Poznámky k možnému svatořečení kardinála Stepenice

Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.

          ¨

             Chorvatský kardinál Alojzije Stepinac (1898-1960) svá teologická studia zahájil až v 1924. Za Světové války (1914-18), jako rakousko-uherský voják, byl v Itálii v 1918 zraněn a zajat, hlásil je jako dobrovolník do Jihoslovanské legie, do Srbské armády, účastnil se v 1918. průlomu Soluňské fronty. Při demobilizaci v 1919 byl důstojníkem v záloze armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po přechodném studiu zemědělství začal své bohoslovecké studium v Římě na Universitas Gregoriana, zakončené doktorátem. Stal se asistentem záhřebského arcibiskupa. Jako soluňský dobrovolník měl podporu krále Alexandra, stal se  arcibiskupem v  1937, v roce kdy pro nesouhlas Srbské pravoslavné církve a veliké nepokoje v Bělehradě, po Srbsku, parlament nepřijal konkordát s Vatikánem. Stepinac toto ostře kritizoval.

 Když byla po agresi (1941) Německa, Itálie, Maďarska a Bulharska zničena Jugoslávie, arcibiskup Stepinac 10.dubna 1941, když německé tanky byly vítány kvítím v Záhřebu, podpořil utvoření Nezávislého státu Chorvatsko, NDH (Nezávisná država Hrvatska) a jeho ustašovského režimu, navštívil už 12.dubna, ještě před kapitulací armády Jugoslávie, ustašovského předáka Eugena Kvaternika a pak i „vůdce“ ustašovců Ante Paveliće, jednoho z největších válečných zločinců.. Stal se vikářem armády i ustašovců NDH. Během války a masové genocidy Srbů v ustašovském Chorvatsku, byl jedním ze tří organizátorů násilného pokatoličťování pravoslavných Srbů, takže arcibiskup Stepinac mohl hlásit 18.května 1943 papeži Piovi XII (někteří ho dodnes nazývají „Hitlerův papež“), že bylo:“…240 000 pravoslavných Srbů převedeno na katolictví, z toho téměř 100 000 už v roce 1941.“ Ten přechod na katolictví část Srbů a jejich rodin dělala, aby si zachránila život, mnozí ale i přes to byli i s rodinami ustašovci povražděni. V té době nazývali pravoslavné Srby schizmatiky. Pod pojmem „genocidy“ Srbů v NDH, kterému Hitler a Mussolini přidali i Bosnu a Hercegovinu (BaH), větší část Sremu, se počítá vyvraždění minimálně 7-800 000 lidí, snad až milion. Ty chybějící statisice Srbů byly vidět i při sčítání lidu po konci války, po osvobození Jugoslávie za Titova režimu, po roce 1945..

 Pro OSS (Kancelář strategických služeb – Office of Strategic Services, předchůdce dnešní CIA) vypracoval Chorvat S.Krizman údaje, že ustašovci od dubna 1941 do srpna 1942 vyvraždili na 600 000 Srbů (je to jeho známá „Mapa Smrti“). Hitlerův „létající diplomat“ pro Balkán H. Neubacher uváděl srbské ztráty na 750 000. Podobné údaje o genocidě Srbů chorvatskými ustašovci a částí bosensko-hercegovských Muslimů popisují někteří němečtí generálové včetně toho, jak se ustašovští velitelé chlubili počty povražděných Srbů, dokonce je  i zveličovali, prý až na milión. Ustašovské Chorvatsko mělo i celý rozsáhlý systém likvidačních táborů pro Srby, Židy, Romy. Nejznámější z těch „továren smrti“ byl asi 100 km jihovýchodně od Záhřebu tábor JASENOVAC, kde bylo povražděno VÍCE SET TISÍC SRBŮ, do 25-30 000 Židů a údajně až 80 000 Romů. Jasenovac je uveden i v Jerusalemě, ve Vad Jašemu, jak jsem se tam i sám přesvědčil. NDH mělo takové likvidační tábory i pro děti. V horském masivu Velebitu, pod Gospićem, vzniklo po příchodu ustašovců v hlubokých krasových jámách popraviště JADOVNO, hlavně Srbů a Židů, kde za 3-4 měsíce jeho existence, než ho Italové přinutili ustašovce zavřít, bylo zavražděno 38 010 Srbů, 1 998 Židů …a dva Češi. V krasových jámách našlo smrt i 54 pravoslavných kněží, mezi nimi dva biskupové, a také autorův strýček, pravoslavný kněz Bogdan Lalić (dnes svatý kněz mučedník) popravený se svým synem Mirou 12.července 1941. Strýček Bogdan byl před válkou častým hostem  u autorových rodičů, byl „pobratimem“ jeho otce, od dramatických událostí za První světové války.

Arcibiskup Stepinac byl zřejmě slušný a bohabojný člověk, nikoho osobně nezavraždil, ale s ustašovci se denně stýkal, těšil se jejich přízni, „jejich chleba jedl“, žádnou známou větší akci proti statisícovým vraždám Srbů, Židů a Romů nepodnikal, podporoval násilné pokatoličťování. Významný chorvatský intelektuál, univerzitní profesor Viktor Novak, napsal po válce rozsáhlou knihu (má přes 1 000 stránek,!), vyšla v 1948: „Magnum Crimen (=Veliký zločin) – Půl století klerikalizmu v Chorvatsku“. Přes 600 katolických kněží a řádových bratrů kolaborovalo s ustašovci, mnoho z nich se účastnilo proti srbských a proti židovských pogromů, někteří i osobně vraždili.

Příklad  hrozných událostí se stal na příklad v Bosně. na předměstích Banja Luky Drakulić, Šargovac, Motike, dne 7.února 1942, kdy Stepinac byl arcibiskupem. Ustašovci z osobní Pavelićovy gardy i místní, povraždili během dne přes 2 300 Srbů, včetně kolem 500 (!) dětí i přímo ve školách. Autor byl v jejich kostnici (2014). V pravoslavném chrámu v Drakulići jsou stovky vytesaných a pozlacených jejich jmen. Ustašovce přivedl z místního katolického kláštera Petrićevac, k vraždění nabádal, osobně  i vraždil, řádový bratr Vjekoslav (Miroslav) Filipović-Majstorović, za  vedení ustašovců v Bosně, „stožernika“ Gutiće. Píše o tom podrobně již uvedený Viktor Novak v „Magnum Crimen“. Jan Pavel II navštívil to známé ustašovské hnízdo Petrićevac 22.června 2003, sloužil tam mši svatou, aniž by jednoznačně přiznal hroznou roli tamního katolického kléru při masakrech 7.února 2003. Jen apeloval alespoň na usmíření a lásku mezi lidmi.

Hned nedaleko Medjugorje, v Hercegovině, kde se prý zjevovala Bohorodička, je hrozné místo, hluboká krasová jáma a ustašovské popraviště Golubinka, kde ustašovci, Chorvati i Muslimové, povraždili kolem 4.srpna 1941 na 2 000 lidí z okolních srbských vesnic a z Mostaru, spolu s ještě zbývajícími Židy, a mrtvé i polomrtvé naházeli do Golubinky (podle některých údajů dosahoval počet zavražděných v té době prý až 4 000). Jejich kosti byly slavnostně za účasti patriarchy Pavla vytaženy teprve za 50 let až 4.srpna 1991, protože to Tito za svého života nechtěl povolit, aby se prý nejitřily vzpomínky na ty hrůzy.  To vraždění se dělo také za arcibiskupa Stepince v Záhřebu…

 Byli nicméně i katoličtí kněží, kteří své srbské bratry bránili, možno říci i za cenu života. Jich bylo však nepoměrně méně. Zářným bodem zde zůstává katolický biskup Alfréd Pichler z Banja Luky, který v 1963, po návratu z II. vatikánského sněmu , cituje ve Vánočním poselství slova papeže Pavla VI: …že jsme v minulosti hřešili proti lásce…, aby nám naši bratři pravoslavné víry odpustili, jako Ježíš na kříži všem odpustil…“

Po konci války byl arcibiskup Stepinac odsouzen za kolaboraci se  zločineckou organizací ustašovců na 16 let vězení, kde však strávil jen 5 let. Papež Pius XII ho jmenoval kardinálem (1952). Katolická církev se snažila udělat z něho mučedníka. Papež Jan Pavel II 3.října 1998. v chorvatském chrámu Marija Bistrica prohlásil na doporučení záhřebského kardinála Franji Kuhariće kardinála Stepince, po obvyklých procedurách, za blahoslaveného, což znamená i možnost  svatořečení, aby se stal svatým. A o tom se teď intensivně  jedná. V historii rozbití Jugoslávie hrál kardinál Kuharić také  roli. Patřil mezi ty, s kterými šéf německé zpravodajské služby a budoucí ministr zahraničí Klaus Kinkel a jeho superagent Klaus Dörner sehráli, spolu s Rakouskem, roli rozbíjení státu a vytvoření za pomoci zahraničních ustašovců, části katolického kléru a nacionál-komunistů samostatné Chorvatsko. Píše o tom přesvědčivě bývalý německý důstojník Erich Schmidt-Eenboom (Der Schattenkrieger – Klaus Kinkel und der BND – Válečník ve stínu-Klaus Kinkel a BND, ECON, 1995).

Byl by kardinál, blahoslavený Alojzije Stepinac, takový jaký byl, jako svatý dobrým prostředníkem mezi lidmi a Bohem? Pro mnohé už i jeho blahořečení nebylo ospravedlnitelné. Příliš dlouho a značně kolaboroval se zločinci, i když sám manifestní zločiny nepáchal. Proti ustašovským zločinům však nijak veřejně nevystupoval, nebojoval. Po příchodu Titova režimu byl 5 let nesmlouvavě žalářován, pak byl do smrti více méně v domácím vězení. Odchod do Říma ze země odmítal.