo dovoleno nositi do školy, protože byla považována za židovskou literaturu.

Vyučování náboženství ve školách bylo skoro znemožněno. Jednotlivé sbory proto svolávaly žáky do církevních budov, kde bylo vyučováno náboženství, českému dějepisu národnímu i náboženskému, tedy naukám, které byly ze školy vyloučeny. Velmi pomáhala „Nedělní škola", vybudovaná na mezinárodním základě s ústředím v Londýně.

Svaz mládeže, dříve spojený s YMCA, byl rozpuštěn. Přes veškerou persekuci účast na bohoslužbách však rostla, neboť chrámy byly jediným místem, kde slovo Písma mluvilo o vítězství pravdy nade lží, lásky nad násilím a spravedlnosti nad bezprávím. Mravní posily bylo v těchto těžkých dobách velmi třeba.

Zatěžkaci zkouškou pro českobratrskou církev evangelickou bylo její záměrné vyloučení ze státní úpravy, již si vynutila stoupající drahota. Členové církve však radostně a spontánně uhradili zvýšenou obětavostí milionové obnosy, které synodní rada nezbytně potřebovala na udržení církve.

Okupanti znemožnili církevní stavby a zakázali zakládání nových sborů, jichž jest plánováno v Praze zatím sedm (mimo Prahu přes dvacet).

Synodní rada i duchovní obstáli čestně, když na ně byl činěn nátlak, aby se stali členy „Ligy proti bolševismu". Ústředí bylo za to potrestáno tím, že jeho představitelé, synodní senior dr. Josef Křenek a synodní kurátor Antonín Boháč byli vypovězeni z Prahy. Farář od Salvátora, St. Čapek, byl pensionován a z Prahy vypovězen. Do koncentračního tábora byl odvezen farář Jednoty českobratrské J. Cvrček a farář evangelické církve metodistické L. Schneider. Farář Jednoty bratrské B. Vančura a profesor Husovy fakulty dr. J. Hromádka unikli do zahraničí, kde prokazovali Československé republice dobré služby. Mnozí faráři byli voláni do Pečkova paláce k výslechu, pokárání a výstraze. Také církevní representanti tam byli často voláni, aby jim byla vyslovena nespokojenost a uděleno napomenutí.

Členové církve zúčastnili se domácího odboje. Petr Fafek, funkcionář Čs. Červeného kříže a našeho sboru na Žižkově v březnu r. 1942 ukryl ve svém malém bytě a živil ony dva, kteří později zbavili národ upíra Heydrícha; byli tam ještě 27. května. Dne 22. června byl Petr Fafek zatčen s celou rodinou, s chotí a dceruškami Relou a Liběnou, které byly učitelkami náboženství. Gestapo záhy zjistilo, že působili při ukrývání mstitelů národa. Jistě vytrpěli nezměrná muka, ale nikdo z nich neprozradil těch, kdož měli na věci účast. Kdo zná methody gestapa, skloní se v hluboké úctě před jejich hrdinstvím. Zatčení byli popraveni v Mauthausenu 24. října 1942.

Členové církve podporovali rodiny zatčených a popravených. Církev se zapojila do podzemního hnutí, podporovala a šířila ilegální časopis „V boj", který měl důležitý význam, dokud nebyl národ informován zahraničním rozhlasem.

Při povstání 5. až 9. května plnili pražští evangelíci horlivě svoji vlasteneckou povinnost. Svědčí o tom skutečnost, že jich v bojích padlo přes 120. Největší ztráty měly Nusle-Pankrác (25), Žižkov (23), vnitřní Praha (27). Chrabré Rudé armádě děkujeme, že naše ztráty nebyly ještě větší.

Umlkly boje, pouta spadla. Pražští evangelíci se sešli, aby v památném chrámě salvátorském poděkovali za nejvzácnější dar života, za vysvobození z potupného otroctví těla i ducha. Slibují usilovati ze všech sil o udržení krví milionů zaplaceného osvobození z moci zla a násilí a chtějí vždy věrně sloužiti Československé republice v bratrském společenství všech věrných Čechů i Slováků.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf