Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc

České povstání v květnu 1945

Studijní texty

I. Příčiny, podmínky a podněty

Při stanovení podmínek vhodných pro ozbrojené povstání v květnu 1945 počítáme s takovými společensko-historickými jevy, které sice povstání umožňovaly, ale nutně ho ještě nemusely vyvolat. Do kategorie podmínek patří krize nacistického režimu, rozpad hitlerovské koalice, porážky německých armád na frontě, růst aktivity hnutí odporu, postup spojeneckých armád do středoevropského prostoru apod.

K příčinám, které již nutně vedly k povstání, lze počítat vyvrcholení procesu radikalizace lidu, kdy se část národa nedala zadržet žádnou úvahou ani strachem z okupačního režimu a šla do povstání. K příčinám také náleží aktivita odbojových organizací a partzyzánských oddílů. Jejich bojová aktivita se stupňovala a přerůstala v povstání. Rovněž protiněmecké a protiokupační demonstrace vedly k výbuchu povstání zejména tehdy, když zakročila německá armáda, gestapo, či jiné složky okupačního aparátu.

Z vrcholícího napětí posledních dnů světové války vylétla poslední jiskra, která podnítila další chod historických událostí. Podnětem byly zprávy o smrti Adolfa Hitlera 30. 4. 1945, o příchodu spojenců na naše území a impuls nejmocnější, informace o začátku povstání na Moravě, v severovýchodních Čechách a konečně i dramatické volání Prahy o pomoc.

Genezí květnového povstání lze rozdělit podle zásad typologie takto:

1. povstání vzniklo z aktivity odbojové organizace anebo partyzánské jednotky (východní Čechy, Českomoravská vrchovina)

2. povstání začalo po vyhlášení stávky (Nymburk, Úpice)

3. povstání vzniklo jako reakce na výzvu Prahy

4. povstání bylo reakcí na teror německých jednotek, především jednotek SS

5. k bojům došlo přerůstáním protiokupačních a protiněmeckých demonstrací. Protiokupační demonstrace a protinacistické akce byly zaznamenány v 978 místech (vyvěšování vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestace na oslavu osvobození, protestní akce proti přítomnosti německých okupačních úřadů apod.). K vyjednávání o převzetí moci došlo nejméně na 127 místech, toto číslo však bude patrně větší. Převzetí moci 28. října 1918 bylo pro mnohá města často vzorem.

Jako podnět tu působila proti vůli jejích autorů i poslední akce okupační a protektorátní vlády. K. H. Frank chtěl uvolnit výbušnou situaci a nechal Prahu vyhlásit lazaretním městem, což ovšem nebylo vyhlášení otevřeného města, o které se nemělo bojovat. Lazaretní město mělo jen chránit před bombardováním a dalšími vojenskými akcemi.

Jako podnět tu působilo jednání protektorátní vlády s K. H. Frankem o předání moci. Okupanti dovolili zrušit nařízení o dvojjazyčném úřadování a zákaz vyvěšování vlajek. Protektorátní vláda proto vydala 4. 5. pokyn vyvěsit na úředních budovách vlajky a úřadovat jen v českém jazyce. Nepřineslo to však očekávané uklidnění, na-

opak. Lidé to pochopili jako konec nenáviděného okupačního režimu, začali odstraňovat německé nápisy a přebírat moc do českých rukou.

K. H. Frank však stále s předáním moci otálel. Řídil se přitom požadavky maršála Schörnera, velitele armád skupiny Střed, který požadoval ústup bojem a nechtěl českomoravský prostor lacino vyklidit.

Tak ztroskotala i snaha ministerského předsedy protektorátní vlády R. Bienerta, který zastupoval také prezidenta Háchu, využít k vyhlášení převzetí moci rozhlas. R. Bienert chtěl z rozhlasu oznámit celému světu vznik tzv. Českomoravské republiky. Policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, narazila na odpor německých vojáků střežících rozhlas a posílených právě nyní silami SS. Došlo k boji a volání rozhlasu o pomoc se stalo podnětem, aby se z místních akcí v Čechách a na Moravě rozhořelo všelidové povstání.

Když R. Bienert nemohl využít celostátního rozhlasu, pokusil se o to v pražském rozhlase městském. Radnici však mezitím převzal dosud ilegální pražský Národní výbor, Bienert byl zadržen a předán ČNR, která ho zatkla.

ČNR odpoledne 5. 5. formuluje vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády ČSR v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.

Zákonitosti povstání a revoluce jsou již jiné: Již nešlo o pouhé předání moci, ale o její uchvácení.

Partyzánský boj na venkově a aktivitu odbojových skupin ve městech nelze ještě po

važovat za povstání. O něm lze hovořit až od okamžiku, kdy do boje, vedle organizovaných jednotek a skupin, zasáhne venkovský a městský lid, dosud neozbrojený a většinou ani nepodchycený v protiokupačním hnutí. Partyzánská forma boje směřovala k vojenskému oslabení nepřítele, povstání má vyšší cíl - dobytí a převzetí moci.

Povstání se přitom realizovalo v zázemí velké, téměř milionové armády, vyzbrojené těžkými zbraněmi. Mělo tedy i svůj vojenský význam. Přispělo k dezorganizaci německého vojska i německé správy na výspě nacistické moci, jíž v té době zbývalo ještě velké, souvislé území, zahrnující velkou část Čech a Moravy, Rakouska a jižního Německa až po Alpy. Když později v zajetí maršál Schörner, hlavní velitel uskupení armád Střed se sídlem ve Velichovkách, vysvětloval proč nesplnil rozkaz hlavního velení wehrmachtu ke kapitulaci 8. května uvedl, že jej svému vojsku nepředal, protože mu byl znám záměr německého velení soustředit ustupující části armády v oblasti Rakouska a tu držet delší dobu.

Povstání v Čechách a na Moravě tedy přispělo i vojensky ke zkrácení válečných událostí, byť možná jen o pár dní či jen hodin. Ale i každá minuta války přinášela další ničení, utrpení a nové mrtvé.

Přitom bylo nutno zahájit povstání prakticky beze zbraní, ty bylo nutno získat teprve v jeho průběhu. V tak obtížném postavení nebylo ani Slovenské povstání, ani státní převrat v Rumunsku a Bulharsku, dokonce ani ne povstání v Paříži a v severoitalských městech.

A český národ se svým masovým povstáním i na okupovaném území, připojil ke svým vojenským jednotkám bojujícím na frontách druhé světové války a přispěl silami a obětmi květnového povstání ke svému vlastnímu osvobození z nadvlády fašismu. I květnové povstání ho přiřadilo k vítězům druhé světové války.

II. Průběh a periodizace květnového povstání

Celou problematiku povstání lze rozdělit do několika etap. Nejdelším obdobím je doba, kdy se v okupačních podmínkách vytvořily síly, které viděly v ozbrojeném povstání cestu, jak přispět k osvobození českého národa. Tehdy se také vytvářely bezprostřední vnější a vnitřní podmínky pro vznik povstání. Trvá do počátku května 1945.

Období od 1. do 5. května lze chápat jako předstupeň celonárodního povstání, kdy dochází k místním vzpourám na Moravě, ve východních a severovýchodních Čechách. Regionální povstání začínají dříve než v Praze, územně s Prahou nesouvisejí, ale radikalizují lid. Již 1. května 1945 začalo povstání v Přerově a v některých obcích přerovského a olomouckého okresu (Horní Moštěnice, Brodek aj). V Brodku zasáhl do boje i německý pancéřový vlak, bojovalo se také v Horní Moštěnici. K protiokupačním akcím došlo také v Dobrčicích, Tršicích, Kojetíně a v Tovačově aj. Živelné nadšení bylo umocněno ojedinělým průnikem sovětského tanku do Kožušan. Byl to však jen průzkum. K protiněmeckým demonstracím došlo také v Olomouci, nacisté však dali 17 zadržených Čechů popravit. Zastřeleni byli i dva občané, kteří si označili auto čs. vlaječkou.

2. května se těžiště protiokupačních akcí přesunulo do Čech, k akcím došlo v Nymburce a v Poděbradech. Z ilegality vystoupily národní výbory. Přidaly se Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou. Poříčany a v Novém Bydžově místní povstalci již odzbrojili německé vojáky. Další protiokupační aktivita se realizovala v Úpici a ve Svatoňovicích. 3. a 4. května se projevilo ohnisko odporu v Rakovníku. 3. května v severovýchodních Čechách v Chuchelné se střetli partyzáni s německými vojáky. V boji padli dva Češi. Revoluční situace nastala také v Semilech, Turnově, Jilemnici, Nové Pace a v Lomnici nad Popelkou. Přidal se Železný Brod a Rovensko pod Troskami. V Jilemnici zasáhly proti povstání jednotky volkssturmu z Vrchlabí a Vítkovic. V Nové Pace 4. května zasahovala jednotka SS z Milovic, z tankového učiliště.

Dne 2. května byla mezi Čachnovem a Pustou Kamenicí porušena železniční trať, nacisté v odvetu zastřelili pět náhodně zadržených občanů. V Držkově byla 3. května odzbrojena četa německé pracovní služby. Padli dva Češi. V Hájích nad Jizerou se střetl oddíl partyzánů s německou jednotkou. V Bukovině 3. května vznikl povstalecký oddíl (40 mužů) a odzbrojoval místní Němce. V Mrklově se k českým dobrovolníkům přidali i dva Angličané - Earnest Pearce a Harry Lexley, do boje se zapojili též jugoslávský rotmistr Alexander Jovanovič, osvobozený zajatec. Obce Jírkov, Horská Kamenice, Chlístov, Tepeře, získaly zbraně odzbrojením skupin Todtovy organizace.

Dne 3. května odesílá jičínské gestapo do Prahy telegram: „Během odpoledme obyvatelstvo a partyzáni se zbraněmi obsadili Lomnici, Semily a Novou Paku, dobyli různé německé služebny a zřídili protipancéřové a silniční zátarasy. V Nové Pace bylo odzbrojeno německé četnictvo a volkssturm a jsou v rukou povstalců. Protože zdejší síly nestačí k potlačení a bojový prostor je v horách a v lesnaté krajině, žádá se odeslání větších sil, motorizovaných jednotek. Pro odstranění silničních zátarasů je třeba těžkých zbraní“.

Německý velitel v Jičíně vyhlásil stanné právo. Ve větších městech (Pardubicích, Hradci Králové, Chrudimi, Náchodě aj.) byly silné německé posádky a předchozím zatýkáním také slabé a decimované síly odboje. V těchto městech došlo jen k demonstracím. V Čechách byla taková situace v 27 městech. Přidával se však venkov a malá venkovská městečka.

4. května se povstání rozšířilo do dalších míst. Partyzáni na Moravě osvobodili Velehrad, vstoupili do Vizovic a ve spojení s místními dobrovolníky zabránili destrukcím továren a mostů. Do boje včas zasáhli také vojáci 4. čs. brigády 1. armádního sboru. 4. a 5. května Češi převzali moc také na Kladně a v okolí. Dopoledne 5. května povstali obyvatelé Plzně ještě předtím, než do města dorazily jednotky 3. americké armády 6. 5. 1945. *)

První ofenziva povstaleckých sil

Charakter ofenzivy mají boje 5. a 6. května v Praze a na českém venkově. Nová fáze nastala 5. května v poledních hodinách po výzvě pražského rozhlasu. Ten se stal inspirátorem pro rozšíření povstání nejen v Praze, ale i mimo hlavní město. Povstalci využili momentu překvapení, zmocnili se zbraní, obsadili pošty, železnice a důležité silniční křižovatky. Německé jednotky zahájily boj o volnost cest, potřebovaly je k ústupu, aby se dostaly do amerického zajetí. Dosud šlo o izolovaná místa povstání, nyní se revoluční vlna spojovala a zahrnovala značnou část Čech. Boj o komunikace byl tvrdý a Praha byla důležitou komunikační křižovatkou. Boj o komunikace vytvářel předpoklady, že německé divize zůstanou v obklíčení sovětských armád.

V českých zemích se povstání rozhořelo ve 37 městech a 240 obcích. K tomu je nutno ještě připočítat partyzánské jednotky, bojující podle taktiky: udeřit a odsunout se. Oddíly českých bojovníků vedené čs. důstojníky spíše bojovaly o pevná místa, města i obce, silniční a železniční mosty apod. Ve všech městech a obcích se ujaly moci národní výbory. Z organizací odboje se staly téměř okamžitě orgány moci.

Obdivuhodná byla rychlost s jakou se vytvářela čs. armáda, mobilizace byla většinou vyhlašována v době od 5. května do 11. května 1945. Do různých oddílů vstoupilo více jak 100 000 mužů a do regulérní armády přibližně stejný počet.

Krize a defenziva povstání

Jakmile se nacisté vzpamatovali z prvního překvapení, snažili se izolovat jednotlivá ohniska povstání (Choceň, Jimramov, Holice) a povstání potlačit, zejména ve směrech komunikačních přesunů. Moment překvapení již přestal působit a ve 47 městech, např. v Hradci Králové, Jičíně, Vysokém Mýtě, Chrudimi, Semilech a jinde, obsazovali ulice, křižovatky, nádraží a pošty, vyhlašovali vyjímečný stav, zajímali rukojmí a vraždili, aby zastrašili české obyvatelstvo.

Strategickou snahou nacistů bylo uvolnit komunikace. Taktickým cílem bylo izolovat od sebe ohniska povstání a nedovolit, aby se vytvořilo souvislé povstalecké území, které by svými akcemi podpořilo Prahu. Především se však, až do 8. května, pokoušeli potlačit povstání v jeho centru, v Praze. Bylo jim jasné, že pád revoluční Prahy by působil negativně i na morální stav celého povstání.

__________________________________________________________________________

*) Nelze ovšem tvrdit, že by se město osvobodilo samo. Bez americké pomoci by se neudrželo a navíc bylo nutno, aby americká armáda poutala síly německé 7. armády, ustupující od Chebu a Aše do nitra Čech. Stejně tak nelze tvrdit, že některý koncentrační tábor se sám osvobodil. I na území Německa bylo třeba nejprve vytvořit situaci,

aby stráž SS utekla a nestřežila tábor. To mohla dosáhnout jen některá spojenecká armáda.

Praha

V noci z 5. na 6. 5. začíná nápor na Prahu zvenčí. Při nedostatku zbraní se Praha proti tankům brání stavbou barikád. Celkem v Praze vyrostlo za noc z 5. na 6. května asi 2 tisíce barikád. Bylo rozebráno 250 000 m² dlažby, což představuje silnici širokou 6m a dlouhou 50 km.

Divize Wallenstein, postupující na Prahu podél Vltavy, naráží na ozbrojený odpor

u Zbraslavi. Až odpoledne 6. 5. se ji nacistům podaří ovládnout. Na východním břehu Vltavy po tuhých bojích obsazují krčský a kunratický les. Největší boje toho dne se odehrávají v oblasti dnešní Prahy 4 na Pankráci a na přístupech k oblasti dnešní Prahy 5. Ale i ze severu a severovýchodu postupují na Prahu tankové kolony SS divize Das Reich. Až k půlnoci donutí k ústupu obránce Chaber, Kobylis a Kbel a vnikají do Prahy. Na levém břehu Vltavy se bojuje v Podbabě, Vokovicích, Břevnově. Barikádu na Bořislavce hájí 130 bojovníků, ale mají k dispozici jen ruční zbraně, lehký kulomet a pancéřové pěsti. Stanoviště ve Vokovicích chrání 60 lidí téměř bez pušek a střeliva, s jedním lehkým kulometem a 3 pancéřovými pěstmi.

Zásobování Prahy plynem, elektřinou a potravinami funguje. Pekařští dělníci uposlechli výzvy rozhlasu po půlnoci na 6. května a v neděli měla Praha chleba pro bojovníky na barikádách i děti v krytech a ve sklepích. Na výzvu národních výborů vydávají maloobchodníci potraviny také pro vývařovny zřízené pro zásobování bojovníků na barikádách. Také lékárníci vydávali ošetřovnám zdarma léky a obvazy.

Bojuje se i uvnitř města. Nacisté se pokoušejí zmocnit se znovu rozhlasu a hlavní pošty, ale obránci úspěšně brání tyto důležité objekty. Pevně drží i žižkovskou telefonní ústřednu, která tak umožňuje spojení bojujících úseků.

Zvláště ostrá jsou střetnutí v okolí staroměstské radnice. V Pařížské třídě se nepodařilo postavit barikády, protože ulice je pod dostřelem dělostřelectva na Letenské pláni a velitelství SS v budově právnické fakulty. Také jednotlivá letadla bombardují Prahu. Avšak mohutný letecký přepad, který žádal generál Pückler již 5. 5. („celé hnízdo musí hořet“), již nemůže letectvo německé armády v Sasku uskutečnit, protože je zaměstnáno bojem se Sovětskou armádou. 7. 5. ve 23 hod. generál Pückler hlásí štábu armády Střed: „Dosáhli jsme vnitřního okraje města. Začíná boj o bloky domů, které jsou vzájemně propojeny. Podle dosavadních zkušeností, úspěšný výsledek při nedostatku dělostřelecké a letecké podpory, zaručí pouze vypalování bloků“.

Operacemi 7. května se nacistická vojska v Praze zmocnila Vysočan, Libně, Karlína, spojila se s posádkami na Invalidovně a na Žižkově a pronikla do středu města na náměstí Republiky.

V těchto posledních dnech války ukazovali nacisté na mnoha místech Prahy svou krutou, nelidskou tvář. Na řadě míst hnali před svými tanky proti barikádám české muže, ženy a děti, páchali neuvěřitelné ukrutnosti ve čtvrtích, které obsadili. K nejhroznějšímu řádění SS došlo v Praze na Pankráci a v Michli, kde se mstili na civilním obyvatelstvu. V obecních domech v ulici Na Zelené lišce postříleli 65 žen, dětí a starců.

Povstání se stále drželo ve středu města. V rukou povstalců bylo dnešní Masarykovo nádraží, hlavní pošta, Lidový dům v Hybernské, státní a městský rozhlas, Staroměstská radnice a sídlo ČNR v Bartolomějské ulici. Za jediný den dostala Staroměstská radnice 48 zásahů z tankových děl.

Pomoc venkova Praze

Vojenský, ale i morální význam měla pomoc venkova Praze. Na několika místech se podařilo českým bojovníkům dobýt pancéřové vlaky, protiletadlové železniční vozy anebo vytvořit vlastní improvizované obrněné vlaky. Již 4. května byl učiněn první neúspěšný pokus v Novém Strašecí obsadit německý obrněný vlak. 5. května revoluční bojovníci s využitím momerntu překvapení obsadili pancéřový vlak v Roztokách a obrněné vozy v Kralupech nad Vltavou. Vznikly tak tři obrněné vlaky, mezi nimi též Sokol a Orlík II. Podporovaly palbou úsek Severní dráhy a bojovníky v přilehlé části Prahy. 6. května se v Novém Strašecí přece jen podařilo zmocnit se pancéřového vlaku, který působil též na Kladensku. Část ozbrojeného vlaku se podařilo získat také ve východních Čechách, v Ostroměři, nedaleko sídla maršála Schörnera, povstalci se dokonce zmocnili i jeho salonního vlaku. Ve Zruči nad Sázavou byly získány tři vozy silně opancéřované, další soupravy podobného typu byly vytvořeny v Dobrouči u Letohradu, v Kopidlně a Podlešíně. Vršovičtí bojovníci získali dokonce dva vlaky a s úspěchem je použili. Další dva vlaky byly zajištěny na smíchovském nádraží, jeden vlak v Jinonicích, několik vagonů bylo získáno také v Měcholupech a Říčanech. V bojích se osvědčily vlaky Žižka, Praha, Vršovice, Libuše, Uhříněves, Říčany a Moskva.

Pomoc Praze se realizovala také znemožňováním průjezdů německých transportů s německým vojskem a německých obrněných vlaků. Tak například do Prahy nedojel německý vlak z Rudné, před Lysou nad Labem byl zastaven další pancéřový vlak. V Lovosicích byl jeden německý vlak zničen. Na mnoha místech byla přerušena trať Benešov - Praha. Německý transport z Týnce nad Sázavou byl napaden českými povstalci z Mnichovic, Strančic, Senohrab a železničáři z Mrače. Do Prahy se nedostal ani vlak z Milovic, výcvikového prostoru jednotek SS. V Chlumci nad Cidlinou a v Rosicích u Pardubic byla přerušena trať. Z kronik železničních stanic lze zjistit přerušení železnice na 37 místech, další místa unikla evidenci.

Významnou pomocí byly také zátarasy a barikády, například v Nehvizdech jich bylo 9, v Satalicích 3, Modřanech 14, Chodově 10 a v Lahovicích 4. Kroniky obcí a měst zachycují zátarasy na 105 místech v povstaleckých regionech. Ani tady nebude však evidence úplná.

Útoky německých sil na Prahu byly často zastavovány a zpomalovány již na přístupech ku Praze. K bojům došlo na silnicích od Českého Brodu, Černého Kostelce a Poděbrad. V prostoru Dolních Počernic a Běchovic padlo 60 českých bojovníků. V Psárech bylo nejprve 13 českých mužů mučeno a potom zastřeleno, a to pro zdržení německé kolony od Benešova. V Miletíně ve východních Čechách povstalci získali armádní sklad léčiv a zdravotní materiál a léky dopravili okamžitě do Prahy. Také z jiných míst přišly léky a potraviny.

Do Prahy se na pomoc vypravilo také několik ozbrojených expedic. Do bojů v Praze zasáhli dobrovolníci z Berounska, Příbramska, Kouřimska, Kladenska, Slánska, Plzeňska, Písecka a odjinud. Z Pardubic se povstání v Praze zúčastnilo 12 osob, jeden muž padl. V květnových bojích v okrese Pardubice však padlo ještě dalších 96 osob. V průběhu květnového povstání v okrese Chrudim položilo život 34 osob a dalších 257 bylo zraněno. Německé jednotky z těchto dvou okresů již do Prahy nedorazily. Po výzvě rozhlasu na podporu pražského povstání přicházeli dobrovolníci z Kolče, Řevnic, Podolí, Sázavy, Litomyšle, Mšece a již 5. května i první organizované a vyzbrojené jednotky. Přijela dvě auta dobrovolníků z Roztok, rota dobrovolníků ze Zlonic a z Kralup nad Vltavou dokonce 3 výpravy, celkem 77 mužů. Z Lán vyjelo 6. května 60 příslušníků vládního vojska, sloužících ve stráži prezidenta E. Háchy. Praha zaznamenala také skupiny ze Zeměch (25 osob), Kmetiněvsi (32 mužů), Velvar (35), Motyčína (22), Kladna (25) a Kačice (17). 6. května vyrazil na pomoc Praze také dobře organizovaný oddíl Železo z Rudné v počtu 420 osob. Dorazily také dvě čety plzeňské motorizované protektorátní protiletecké policie, dislokované v Hořelicích u Rudné. Z Berouna se 7. května dostavilo 126 mužů mobilizovaných národním výborem. Výpravu z Rokycan zadržela na delimitační linii americká hlídka. Odjezd nebyl povolen ani 150 příslušníkům z čs. obrněné brigády z Velké Británie. Mezispojeneckou linii však překročilo 56 plzeňských dobrovolníků a zúčastnilo se bojů v Praze. Některé expedice napadla nacistická letadla z Ruzyně.

Vojenské velení povstání používalo oddíly z venkova jako zálohu a nasazovalo je na nejohroženější úseky, vlastní jednotky byly již plně poutány na liniích nepřátelského odporu.

Některé výpravy narazily na nepřítele, do Prahy se nedostaly, nicméně v místech svého působení bojovaly velmi statečně. Svědčí o tom i jejich ztráty. V Hostivicích padli 4 příslušníci úhonické skupiny a jeden byl těžce zraněn. Skupina z Hostína narazila na německé tanky, 5 dobrovolníků zahynulo, 9 bylo zajato. Z kralupské výpravy zahynulo 5 mužů a 10 bylo zraněno.

Ještě 8. května německá letadla rozhazovala letáky „Říšská vláda zastavila válku proti západním mocnostem, válka na východě pokračuje“.

I když Praha prožívala těžké chvíle, přece jen odolávala německému náporu.. Zásluhu na tom měl i venkov , který poutal německé síly a současně zásoboval hlavní město potravinami. Holice v Čechách nepustily po dva dny německé jednotky směřující do Prahy. Padlo tu však 56 Čechů a ruských partyzánů, bývalých zajatců. Také v okolních obcích se bojovalo. V Brandýse nad Orlicí bylo zastřeleno 18 Čechů, na Chotěbořsku padlo 51 dobrovolníků, na Chrudimsku 34 apod.

Značná část měst a obcí propouštěla německé jednotky, neměla odvahu postavit se frontovým jednotkám, často až v síle divize. Nicméně souběžně s tím pokračovala povstalecká aktivita. Národní výbory řídily život ve městech a obcích, zajišťovaly zásobování obyvatelstva, zatýkaly zrádce a kolaboranty.

Poměrně dobře překonaly období dočasné krize (6. a 7. května) partyzánské oddíly, jejich počet rostl i v těchto dnech. Tak např. oddíl Mistr Jan Hus měl k 1. 11. 1944 pouze 15 členů, 7. května již 420, z toho jen 140 Čechů. Oddíl jan Kozina vzrostl z 8 členů 17. 11. 1944 na 483, z toho bylo 272 Čechů, ostatní byli osvobození zajatci. Oddíl Miroslav Tyrš měl k 1. 12. 1944 jen 10 členů, ale 7. května se bojů zúčastnilo již 180 osob, z toho 87 Čechů, Charitonov (Krylov) vykazoval 20. 2. 1945 jen 8 členů, v květnu 1945 tu bylo evidováno již 240 osob. Oddíl Osipov začínal boj s 16 muži, v polovině května měl již 120 příslušníků. Oddíl Žukovský, složený především z osvobozených zajatců, vykazoval v březnu 1945 103 osob, v květnu 1945 již 1124. Operoval v severních a severovýchodních Čechách. Skupina Konstantin-Šalujev vzrostla z 15 mužů na počátku března na 408 v květnu 1945.

Němci měli proti povstalcům převahu v těžkých zbraních, v tancích a

dělostřelectvu, měli lepší organizaci a bojové zkušenosti. Jednotky složené z Rakušanů a Maďarů se však ochotně vzdávaly zejména na Litomyšlsku, Chrudimsku, v Hradci Králové a jinde. Někteří Maďaři se dokonce přidali na stranu povstalců, například v Jimramově.

Druhá ofenziva, překonání krize

Zatímco v Praze se 8. května ještě tvrdě bojovalo, v mimopražských regionech se začaly projevovat důsledky podpisu kapitulace v Remeši a též důsledky postupu americké a sovětské armády. Obě poutaly natolik německé divize, že ty nemohly zasáhnout do bojů v Praze. Nový povstalecký boj splynul s bojem a postupem spojeneckých armád. České oddíly přešly znova do ofenzivy. Německá čtvrtá tanková armáda ustupovala po severních svazích Krušných hor přímo do pásma Američanů. Sedmnáctá německá armáda měla za bojů ustupovat cestou směřující od Náchoda na Hradec Králové, na Prahu a na Plzeň. Odsun byl však komplikován povstáním ve východních Čechách a Praha byla zablokovaným dopravním uzlem. Obcházení Prahy severním směrem bylo náročné na čas a navíc hrozilo nebetpečí, že německé divize budou napadeny z boku vojsky 1. ukrajinského frontu. Obcházet Prahu jižním směrem zase znamenalo dostat se na komunikační spoje jiných německých jednotek, ucpat tím silnice a vytvořit zácpu u několika přechodů přes Vltavu. Navíc to byly silnice nižší kategorie s malou propustností. Nejvíce na východ, až u Olomouce, byla 1. tanková armáda, na kterou útočila vojska 4. ukrajinského frontu. Ta musela zoufale bojovat, aby se nedostala již v prostoru Olomouce do kotle a udržela si otevřený východ směrem na Pardubice, Chrudim, Čáslav, Kolín a Prahu. A právě povstání v Praze, blokující nádraží a silnice k Plzni, přivádělo německé tankisty k zoufalství. Komunikace směrem na jih od Prahy se svymi mosty nebyly schopny unést těžkou bojovou techniku a navíc se tímto směrem tlačily i další jednotky skupiny armád Střed. A poškození několika mostů by mělo dalekosáhlé důsledky. Čas na ženijní úpravu prostě nebyl.

8. května se ve většině českých měst a ve velkém počtu továren podařilo odzbrojit

werkschutz (závodní stráž), volkssturm, Todtovu organizaci a menší posádky wehrmachtu. 8. května byl také vydán rozkaz, aby se doud neodzbrojené německé posádky daly na ústup ve směru na západ. Některým ani nebyly udány postupné cíle a nebyla jim určena trasa ústupu. Povstalecké jednotky pronikly dokonce až 4 km k Velichovkám., k místu štábu skupiny armád Střed (Mitte). Maršál Schörner sice vyzval své vojáky k dalšímu boji, ale záhy je sám opustil a odletěl do Bavorska. Jeho štáb byl zajat na sever od Prahy. Ve vojsku zavládl všeobecný chaos. Nicméně boj pokračoval. V Třešti nacisté zastřelili v době od 7. do 9. května 45 osob. K ostrým bojům došlo u Jimramova. Ve Fryšavě se partyzáni utkali s jednotkou SS. V Mříčné na Jilamnicku bylo zajato 325 nepřátelských vojáků, dalších 62 bylo zabito. V boji tu padli 3 Češi, 3 sovětští partyzáni a dalších 16 osob bylo těžce zraněno, dalších 5 jen lehce.

Po odchodu německých posádek se během několika hodin vytvořily a obnovily nové české jednotky ve 49 městech, například v Pardubicích, Litomyšli, Čáslavi, Turnově, Chrudimi aj. Podílely se na odzbrojování a 9. května již vstupovaly na přilehlé pohraniční území, aby tu obnovily suverenitu ČSR.

8. květen byl posledním dnem, kdy velení armád Střed předpokládalo, že se ještě

podaří průlom Prahou. Ranní útok 8. května byl proto podporován dělostřeleckou

palbou a leteckým bombardováním. Nacisté současně vystupňovali teror. Na nádraží Praha střed (Masarykovo) zastřelili 53 osob, v Jelením příkopu na Hradě zastřelili 16 osob, masakrovali civilní obyvatelstvo na Pankráci a na Pražačce.

Kolem 11. hodiny došlo k novému jednání o kapitulaci německých sil v Praze. Uzavřená dohoda umožnila odchod německých sil z Prahy. Prahu opustily také správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce. Příslušníci jednotek SS se však nepodřídili a pokračovali v boji. Dne 9. května se ještě střetli se sovětským vojskem.

V časných ranních hodinách 9. května dorazily do Prahy sovětské jednotky 4. a 3. gardové tankové armády 1. ukrajinského frontu, krátce po nich také divize 2. ukrajinského frontu, přicházející od Brna a jednotky 4. ukrajinského frontu od Pardubic. K větším bojům došlo ještě ve středu města (Prašný most, Klárov, nová budova techniky) a v prostoru Zlíchova, Hlubočep a Barrandova.)

Mezinárodní situace v květnu 1945 volala po tom, aby německý okupační aparát předal moc do rukou Čechů, ale vojenské velení prosazovalo nekompromisní boj a ovládnutí Prahy, dlouho žádalo obnovu poměrů před 5. květnem 1945. Předání moci by zajisté uvolnilo napětí, boj proti Praze i proti dalším střediskům povstání však vedl k radikalizaci na obou bojujících stranách.

Podle statistických údajů z roku 1945 padlo v Praze v povstání 1693 Čechů a 663 bojovníků jiných národností, počet ztrát Velké Prahy a nejbližšího okolí, včetně osob zavražděných, činil 3 700 osob. Na českém venkově zahynulo dalších 6-8 tisíc osob. Padli také Němci, ale v Praze např. padlo jen 855 německých vojáků a občanů.

Podle sovětských pramenů, v celé pražské operaci padlo 11 265, z toho v Praze a nejbližším okolí 692 sovětských vojáků. Nemohlo se to neodrazit ve smýšlení českého obyvatelstva.

Ani v závěru války nic nenasvědčovalo tomu, že by se Němci v protektorátě zřekli nacismu a Hitlera. Zfanatizovaní esesáci neblaze prosluli svými činy v Praze za povstání, do posledních chvil 9. května byli pro obyvatele i vojáky velkým nebezpečím skrytí ostřelovači, dokud jejich jednotlivá stanoviště sovětští vojáci za obětí na vlastních životech nevyčistili. V pohraničí německá domobrana (volkssturm) zaútočila za povstání proti českým obcím i přes protektorátní hranice. Také postupující americká armáda si ztěžovala na diverzní akce mladých nacistů ve svém týlu. Všude byly vytvářeny teroristické jednotky zvané wehrvolf, snažící se prodloužit válku. Německé obyvatelstvo je chránilo, zásobovalo, ukrývalo a dodávalo jim zpravodajské informace. Po válce bylo odhaleno 265 teroristických organizací a vypátráno 40 skladů zbraní a munice.

Smutný je i osud několika antinacistických výsadků, vyslaných z Velké Británie, ve kterých byli především němečtí sociální demokraté. Sudetoněmecké obyvatelstvo je samo likvidovalo. Členy výsadků často utlouklo hned po přistání zemědělským nářadím, nebo je postřílelo německé vojsko, četnictvo či policie.

Ani jeden výsadek se neudržel a nemohl splnit svůj úkol. O nic lépe se nedařilo ani německo-sovětskému výsadku, který přistál u Předního Arnoštova na Svitavsku. Velitelem desantu byl Němec Gustav Schneider z Házlova u Aše a členy výsadku byli Němci, nadporučík Robert Reich, Helmuth Morche, Rudolf Walter a dalších pět sovětských příslušníků. Německé obyvatelstvo výsadek likvidovalo, přežil pouze jeden člen, který se ukryl u české rodiny.

Žádné německé demokratické straně se nepodařilo ani v posledních dnech druhé světové války vystoupit byť jen s verbálním projevem nesouhlasu s nacismem a okupací ČSR. I tyto skutečnosti neblaze ovlivnily další osud Němců v českých zemích.

III. Poslední střetnutí

Většina jednotek skupiny armád Střed padla do zajetí v prostoru východně od Prahy. Na českém venkově se bojovalo ještě 9. května, k menším srážkám došlo 10. května a k přestřelkám ještě 11. května, zejména s jednotkami SS, které se probíjely v noci a v lesním prostoru směrem na západ. K většímu boji s oddílem SS došlo 9. května po 19. hodině v Bělovsi u Náchoda, tedy po datu kapitulace. Během střetnutí přišlo o život 11 Čechů a 28 sovětských vojáků. Zraněno bylo dalších 30 osob, z toho 23 příslušníků sovětské armády. Další boj svedli čeští bojovníci v České Skalici rovněž 9. května. Nepřátelslé jednotky měly 4 mrtvé a 9 raněných. Na jiném místě u České Skalice padlo ještě dalších 17 příslušníků SS a 10 bylo těžce raněno. Padli též 3 Češi a jeden osvobozený zajatec, Rus, který se přidal k povstání. Německé jednotky se snažily probojovat městem ještě 10. května, boje ukončila sovětská armáda 10. května v 02.45 hodin.

Poslední větší a významnější střetnutí s nacistickou armádou se konalo v prostoru mezi Čimelicemi a Milínem, v literatuře je známo též jako Slivické střetnutí. V uvedeném prostoru se po 9. květnu soustředily zbytky německé armády a útvary SS, kterým velel generálporučík a SS gruppenführer K. von Pückler, velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě. Vynucoval si vysokou bojovou morálku i na jednotkách wehrmachtu. Cílem německého uskupení bylo dostat se do amerického zajetí, usilovaly o to zejména jednotky SS, zatížené zločiny proti lidskosti na východní frontě, ale i v květnovém povstání českého lidu v roce 1945. Američané však uzavřeli 9. května 1945 v 19,00 hodíin své linie a odmítali přijímat vzdávající se německé jednotky. Nečinili tak jen proto, že je k tomu vázala mezispojenecká dohoda, ale i z důvodů zcela praktických. Přes jejich linie již prošlo více jak 130 tisíc vojáků, když zjistili, že nejsou v krátké době schopni zajistit jejich zásobování. Přísunové cesty byly příliš dlouhé, doprava obtížná a na osvobozeném území našly statisíce osvobozených politických vězňů, zajatců všech spojeneckých armád a ještě mnoho německých civilistů, zcela bez zásob. A také jejich armáda musela být řádně zásobena. Je známo, že některé německé kolony dostaly jen udržovací dávky a několik dní měly nedostatek jídla, než se situace zlepšila. Podle mezispojeneckých smluv měla sovětská armáda zajistit zásobování jednotek skupiny armád Střed, pokud padnou do jejího zajetí.

Dne 10. května 1945 došlo v Čimelicích ke schůzce vybraných velitelů amerických a sovětských sil. Spojenečtí důstojníci bezprodleně vyzvali německé uskupení k okamžité kapitulaci. Nacisté však odmítli kapitulaci a do amerického pásma se chtěli probojovat. Věřili tomu, že Američané nebudou brát stop linii vážně a nakonec je přece jen přijmou. Protože ceké uskupení bylo v sovětském pásmu, bylo úkolem sovětských vojsk německé uskupení odzbrojit. Na tom se Američané nechtěli podílet, odvolali se na uzavřené rámcové dohody. To podnítilo německé důstojníky k přesvěd-

čení, že stanovisko Američanů je jen formální a že je nakonec přes „stop linii“ přece

jen pustí. Na rozkaz K. von Pücklera se jeho jednotky zadního zajištění urychleně zakopaly a připravily se k obraně proti sovětské armádě. Držely linii Háje - Konětopy - - Slivice. Zde do palebných hnízd umístily tanky, samohybná děla, pěchotní děla, kulomety a pěchota zaujala místa v okopech.

Když se K. von Pückler přesvědčil, že Američané skutečně nepřijmou jeho vojska do zajetí, podepsal 11. května 1945 v 1,30 hod v Čimelicích kapitulační akt, ale po půlhodině se zastřelil. Ani potom se zejména jednotky SS nechtěly vzdát. U Milína a Slivice došlo k dalším bojům. Jednotky SS terorizovaly domácí obyvatelstvo, pět rukojmí bylo zabito. Proti nacistům se postavili partyzáni z brigády Smrt fašismu a k nim se připojili dobrovolníci květnového povstání z Příbrami a okolí. Na skupinu českých bojovníků, kteří byli vylákáni bílým praporem, nacisté zahájili palbu. V odpoledních hodinách 11. května se rozpoutal boj, v němž zahynulo 13 partyzánů. padlo také na 60 sovětských vojáků.

Odpor nacistů zlomily teprve jednotky 2. gardového mechanizovaného sboru generál-poručíka K. V. Sviridova a 9. gardového tankového sboru generála M. V. Volkova z 2. ukrajinského frontu. K dílčím střetnutím docházelo ještě po celou noc z 11. na 12. května a poslední výstřely padly 12 května 1945 v 03.00 hod. Do zajetí padlo až po boji na 6 000 německých vojáků a příslušníků SS.

Dne 10. května 1970 byl u Milína odhalen památník, aby připomínal poslední dny a hodiny druhé světové války.

IV. Přílohy

1. Česká národní rada

Česká národní rada (ČNR) byla ústředním koordinačním orgánem, jenž se postavil do čela květnového povstání v Praze. Již 24. února 1945 vzniklo pracovní předsednictvo, 29. a 30. dubna se ČNR konstituovala jako vrcholný orgán, ve kterém měli zastoupení zástupci Hnutí za svobodu, Ústřední národní výbor mládeže, Studentský národní výbor, Revoluční hnutí žen, Revoluční hnutí družstevníků, Revoluční odborové hnutí, Revoluční hnutí rolníků, odbojové hnutí Rada tří a KSČ.

Česká národní rada se prohlásila za orgán košické vlády a přijala její program. Předsedou ČNR byl univ. profesor A. Pražák, místopředsedou J. Smrkovský, tajemníkem J. Kubát. Rychlý vývoj situace předběhl organizační přípravy a 5. května se ČNR postavila do čela povstání, aniž by k jeho zahájení vydala povel. Vydala provolání o zániku protektorátu a okupační moci. České národní radě se politicky podřídilo Vojenské velitelství Velké Prahy (Bartoš).

V ČNR došlo k verbálním rozporům při stanovení poměru k akci 1. divize vlasovců, vedených generálem Buňačenkem. Političtí představitelé SSSR kritizovali uzavření separátního míru s německou posádkou v Praze a uváděli, že tím německé vojsko a jednotky SS získaly možnost odchodu do amerického zajetí a vyjadřovali nespokojenost, že se ČNR kompromitovala spoluprací s vlasovci. Hodnocení ČNR je dodnes rozporuplné, často je odvislé od politické orientace posuzovatele.

Aktivita ČNR skončila 11. května 1945, kdy odevzdala správu v zemi do rukou Košické vlády. Nedostatkem, který nebylo v silách ČNR napravit byla skutečnost, že žádné odbojové organizaci se nepodařilo předem koordinovat povstání s postupem

spojeneckých armád. Také vliv ČNR na venkově byl spíše symbolický, povstání mimo Prahy neřídila. Na venkově se vytvořila regionální střediska povstání na sobě nezávislá a postupující jen podle místních podmínek. Politickým pojítkem byl většinou jen povstalecký rozhlas.

2. Pražská operace

Pražská operace je závěrečná akce Rudé armády ve středoevropském prostoru, zahájená 6. května a trvající do 12. května 1945. Na operaci se podílela vojska 1., 4. a 2. ukrajinského frontu, celkem 20 vševojskových armád, z toho 2 rumunské a jedna polská, 3 tankové armády, 3 letecké armády a 1 jezdecko-mechanizovaný sbor a další specializované a podpůrné jednotky.. V sestavě 4. ukrajinského frontu bojoval též

1. čs. armádní sbor. Úkolem operace byla likvidace skupiny armád Mitte (Střed), vedených polním maršálem F. Schörnerem a části vojsk ze skupiny armád Ostmark. Německé uskupení bylo relativně silné, mělo 4 armády, z toho 2 tankové, jeden tankový sbor SS a další jednotky v celkové hodnotě asi 71 divizí. Ve výzbroji měly 2 200 tanků a samohybných děl, 9 700 děl a minometů a 1 100 letadel. V oblasti Čech bylo 62 divizí. Mimoto bylo na českém území ještě 5 divizí 7. německé armády ustupujících před armádou americkou, jejich odzbrojení však bylo úkolem Američanů.

Skupina armád Mitte měla za úkol dosáhnout Bavorska a zde se podílet s jednotkami staženými ze západní Evropy, z jižních Alp, severní Itálie, z balkánského bojiště

a ze středního Německa, na boji, který by prodloužil válku ještě o několik měsíců. Nacistické velení věřilo, že J. V. Stalin se nezastaví na dohodnutých čarách a bude postupovat dále na západ. V tom případě se měly německé divize připojit k západním spojencům a pokračovat ve válce. SSSR dohodnuté delimitační linie nepřekročil. Pražská operace měla za úkol nepustit německé divize z Čech do Bavorska. Tam by totiž s nimi musela bojovat americká armáda. Američanům naopak připadl obtížný úkol: Nedovolit realizovat alpské uskupení, které dostalo honosný název „Pevnost Alpy“. Pražskou operaci uskutečnily tři ukrajinské fronty ve sbíhavém směru s centrem v Praze. Byla to jedna z největších obkličovacích operací druhé světové války.

3. Vlasovci

Vojenské jednotky generál-poručíka A. A. Vlasova, bývalého sovětského generála, vznikly z protistalinsky a protisovětsky orientovaných osob, získaných v zajateckých táborech, kde panoval hlad. Ve velitelském sboru bylo i větší množství důstojníků bývalé carské armády, kteří odešli do emigrace často již po únorové revoluci 1917, neboť nesouhlasili s republikánským zřízením a s prozatímní vládou. Sám A. A. Vlasov byl 11. 6. 1942 zajat na frontě u Petrohradu. Není vyjasněno, zda upadl do zajetí, nebo se sám vzdal. Jeho protistalinská orientace má morální trhlinu, neboť krátce předtím než se stal zajatcem, podepsal rozkaz k popravě několika svých vojáků, kteří prý chtěli zradit Stalina a SSSR.

Zásluhou H. Himmlera A. A. Vlasov mohl koncem roku 1944 organizovat armádu, složenou ze dvou divizí. 30. 12. 1944 byl se souhlasem A. Hitlera jmenován velitelem této armády a 14. listopadu 1944 v Praze na Hradě oznámil její utvoření a současně utvoření organizačního politického výboru. Ve službách okupantů Vlasovci plnili strážní úkoly, podíleli se na protipartyzánských akcích, byli využíváni jako konfidenti proti obyvatelstvu a agenti provokatéři. Někteří z nich získali zkušenosti při potlačování varšavského povstání. Na frontě na Odře byla nasazena 1. divize, vedená generálem Buňačenkem. Stalo se tak 14. dubna 1945, ale její protiútok nebyl úspěšný. V rámci 9. německé armády nechtěl žádný německý generál vlasovce na svém úseku.

Vzniklo přesvědčení, že přidělený úsek uhájí lépe každý sám a vlasovci byli považováni za přítěž.. Předpokládalo se, že sovětské velení nasadí tam, kde bude vlasovská divize, mimořádně větší síly, aby tuto divizi dostalo do zajetí. Po přeložení do zálohy se 1. divize přesouvala územím Čech a dorazila do prostoru západně od Prahy. 2. divize se teprve formovala. Ještě před zahájením povstání bylo v Lánech vyjednáváno s generálem Buňačenkem, velitelem 1. divize. Jednání vedli zástupci vládního vojska a protektorátního četnictva.

Vlasovci předpokládali, že účast v povstání jim zajistí právo azylu u nás, případně v pásmu americké armády. Do povstání zasáhli silou čtyř pluků na přiděleném úseku 15 km fronty, Praha hájila 60 km fronty. Nelze tvrdit, že jejich pomoc měla význam, po dva a půl dne bojovali proti německé armádě. Lid jejich pomoc uvítal z obav, že povstání bude krvavě potlačeno. Tvrzení, že Prahu osvobodili, je nadsazené. Neměli tolik sil a prostředků, aby mohli sami čelit skupině armád Mitte, která měla k dispozici 62 divizí a ze strategických důvodů chtěla uvolnit pražský komunikační uzel, zablokovaný povstáním. Když vlasovci zjistili, že se ku Praze blíží sovětská vojska, Prahu opustili a snažili se dostat do amerického zajetí. Sám A. A. Vlasov vyjednával v americkém štábu v Plzni převzetí celého sboru, ale neúspěšně, a byl vrácen do pásma, kde již operovala sovětská armáda. Ucelené vlasovecké jednotky nebyly do amerického pásma vpuštěny, jen jednotlivcům a menším skupinám se podařilo vstoupit do amerického pásma. Někteří důstojníci a političtí představitelé armády A. A. Vlasova byli americkou armádou vydáni sovětským orgánům. Sovětská strana hodnotila příslušníky jednotel A. A. Vlasova jako sběhy a také je tak trestala. Obdobně jednaly se sběhy i jiné armády. V německé armádě bylo na 30 tisíc sběhů, z toho 25 tisíc popraveno. Také generál A. A. Vlasov byl v srpnu 1946 popraven.

4. Závěrečné přehledy

a) Armády podílející se na osvobození českých zemí

Americká armáda (6 divizí) více jak 150 000 mužů

V. americký sbor: XII. americký sbor:

16. obrněná divize 4. obrněná divize

1. pěší divize 90. pěší divize

2. pěší divize

97. pěší divize

Početní ztráty americká strana dosud neuvedla, pouze se odhaduje, že činily 1 680 mužů, včetně nebojových ztrát (úrazy, nemoci, havárie apod.). Americká vojska 3. armády osvobodila 9 025 km2, tj. přibližně 7 % území tehdejší ČSR.

Československá armáda

1. čs. armádní sbor generála Karla Klapálka, 48 400 mužů

Polská armáda

2. polská armáda - generál Karol Swierczewski - 69 500 mužů

Padlo 96 Poláků.

Rumunská armáda

1. rumunská armáda - generál Vasile Atanasiu

4. rumunská armáda - generál Nicolae Dascalescu

Rumunská armáda měla 139 500 vojáků, zahynulo 33 tisíc mužů

Sovětská armáda

1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva, 806 400 mužů

2. ukrajinský front maršála Rodiona Malinovského, 350 999 mužů

4. ukrajinský front generála armády A.I. Jeremenka, 350 900 mužů

Na celém území ČSR zahynulo 144 tisíc mužů, v pražské operaci v době od 6.

do 11. května padlo 11 265 sovětských vojáků, z toho v Praze a nejbližším

okolí 692.

Vlasovci

1. divize, celkem 4 pluky. Generál Buňačenko.

Odhad se pohybuje od 10 do 14 tisíc mužů. Padlo 308 mužů.

b) Dobrovolníci květnového povstání

Povstání v Praze se zúčastnilo asi 30 tisíc osob se zbraní v ruce, asi 100 tisíc pomáhalo při stavbě barikád, zásobování, ošetřování raněných a pod. Padlo 2 356 osob a 3 700 bylo zavražděno v Praze a blízkém okolí.

Na českém venkově se povstání zúčastnilo okolo 100 000 osob, padlo 8 tisíc, včetně zastřelených rukojmích, při trestných výpravách, v důsledku perzekuce v době od 1. 5. do 15. 5. 1945. Boje v pohraničí probíhaly jestě do 15. 5. 1945. Ztráty politických vězňů a válečných zajatců činily po 5. 5. 1945 ještě dva tisíce lidí. Počet partyzánů po vyjití z bojů se uvádí na 14 tisíc mužů, největší početní nárůst nastal v dubnu a počátkem května 1945. Značná část partyzánů byla ruské, ukrajinské a běloruské národnosti (osvobození zajatci). Část bojovníků z května 1945 vstoupila do vojenských jednotek v důsledku mobilizace, nařízené národními výbory v době od 5. do 9. května 1945, zejména ve východních Čechách.

c) Síly protivníka

Německá armáda

Skupina armád Střed (polní maršál Schörner)

Skupina armád Jih (jen část), též skupina Rakousko

7. německá armáda v západních Čechách, 5 divizí ustupujících před americkou armádou. Německá armáda a jednotky SS v Čechách měly se samostatnými pluky, bojovými skupinami, brigádami a divizemi celkem 86 vyšších jednotek, sovětská armáda měla 180 divizí. Německá síla představovala více jak 900 tisíc mužů, 9 700 děl a minometů, 2 200 tanků a samohybných děl a 1 100 letadel, včetně školních. S připočtením sil 7. německé armády a jednotek skupiny armád Rakousko (dříve JIH) byl na českém území 1 milion 250 tisíc německých vojáků.

Maďarská armáda

Na Českomoravské vrchovině ukončila své tažení také maďarská armáda: 24. a 26 divize, 9 370 mužů. Část jednotek přešla na stranu českých povstalců, část zůstala neutrální a část se

snažila zabránit německým jednotkám plenit a terorizovat obyvatelstvo, ale jinak na stranu

povstání nepřešla.

Na území ČSR padlo 114 000 až 147 000 německých vojáků a příslušníků SS. Rozdílná čísla jsou uváděna podle toho, zda se do území ČSR počítá také Podkarpatská Rus. Do ztrát se také započítávají němečtí vojáci, kteří zemřeli v nemocnicích a lazaretech v Praze, Karlových Varech, Mariánských Lázních a na 27 dalších místech, na zranění utrpěná mimo území Čech. Sovětské prameny uvádějí, že bylo ukořistěno 1 800 německých tanků a samohybných děl a minometů, 1 100 letadel, včetně instrukčních, 312 000 pušek a samopalů, 18 500 kulometů ap.

Vojska 1. ukrajinského frontu zajala 258 700 německých vojáků,

Vojska 2. ukrajinského frontu zajala 470 700 německých vojáků,

Vojska 4. ukrajinského frontu zajala 130 000 německých vojáků,

Počet německých vojáků, kteří se vzdali do rukou českých oddílů v posledních dnech války činil 90 000 mužů. Roztroušené skupiny zajatců se vzdávaly ještě 15. května 1945, zejména v pohraniční oblasti.

d) Transporty smrti

Transporty smrti a pochody smrti politických vězňů a válečných zajatců přispěly k radikalizaci lidu. Na sklonku války nacisté vyklízeli koncentrační a zajatecké tábory. Desetitisíce vězňů a zajatců byly vyhnány na pěší pochod, nebo převáženy v transportech po železnici. Vězňové a zajatci byli i několik dní bez vody a jídla a bylo s nimi surově jednáno. Na území Čech bylo po válce nalezeno 124 hromadných hrobů. Je také velké množství jednotlivců pochovaných na venkovských hřbitovech podél železničních tratí. Největší hromadné hroby příslušníků všech evropských národů byly nalezeny v těchto místech:

Bohosudov na Teplicku 313 obětí Pístov na Tachovsku 64 obětí

Březno u Chomutova 286 Poříčí u Č. Budějovic 180

České Budějovice 130 Pšov na Lounsku 268

České Velenice 486 Roztoky 91

Choustníkovo Hradiště 145 Stod u Plzně 242

K. Vary -Drahovice 205 Tachov 232

Nýrsko u Klatov 108 Třebušice u Mostu 206

Omlenice na Kaplicku 63 Olbramovice u Benešova 82

Žihle u Plzně 273 atd. ...

e) Největší pohřebiště spojeneckých vojáků podle údajů ruského velvyslanectví v Praze:

Brno 3 647 Bruntál 781

Brno- Královo pole 326 Litvínov 700

Hlučín 3 356 Ostrava 660

Opava 3 230 Praha-Olšany 429

Hustopeče 1 875 Praha-Chodov 263

Sokolov 1 600 Jihlava 410

Olomouc 1 510 Lomnice u Rýmařova 323

Hodonín 1 489 Jírkov 300

Ořechov 1 452 Terplice 150

Frýdek - Místek 1 041 Březno u Chomutova 100

Největší pohřebiště rumunských vojáků: Kroměříž, Brno, Havl. Brod, Bánov, Humplolec.

Amerických vojáků: Cheb.

Britských vojáků: Praha-Olšany.

Polských vojáků: Rumburk, Lobendava, Mělník, Praha-Olšany na britském pohřebišti. Přesné údaje o těchto pohřebištích nebyly zveřejněny.

Redakce: J. Řezníček Připravil JUDr. O. Tuleškov

ooo OOO ooo

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 135. publikaci pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, březen 2005.