Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.
Senát v srpnu 2012 neschválil návrh zákona o tzv. majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a vrátil jej Poslanecké sněmovně.
Hlasování předcházela ostrá kampaň provázená řadou nepravdivých tvrzení proti odpůrcům tohoto zákona. Byla napadána zejména sociální demokracie za billboardy se štědrou rukou předávající prelátovi měšec s miliardami.
Nepravdivé je tvrzení, že zákon neprolamuje hranici února 1948. Vyvrací to samotný zákon a jeho důvodová zpráva. Proto se zdráhají někteří představitelé vlády to zaručit.
Podle § 2 zákona požadovaným majetkem církví a náboženských společností je nejen jejich majetek, který vlastnily k únoru 1948, ale i takový, který alespoň část rozhodného období byl v jejich vlastnictví nebo jim příslušel nebo patřil zcela jiným subjektům, jako např. Náboženské matici, různým spolkům a nadacím, které činnost církví podporovaly, nebo dokonce i jejich právním předchůdcům. Důvodová zpráva uvádí, že Náboženská matice vznikla jako náboženský fond, který nebyl součástí církve a založil jej Josef II. Při takovém širokém a neurčitém vymezení církevního majetku nemůže vláda ani nikdo jiný s určitostí říci, co do majetku a jeho náhrady se bude zahrnovat a jak by rozhodovaly soudy.
Zákon je diskriminační vůči majetku nadací a spolků působících v oblasti školství, vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, které nebyly a nejsou s církvemi spojeny. Je zcela protikladný ústavnímu principu laického státu, a tedy protiústavní.
Prohlášení podepsané předsedou České biskupské konference kardinálem Dominikem Dukou, předsedou Ekumenické rady církvi Joelem Rumlem a předsedou Federace židovských obcí Jiřím Daníčkem ze 4. 7. 2012 odsuzuje odpůrce tohoto zákona a v dalším dokumentu z 9. 8. 2012 tvrdí, že sociální demokraté svou kampaní "vytvářejí ve společnosti atmosféru neopodstatněné závisti a nenávisti a že si nezadají s někdejšími antisemitskými a antiklerikálními plakáty ´třetí říše´ narudo potřenými gottwaldovskými ideology". Historické důvody však svědčí proti jejich tvrzení.
Nenávistná rétorika těch, co očekávají předání obrovského majetku od státu na úkor celé společnosti, vyvolala velký odpor a rozpoltila společnost. Prezident republiky proto vyzval ke zdrženlivosti při těchto projevech. S různým důrazem odmítli obsah prohlášení také příslušníci židovské komunity, duchovní a laici různých církví, mezi nimi také biskupka církve čs. husitské i duchovní evangelické církve, významní signatáři Charty 77 a další účastníci opozičních sil proti minulému režimu.
Řada právních odborníků i historiků ve svých analýzách prokazovala, že nárok je založen na nepravdách a ideologiích vzdálených skutečností. Představitelé vládní koalice na předkládané návrhy a námitky nereagovali, ale v rozporu s pravdou tvrdili, že nikdo nevznesl žádné argumenty a alternativy.
Různé alternativy řešení vztahu státu a církví byly zpracovávány již v minulosti. Důvodová zpráva je v tomto směru neúplná. V době, kdy byl ministrem kultury Pavel Dostál, odpovídala za církevní problematiku dr. Řepová, dříve poradkyně předsedy vlád) V. Klause. Odborná komise, která byla vytvořena, navrhla několik variant dalšího postupu s využitím zkušeností německých, rakouských či jiných z Evropy i z USA.
Předložené návrhy se setkaly s naprostým odporem katolické církve a arcibiskup Vlk tehdy odmítl složení odborné komise, neboť jeho přáním nevyhovovala. Byla proto vytvořena ještě komise politická. Již 28. 1. 1998 si M Vlk na českou vládu stěžoval u předsedy Evropské komise Santera (Právo 7. 5.1998). Požadoval také odvolání dr. Řepové z funkce. Proti takovému požadavku se tehdy ohradil ministr kultury s odůvodněním, že ho úkoluje předseda vlády, nikoliv arcibiskup.
Proti předání majetku katolické církvi se v té době vyslovily významné katolické osobnosti působící dříve v opozičním hnutí. Tajně vysvěcený katolický biskup Jan Konzal v rozhovoru v Lidových novinách uvedl, že mnozí křesťané považují své postavení v církvi a ve společnosti za svou kořist a požadují školy, nemocnice a všechno možné. "To je ale převrácené. Nemůžeme říkat s koncilem, že jsme tady pro svět, když říkáme: světe, naval, cos nám ukrad, nám to patří." (LN 14. 11. 1998)
V další etapě měly být majetkové nároky katolické církve uspokojeny na základě smlouvy s Vatikánem. Stát se k tomu zavázal v článku 17 i v dalších článcích. Poslanecká sněmovna však také hlasy ODS návrh smlouvy zamítla a prezident republiky vyjádřil svůj zásadní nesouhlas s ní a poukázal na rozpor s principy suverenity státu.
To, čeho nebylo touto smlouvou dosaženo, má řešit návrh zákona podpořený také těmi silami, které tehdy smlouvu odmítly. V mezidobí se podařilo odstranit z výkonného aparátu stoupence ústavního principu laického státu a vytvořit "expertní" stanoviska příznivá rozsáhlým majetkovým přesunům.
Dar církvím nebyl jejich vlastnictvím
O předání majetku církvi katolické jako daru mluvil při novelizacích výčtového zákona poslanec ODS F. Kozel a později čelný funkcionář KDU-ČSL a současný soudce Ústavního soudu M. Výborný. Na základě této legislativy na to upozorňoval při projednávání předloženého návrhu zákona ve zpravodajské zprávě člen Legislativní rady vlády a v současné době soudce Evropského soudu pro lidská práva A. Pejchal. Co bylo parlamentem předáno jako dar, nemohlo být dříve vlastnictvím obdarovaného a obdarovaný také nemůže "legitimně očekávat" výši daru, i kdyby byl majetek přislíben. Argument vlády o "legitimním očekávání" není v tomto případě na místě.
Rozsah vydávaného majetku a finančních částek, které mají být poskytnuty náboženským sdružením, není založen na žádných objektivních skutečnostech. První náměstek ministryně kultury F. Mikeš nedávno uvedl, že žádný seznam majetku, který církvím patřil, není, nebyl a ani není relevantní skutečností pro takový zákon. Na dotazy televizní moderátorky, jak se došlo k částce 75 miliard Kč, odpověděl, že se vychází z požadavků církve. Zároveň však tvrdil, že to bylo spočítáno a ověřeno.
Zřejmý rozpor těchto tvrzení, že lze spočítat a ověřit něco, co není sepsáno a vymezeno, a kdy se nedbá ani na seznamy majetku v době pozemkové reformy, ani na samotné údaje katolické církve v minulosti, je zřejmým útokem na lidský rozum.
Není pravdivé tvrzení, že Ústavní soud nařídil předání takového majetku v této podobě. Ustavní soud k tomu nemá ani ústavní kompetenci. Opakovaně na to důrazně upozornil předseda ÚS P. Rychetský.
Není pravda, že nepřijme-Ii se tento zákon, bude muset stát nadále platit duchovní podle požadavků církví, jak důvodová zpráva a tvůrci zákona předstírají, a proto je navrhovaný zákon pro stát. výhodný. Záleží plně na rozhodnutí zákonodárce, jak bude v této oblasti postupovat, co zachová a co změní, neboť jen on představuje suverenitu lidu a státu.
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona od roku 2000 do roku 2011 vzrostly finanční požadavky církví více než 2,5krát. Vzrostly také počty duchovních. V roce 2000 vyplácel stát 3500 duchovních, v roce 2011 jich bylo již 4892. Podle sčítání lidu se k církvím a náboženským společnostem přihlásilo k 1. 3. 2001 32,1 procenta občanů a k 1. 3. 2011 již] jen 13,9 procenta občanů.
Je chyba legislativy, že v minulosti požadavky církví stát nijak nelimitoval a že záleží jen na církvích, jak velké zatížení státního rozpočtu jejich nároky přinesou. Náprava nemůže spočívat v tom, že stát vedle dosavadního zatížení dále navýší takové výdaje ještě o další důvody a částky.
Není také pravda, že nelze zrušit tzv. blokační paragraf zákona o půdě jinak než předáním veškerého požadovaného majetku. Bez náhrady konfiskovaly veřejný majetek katolické církve západní demokracie i monarchie (Francie, Německo), a to také proto, že se jednalo o majetek veřejný, tedy opatřený z veřejných zdrojů. To jim nebránilo později získávat majetek do soukromého vlastnictví, který se stal nedotknutelným. Konfiskace bez náhrady majetku církevních řádů uskutečňovaly ostatně nejen všechny státy bez rozdílu a trvají na nich, ale také papežové.
Církev a totalitní systémy v Evropě
Autoři vládního návrhu výrazně argumentují také historickou spravedlností a bojem církví proti totalitním systémům. Argumentují také tím, že o rozdělení majetku bylo dosaženo dohody mezi katolickou církví a ostatními církvemi o nápravě křivd, které jim vznikly v minulém režimu, a nelze do obsahu dohody zasahovat.
Ani to není pravda. Finanční náhradu má získat např. luterská evangelická církev, která vznikla v roce 1995 a nemohla jí dříve vzniknout újma. Žádnou náhradu nezíská a není účastníkem dohody náboženská společnost Křesťanské sbory, která legálně působí od roku 1956. Ačkoliv působí bez státního příspěvku, počet jejích členů se od roku 1991 na rozdíl od církví, které jsou státem podporovány, nesnížil.
Jejich příklad může ukázat, že i v současném světě k udržení náboženského života není třeba majetku získaného od státu, naopak jej to poškodí. Mnozí laici i duchovní řady církví v diskusích upozorňovali, že takový dar sníží zájem představitelů církví o jejich příslušníky.
Argumenty odvolávající se na historii, použité v prohlášení z 9. 8.2012, hrubě zkreslují historické skutečnosti. Bývalý redaktor Svobodné Evropy a BBC Egon T. Lánský v článku v internetových Britských listech nazvaném ,,Jak to ti pánové mluví? A za koho?" uvedl: ,,Jsem občan, Žid a na rozdíl od podepsaných náboženských funkcionářů pamětník a s celou rodinou i oběť obou jmenovaných diktatur, přesto sotva mohu něco z tvrzení uvedených ve zmíněném prohlášení potvrdit. "
Popisuje činnost katolické církve na Slovensku při kolaboraci s nacisty a účast katolických kněží a představitelů církví při přípravě a uskutečňování fyzické likvidace Židů. Odmítá také legitimitu podepsaných osobností pro podobná tvrzení.
Politika spolupráce katolické církve a jejich podpora fašismu a nacismu nebyla jen specifikou Slovenska, ale uskutečňovala se i v jiných státech Evropy. Byla vlastní i papeži Piu XII. Uvádějí to i katoličtí autoři. Bývalý poradce II. vatikánského koncilu, švýcarský teolog Hans Küng, v knize Katolická církev, stručné dějiny o roli Pia XII. řekl, že "uzavřel spojenectví s totalitním nacismem, ale i s fašistickými režimy v Itálii, Španělsku a Portugalsku". Vytýkal Piu XII., že nikdy neprotestoval proti antisemitismu, proti norimberským rasovým zákonům a mlčel o holocaustu, ačkoliv o něm byl informován, a až do své smrti odmítl uznat demokratický stát Izrael.
Odmítl názor, že by takový postup byl zbytečný, a poukázal na statečný, byť ojedinělý postup biskupa Galena z Münsteru v roce 1941 proti programu eutanazie nebo holandských katolických biskupů, kteří se zastali Židů. Ačkoliv po válce exkomunikoval všechny členy všech komunistických stran na světě, a to z důvodu domácí situace v Itálii, nikdy neexkomunikoval katolíky Hitlera, Himmlera, Goebbelse a Bormanna.
Církve a totalitní systémy v ČSR
Část katolické církve přispívala k nastolení fašistického režimu v době tzv. druhé republiky i v českých zemích. Nová státní idea, na které se podílela, měla být popřením představ Masarykových a vytvořit stát totalitní. Vytvářela se v ovzduší nenávisti proti Židům, demokratickým intelektuálům (tzv. skupiny Hradu), komunistům, liberálům a dalším skupinám.
Podle katolického tisku v tehdejší době měl stát zničit tradice husitské, české reformace a další hodnoty I. republiky. Neměli mít v ní rovnoprávné postavení ateisté ani příslušníci nekatolických církví.
Arcibiskup Kašpar vydal prohlášení proti Masarykovým idejím a především z katolických kruhů zaznívaly nenávistné kampaně vůči Karlu Čapkovi a dalším příslušníkům inteligence, které neskončily ani jeho smrtí. Tento tisk požadoval, aby z veřejných a školních knihoven "byly vyloučeny všechny knihy rozvratné a bezbožecké", protože rozvracejí národ.
Symbolem jejich triumfu mělo být obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Atmosféra vytvářená katolickou církví v době II. republiky je sotva v souladu s mýtem o odporu církve vůči fašistickému a nacistickému totalitarismu. Souviselo s tím také odstranění z veřejného života demokratických katolických politiků, např. zakladatele Československé strany lidové Msgr. Šrámka a jeho spolupracovníků.
I když řada kněží byla uvězněna, vedení katolické církve vydalo jen veřejné prohlášení 18. 7. 1943, a to namířené proti západním spojeneckým, údajně teroristickým náletům, zejména proti Římu, a 15.8. 1943 vydalo další výzvu proti "bohapustému" nebezpečí z Východu.
Německý historik D. Brandes toto prohlášení označil v knize Češi pod německým protektorátem za výsledek iniciativy některých katolických novinářů a Frankových neoficiálních prostředníků.
Katolická církev v poválečné ČSR
Uvedené prohlášení z léta 2012 hrubě zkresluje také poválečnou českou historii. Varuje např. sociální demokraty před spolupráci s komunisty, „kteří kdysi zlikvidovali jak vedení církví a náboženských společností, tak posléze i sociální demokracii a další demokratické strany, až nakonec nastolili tzv. diktaturu proletariátu.
Takové převyprávění historie je neúplné a účelové. Nejprve totiž byla v únoru 1948 politický převratem nastolena diktatura proletariátu převzetím moci komunistickou stranou, vzápětí bylo tzv. sloučením sociální demokracie s KSČ zlikvidována tato strana v Československu.
Většina církví a náboženských společností vyzvala k podpoře jednotné kandidátky Národní fronty ve volbách 1948. Vedení katolické církve při jednání se státem místo toho nabídlo 11.6.1948 a posléze uskutečnilo děkovnou bohoslužbu Te Deum za zvolení Klementa Gottwalda prezidentem.
Jako výraz poděkování za tuto volbu zněly také všechny zvon na katolických kostelích v celé republice. Když takovéto akty, které osvědčovaly podporu novému režimu, vzbudily odpor, arcibiskup Beran se snažil jejich význam zmírnit.
Po ztroskotání rozhovorů a zásahu papeže došlo k "vydání tzv. církevních zákonů a posléze k dlouholeté internaci většiny biskupů a tvrdým zásahům proti řeholím i politickým procesům. Útlak katolické církve i jiných ideologií a sdružení byl poté mnohem tvrdší než např. v Polsku nebo Maďarsku.
Nekomunistické politické strany sdružené v Národní frontě s výjimkou sociální demokracie v českých zemích však nadále existovaly. Řada členů a funkcionářů Československé strany lidové v ní působila i po roce 1989 a zastávala ve státě významné funkce.
Dialog, nebo politický klerikalismus
Úsilí o nastolení nových vztahů mezi státem a katolickou církví se mohlo uskutečnit až v období tzv. destalinizace na straně státu a na základě myšlenek dialogu, které prosazoval papež Jan XXIII. a II. vatikánský koncil. V roce 1968 došlo k uvolnění předchozího útlaku katolické CÍrkve, o jednání s vládou však Vatikán neprojevil velký zájem. Skutečný dialog o hodnotách pokračoval v době tzv. normalizace jen v opozičních kruzích.
Čs. vláda po listopadu 1989 v ovzduší porozumění a tolerance přistoupila k nastolení nových právních a politických vztahů. Další vývoj však ukázal, že velkorysá právní úprava, pomíjející obvyklé principy suverenity státu, vycházela spíše z iluzí než z reálných zkušeností také jiných západoevropských států.
Současné problémy finanční a ekonomické ve vztahu k církvím jsou výsledkem spíše těchto iluzí a slabého státu, který otevírá cestu politickému klerikalismu na úkor své suverenity, než reliktů minulosti z doby vlády komunistické strany.
Kardinál Duka pro Respekt (č. 35 z 27. 8. 2012) uvedl, že jsme v situaci, "kde neplatí právo a spravedlnost, nejde už o stát, ale jakousi tlupu, v níž vítězÍ silná slova", jak uváděl Aristoteles. Patrně však za tuto situaci necítí odpovědnost.
Právo, 3.9.2012, str.11, připravila PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz