Pražská divadla za války

Dr. Olga Srbová

Říká se, že léta okupace byla dobou divadelní prosperity. Nekonečné fronty u pokladen, hlediště plná do posledního místečka, to vše nenasvědčuje jen tomu, že byl naprostý nedostatek hodnotných filmů a obecenstvo z biografů že se přestěhovalo do divadla, že nebylo knih a čtenáři čtli krásnou mateřštinu se rtů hercům, či že nebylo jak jinak peníze utratit. Svědčí to o tom, že divadlo i v dobách nej těžších něco divákům říkalo. Už v době okupace se vrátilo české divadlo k úkolu, ze kterého vyrostlo v době obrození, a který nyní může uskutečnit v plné míře: Vracelo lid k sobě, k jeho plnozvučné řeči, a na osudech hrdinů dávno mrtvých ukazovalo mu cestu kupředu. A žádost k obecenstvu, otištěná na každém programu, aby netleskalo během představení, byla nutná, neboť přečasto svrběly dlaně, protože diváci se naučili mluvě symbolů a překládali si i věty jinak nevinné, ty věty, které ponechala přísná censura, do své situace.

Každé pražské divadlo, necháme-li stranou čistě výdělečné podniky, bojovalo však pod tímto vnějším úspěchem svůj těžký boj. Především o repertoár. Český repertoár byl omezen na nehistorické hry a na hry autorů „nepodezřelých", t. j. většinou na realistická venkovská dramata a na nemastné-neslané výrobky současníků. Postupně byli zakazováni autoři spojeneckých zemí, až nakonec nesměl být hrán ani Shakespeare, ani Moliěre (r. 1944 byl zákaz zmírněn - každé divadlo smělo hrát jednoho ročně). Valily se k nám hry dosud neznámých německých autorů - ale ku podivu! Němci neměli vlastně dramatika, který by plně uskutečňoval goebbelsovské ideály, a jestliže ano, dovedla se mu česká divadla vyhnout. Ohlupujících veseloher, hraných bulvárními scénami, veseloher hrubých, pracně usilujících po západnickém espritu či hollywoodském střihu, bylo habaděj. Dramata byla převážně historická, a tady si opět české obecenstvo vyložilo po svém jejich obsah. Takový Billinger má v „Čarodějce pasovské" scénu, kde žoldnéři pronásledovaný sedlák, účastnící se vzpoury proti panstvu, se skryje ve stodole, v níž se hrají pašijové hry, pod trnovou korunou a v rudém plášti Krista. Hraje roli před žoldnéři a Marie Magdalena v něm oslovuje trpící a ponížené božství v člověku. Národní divadlo se po této scéně otřásalo potleskem - bylo to naše ponížení a naše vzpoura, o niž se hrálo. Nejinak se vedlo německým klasi-kům. Takový Goethův „Torquato Tasso“ procházel dosud scénami jako literárně-historická záležitost s několika reprisami. Ale nyní se stal sensací Národního divadla Tasso, který vykřikl do mlčícího jeviště své: „Chci volně myslit, volně veršovat!“ Z ostatní světové dramatiky se kromě španělských a italských klasických veseloher hrály antické tragedie, a opět se v jejich duchu, kde bojuje věčná pravda s dočasným lidským zákonem, spojoval duch lidí, rozsazených v hledišti. Lid z továren, dílen a kanceláří prožíval po prvé z hloubi duše vzpouru Antigony proti tyranovi Kreontovi. V holešovické Uranii bez dechu sledoval Elektřino ponížení v otcovském domě, s ní hrozil bezmocně pěstí uchvatiteli trůnu, věřil v návrat osvoboditelův a jásal, když se paže mstitele - Oresta - zdvihla k smrtící ráně. Ne, nebylo možno zakázat Sofokla. A otázku pravé mravnosti, otázku životního klamu a skutečnosti kladl pražskému obecenstvu Ibsen hned s několika scén. Tak se divadlo z repertoárové nouze vrátilo ke zdrojům antické i moderní tragedie; jen několik jich zůstalo přístupných, ale čerpalo se z nich hluboce.

Kromě boje o repertoár, který musela divadla svádět (každá hra prošla censurou dramaturga zemského úřadu a ministerstva lidové osvěty), bojovala divadla větší zápas o svou existenci. Několik, a právě těch, která nejžhavěji zapalovala, jich zmizelo hned na počátku. Osvobozené divadlo bylo už za t. zv. druhé republiky vystaveno největšímu tlaku a nakonec mu byla zakázána činnost - Voskovec a Werich odpluli prozřetelně včas do Ameriky. V roce 1941 byl zatčen E. F. Burian a D 41 rozpuštěno. Stavovské divadlo bylo zabráno Němci a Národní muselo hledat druhou scénu v budově karlínského Variété, z kterého se stalo divadlo Prozatímní. Pak se muselo stěhovat do Městského divadla na Vinohradech, jehož soubor opět přešel do Karlina. Městskému divadlu se také dostalo poříčské scény, když převzalo současně kvalitní herce z divadla D 41. 0 divadelním hladu pražského obyvatelstva svědčí však i vznik několika nových činoherních scén. Tak na holešovické periferii vyrostla Uránie v třetí pražskou činoherní scénu, bar Alhambra se změnil v Nezávislé divadlo a v sále Umělecké besedy se ujalo Intimní divadlo. Ale solí divadelního pražského života se staly tři nejmenší scény: Větrník u Topičů v šálku pro 99 diváků, Divadélko ve Smeta-nově museu a konservatorní představení Na Slupi.

V protektorátních dobách totiž dorostla generace mladých režisérů a herců, zocelených zkušenostmi z koncentračních táborů, jimiž prošli jako vysokoškoláci, i z válečného zázemí. Po prvé od r. 1925 zažilo naše divadelnictví nástup nové avantgardy - závislé na svých předchůdcích, ale odvážně hledající nové cesty, především tvarové, jak jinak nebylo možno. Divadélko ve Smetanově museu stvořil vlastně Jindřich Honzl ze souboru, s nímž nastudoval dvě krásná životopisná pásma - o Alšovi a Nerudovi. Když se musil vzdát činnosti, vedl režie Antonín Dvořák a vytvořil několik zajímavých představení, především veseloherních, kde vycházel z tradice lidového divadelnictví i z ruských vzorů. Ve Větrníku vyrostl v režiséra nadaný J. Šmída, Burianův žák. I jemu nejlépe hověly artistické veselohry, z nichž zůstanou nezapomenutelné Mahenova „Husa na provázku", Kubínovy „Pohádky" a Brdečkův „Limonádový Joe“. Do třetice se pak možně přihlásila o slovo instituce, od níž žádný divadelník mnoho dobrého neočekával - dramatické oddělení státní konservatoře hudby. To prošlo v skrytu velkými reformami, o něž se zasloužil nový vedoucí prof. dr. Haller společně s několika divadelníky. Z deklamační školy se stala skutečně škola herecká, kde se herec vypracovával k vnitřní i vnější technice divadelního projevu nejmodernějšími methodami. Dramatická škola stála stranou německého zájmu a již nyní vidíme její dobré výsledky jak v mladých hercích na různých scénách, tak i v režisérech, kteří se hlásí o slovo. Nyní při možnostech svobodné tvorby uvidíme, zdali z nich vyrostou ti, které jsme v nich tušili.

Pro tento nástup nové umělecké generace především neškrtne divadelní historie minulých šest let. V době zákulisních pletich, kde si politickými vyhrůžkami a protekcemi získávaly role neschopné filmové herečky na nejpřednějších scénách, mají tito mladí čistý štít. Praha se obohatila i o mnohé režisérské a herecké osobnosti z venkova. Ale také mnoho ztratila. Jak nevzpomenout velké realistické herečky z rodu Hůbnerové, která nám zemřela pod vražednou nacistickou rukou v Anně Letenské? Jak nevzpomenout olomouckého režiséra Stibora, kterému by patřilo první slovo v našem svobodném divadelnictví. Jak nemyslit na Josefa Skřivana, který odešel od Osvobozených do Brna, aby Prahu jednou potěšil pohostinskou hrou na Vinohradech. A jak nevzdat hold těm, které se dobrovolně zřekly projevu vlastního života, jímž je pro herce život na jevišti: E. Vrchlické a J. Kronbauerové? Jejich osud sdíleli ostatně několikrát i všichni divadelníci. Dvakrát byla divadla uzavřena na delší dobu pro stanné právo, nakonec v září 1944 byla pak uzavřena definitivně. Herci byli rozesláni do továren, pakli neloupali slídu hromadně v divadlech či neseděli ve společných pracovištích nad koženými ústřižky, ze kterých lepili nákupní tašky. Nebyla to doba jen uměleckého hladu pro mladé konservatoristy či členy menších scén, to byla doba pořádného zápasu o fysickou existenci. Prožili roli českého dělníka a dnes, kdy je vše za námi jako zlý sen, kdy opět tvoří E. F. Burian, kdy zde zase bude působit Voskovec a Werich a téměř denně vítáme na scéně některého milého navrátilce, ani tato doba se nám nezdá promarněnou. Vždyť divadelník nové republiky může jít kupředu v užším semknutí s lidem, jehož osud prožíval. I divadla budují novou republiku, republiku svobodného a jasného ducha, a heslem těch, která to mysli upřímně, je dnes heslo Burianovy kolébky v Mozarteu: „Sloužit, ale neposluhovat!“

Z knihy Šest let okupace Prahy