Poválečný vývoj - tzv. Benešovy dekrety

Postupimská konference se konala ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 v Cecilienhofu u Postupimi. Konference se zúčastnili J. V. Stalin, V. M. Molotov, W. S. Churchill, A. Eden, R. C. Attlee, H. Truman, J. F. Byrnes a náčelníci hlavních štábu. R. C. Attlee se vrátil na konferenci jako ministerský předseda, doprovázen novým tajemníkem pro zahraniční věci Ernestem Bevinem.

Šéfové tří velmocí se dohodli na závěrečném dokumentu nazvaném Protokol o jednání Berlínské konference (protokol též zvaný Postupimská dohoda), který se odvolává na některé dřívější mezinárodní dokumenty, zejména Krymskou dohodu, na Prohlášení o porážce Německa z 8. května 1945 atd. Protokol má celkem 21 částí a dvě přílohy. Byl zřízen mezinárodní orgán, zvaný Rada zahraničních ministrů.

Nejpodstatnější část (II.) je věnována zásadám upravujícím nakládání s Německem v počátečním období kontroly. Jedná se v něm o politických a hospodářských zásadách budoucího uspořádání Německa. Obsahuje omezení, která se Německu jako poraženému státu ukládají – zásady budoucí politické a hospodářské soustavy, k níž by mělo Německo dospět, i prostředky, jak toho dosáhnout.

V III. a IV. části se píše o německých reparacích a opatřeních týkajících se německého válečného a obchodního loďstva. V dalších částech protokolu se uvádí – odevzdání města Královce a okolí Sovětskému svazu (V.), opětně je potvrzen úmysl postavit před soud hlavní válečné zločince (VI.) a dohodnuto, že po vstupu britských a amerických oddílu do Vídně bude zkoumána otázka rozšíření pravomoci rakouské prozatímní vlády na celé Rakousko (VII.).

V části VIII. je zveřejněna deklarace o Polsku a úpravě západních hranic Polska. Území po hranici Odra-Nisa bylo rozhodnuto předat až do konečného určení západní hranice Německa do správy polské vlády.

Část IX. se týká přípravy mírových smluv se všemi bývalými protivníky, kromě Německa a Japonska, a zásad pro přijímání členů do OSN.

V části X. se píše o poručenské soustavě, v části XI. o přezkoumání postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku.

Část XII. upravuje uspořádaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho složek z Polska, ČSR a Maďarska.

Postupimská dohoda obsahuje pro Československo významná ustanovení v posunutí polských hranic na západ a tím i zkrácení hranic s Německem, a zejména ustanovení o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, což mělo znemožnit, aby bylo tohoto obyvatelstva jako páté kolony v uvedených zemích v budoucnu případně opět zneužito.

Velký mezinárodní význam měla a mají dodnes zvláště ustanovení Postupimské dohody o Německu. Kdyby byla Postupimská dohoda všemi důsledně dodržována, mohla se stát důležitým nástrojem pro vybudování nového jednotného mírumilovného a demokratického Německa. Konfrontace jejích ustanovení se skutečným vývojem a stavem v Německu dnes nejnázorněji ukazuje, jak ji signatáři plní a jak ji od začátku nejhrubším způsobem porušovali.

K vydírání ČR jsou poslední příležitostí tzv. Benešovy dekrety. Nejprve v Rakousku a nyní už i v Německu posloužil Temelín. Na této vlně přišel absurdní a drzý požadavek zavedení dvojjazyčných obecních tabulí v českém pohraničí. Důvody strategicky organizované v protičeské kampani – především příprava vstupu ČR do EU se hodila sudetským Němcům – jsou vlastně poslední příležitostí k vydírání našeho lidu, který zažil okupaci, a 360 tisíc lidí bylo zavražděno v nacistických mučírnách.

Ve Vídni dnes už bez servítku vytrubují, že jim nestačí žádné »omluvy«. Chtějí majetek a zrušit Dekrety prezidenta republiky schválené parlamentem, které jsou řádnými československými zákony a ústavními zákony. Prezident Beneš není jejich autorem. Dnes prezident podepisuje každý zákon, dekrety připravuje vláda. Prezident Beneš symbolizoval druhý odboj a jeho vítězství nad fašismem, proto je na něj koncentrovaná nenávist a zášť.

Odsun Němců nebyl jenom z ČSR, ale zejména z Polska a také z Maďarska. Po porážce fašismu vítězné mocnosti v Postupimi dělily Evropu a svět na sféry vlivu. Souhlas s odsunem byl ovšem zcela nezbytný a odůvodněný. Německo kapitulovalo a jako stát neexistovalo, byla to jen konkursní masa totalitního bankrotu nacismu. O Německu rozhodovaly nejen fakticky, ale i právně vítězné velmoci z protihitlerovské koalice.

»Divoký odsun« od nás byl ještě před Postupimí, bylo odsunuto 100 tisíc říšských Němců (národní hosté) ze Slezska, Polska a Ukrajiny. Protektorátní úřady je nazývaly »národní hosté«, ovšem některé noviny, například Lidové noviny, konkrétně článek P. Placáka, označily Beneše jako válečného zločince. P. Placák ignoroval fakt, že velmoci vyslovily zásadní souhlas s odsunem už za války: Britové v roce 1942, Roosevelt v roce 1943 a naposled J. V. Stalin koncem roku 1943. Důvodem nebyla ani snaha vyhovět E. Benešovi, ani zvláštní ohledy na ČSR, ale důvody evropské. Hitler 21 let po první světové válce započal v roce 1939 druhou světovou válku, kde využil a zneužil německých menšin v ČSR, Polsku a Maďarsku. To mu posloužilo k jeho dobyvačným cílům, jež vedly k evropské a světové válce s desítkami milionů obětí.

Bylo konstatováno, že je třeba jednou provždy odstranit záminku, aby se podobná katastrofa nemohla opakovat, zejména v Československu a Polsku, a vysídlit německé menšiny do Německa. Německá menšina v roce 1938 v obecních volbách hlasovala pro Henleinovu SdP, to znamenalo fakticky devadesát procent pro Hitlera. Před tím vyhlášené tzv. Karlovarské požadavky znamenaly jednoznačně pronacistický světový názor a požadavek realizovat jeho principy na území ČSR, tedy rozvrácení republiky. Staleté soužití Čechů a Němců v českých zemích, na nějž se landsmanšaft s oblibou odvolává, neskončilo odsunem v letech 1945 až 1947, ale už na podzim 1938 Mnichovem.

Ke zrušení dekretu ještě nutno připomenout reparační dohodu z 21.12.1945. Ta zavázala signatáře – bylo jich osmnáct včetně Československa – že si ponechají německý majetek ve své pravomoci, anebo budou tímto majetkem disponovat, aby se nemohl nikdy vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Z toho jasně plyne, že i kdybychom chtěli zrušit dekrety, anebo se nějakým právně závazným způsobem od nich distancovat, zůstává tato reparační dohoda nadále platná. K tomu je nutno připomenout čl. 107 Charty OSN, který sankcionuje všechna poválečná opatření přijatá vůči bývalým nepřátelským státům, tedy především vůči Německu.

František FRKAL, Haló noviny, 17.10.2016, str. 6